A budou sochy, mozaiky a estetické pozvedání lidu
Matěj StropnickýPo civilizaci zbude občas jedna váza, nebo i jen střep z ní. Naše porevoluční kultura vytváří tak málo veřejného umění, že po ní může nezůstat za tisíc let také vůbec nic. Na nadstavbu je nejvyšší čas a na Žižkově se začíná.
Od šedesátých let platil v Československu zákon, který stanovil, že až čtyři procenta rozpočtu každé veřejné stavby musí být věnována na pořízení uměleckého díla navazujícího na onu stavbu. Protože byly vlastně všechny stavby veřejné, vznikala díla skrz soutěže po celé republice, nejen tam, kde už na to měli. Nikdy v dějinách našeho území tak nevzniklo ve veřejném prostoru tolik soch, mozaik, vitráží, fresek v tak krátkém období. Zákon byl totiž po revoluci zrušen jako relikt. Mnohé z toho, co bylo osazeno, nestojí ještě dnes za valnou pozornost. Ony ale také ne všechny gotické madony a antické busty jsou výjimečnými uměleckými díly a nedrtí se kvůli tomu k vejcím do základů.
Mizení děl vzniklých na základě čtyřprocentní klauzule stavebního zákona si už řadu let všímá projekt Vetřelci a volavky sochaře a teoretika Pavla Karouse. Vznikl film, pak i knížka, vědecká, nevědecká, spíš atlas, ale být porotou, ocením ji. No a s týmž Karousem jsem se seznámil u příležitosti boje za záchranu jedné takové vysoutěžené sochy: kašny Sjednocená Evropa na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Vznikla při stavbě metra, z mnoha návrhů na téma „Mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad Evropě roku 1464“ ji porota vybrala, ač nezobrazuje Jiříka na koni a s lejstrem, zato je to brutalistický žulový balvan přeražený na půl, kde vprostřed tryská voda, obnovující rozdělený světadíl novou silou. A je předmětem sporů, architekti projektu rekonstrukce náměstí dlouho tvrdili, že je to podřadná komunistická plastika a je třeba ji odstranit.
A za druhé: ten příměr s tím jeskynním člověkem opravdu velice kulhá; tento druh umění totiž vznikal čistě z estetického a existenciálního přetlaku, a ne proto, že bylo zapotřebí nějakým způsobem "esteticky proinvestovat" jakási dvě procenta z bilanční sumy.
A tak je nutno se obávat, že do budoucna vznikající plastiky a jiné artefakty přesně naopak vstoupí plně do šlépějí svých "reálsocialistických" předchůdců - že tu bude jenom nějakým způsobem zaplněn a zaplácán veřejný prostor, bez jakékoliv opravdové estetické tvůrčí ideje.
Takže, pokud zůstaneme u daného díla, mé osobní hodnocení by bylo: nic nadprůměrného, ale ani ne vysloveně špatné. Sotva to nějak znatelně pozvedá estetického ducha; ale také to vysloveně neuráží pohled.
Ono je to vždycky krajně problematické, když se "umění" dělá na nějakou politickou či ideologickou zakázku. Což byl u daného díla "Sjednocená Evropa" evidentně právě tento případ. Jakmile umění vzniká ne z uměleckého citu, nýbrž "z hlavy", podle nějakého projektu, pak je to v podstatě konec jakéhokoli skutečného umění. - Právě proto jsem ostatně můj první příspěvek označil titulkem "Umění podle plánu?"
Jestliže tedy tato plastika v rámci rekonstrukce náměstí zmizí - zda to bude představovat nějakou estetickou ztrátu nebo zisk, bude záležet zcela na tom, co přijde na její místo. Kdyby tam postavili nějakou docela obyčejnou přírodní skalku s květinami a kaktusky, byl by to podle mého názoru spíše estetický zisk.
Co k celé věci dodat? M. Stropnický má bezpochyby poctivou snahu udělat něco pro zkrášlení veřejného prostranství, ale celý tento projekt je přinejmenším naprosto nedomyšlený. Jak z jeho textu vyplývá, bude obvod Praha 3 do budoucna vydávat 9 miliónů ze svého rozpočtu na tyto plastiky, jejichž jediným důvodem existence (a zároveň jejich jedinou "tvůrčí" ideou) bude to, nějakým způsobem "zaplácnout" prázdný prostor.
To znamená: ročně devět miliónů si do kapes shrábnou průměrní a podprůměrní sochaři a štukatéři (neboť opravdový umělec se k něčemu takovému samozřejmě nikdy nepropůjčí) - zatímco těch devět miliónů bude samozřejmě chybět na podporu a sponzorování skutečného, pravého umění!
Takže, tento "estetický" počin bude nakonec s největší pravděpodobností jenom podporou veřejného kýče z veřejných prostředků, na úkor umění skutečného.
Vždyť i ta Noční hlídka, aka podprůměrný brak "Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha", vznikla na "ideologickou zakázku".