Dobře prodejná revolta

Jiří Pehe

Umění, jazyk, styl oblékání, a dokonce i samotná díla kritizující společenský systém se dnes stávají předmětem komerce. Lze dnes ještě vůbec rozlišovat mezi mainstreamem a jeho opozicí?

Festivaly rockové a folkové hudby mívaly v sobě náboj opozice vůči establishmentu či celému systému. Zejména mladí lidé se na ně sjížděli nejen kvůli hudbě, ale také aby vyjádřili svoje kritické postoje ke společnosti, nebo se alespoň radikálně odlišili od svých „konformních“ rodičů.

V dobách komunistického režimu u nás se to často dělo alespoň podprahově, když už to nebylo možné otevřeně. Nejslavnější festivaly na Západě, jako byl kdysi Woodstock, se zapsaly do dějin nikoliv hlavně kvůli hudbě, která se na nich předváděla, ale kvůli svému společensko-politickému poselství.

Zdá se, že v roce 2017 z tohoto étosu už nic nezbývá. Kapitalismus, který byl v centru kritiky mnohých původních festivalů, se tohoto dění zmocnil do té míry, že dnes jde většinou jen o krotké a zcela zkomercionalizované podniky, na kterých lze i slušně vydělávat. Mladý člověk, který by jel na takový festival alespoň s tím, že se chce odlišit od svých konformních rodičů, je tam možná potká také.

Václav Havel, který ve své disidentské éře festivaly navštěvoval, protože tam na něj prý dýchal jakýsi duch svobody, by nejspíš tohoto ducha na zmíněných akcích dnes hledal marně.

Ne že by návštěva takového podniku nebyla svobodnou volbou, a možná i vyjádřením jiných priorit, než je sezení starší generace na gauči před televizí, a ne že by se mnozí mladí lidé v publiku nesnažili chovat tak, že mají daný společenský systém takříkajíc „na háku“, jenže ve skutečnosti jde většinou už jen o pózu v moři komerce, založené na často stejných principech jako ta opovrhovaná televize.

Mladý člověk, který by jel na takový původně „jiný“ festival s tím, že se chce odlišit od svých konformních rodičů, je tam dnes možná potká také. Foto FB Colours of Ostrava

Mark Fischer publikoval před časem knihu, která vyšla i v češtině, pod názvem Kapitalistický realismus s podtitulem Proč je dnes snadnější si představit konec světa než konec kapitalismu. Ještě výmluvněji psali o schopnosti kapitalismu inkorporovat za účelem zisku i ty zdánlivě nejsilnější protesty proti společenskému řádu dneška Adrew Potter a Joseph Heath v knize (též vydané česky) Kup si svou revoltu.

Dobře se prodávají

Globálně fungující kapitalismus ostatně nakonec učinil globální celebrity i ze svých největších kritiků, jako je třeba Slavoj Žižek. Jeho myšlenky, stejně jako myšlenky Naomi Kleinové nebo Noama Chomského, neživoří někde na okraji zájmu (kapitalistických) médií a nakladatelství, ale skvěle se masově prodávají.

Kritici systému objíždějí za slušné honoráře přednáškové sály, neignorují je ani televize. Konformním se tak dnes v případě úspěchu stávají i projevy té zdánlivě největší nekonformity.

Mnohé hudební festivaly se staly výrazem tohoto trendu. Jejich cílem už není naplnění hesla „rock the system“, ale nabídnout návštěvníkům konzumaci zážitků. Ti jsou celkově „konzumně“ dobře obhospodařeni a mají zažívat co nejmenší nedostatek komfortu.

Rockové a folkové festivaly nabízejí dnes převážně umělce, kteří už rozhodně nereprezentují žádnou výzvu danému systému (ať už svými názory, angažovaností, anebo alespoň provokativním oblečením či zjevem). A také často dosti krotké diskuse se známými osobnostmi, které nebouří za svržení systému, ale většinou vykládají jen to, co je součástí dnešního názorového mainstreamu, do něhož se vejde opravdu hodně.

Z téměř žádného dnešního festivalu nevzejdou hlasité výzvy či volání po změně. „Nekonformita“ se vyjadřuje na sociálních sítích, jakkoliv ve skutečnosti zase jen v konečných důsledcích konformně, protože jakmile se z jakékoliv nekonformity stane trend, kapitalismus z ní udělá masový produkt. Většina mladých lidí dnes vyjadřuje svoji „identitu“ nikoliv tím za koho nebo proti čemu bojuje, ale koho „lajkuje“, koho poslouchá, na jaké filmy chodí.

Jakmile se ujme něco nového, třeba v oblečení či jazyku, co vypadá zpočátku originálně, můžeme si být jistí, že za pár měsíců to budou dělat skoro všichni. A otázkou je, zda se z toho začarovaného kruhu dá nějak uniknout.

Rozšířený pocit, že asi nikoliv, že vlastně neexistuje alternativa k velmi pružnému systému, který dnes obepíná celý svět, dává vzniknout apokalyptickým předpovědím, které se ovšem též, jakmile upoutají pozornost většího počtu lidí, stanou komoditou nebo se je snaží někdo masově využít (nebo zneužít) v politice. „Colours of Capitalism“ se prostě momentálně zdají být barvitější než představivost i jeho největších odpůrců.

    Diskuse
    JP
    July 24, 2017 v 12.16
    Neodolatelný šarm kapitalismu
    Což o to, ta skutečnost či zjištění že kapitalismus dokáže k obrazu svému přetvořit - a znetvořit - všechno, včetně svých protivníků, je celkem vzato už dávno známo. Kapitalismus má skutečně tu jedinečnou schopnost pohltit, integrovat i jemu původně odporující elementy tím, že je zkomercializuje, a tím je podřídí své vlastní logice. Od tohoto okamžiku mu už tyto elementy nejsou nebezpečné, nýbrž stávají se jeho vlastní součástí. A naopak, ještě mu velmi účinně pomáhají v jeho udržení, neboť svým z d á n l i v ý m antikapitalistickým impulsem vykonávají funkci bezpečnostního ventilu, kterým uniká nadměrný přetlak.

    Tak jako dříve platilo heslo (původem snad od samotného Lenina), že "kapitalisté nám prodají se slevou i ostnatý drát, za který je pak zavřeme", tak obdobně dneska platí, že kapitalismus si dokáže nakonec koupit a zkomercializovat i samotné komunisty. (Například masovým prodejem triček s kontrfejem Che Guevary.)
    JP
    July 24, 2017 v 12.19
    Nicméně je nutno kvitovat, že u Jiřího Pehe podle všeho došlo k dosti pozoruhodnému názorovému posunu; takže nyní zřejmě už chápe a uznává, že

    - vůbec existuje něco takového jako kapitalismus

    - že tento kapitalismus je systém

    - že je zapotřebí zásadní změny (a tedy změny systémové)

    - a zřejmě si tak nějak začíná uvědomovat i to, že tento systém kapitalismu není možno svrhnout metodami standardních demokratických mechanismů. Tedy volbami. Neboť dokud kapitalismus takto ovládá lidské mysli, pak bude mít většinu volebních hlasů vždy předem zabezpečenou.
    July 24, 2017 v 21.39
    Ono ho není možné vůbec nijak svrhnout. Lze jen aktivně a bez záruky úspěchu pracovat na vytváření nového systému. Takového, ve kterém peníze nebudou hrát hlavní roli.
    JP
    July 25, 2017 v 10.54
    No ano, právě k tomu jsem směřoval: že kapitalismus není možno svrhnout nějakými "demokratickými volbami" - dokud zde stále budeme mít toho člověka, který se tímto kapitalismem a jeho komercialismem nechá zlákat, ovládat a manipulovat.

    Ale - tady se zase dostáváme zpátky k onomu věčnému tématu - zase není možno upadnout jenom do opačného extrému a věřit, že všeho je možno dosáhnout jenom a pouze vnitřní proměnou samotného člověka.

    Je to skutečně až k uzoufání uzavřený kruh: kapitalismus není možno překonat, dokud se nezmění životní priority lidí - ale tyto životní priority se nezmění, dokud zde bude existovat kapitalismus a bude je ovládat svým komercialismem a konzumismem.

    Napohled se tu ukazuje jeden jediný, naprosto tristní závěr: není žádné možnosti s tím něco udělat, žádného východiska.

    Druhý, poněkud optimističtější - či přinejmenším pozitivněji laděný - závěr je ten: je nutno pracovat na obojím zároveň: jak měnit samotného člověka (tedy jeho životní priority), tak ale i změnit alespoň některá základní nastavení systému, aby ten komercialismus a konzumismus produkoval v míře co nejmenší.

    Pak by se možná z toho uzavřeného kruhu mohla stát spirála s otevřeným koncem, kde by oba tyto procesy pracovaly směrem k pozitivnější, humánnější skutečnosti, než je ta ovládaná kapitalismem.