Hrst ostravských barev a stínů

Festival Colours of Ostrava je velký bazar pro moderní poutníky i grandiózní reklamní spektákl, v němž jsou návštěvníci pouhými statisty. Přesto nabízí mnoho zajímavého a jeho návštěva se lehce nezapomene.

Hudební festivaly navštěvuji velice zřídka. Na letošní Colours of Ostrava jsem se dostal především proto, že tu v rámci diskusního fóra Meltingpot dvakrát mluvila americko-alžírská profesorka a autorka Karima Bennoune o své loni česky vydané knize Tady vaše fatwa neplatí. A také proto, abych poprvé viděl hrát jednu z mých nejoblíbenějších kapel, australské Midnight Oil.

A trochu i proto, abych poprvé zažil festival ve stínu fantastického ocelového města Dolních Vítkovic. Jakou asi bude mít atmosféru hudební festival konaný v místě, které má jedinečnou atmosféru vždy? A tak jsem se po většinu doby na „Coloursech“ prostě procházel po areálu a sledoval, jak se na festivalu žije.

Zjistil jsem, že festival je jakousi koncentrovanou podobou, jednou z podob dnešního světa a života. Připomíná nejvíc ze všeho ohromný bazar, nekonečné řady stánků a zase stánků s oblečením, nejrůznějšími výrobky, jídlem a pitím všeho druhu. Tím vším procházejí moderní poutnice a poutníci, žízniví jak po zážitcích kulturních (a někdy i intelektuálních), tak po požitcích ryze tělesných. Smyslem festivalu je dopřát jim toto vše v míře vrchovaté. Zábava a konzumace, konzumace a zábava.

V písni Dead Heart z nejslavnějšího alba Midnight Oil Diesel and Dust z roku 1987 Garrett zpíval o tom, jak uranové a další těžařské společnosti mají víc práv než lidé. Foto smh.com.au

Poblíž velkého stanu jednoho ze dvou generálních sponzorů, České spořitelny, stály dva bankomaty. V pozdních hodinách se před nimi tvořily dlouhé fronty návštěvníků, kterým docházely hotové. Uzavřený kruh: banka, která přispěla na největší pódium a jistě i na ledacos jiného, obratem své peníze nebo jen symbolickou část z nich, zase dostává zpátky. Instituce, která je základem dnešní společnosti, jejím krevním oběhem, po právu hraje hlavní roli.

Návštěvníci hrají roli herců ve velké kolektivní reklamě. Reklamní loga, hesla a barvy firem, které festival sponzorují, jsou všudypřítomné, jsou vlastně hlavním aktérem celé akce. Hudebníci, spisovatelé, politici a myslitelé se střídají, sponzoři zůstávají. Je proto zcela na místě ptát se po etické přijatelnosti tak problematických sponzorství, jak ve svém článku upozornil Jakub Černý.  

Jak se aktivista stal politikem
Bylo opravdu zvláštní slyšet Midnight Oil hrát jeden z jejich největších hitů, píseň Blue Sky Mine věnovanou všem dělníkům a horníkům, nedaleko pódia těžařské a ocelářské firmy Arcelor Mittal. „Korporace si vezme, cokoli se jí zachce“, zpívají Oils v této písni. Opravdu cokoli: své zisky, zdraví místních obyvatel, vděčnost návštěvníků a hudebních fanoušků.



Dá se z této pasti, z této role nedobrovolného statisty v reklamním spektáklu uniknout jinak než důsledným bojkotem podobných akcí? Jednu možnou odpověď poskytl zpěvák a textař australské skupiny Peter Garrett na zajímavé debatě v rámci Meltingpotu.  

Ačkoli jako bytostný aktivista, ekologický, sociální a politický, upřednostňoval zásadovost, po vstupu do praktické politiky (byl celkem devět let poslancem a z toho šest ministrem za australské labouristy) podle svých vlastních slov musel ze své zásadovosti slevit nebo jinak řečeno neprosazovat svůj názor za každou cenu, aby prosadil některé důležité věci.

Mezi nimi jmenoval úspěšné pohnání Japonska před mezinárodní soud kvůli lovu velryb pro údajně vědecké účely, „druhotný copyright“ neboli poplatek z prodeje uměleckých děl i při druhém prodeji, což pomohlo aboriginským umělcům, jejichž původně za babku prodaná díla se pak obratem přeprodávají za mnohem vyšší ceny, nebo zlepšení přístupu ke vzdělání mnoha australským dětem (ve svém druhém vládním období byl Garrett ministrem školství).

Je to dost, je to málo? V hodnocení Garrettovy politické kariéry se lze dočíst třeba to, že schválil podstatné rozšíření uranových dolů v Jižní Austrálii, což vyvolalo chválu ze strany uranového průmyslu, ale kritiku ochránců přírody. V písni Dead Heart z nejslavnějšího alba Midnight Oil Diesel and Dust z roku 1987 Garrett zpíval o tom, jak uranové a další těžařské společnosti mají víc práv než lidé...



Proběhne to charismatickému zpěvákovi občas hlavou, když dnes touto písní otevírá koncerty světového turné své znovuoživené kapely? A je vůbec možné neztratit zásadovost v konfrontaci s nemilosrdným světem politiky a byznysu? Garrett dnes považuje své politické angažmá za chybu, které ale rozhodně nelituje. Nepokusit se prosadit, o čem jsme přesvědčeni, je zbabělost.

Ještě poslední kamínek do mozaiky festivalových dojmů. Překvapilo mě kolik dětí, od nemluvňat po ty odrostlejší, na festivalu bylo. Drobečci s barevnými sluchátky s nápisem „Kid“ na uších nepůsobili vždy na pohled nešťastně, ale ve všudypřítomném rachotu, prachu a často i kouři jim to asi příliš nesvědčilo. Větší děti ale měly v pozdějších hodinách v očích vyhaslý a vyčerpaný pohled. I ten si budu z ostravských Coloursů pamatovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 26.Července 2017, 14:49:51

Jestli udělal Garrett dost anebo málo?

Výrazně se podílel na ukončení každoročních výjezdů japonských plovoucích jatek specializovaných na zpracování kytovců, které byly neuvěřitelně trapně kryty coby "výlovy za účelem vědeckého výzkumu".
I kdyby udělal jen toto (jakože toho udělal mnohem víc), tak za mě toho dokázal opravdu dost.

Jinak s vaším přemítáním souhlasím.
Jen bych čekal, že ve výčtu různých pohledů a myšlenek, ke kterým vás Colours inspirovali, bude i popis samotného zážitku z koncertu Midnight Oil.
Podle mínění mnohých to byl vrchol celého festivalu a určitě jeden z top-zážitků, který bude letos na venkovních pódiích v Česku k vidění a hlavně slyšení (vždyť jde o hudbu!).

Jak se vám koncert Midnight Oil líbil pane Outrato?
---------------------------------------

Filip Outrata - Praha

Koncert Midnight Oil Středa, 26.Července 2017, 15:24:33

byl skvělý, pane Morbicere. Nejsem hudební kritik a nechtěl jsem z toho dělat recenzi, ale říkal jsem si, že současní hudebníci mě neoslovují ani zdaleka tak jako tito veteráni. U Midnight Oil se mi vždycky líbilo, jak jsou soustředění na sdělení, které chtějí předat posluchačům.

Ta soustředěnost byla i na koncertu. Když jsem si s nimi třeba mohl zpívat text k písni Warakurna, mé asi nejoblíbenější, byl to skvělý pocit spřízněnosti, co do pohledu na svět. A šlapalo to...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.