„Na zastupitelstvech se většinou domnívají, že když něco obec dostane darem a nemusí za to nic platit, je možné postavit kdekoliv cokoliv,“ popisuje historička umění Milena Bartlová způsob, díky němuž se dostávají do veřejného prostoru objekty nevalné umělecké kvality. Platí to o okřídleném lvu na malostranském Klárově, soch Anny Chromy — která má dnes v Praze vůbec nejvíce soch a využívá to pro vlastní propagaci, příkladem špatné umělecké práce je ale třeba i socha Přemysla Otakara II. v Pardubicích.

„Když padl ideologický monopol KSČ, který rozhodoval o všem včetně umění ve veřejném prostoru, nepodařilo se rozhodovací mechanismus správně nastavit,“ pokračuje Bartlová. O umístění či odstranění objektů do veřejného prostoru rozhodují obce, respektive úředníci bez adekvátního vzdělání, a to bez veřejných soutěží či konzultací s experty.

Kraje o objektech na svém území vědí pouze v případě, že jde o kulturní památky. „Nepovažuji za vhodné, aby další veřejná instituce do procesu zasahovala či určovala co v daném místě má, či nemá existovat. Liberecký kraj může přispět na umístění mimořádného díla, není však jeho ambicí realizaci projektů regulovat či určovat. Takový názorový proud považuji za reziduum doby minulé,“ odpověděl na dotazy Deníku Referendum třeba René Brož z odboru kultury Libereckého kraje.

Park padlých monumentů

Specifický případ představuje Praha. Některé objekty patří městu a rozhoduje o nich Galerie hlavního města Prahy — tedy odborná instituce. Mnoho jiných vlastní městské části — a ty rozhodují jak o jejich ničení, tak o výběru nových.

Galerie hlavního města Prahy dříve spravovala veškerá díla v Praze. „V roce 1991 ale vyhrálo politické a ekonomické křídlo Václava Klause, které pojalo učení o deregulovaném kapitalismu chicagské školy jako nový marxismus-leninismus a aplikovalo ho i na urbanismus,“ vysvětluje sochař a spoluautor projektu Vetřelci a volavky Pavel Karous. Nové vedení Galerii města Prahy snížilo dotace a ta si už nemohla dovolit dohlížet na všechny objekty. Instituce jako Fond výtvarných umělců, Svaz českých výtvarných umělců i celý aparát odborných komisí byly v devadesátých letech zrušeny úplně.

Praha ztratila o umění na svém území přehled. Situaci se však nyní rozhodl napravit magistrát. Rada hlavního města Prahy odsouhlasila návrh uvolňovat na kulturu dvě procenta z městského rozpočtu a Institut pro plánování rozvoje hlavního města Prahy vypracovává pravidla pro realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru.