A budou sochy, mozaiky a estetické pozvedání lidu

Matěj Stropnický

Po civilizaci zbude občas jedna váza, nebo i jen střep z ní. Naše porevoluční kultura vytváří tak málo veřejného umění, že po ní může nezůstat za tisíc let také vůbec nic. Na nadstavbu je nejvyšší čas a na Žižkově se začíná.

Od šedesátých let platil v Československu zákon, který stanovil, že až čtyři procenta rozpočtu každé veřejné stavby musí být věnována na pořízení uměleckého díla navazujícího na onu stavbu. Protože byly vlastně všechny stavby veřejné, vznikala díla skrz soutěže po celé republice, nejen tam, kde už na to měli. Nikdy v dějinách našeho území tak nevzniklo ve veřejném prostoru tolik soch, mozaik, vitráží, fresek v tak krátkém období. Zákon byl totiž po revoluci zrušen jako relikt. Mnohé z toho, co bylo osazeno, nestojí ještě dnes za valnou pozornost. Ony ale také ne všechny gotické madony a antické busty jsou výjimečnými uměleckými díly a nedrtí se kvůli tomu k vejcím do základů.

Mizení děl vzniklých na základě čtyřprocentní klauzule stavebního zákona si už řadu let všímá projekt Vetřelci a volavky sochaře a teoretika Pavla Karouse. Vznikl film, pak i knížka, vědecká, nevědecká, spíš atlas, ale být porotou, ocením ji. No a s týmž Karousem jsem se seznámil u příležitosti boje za záchranu jedné takové vysoutěžené sochy: kašny Sjednocená Evropa na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Vznikla při stavbě metra, z mnoha návrhů na téma „Mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad Evropě roku 1464“ ji porota vybrala, ač nezobrazuje Jiříka na koni a s lejstrem, zato je to brutalistický žulový balvan přeražený na půl, kde vprostřed tryská voda, obnovující rozdělený světadíl novou silou. A je předmětem sporů, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že je to podřadná komunistická plastika a je třeba ji odstranit.

Na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad stojí kašna Sjednocená Evropa, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že se jedná o podřadnou komunistickou plastiku. Foto fr.wikipedia.org

Karous nám při úsilí o medializaci příběhu kašny a její záchrany vypomohl i teoreticky. Tato veřejná debata, které si víc než místní novináři, všimli dopisovatelé francouzského veřejnoprávního rozhlasu, BBC nebo berlínského deníku TAZ, byla spolu s debatou nad nakonec neúspěšným pokusem zabránit bourání hotelu Praha z konce osmdesátých let iniciativy Vekslák bourá Prahu (vekslák, tj. nový majitel Petr Kellner), přispěla k jedné věci zásadně. Národní památkový ústav letos v březnu zřídil novou památkovou komisi pro prohlašování památek druhé poloviny dvacátého století. Má v osobě ředitelky Nadi Goryczkové osvícené vedení.

Pavel Karous a letitý přítel, básník Patrik Hlavsa, který mne s ním seznámil, mne přivedl k hlubšímu zájmu o umělecká díla z doby od Bruselu dál, i o užitné umění, až k nábytku. Začal jsem si všímat těch zašlých skulptur a šedivých budov z litého betonu, před karlovarským Thermalem jsem najednou proseděl půl festivalové noci, četl si v katalogu loňské vídeňské výstavy o sovětských brutalistních enormnostech, naplánoval a neuskutečnil výstavu pražských výduchů z metra, unikátních ohavností, které milovat je tak lákavě nesnadné, v třeboňských lázních absentoval na stranické schůzi a raději obhlížel světelné detaily při tryskající vodě a na nákladové nádraží u nás na Žižkově zkoušel instalovat olbřímí světla ze zbouraného hotelu. Idea byla, že přijede ministr na návštěvu zachráněného nádraží, a my mu na tu prohlídku posvítíme pozůstalými torzy z hotelového odstřelu. Některé nápady ale zřejmě stačí mít, netřeba je všechny uskutečnit.

A tak jsem obrátil pozornost k systémovému opatření: k zákonu z úvodu a v šířce místní působnosti připravil něco podobného. Dnes nejde bez změny zákona vynutit podíl na veřejné stavbě na umělecké dílo, které užitnost projektu rozšíří o estetický rozměr. Navázal jsem proto povinná procenta z kapitálových výdajů (tedy investic obce do vlastních pozemků či majetku) na rozpočet vždy předcházejícího účetního roku. Je-li schválený rozpočet těchto kapitálových výdajů na rok 2014 u nás na Praze 3 celkem 457,8 milionů, bude na sochy a vitráže a mozaiky a třeba kašny v roce 2015 přes devět milionů korun. Návrh jsem předložil celkem pětkrát, než konečně prošel, zřejmě hlavně proto, abych už dal pokoj. Obsahuje coby mé ústupky jednak místo původně požadovaných tří procent, jen dvě, a také slůvko „zejména“ u návaznosti soutěžení děl na realizované stavby. Nejtužší odpor byl totiž paradoxně u toho, aby to nebylo „jako za komunistů“ u každé stavby.

Ale to jsou nakonec detaily. Sochy, mozaiky, vitráže, a práce pro umělce a estetické pozvedání lidu od nového roku bude. Nevracíme se tím do normalizace, ale do civilizací, které již v jeskynních věděly, že jenom jídlem, bydlením a ošacením člověk živ není. Čekání na dobu, až si na „kulturu vyděláme“, může tak aspoň u nás konečně vzít tržní čert.

    Diskuse
    JP
    September 4, 2014 v 11.47
    Umění podle plánu?
    Tak za prvé: je opravdu škoda, že na prezentovaném fotu z té diskutované kašny není vidět prakticky nic; čtenář tak nemá možnost porovnat estetické vnímání autora.

    A za druhé: ten příměr s tím jeskynním člověkem opravdu velice kulhá; tento druh umění totiž vznikal čistě z estetického a existenciálního přetlaku, a ne proto, že bylo zapotřebí nějakým způsobem "esteticky proinvestovat" jakási dvě procenta z bilanční sumy.

    A tak je nutno se obávat, že do budoucna vznikající plastiky a jiné artefakty přesně naopak vstoupí plně do šlépějí svých "reálsocialistických" předchůdců - že tu bude jenom nějakým způsobem zaplněn a zaplácán veřejný prostor, bez jakékoliv opravdové estetické tvůrčí ideje.
    JP
    September 6, 2014 v 13.05
    Jaké umění?
    V každém případě, pane Macháčku, dík za ty linky. Já sice i nadále zůstávám u zásadního tvrzení, že umělecké dílo nelze definitivně posoudit, dokud ho člověk neviděl přímo v originále; ale přece jenom tyto fotografie dávají alespoň určitou představu.

    Takže, pokud zůstaneme u daného díla, mé osobní hodnocení by bylo: nic nadprůměrného, ale ani ne vysloveně špatné. Sotva to nějak znatelně pozvedá estetického ducha; ale také to vysloveně neuráží pohled.

    Ono je to vždycky krajně problematické, když se "umění" dělá na nějakou politickou či ideologickou zakázku. Což byl u daného díla "Sjednocená Evropa" evidentně právě tento případ. Jakmile umění vzniká ne z uměleckého citu, nýbrž "z hlavy", podle nějakého projektu, pak je to v podstatě konec jakéhokoli skutečného umění. - Právě proto jsem ostatně můj první příspěvek označil titulkem "Umění podle plánu?"
    Jestliže tedy tato plastika v rámci rekonstrukce náměstí zmizí - zda to bude představovat nějakou estetickou ztrátu nebo zisk, bude záležet zcela na tom, co přijde na její místo. Kdyby tam postavili nějakou docela obyčejnou přírodní skalku s květinami a kaktusky, byl by to podle mého názoru spíše estetický zisk.

    Co k celé věci dodat? M. Stropnický má bezpochyby poctivou snahu udělat něco pro zkrášlení veřejného prostranství, ale celý tento projekt je přinejmenším naprosto nedomyšlený. Jak z jeho textu vyplývá, bude obvod Praha 3 do budoucna vydávat 9 miliónů ze svého rozpočtu na tyto plastiky, jejichž jediným důvodem existence (a zároveň jejich jedinou "tvůrčí" ideou) bude to, nějakým způsobem "zaplácnout" prázdný prostor.
    To znamená: ročně devět miliónů si do kapes shrábnou průměrní a podprůměrní sochaři a štukatéři (neboť opravdový umělec se k něčemu takovému samozřejmě nikdy nepropůjčí) - zatímco těch devět miliónů bude samozřejmě chybět na podporu a sponzorování skutečného, pravého umění!

    Takže, tento "estetický" počin bude nakonec s největší pravděpodobností jenom podporou veřejného kýče z veřejných prostředků, na úkor umění skutečného.
    To jste to od pana Poláčka schytal, pane Stropnický - dohazovač šolichů pro podprůměrné štukatéry! :-))

    Vždyť i ta Noční hlídka, aka podprůměrný brak "Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha", vznikla na "ideologickou zakázku".
    JP
    September 7, 2014 v 19.46
    Noční hlídka?
    No ano, ta proslavená "Noční hlídka" byla docela obyčejným skupinovým portrétem na zakázku, a to jediné čím se odlišuje od všech obdobných umělecky zcela tuctových portrétů je to, že Rembrandt tu použil novou techniku světla a stínu, čímž se některé postavy dostaly do pozadí pozornosti, což dotyční (postižení) nesli značně nelibě. Byl to svým způsobem umělecký skandál - no a jak víme především ze současné doby, umělecký skandál je ta nejjistější cesta k umělecké slávě...
    September 7, 2014 v 20.18
    Jak a proč pěstovat kulturu
    Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.