Chybí nám utopie

Jan Trnka

Ztratili jsme schopnost představit si lepší svět a jsme smíření s málem. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší. Přináší naději, mají ukazovat směr, motivovat a živit imaginaci.

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Virtuální uprchlíci a stejně virtuální zneužívači sociálních dávek vyvolávají hysterii, protože lépe přece být nemůže, ale vždycky může být hůře.

Máme mnohem nižší platy, než si zasloužíme, a nikdo se nebouří. Stát nás šikanuje byrokratickými výmysly, zatímco sám se před námi snaží skrýt, a nikdo se nebouří. Naše města se mění k nepoznání, aniž bychom k tomu mohli něco říct, a nikdo se nebouří. Lidé se stávají obětí policejní a soudní zvůle, a nikdo se nebouří. Proč se také bouřit, když lépe být nemůže.

Bez utopií zbývá beznaděj

Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.

Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Například do světa, kde lidská důstojnost má absolutní hodnotu, kterou nelze měřit a vážit ekonomicky. Kde důstojnost není závislá na pohlaví, genderu, rase, místě narození, sexuální orientaci, vzdělání či zásluhách. Kde smyslem lidské existence není být poslušnou součástkou politicko-ekonomického systému, ale lidská existence sama. Bez utopického úběžníku nám nezbývá než upravovat parametry světa, ve kterém už jsme.

Předlistopadová i polistopadová normalizace nám vštípila nedůvěru k utopiím. Foto cargocollective.com

Adam Curtis ve svém filmu Hypernormalisation (2016) ukazuje, že za posledních několik dekád se z politiky, která měla dávat hlas slabým proti silným, stalo jen další odvětví managementu stávajícího stavu. Bránit změnám, udržovat rovnováhu… a samozřejmě chránit zisky těch, kdo drží ekonomickou, a tedy i reálnou politickou moc.

Management statu quo se projevuje nejen digitálním sledováním všeho a všech, ale i rozehráváním xenofobních nálad, omezováním migrace, rozpoutáváním konfliktů na opačné straně světa. Naši státní manažeři nám říkají, že kdybychom chtěli důstojnou odměnu za práci nebo opravdu spravedlivé zdanění a regulaci těch nejsilnějších, tak taky nemusíme mít nic.

Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Předlistopadová i polistopadová normalizace nám ale vštípila nedůvěru k utopiím. Všichni přece víme, že utopií už tu bylo a žádná nevedla k nastolení ráje na zemi. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší, ale naději. Naděje mohou být zklamány, ale nejhorší je vzdát se naděje jako takové, považovat ji za nerealistickou, za iracionální. Protože bez utopií zbývá jen beznaděj.

    Diskuse
    JP
    March 3, 2017 v 13.28
    Naprosto přesné; sotva je možno k tomu něco dalšího přidat.
    March 3, 2017 v 17.52
    To, že nám chybí vize, je známkou otřesu a krize víry v humánní pokrok. Vždyť člověk je pořád stejný jako před staletími, že ano, pane Poláčku? Napsal jste to přece ve vedlejší diskusi, ne?
    Uzdravující utopii sotva kdo vyrobí jen tak z ničeho.
    JN
    March 4, 2017 v 12.08
    Domnívám se, že utopie vám(!) nechybí.
    Tou utopií jsou přece ona "témata skloňovaná kulturní levicí", jak o nich mluví pan Dolejš ve vedlejším článku ve své "obraně neomarxismu".
    JP
    March 4, 2017 v 12.23
    Dalo by se to snad formulovat takto, paní Hájková: člověk je stále stejný, ale svět se mění. A spolu s tímto světem se nevyhnutelně mění i ten člověk.

    Jinak řečeno, v člověku máme dvě zcela protikladné linie: linie stálosti, stejnosti, kontinuity - a linii změny, vývoje, reagování na změněné životní podmínky.

    A konkrétní člověk je pak výslednicí těchto dvou linií respektive faktorů.
    JP
    March 4, 2017 v 12.28
    V tomto ohledu je nutno hodnotit i možnosti vzniku nějaké nové utopie - utopie ve smyslu vůdčí ideje, která dokáže strhnout a zapálit.

    Která sice sama nikdy nebude uskutečněna ve svém absolutním ideálu, ve své ryzí formě - ale která i tak bude mít dostatečně silný impuls a potenciál, aby celý tento svět přece jenom pohnula alespoň o další velký krok kupředu.

    Jak vyplývá z výše řečeného, takováto pozitivní utopie by musela:

    - na straně jedné uchopit, podchytit to stálé, věčné a univerzální v člověku;

    - na straně druhé by musela dokázat podchytit člověka právě v této chvíli jeho dějin a jeho vývoje, a musela by dokázat ukázat mu cestu pro jeho další vývoj.

    Anebo opačně řečeno: v takovéto "utopii" by se musel dokázat najít jak ten univerzální a nadčasový "člověk vůbec", tak ale i člověk právě přítomného času a právě jsoucího světa.
    JN
    March 4, 2017 v 12.55
    A ani mně vaše utopie nechybí.
    Vy tedy máte svoji utopii (témata skloňovaná kulturní levicí), já o vaší utopii nestojím, nikomu tedy nic nechybí.
    JN
    March 4, 2017 v 13.01
    Nechybí, spíše přebývá,
    totiž ta utopie, kterou mi vnucujete.
    JN
    March 4, 2017 v 14.34
    Úlohu, kterou pan Trnka připisuje utopii,
    hrávalo tradiční náboženství (kulturní levice ale nechce, aby tomu tak bylo).

    V náboženství existuje vize dokonalé společnosti, které však není dosahováno (revoluční) změnou společenských poměrů, ale snahou o "určitý druh změny" člověka. Změny člověka nikoliv ve smyslu snahy o zdokonalení sebe sama, neboť snaha o zdokonalení paradoxně ke zdokonalení nevede.

    V tomto smyslu jsou tedy "témata skloňovaná kulturní levicí" substitutem náboženství (viz související Bělohradského substitut tradic v prostředí globalizace).
    March 4, 2017 v 15.16
    Nesouhlasím, pane Nusharte,
    Pan Trnka to v článku pěkně vystihl. Společenská deprese je nedostatkem víry v lepší svět, i když nemusí všichni věřit, že se tu časem pouze lidskými zásahy dokážou nastolit ideální pořádky, ale potřebujeme mít vizi lepší budoucnosti, kterou dnes postrádáme. Bez takové určité vize lepších zítřků se těžko posuneme dále.

    Podobnou depresi ale naše společnost zažila, např. v letech 1956-1967, potom znovu v době normalizace a po většinu 80. let. Nyní ji zažíváme zas.

    Abychom ji opět získali, musí přijít opět ekonomická krize a být k tomu i podmínky frustrující mladé generace. Něco takového tu může být do deseti let. Potom tu "utopii" uslyšíme od dnešních dospívajících a některým z nás se líbit bude, některým ne, někteří je budou třeba inspirovat.

    A není pravda, že neexistuje konzervativní utopie. V Německu křesťanští demokraté v 50. a 60. letech přišli s koncepcí sociálně tržního hospodářství.

    Na náboženství se již nelze dívat jako na projev odcizení, ale naopak na něco, co musí být integrováno nebo nahrazeno něčím jiným, stejně efektivním a společensky málo nebezpečným tak, aby pokrok mohl jít dále.
    JN
    March 4, 2017 v 15.33
    No, domnívám se, pane Ungere,
    že společnost nespojuje ani tak vize lepší budoucnosti, jako spíše nějaký společně uznávaný systém hodnot, který je však v současnosti (podle mě) programově rozebírán.

    Nemyslím, že je nutné mít vizi lepší budoucnosti (ve smyslu pana Trnky), stačí NEMÍT vizi horší budoucnosti.
    JN
    March 4, 2017 v 15.55
    A motivem k tomu rozebírání
    společně uznávaného systému hodnot byla pro kulturní levici právě vize lepší budoucnosti, tedy víra v lepší svět :-)

    Takže tato vize lepší budoucnosti, uskutečňovaná bez společenského konsenzu, a reakce na ni ("identitární kontrarevoluce") je tedy podle mě jednou z příčin současné krize.
    JN
    March 4, 2017 v 16.14
    Ideu lineárně plynoucího času
    nejspíše přineslo hlavně křesťanství.

    Pokud se ale tato idea lineárně plynoucího času bere hrubě materialisticky...
    March 4, 2017 v 18.17
    Možná se nějaká nová vize může objevit až tehdy, když nastane reálná šance k jejímu uskutečnění. Co takhle věřit, že svět zraje a jednou možná dozraje, i když se toho my osobně pravděpodobně nedočkáme? A prozatím se aspoň snažit nebýt tolik závislým na jeho hodnotách a jeho momentálním stavu. To nemusí znamenat útěk ze světa. Jenom od stavu světa pokud možno neodvozovat své štěstí.
    JN
    March 5, 2017 v 0.25
    "Hrubý domácí produkt" kontra "hrubé národní štěstí"
    Bylo by zajímavé mít možnost vidět, jak se v průběhu historie vyvíjela míra "HNŠ". Tuto možnost samozřejmě nemáme, ale je teoreticky možné porovnat míru "HNŠ" v různě vyspělých či naopak takzvaně zaostalých zemích. Myslím, že je téměř jisté, že mezi HDP a HNŠ není přímá úměra.

    Pokud někdo neví, co je to "hrubé národní štěstí", nechť se podívá třeba do wikipedie.

    --------------------------------------

    (((V této souvislosti by možná nebylo od věci připomenout čínský koncept "velkého bratra", tedy automatické bodování občanů podle toho, jak se chovají ve svém životě, který je už skutečně(!) ve zkušebním provozu !!! Občané s nízkým počtem bodů nebudou mít například přístup do lepších restaurací, či jim bude omezena možnost cestovat, sňatky mezi občany s velkým rozdílem v počtu bodů budou nemyslitelné. Tyto body by nakonec vlastně mohly nahradit peníze, přinejmenším však budou jistě cennější než peníze.

    Mám opravdu velké obavy z toho, že by se tento čínský vynález mohl v současném globalizovaném prostředí snadno rozšířit. Pak by samozřejmě míra hrubého národního štěstí okamžitě vyletěla k nekonečnu :-)))
    HZ
    March 5, 2017 v 10.09
    Mainstream si libuje v dystopii.
    Ono ani není příliš divu. Jednu chvíli to vypadalo, že nové naboženství, slibující lepší budoucnost, by mohla zastat bohyně Gaia, ale ta se potvora místo toho nezadržitelně otepluje, aniž by lidstvo sjednotila. Dystopické vize stojí povětšinou na tom, že lidí, co vypouštějí hnusy do vzduchu i vody, furt přibývá a přibývat bude, dokud to nezastaví katastrofa, ať už kosmická, klimatická nebo válečná.
    Pak si přijďte s utopií. Nebudete ani cool, ani in, natož free.
    JN
    March 5, 2017 v 10.29
    To čínské bodování
    není antiutopie, to je počínající realita.
    JP
    March 5, 2017 v 11.19
    Je v tom opravdu nemalý paradox, pane Nusharte: Vy zásadně (a dalo by se právem říci, až přímo fundamentalisticky) odmítáte a zavrhujete jakoukoli utopii společenskou, a přitom nepociťujete sebemenší problém s tím, vynášet utopii křesťanskou. (Co třeba takové "Boží království na zemi" - není to snad ta neutopičtější ze všech utopií?...)

    A že křesťanství nikoho k ničemu nenutí? - Ale jděte, pane Nusharte: po celou tu dobu kdy křesťanství bylo při síle (a při moci), nedělalo nic jiného než že n u t i l o všechny ve svém dosahu k tomu, aby přijali jeho dogmata, aby vyznávali jeho Boha, aby vykonávali jeho rituály... Dnešní "liberalismus" křesťanství je jenom důsledkem toho, že to už ztratilo svou původní sílu, a že už nemá tu moc ta svá dogmata prosazovat.

    A ten "Velký bratr"?... A co jiného byla křesťanská církev, se svými zpovědnicemi kam se každá lidská duše musela každou neděli jít povinně vyzpovídat ze svých "hříchů"?...
    JN
    March 5, 2017 v 12.59
    Domnívám se, pane Poláčku, že jste si vytvořil "slaměného panáka",
    kterého kritizujete, já však ta stanoviska, která kritizujete, neobhajuji.

    Nikterak neodmítám "jakoukoli společenskou utopii", ale odmítám její "nenápadně násilné" a nedemokratické šíření (například pomocí strategie "dlouhého pochodu institucemi").

    (Levicovou) utopii srovnávám se substitutem NÁBOŽENSTVÍ (nikoliv křesťanství), křesťanství pak zmiňuji v souvislosti s lineárním vnímáním času.

    Nikterak se samozřejmě nebráním kritice křesťanství ani křesťanské praxe v jakékoliv historické době a sám se rád k takové kritice přidám.

    Co mi vadí, je programově destruktivní rozebírání hodnotového systému, ne tedy nutně křesťanských hodnot, ale hodnot, které společnost "drží pohromadě", aby se nerozpadla - neatomizovala a nadměrně a nezdravě nepolarizovala, jak se to právě děje.

    Jsem si samozřejmě vědom, že hodnotový systém se vyvíjí (ne ale na rýsovacích prknech sociálních inženýrů) a že v tomto vývoji a změnách hodnotových systémů hrála a hraje nemalou úlohu lidská racionalita a v posledním období (počínaje Marxem) pravděpodobně i lidská pýcha.
    JN
    March 5, 2017 v 13.06
    Je to kreacionismus naruby,
    pokud člověk projektuje sám sebe.

    Na tomto "kreacionismu naruby" je doufám dobře vidět, že jde o substitut náboženství.
    March 6, 2017 v 10.08
    Proč nám chybí (společná) utopie, společná vize budoucnosti
    Jiří Wolker napsal v jedné básni:
    "Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého... "
    V tom bude asi ten kámen úrazu, důvod, proč se to nedaří.
    Každý z nás má totiž v srdci jiný obraz. Ten svůj. Své vlastní představy. Kdybychom tam všichni měli aspoň nějaký společný obraz, nebyl by možná problém postavit si podle něj život.
    JN
    March 6, 2017 v 10.42
    Ano, paní Hájková, kéž bychom všichni v srdci měli aspoň nějaký společný obraz.
    Společnost se bez společně uznávaných hodnot rozpadne.
    PK
    March 6, 2017 v 10.54
    Člověk by byl dojat
    z náhlého záchvatu svatouškovství pan Nusharta.
    JN
    March 6, 2017 v 12.13
    Pane Kolaříku,
    ocitl jste se mimo téma článku, i mimo téma diskuse.

    Nesouhlasíte tedy s potřebou společně uznávaných hodnot, s tím, že sdílený hodnotový systém brání rozpadu společnosti?
    PK
    March 6, 2017 v 12.21
    Pane Nusharte
    Jaké by ty společné hodnoty měly být?

    " by mělo záviset na nějakých (asi poměrně přesných) obecných kritériích (existují ta kritéria sama o sobě, nebo jsme si ta kritéria stanovili my samy?).

    To mi ale připadá, jako bychom se tak stavěli do role samotné spravedlnosti, velmi přísné a nemilosrdné spravedlnosti."

    Hádejte, čí je to citát? Napovím Vám jenom, že ten dotyčný to napsal včera.
    JN
    March 6, 2017 v 14.45
    Pane Kolaříku, to jsem napsal já,
    je to odpověď panu Kadlecovi v diskusi pod tímto článkem :

    http://denikreferendum.cz/clanek/24691-az-noviny-napisou-zruste-demokracii-bude-na-aktivismus-pozde

    Rád vysvětlím, jak je to myšleno (je to patrné z kontextu té diskuse), jen co budu mít chvíli času.
    JN
    March 6, 2017 v 17.50
    Především, pane Kolaříku, význam slova "kritéria",
    tak jak je to slovo mezi mnou a panem Kadlecem v té diskusi pod jiným článkem používáno, není synonymem "hodnot spojujících společnost", ale označuje opravdu kritéria pro to, zda nějaký stát chceme v konkrétní situaci a v konkrétní chvíli považovat za partnera našeho státu. Ve zmíněné diskusi jde tedy o kritéria chování tohoto státu právě v určitém čase, s předpokladem, že to chování se může v čase změnit, a onen stát pak přestaneme nebo naopak začneme považovat za partnera.

    Například, tedy podle toho, jak jsem pana Kadlece pochopil - berte to prosím opravdu jako příklad toho, jak je to myšleno, nikoliv jako zastávaný názor - tedy pokud například USA budou vojensky intervenovat v Iráku na základě toho, že Irák MÁ zbraně hromadného ničení, budou USA naším partnerem; když se pak v Iráku žádné takové zbraně nenajdou a USA budou přesto trvat na oprávněnosti vojenské intervence, přestanou být naším partnerem; když pak USA uznají, že intervence do Iráku byl chybný krok, začnou být naším partnerem; alespoň takto jsem pana Kadlece pochopil a pokud jsem ho tedy pochopil správně, nesouhlasím s ním, neboť si myslím, že partnerství je založeno na solidaritě uvnitř partnerství, na shovívavosti k chybám partnera, na vědomí, že i já dělám chyby o kterých mohu, ale také nemusím sám vůbec vědět, a také na prostém faktu, že s některými partnery sdílím více společných zájmů než s jinými (partneři nejsou geopoliticky rovnocenní).

    A právě tento svůj nesouhlas s panem Kadlecem v této věci jsem vyjádřil těmito slovy (která Vy si vykládáme jinak):

    "To mi ale připadá, jako bychom se tak stavěli do role samotné spravedlnosti, velmi přísné a nemilosrdné spravedlnosti."

    K tomu bych teď dodal, že to neznamená, že bychom neměli být ke svým partnerům kritičtí, ale také to na druhou stranu neznamená, že pokud USA udělají něco, s čím nesouhlasíme, budeme kvůli tomu ihned vystupovat z NATO. To samozřejmě za správné nepovažuji a takto jsem to také myslel.

    ----------------------------

    Je mi líto, pane Kolaříku, že tu takhle zaplevelujeme diskusi nesouvisejícími věcmi. Možná bych už neměl na tu snahu nějakým způsobem mě očernit vůbec reagovat, co myslíte?
    PK
    March 6, 2017 v 19.28
    Podívejte se, pane Nusharte
    Že "kritéria" nejsou "hodnoty", to snad je opravdu jasné každému malému dítěti. Pro výběr hodnot, za které se tady najednou zčistajasna stavíte, však jsou nutná kritéria. Hodnoty by také implikovaly hodnocení v kategoriích dobra a zla.

    Vy tady však už asi půl roku prudíte s tím, že žádné hodnoty neexistují, že existují pouze zájmy, které není možno hodnotit jako dobré nebo špatné.

    S tím je pak samozřejmě v souladu, že neexistují žádná kritéria pro výběr hodnot.

    A teď se Vám prostě najednou zdálo, že věta "Společnost se bez společně uznávaných hodnot rozpadne." vypadá dobře, a že jako její pisatel budete vypadat dobře i Vy.

    Ale osoba pisatele, jeho věrohodnost, integrita, a přinejmenším neprotiřečivost sama sobě je bohužel skutečně přinejmenším stejně důležitá, jako obsah sdělení.

    Pouze glosuji to, co tady předvádíte, a budu tak činit i nadále. Samozřejmě, když nebudete reagovat, budu jedině rád.
    JN
    March 7, 2017 v 1.26
    Jen glosujte, pane Kolaříku, glosujte...
    Je docela zábavné být kritizován z jedné strany za hodnotový relativismus a z druhé strany za fundamentalistickou obhajobu zkostnatělých konzervativních hodnot.

    A hoďte sem také nějaký ten citát z posledního půl roku, kde tvrdím, že žádné hodnoty neexistují.
    S jeho hledáním Vám jistě rád pomůže pan Ovčáček. Mimochodem, máte všechny předpoklady pro úspěšnou kandidaturu na českého prezidenta; proč to tedy nezkusit, já Vám to podepíšu i s číslem vobčanky. Jsem dost konzervativní a nemám rád změny :-)
    VP
    March 7, 2017 v 13.23
    V jedné ze svých přednášek se Václav Cílek zamýšlí, kde se u nás bere strach z muslimů, když ti, co jsou u nás, pocházející ze Sovětského Svazu a Balkánu, jsou umírnění a zvyklí přizpůsobit se. Chápe ten strach jako histoickou zkušenost: Když byli Turci u Vídně, co si říkali obyvatelé našich zemí?: Kam se teď obrátí? Jedině k nám.
    Není i vize, či utopie, jak to autor nazval (ve škole jsme se učili, že utopie je neuskutečnitelná představa budoucnosti), vázána na pozitivní historickou zkušenost? Vede mne k tomu i pohled na izraelský stát. Jak se přes svou polohu v arabském moři rve o své místo na slunci přes svoji hroznou minulost. Otroctví v Egyptě, vyhnanství v Babyloně, rozmetání po celém světě po roce 70, holokaust v poslední době. Příchod z Egypta do Palestiny, návrat z babylonského vyhnanství, vznik státu Izrael, vše je chápáno jako zásah Boha – částečně popsáno i v Bibli, hlavní knize národa.
    Žel, křesťanství nemá takovou jednotnou zkušenost. Velkým dílem i proto, že se brzy uvázalo do spojenectví se světem místo spojení s Bohem. I protestantismus, který chtěl církev reformovat, se stejně spojil se světskou mocí. Tak Boží království, které není z tohoto světa, postrádá tuto zkušenost s Bohem. S jeho mocí. Jedinou výjimku vidím v Jednotě bratrské, která od začátku byla pronásledována jak ze strany katolíků, tak podobojí. Nikdy se nespojila s žádnou světskou mocí. Byla totálně zničena a přesto se obnovila. Snad ona jediná má proroka a proroctví,které přijal celý národ – „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" Pro ty, co neznají Boha, zbývá pouze zkušenost přirozeného vývoje. Pokud se ovšem homo sapiens sapiens nestane vyhynulým druhem.
    March 23, 2017 v 5.45
    Stejně by mě zajímalo, čím se vlastně utopie, pokud ji tedy člověk nehodlá ihned realizovat, což autor potvrzuje, liší od náboženství.
    Patrně jen tím, že člověk, který chce věřit v utopii, nutně potřebuje, aby tomu věřili taky ostatní.
    JP
    March 23, 2017 v 10.47
    Nejkratší definice tohoto rozdílu: utopie je lokalizována na zemi, zatímco náboženství na nebi.

    Utopie se jeví být nedosažitelnou - nicméně v zásadě má být realizována v tomto světě (alespoň někteří to tak vidí). Náboženství je principiálně zakotveno v jiných sférách.

    Což ovšem neznamená, že by náboženství nemohlo plnit také funkci utopie (Království boží).
    March 23, 2017 v 21.08
    utopie dosažitelná, projektovaná
    člověk se od zvířete liší právě tím, že projektuje a to i sám sebe - tím se liší utopie racionální od jurodivých
    utopie je to co není - ale nemusí to nutně být ani to co nikdy nebude, proto má smysl promýšlet projekty
    abychom místo utopie nedošli k distopii a místo zlepšení světa byli odkázáni až na spásu před jezdci z apokalypsy
    March 24, 2017 v 9.13
    Projektování je taková snaha ovládnout věci rozumem, čili předřadit ducha hmotě. Jenže hmota nás nakonec vždycky doběhne.
    JP
    March 24, 2017 v 10.00
    No právě, že nás ta "hmota vždycky doběhne". Proto je opravdu dobré s tím počítat, a nevytvářet si nějaké vzdušné zámky zcela mimo realitu té hmoty.
    March 24, 2017 v 10.30
    Doufám jenom, že pan Dolejš považuje i toho, kdo vědomě nic neprojektuje, za člověka.
    PM
    March 24, 2017 v 12.40
    Utopií je příkladně také management stávajícího stavu -
    bránit změnám, udržovat rovnováhu… a samozřejmě chránit zisky těch, kdo drží ekonomickou, a tedy i reálnou politickou moc.
    Utopie je totiž pouze vědomě sdílená/vyjádřená touha po vymanění jedince a společnosti z konstanty nedokonalého společenského uspořádání - z paradigma doby.
    Utopie je pouze součástí paradigma doby, tudíž i sama o sobě tvořená/ovlivněná iracionálními mystickými předsudky.
    Tudíž i utopie udržení stavu represe/deprese globálního neoliberálního společenského režimu je jen zbožným přáním.
    A to i mezi těmi, kteří nemají schopnost představit si lepší svět a jsou smíření s málem.......bych dobré mysli dodal.
    JP
    March 25, 2017 v 11.04
    No ano, ono vůbec nezaškodí si tu a tam připomenout, že i ta současná liberální demokracie se svými lidskými právy a relativně zabezpečenou existencí byla svého času také jenom - utopií.

    To pro připomenutí těm, kteří jsou pevně přesvědčeni že jenom a jedině tento systém je ten "jedině pravý", a že všechno co by se odvážilo vyjít za jeho existenční horizont je nutně chimérou, a dokonce nezodpovědným hazardem s osudem lidstva.
    JN
    March 25, 2017 v 19.05
    To je, pane Petrásku, utopie, sdílená jen v omezené skupině,
    zvláště pokud zdůrazníme ten moment "nežádoucího dění na základě zlého chtění" ("nežádoucího" a "zlého" nikoliv z perspektivy oné omezené skupiny).

    Utopie je to proto, že redukuje budoucnost na výsledek chtění.
    March 26, 2017 v 9.24
    Řekl bych, že rozdíl mezi utopií
    a "královstvím božím na zemi" je v tom, že utopie se uskutečňuje lidskými silami, království boží z boží vůle.
    March 26, 2017 v 9.54
    Utopie se uskutečňuje lidskými silami, a proto je neuskutečnitelná.
    JP
    March 26, 2017 v 11.53
    To "Království boží" je ovšem kombinací obojího: na straně jedné se má dít (či realizovat) z boží vůle - ale na straně druhé jsou to lidé, kteří ho mají vybudovat.

    Tedy alespoň pokud ho vykládáme v tom původním významu, kdy Ježíš říká, že ho zažijí ještě jeho současníci. Pozdější apokalyptické vize toto "Království boží" ovšem přesouvají až do doby postapokalyptické, kdy se nástup tohoto stavu jeví opravdu být až stvořitelským aktem boží moci.
    PM
    March 26, 2017 v 16.29
    Království boží v procesu poznávání/přibližování se skutečnosti
    Rozdílnost postojů a tření mezi hledajícím a nacházejícím teistou a hledajícím nenacházejícím ateistou je zřetelné.
    Jde o to, kdy a zda vzniklé vzájemné tření je kýženě oplodňující...bych nadhodil.
    March 26, 2017 v 19.49
    E.Hájková
    každý člověk projektuje - nevím proč se bráníte tomu že se člověk chová jako bytost která promýšlí svoji činnost
    - už je když jdete na nákup si napíšete na papírek co chcete koupit - na to by mohli být miliony případů
    takže vaše fobie z toho že anticipujete svou existenci individuální i společenskou jsou zbytečné
    možná i člověk po lobotomii nějak anticipuje, pokud není jen systém přijímající a vyměšující, to je výsledek evoluce
    rozum je z mého pohledu jen projevem organizovanější hmoty ale distancovat se od myšlení netřeba i když to nepřijmete
    jestli k přijetí této myšlenky potřebujete konstrukci nějaké boží bytosti nechám na vás, to už já nepovažuji za důležité
    podstatné je člověk vždy nějak promýšlí, projektuje, anticipuje - v mírně jednodušší formě jsou toho schopni i nižší primáti
    March 26, 2017 v 20.31
    Jasně že každý si plánujeme nákupy, dovolenou, bydlení nebo práci. Ale řeč byla o utopiích, ne? Čili o projektování nějaké společné budoucnosti, jestli tomu dobře rozumím. Domnívám se totiž, že utopie není něco, co plánujeme jen pro sebe a svou rodinu.
    Mohou si něco společně plánovat lidé, kteří jsou jinak velice odlišní?
    JN
    March 27, 2017 v 10.18
    Pane Dolejši, plánovat si nákup a plánovat si revoluci,
    to je přece dost rozdíl. Nákup si plánuji pro sebe, revoluci ale plánuji i pro Vás a možná se Vám moje revoluce nebude líbit. Co si já pak s Vámi, jako s reakčním živlem, jenom počnu?
    PM
    March 27, 2017 v 10.42
    Pane Dolejši jsou bytosti které jen tak neobejdeme
    k vašemu....jestli k přijetí této myšlenky potřebujete konstrukci nějaké boží bytosti nechám na vás, to už já nepovažuji za důležité........
    bych poznamenal, že království boží má v procesu poznávání/přibližování se skutečnosti i v prostředí, které již staletí akceptuje laicistický světonázor státotvorný význam.
    JN
    March 27, 2017 v 12.54
    "Rozdíl mezi utopií a 'královstvím božím na zemi' je v tom, že utopie se uskutečňuje lidskými silami, království boží z boží vůle."
    Ano, utopie se (v našich představách) má uskutečnit jen lidskými silami, proto je to utopie (jak již řekla paní Hájková). Utopie se domnívá, že výsledek bude v praxi víceméně odpovídat projektu, tedy budoucnost bude výsledek chtění (chtění nikoliv lidstva, ale chtění nějaké omezené skupiny utopistů). Taková utopie tedy skutečně nepočítá s "bohem", který se jmenuje deterministický chaos. Lidskými silami se nám daří měnit svět, výsledek té změny ale nikdy neodpovídá původnímu plánu. Čím ambicióznější plán, tím hůře předvídatelné jsou jeho výsledky.
    JN
    March 28, 2017 v 12.23
    Projektování pouze společnosti, nebo i projektování jejích nových hodnot (tvorba "nového člověka")?
    Ano, "projektování společnosti" zní velmi pyšně. Projektovat se dá ještě tak nové sídliště, možná i z gruntu nové město na zelené louce, ale při takovém projektu musí mít urbanista dostatek pokory, aby dokázal vnímat potřeby budoucích obyvatel, nikoliv aby se jen snažil "zapsat do dějin svojí genialitou" a ty potřeby budoucích obyvatel buď opomenul, nebo také nově "vyprojektoval". Je ale zřejmé, že pokud by ty potřeby budoucích obyvatel byly liberálně zcela nesourodé a individualistické, nové sídliště by se vůbec vyprojektovat nedalo.

    Možná se tedy i společenský systém dá nějak projektovat, dokonce třeba v rámci omezené (elitní) skupiny. (Jak také jinak, než v nějaké skupině, by se dalo cokoliv projektovat? "Lidstvo" pochopitelně nic projektovat nemůže, může mít pouze k projektu výhrady.) Uvedení takového projektu "nového společenského systému" do praxe vždy bude menším či větším násilím na té "neprojektující" většině (v případě demokratické společnosti - násilím buď ještě v mezích demokracie, nebo už za jejími hranicemi). Čím radikálněji bude "projekt" měnit dosavadní zavedený a ještě trochu fungující či již nefungující systém, tím větší riziko nepředvídatelných důsledků a fatálního vychýlení systému z rovnováhy bude představovat.

    S čím jsou ale větší problémy – to je projektování nového HODNOTOVÉHO systému (tvorba "nového člověka"). Prosazení projektu "nového člověka" nějakou omezenou elitní skupinou je vždy za hranicemi demokracie. To odpovídá právě onomu "projektování potřeb budoucích obyvatel sídliště pyšným urbanistou".

    Nehledě k tomu, že hodnotový systém možná může být - spíše než "sociálním konstruktem" ("sociálním konstruktem" ve smyslu "oblíbeným terčem kritiky" a "předmětem opravného projektování") – tedy hodnotový systém může možná být také výsledkem evoluce, samozřejmě výsledkem kritizovatelným. To je možná to, co zde v diskusích máme s panem Samohýlem na mysli tím "morálním systémem z hlediska etologie", byť každý to pravděpodobně chápeme úplně protikladně.

    Kdo se tedy má komu přizpůsobit, urbanista budoucím obyvatelům, nebo budoucí obyvatelé urbanistovi? V jaké z těchto pozic je současná kulturní levice?
    March 29, 2017 v 8.30
    Myslím, pane Nusharte, že utopie skutečně měla splňovat ve společnosti funkci náboženství.
    Lidé prostě měli žít své životy jakoby směrem k té utopii, čímž by přibližovali její uskutečnění.
    Dnes se většině našich lidí zdá náboženství příliš zastaralé (jejich mysl si ho neumí po svém zpracovat a tedy ani přijmout) a není nic, co by ho nahradilo.
    JN
    March 30, 2017 v 9.01
    Myslím si to také tak, paní Hájková.
    To, že se dnes zdá náboženství zastaralé, a není ani žádná utopie, která by ho nahradila, není kam směřovat, to je jakási ztráta orientace lidského ducha, snad možná v důsledku toho, že jsme se na lidské poměry dost rychle ocitli v chaosu globalizace. A sama globalizace není orientována žádnými duchovními či mravními ideály, ale pouze maximalizací zisku. (Z tohoto hlediska vůbec nechápu, proč je kulturní levice - společně s Čínou :-) - jejím horlivým zastáncem.)

    Globalizace je mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic, říká Václav Bělohradský.

    Podle něj by tedy tradice měly být nahrazeny sociálními vědami: "Sociální vědy, především filosofie, jsou důležité literární žánry, které ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám. Ty příběhy obíhají ve veřejném prostoru a legitimizují změny, nebo naopak vyzývají k boji proti nim."

    Bělohradský si zároveň uvědomuje, že sociální vědy tuhle roli hrát přestávají, že se to nedaří, důsledkem čehož je poptávka po "normalitě a po zdravém rozumu" a také odsuzování "odcizených intelektuálů". Já bych to interpretoval jako poptávku po tom, "co tu bylo a není tu", a zdá se mi to celkem přirozené a pochopitelné, i když to může být i nebezpečné. Pokud jsem dobře pochopil Václava Bělohradského, on to ze své pozice odsuzuje.

    Já si myslím, že sociální vědy roli tradic hrát nemohou, že je to trochu naivní a sebestředná představa. Pokud globalizaci budeme přirovnávat k počasí, řekl bych, že nás čekají velké klimatické extrémy.
    IH
    March 30, 2017 v 10.22
    "Globalizace je mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic, říká Václav Bělohradský" v citaci pana Nusharta. Konstatovaná skutečnost je závažná a měli bychom nad ní více přemýšlet.
    Relativní izolace je v přírodě spolu s potřebným časem zásadním zdrojem velké biodiverzity. (Jen si představme, jak by vypadala, kdyby Zemi pokrýval jen světový oceán). S kulturní diverzitou lidstva je tomu podobně. Dokonce natolik podobně, že celkem donedávna (a trochu až dosud) si až překvapivě odpovídají zoogeografické zóny a hlavní kulturní okruhy lidstva.
    Na druhou stranu se ovšem zásadní vývoj odehrává na větších územích. Vědci také proto např. nikdy nepředpokládali, že by se člověk mohl vyvinout třeba na nějakém nevelkém ostrově v Indickém oceánu (nýbrž uvažovali o Asii a Africe). Obdobně je faktem, že velké kulturní objevy se zpravidla udávaly v početnějších společenstvech a v nich našly také pojistku proti zapomenutí.
    Pro mě z těchto skutečností, samozřejmě jen úsporně zde naznačených, vyplývá hodnota jako izolace tak i volného pohybu. Nyní ovšem poprvé, zdá se, definitivně a na celé čáře vítězí globalizace.
    Na přelomu století bylo, jak pamatujeme, aktivní antiglobalizační hnutí, jež mi přišlo vnitřně rozporné. Dlouho nevydrželo, bylo nakonec hlavně dobovou formou vzpoury proti establishmentu. Za uplynulých 15 let jsme nějak rychle zapomněli, že i my jsme většinou globalizaci neměli v lásce. U vědomí potřebnosti korekčních (a brzdných) mechanismů bychom jejími jednostrannými apologety zrovna být nemuseli. Neměli.
    + Další komentáře