Pod rozlišovací schopnosti

Jana Pavlová recenzuje výstavu Pavla Karouse s názvem Památník obětem české transformace, která proběhla v Galerii die Aktualität des Schönen v Liberci a v současné době je k vidění v kostele sv. Antonína Paduánského v Sokolově.

Ve dnech 31. 1. - 21. 2. 2014 proběhla v Galerii die Aktualität des Schönen v Liberci výstava sochaře Pavla Karouse s názvem Památník obětem české transformace. Výstava se uskutečnila v těsném závěsu vyústění Karousova dlouholetého projektu Vetřelci a volavky, který se prezentoval v galerii současného umění DOX.

Projekt Vetřelci a volavky vznikl za účelem znovuzhodnocení komunismem zatíženého umění plastik a soch ve veřejném prostoru v období normalizace 70. a 80. let. Ukázal, že za mnohdy neprávem přehlíženými a ničenými objekty se ukrývají hodnotná autorská díla umělců takového formátu, jako byl Karel Malich, Miroslav Chlupáč, Eva Kmentová či Vratislav Novák.

S pádem železné opony a přivítání demokracie chtěli všichni na minulý režim brzy zapomenout. Bohužel ve vzpomínkách na šedou minulost se ocitla i kvalitní sochařská díla, která neměla s komunistickou ideologií nic společného. Řada jich vznikala z iniciativy státu, který ukládal povinnost, aby při vzniku každé stavby byla čtyři procenta z celkového rozpočtu věnována na uměleckou výzdobu. Pádem komunistického režimu se tento zákon zrušil.


Foto Hynek Alt

Co se děje s kvalitou veřejného prostoru po roce 1989 je alarmující. Jestliže výstava Vetřelci a Volavky v DOXU měla poukázat na krizi současného stavu veřejného prostoru vyzdvižením kvalitní umělecké produkce vytvářené za minulého režimu, výstava v Liberci představuje čistě kritický komentář, který naráží na znehodnocování veřejného prostoru pod diktátem současné politiky a to především v rámci neuvědomělého zacházení s odkazem nedoceněných architektonických a uměleckých hodnot.

Jedinečnost této výstavy spočívá v tom, že je přesně ušita na charakter a problémy města Liberce. Nese si tak hned několik významnových rovin. Pozornost vzbuzuje již samotné umístění galerie, která se nachází v útrobách jednoho z mnoha nákupních středisek, které zůstaly kvůli předimenzovanosti nákupních prostor nevyužity. Na většině těchto zakázek a mnoha dalších se podílela liberecká stavební firma Syner. Ta se stala pro Pavla Karouse jedním z hlavních terčů kritiky.

Ve výstavním prostoru zabírá jednu celou stěnu parafráze na logo této firmy. Syner je zde vyměněno za Vinen. Tato změna ironicky naráží na blízkost anglického výrazu sinner, který v překladu znamená hříšník, viník. Parafráze poukazuje na nekalé propojení místní politiky a podnikatelských zájmů, které razantně mění tvář města Liberce neuváženými stavebními zásahy.


Foto Hynek Alt

Firma Syner se podílela také na hojně diskutované stavbě nákupního komplexu Forum. To vzniklo na místě, kde se dříve nacházel obchodní dům Ještěd postavený v 70. letech architekty Karlem Hubáčkem a Miroslavem Masákem. Ačkoliv Ještěd aspiroval na to stát se národní kulturní památkou, byl zbourán.

Další Karousovo dílo reaguje na fotografii z médií, na které exnáměstek primátora Liberce Jiřího Kittnera Ondřej Červinka krájí dort ve tvaru Ještědu při slavnostním otevření první fáze výstavby nového obchodního centra Forum v roce 2009. Karous tento dort na výstavu rekonstruoval, aby tak poukázal na tupou formu výsměchu nad obětí architektonické hodnoty, která musela ustoupit ve jménu nenasytnosti a zkorumpovaných zájmů mocipánů.

Na další absurditu při zacházení s uměleckou hodnotou vztahující se k minulému režimu, upozorňuje model plastiky Rovnováha od Josefa Klimeše, která byla postavena ve zlomovém roku 1989 k příležitosti výstavby Barrandovského mostu. Plastika na modelu se stává soklem pro reklamní účely.


Foto Jan Stolín

Karous tím opět doslově demonstruje skutečnou událost, kdy autoru plastiky byla nabídnuta tučná finanční částka, pokud svolí, aby se jeho vlastní dílo zaprodalo službám reklamy. I když autor nabídku odmítl, nezůstalo jeho dílo bez poskvrny. Reklamní agenturou byl na oplátku před tuto plastiku nainstalován billboard, který ji násilně zastiňuje.

Neúcta, zaprodanost, výsměch a naivita se váže k proměně hodnot ve společnosti po roce 1989, kdy byly devalvovány kulturní památky ve pospěch nových komerčních forem, které se nekriticky přebírali ze západu. Opojení honbou za ekonomickou profitabilitou si tak nese své oběti. Liberec představuje město, na kterém se tyto nešvary dost razantně podepsali.

Při procházení městem si však vedle hojného počtu obchodních domů nelze nevšimnout řady sochařských děl rozesetých ve veřejném prostoru. Liberec sice drží rekord v největším počtu obchodních domů, zároveň se tu však nachází největší počet novodobých veřejných plastik v rámci České republiky.


Foto Jan Stolín

Zásluhu na tom má společnost Spacium, která se snažila navázat na projekt Socha a město z roku 1969 a ve spolupráci s libereckým magistrátem začala po roce 2000 zaplňovat veřejný prostor plastikami od současných autorů jako je David Černý, Lukáš Rittstein či Milan Houser. Mezi novodobými sochami se také nachází památníky, které se vztahují k tragickým momentům minulosti – památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti a památník obětem komunismu.

Pavel Karous chtěl reagovat na tradici města a vytvořit k příležitosti památník vlastní, který by se však vztahoval k novodobým obětem, o kterých vypovídá i samotná tvář Liberce. Ústředním dílem Karousovy výstavy se tak stal Památník obětem české transformace. Památník svou formou odkazuje na hranaté tvary, ve kterých každý rozpozná Škodu FAVORIT. Tento automobil vznikal na konci 80. let jako osobní automobil určený pro střední třídu, který se chtěl vyrovnat svojí kvalitou i počtem prodávaných kusů západní automobilové produkci.

Výstižně tak symbolizuje samotnou ideu transformace. Dalším odkazem je na střeše Favoritu umístěný objekt vytvořený průnikem československé a české vlajky. Památník je vytvořen ze sádrokartonu, materiálu, který se stal v 90. letech symbolem nekvalitních rekonstrukcí a přestaveb. Použití sádrokartonu je zároveň příznačné právě pro svatostánek západního konzumu - nákupní komplex, kde se památník nachází.

Je otázkou do jaké míry alarmující výstava zapůsobila na samotné viníky. Podle Pavla Karouse je však rozpoznání smyslu výstavy pod jejich rozlišovací schopnosti stejně tak jako uvědomění si uměleckých hodnot a to zvláště těch, které se vztahují k minulému režimu. Zlepšení příjde jen tehdy, začne-li se tento problém řešit právě u těch struktur, které jsou vůči němu naprosto slepé.

Pavel Karous se však nevzdává. Liberecká výstava znamenala ve svém komentáři kritickou předehru novému projektu, který navazuje na ten předchozí. Nese název Vetřelci a volavky II a soustředí se tentokrát na současné vizuálním umění ve veřejném prostoru v Čechách a na Slovensku v reálném kapitalismu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.