Na debatě se zástupci opozičních stran o kulturní politice státu se moderátorka Milena Bartlová zeptala do publika, jak bychom argumentovali, kdybychom byli politiky tázáni, proč se má nezávislá kultura (živé umění) podporovat ze státních prostředků. Pokusím se odpovědět. Ale napřed o těch politicích:

Dostavili se Lubomír Zaorálek za ČSSD, Pavel Bělobrádek, předseda KDU-ČSL, a Matěj Stropnický za Stranu zelených. Zástupce KSČM se nakonec nedostavil, ačkoliv byl naléhavě zván a jeho pozvání se stalo i předmětem odporu některých potenciálních návštěvníků. Lubomír Zaorálek mluvil chytře, vzletně, o smyslu živého umění nezapochyboval ani náznakem, dokonce se vyjádřil, že s živým uměním kultura společnosti stojí a padá, bez něj že bychom kulturně zahynuli.

Jeho vystoupení bylo věrohodné, mělo vlastně jen tu chybu, že on osobně na místo ministra kultury neaspiruje a že s těmito svými názory nedokázal ani v minulosti přesvědčit vedení ČSSD o tom, že Vítězslav Jandák není správnou osobností na místo ministra kultury, protože svým politickým působením hodnoty živého umění nereprezentuje, a že by sociální demokracie měla mít svoji kulturní politiku formulovanou nikoli na konci, ale téměř na začátku svého politického programu. Lubomír Zaorálek ostatně vyjádřil pochybnost o tom, zda se o zájmy kultury dokážou postarat umělci v politických funkcích, týká se to tedy i herce Vítězslava Jandáka.

Pavel Bělobrádek se vyjadřoval z pozice českého venkova, jehož živé umění (podle většiny jeho výroků) vzniká zejména na základních uměleckých školách. Zaujalo mě, že předseda KDU ČSL, který žije v Náchodě, nemluvil o jedinečném kulturním fenoménu Jiráskova Hronova, který už dvacet let není konzervativní přehlídkou ochotnických inscenací, ale živou tvůrčí dílnou amatérského divadelnictví, kde se představují dramatici, herci, režiséři, osobnostní a kolektivní autorské postupy, témata, nové formy, kde se diskutuje, teoretizuje i prakticky v seminářích tvoří.

V současné době probíhá i jakýsi „spor o Jiráskův Hronov“, v němž dosti silně zní hlas, volající po navrácení festivalu „klasickému činohernímu divadlu“, jež však je v současném evropském divadle obtížné definovat a i kdyby se definice podařila, neuspokojilo by to ty, kteří prostě chtějí v Hronově klid v ulicích a na jevišti srozumitelné vyzkoušené postupy. Předseda KDU ČSL tedy prokazatelně o živém umění neví, ani když se odehrává 10 kilometrů od jeho bydliště se státní, krajskou i místní podporou, jeho vystoupení mi proto příliš kompetentní nepřipadalo.

Matěj Stropnický, který v kulturním prostředí vyrostl a je mu samozřejmostí, se uchýlil ve svých výstupech k příkladům toho, jak pracuje sám jako místostarosta Prahy 3. Budil tak dojem, že za živé umění považuje pouze umění co možná nekonvenční, na příkladu kina Aero ukazoval, jak je jako zástupce městské části nakloněn dotovat — cituji po smyslu — „uvádění filmů, které z kin diváky vyhánějí, nikoli těch, které je přitahují“. Což je postoj stranící příliš úzké skupině obyvatel, s níž by v rámci celostátní kulturní politiky neměl šanci uspět.

Stejně jako u Pavla Bělobrádka i u Matěje Stropnického mi chyběla obecnější rovina uvažování o kulturní politice státu, která musí počítat se všemi podobami tvůrčích aktivit v centru, na periférii i v regionech, ve složkách kreativních, ale i v těch organizačních a reflektujících. Také jsem postrádala jasné sdělení, zda kulturní politika strany má zavazující vliv na činnost a postoje krajských hejtmanů a jejich rad za tu stranu zvolených; že tedy může být vodítkem pro voliče i v krajských volbách.

A nyní k otázce Mileny Bartlové:

Umění a šířeji kultura jsou jazykem, kterým společnost o sobě hovoří. Ten, jako každý živý jazyk, se vyvíjí, proměňuje a obohacuje, a v této větě jsou zahrnuty i procesy opačné, tedy může i strnout, jednotvárnět a chudnout. O všem, co se ve společnosti děje, jak smýšlí, čeho si cení, čím se baví a co uctívá, vypovídá kultura. Je proto nesmyslné a doslova hloupé hovořit o ní jako o něčem zbytném, kulturní dluh způsobuje zanedbání, zpustnutí a vysídlení nejdůležitějších oblastí lidského života.

Část kulturních, zejména uměleckých aktivit se do institucí nevejde. Nejsou schopny plánování, vznikají z náhlé potřeby a inspirace, jejich tvůrci jsou tak či onak nepraktičtí a samozřejmě jsou některé ty aktivity naprosto menšinové. Každá slušná společnost má v rámci svých struktur nástroje a lidi, kteří dovedou tyto nečekané kreativní projevy podchytit a podpořit. Měla je i za socialismu, kde tuto — často opoziční až subverzivní — kulturu dokázaly podržet veřejné kulturní domy, střediska a závodní kluby, případně studia existujících divadel a galerií. Nejhůř na tom byla literatura a kulturní publicistika, jejichž samizdatová vydání měla malý okruh většinou už dopředu mezi sebou informovaných čtenářů a veřejné edice prostě podléhaly cenzuře. Hledat způsoby, jak neoficiální kulturu podpořit, bylo pro řadu kulturních pracovníků riskantní, byl to ale současně i tvůrčí úkol, dobrodružství a věc cti.

Na druhou stranu, pokud si vzpomínám, toto spojení mezi nezávislými tvůrci a kulturními pracovníky vyvolávalo i pocit odpovědnosti na obou stranách. A nemyslím tím autocenzuru, ale odpovědnost za výsledek, za kvalitu provedení, za sdělení. K tomu patří i vztah k publiku.

Vztah umění a publika je v poslední době u nás značně porušen. V nedávné debatě Lidových novin o soudobé opeře řekl skladatel Petr Kofroň, že české publikum se liší od publika v jiných, srovnatelných zemích tím, že jinde jsou lidé zvědavi na to, co neznají, u nás jen na to, co znají. Vlivem reklamy, televize a nadbytku informací upadá schopnost vnímat ve více významových plánech a přijímat umělecké dílo jako svébytný svět, k jehož pochopení, porozumění a nakonec i potěšení z něj člověk rovněž potřebuje zapojit tvůrčí aktivitu. Trochu vzdělání, nějaké informace a otevřenou mysl. Hodnoty jako vzdělání a informace poskytují média, na vyšší úrovni kulturní časopisy. Kritika a diskuse o umění jsou pro pěstování vztahu umění a publika nezbytností. Proto je nutné, aby je podporoval stát, vztah obce ke kultuře je totiž státotvorná záležitost.

Politikové (zejména pan Bělobrádek) na oné schůzce několikrát použili slova „žebrat“ v souvislosti s žádostmi o dotace a granty. Dosvědčují tím deformaci jazyka a posun ve významu slov. Žebrák je přece někdo, kdo si na živobytí nemůže (nebo nechce) vydělat prací a dožaduje se milosrdenství jen pro samu svou existenci. Nic takového ale představitelé nezávislých uměleckých aktivit nedělají. Ti naopak pracovat chtějí, ještě mnohem víc než dosud, jen žádají, aby jejich práce byla státem respektována a finančně podpořena.

Pak bych ještě řekla, že když si zdevastujeme kulturní prostředí, žádná evropská ani světová dotace nám nepomůže s jeho rekultivací, protože to je výsostně naše věc.

Kdyby tyhle moje argumenty jako zástupkyně kulturních pracovníků na politiky nezapůsobily, řekla bych jim, že umělci mají moc, o které jim se ani nezdá, že když si nás postaví proti sobě, obrátíme proti nim veřejnost. A pak bych odešla středem jednací místnosti a teprve venku si pomyslela, že kulturní obec je ovšem stejně rozklížená, frustrovaná, nesolidární a nezodpovědná jako kterýkoli jiný segment společnosti ba společnost jako celek, a že jenom doufám, že se to už brzy změní.