Chybí nám utopie
Jan TrnkaZtratili jsme schopnost představit si lepší svět a jsme smíření s málem. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší. Přináší naději, mají ukazovat směr, motivovat a živit imaginaci.
Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Virtuální uprchlíci a stejně virtuální zneužívači sociálních dávek vyvolávají hysterii, protože lépe přece být nemůže, ale vždycky může být hůře.
Máme mnohem nižší platy, než si zasloužíme, a nikdo se nebouří. Stát nás šikanuje byrokratickými výmysly, zatímco sám se před námi snaží skrýt, a nikdo se nebouří. Naše města se mění k nepoznání, aniž bychom k tomu mohli něco říct, a nikdo se nebouří. Lidé se stávají obětí policejní a soudní zvůle, a nikdo se nebouří. Proč se také bouřit, když lépe být nemůže.
Bez utopií zbývá beznaděj
Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.
Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Například do světa, kde lidská důstojnost má absolutní hodnotu, kterou nelze měřit a vážit ekonomicky. Kde důstojnost není závislá na pohlaví, genderu, rase, místě narození, sexuální orientaci, vzdělání či zásluhách. Kde smyslem lidské existence není být poslušnou součástkou politicko-ekonomického systému, ale lidská existence sama. Bez utopického úběžníku nám nezbývá než upravovat parametry světa, ve kterém už jsme.
Adam Curtis ve svém filmu Hypernormalisation (2016) ukazuje, že za posledních několik dekád se z politiky, která měla dávat hlas slabým proti silným, stalo jen další odvětví managementu stávajícího stavu. Bránit změnám, udržovat rovnováhu… a samozřejmě chránit zisky těch, kdo drží ekonomickou, a tedy i reálnou politickou moc.
Management statu quo se projevuje nejen digitálním sledováním všeho a všech, ale i rozehráváním xenofobních nálad, omezováním migrace, rozpoutáváním konfliktů na opačné straně světa. Naši státní manažeři nám říkají, že kdybychom chtěli důstojnou odměnu za práci nebo opravdu spravedlivé zdanění a regulaci těch nejsilnějších, tak taky nemusíme mít nic.
Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.
Předlistopadová i polistopadová normalizace nám ale vštípila nedůvěru k utopiím. Všichni přece víme, že utopií už tu bylo a žádná nevedla k nastolení ráje na zemi. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší, ale naději. Naděje mohou být zklamány, ale nejhorší je vzdát se naděje jako takové, považovat ji za nerealistickou, za iracionální. Protože bez utopií zbývá jen beznaděj.
Uzdravující utopii sotva kdo vyrobí jen tak z ničeho.
Jinak řečeno, v člověku máme dvě zcela protikladné linie: linie stálosti, stejnosti, kontinuity - a linii změny, vývoje, reagování na změněné životní podmínky.
A konkrétní člověk je pak výslednicí těchto dvou linií respektive faktorů.
Která sice sama nikdy nebude uskutečněna ve svém absolutním ideálu, ve své ryzí formě - ale která i tak bude mít dostatečně silný impuls a potenciál, aby celý tento svět přece jenom pohnula alespoň o další velký krok kupředu.
Jak vyplývá z výše řečeného, takováto pozitivní utopie by musela:
- na straně jedné uchopit, podchytit to stálé, věčné a univerzální v člověku;
- na straně druhé by musela dokázat podchytit člověka právě v této chvíli jeho dějin a jeho vývoje, a musela by dokázat ukázat mu cestu pro jeho další vývoj.
Anebo opačně řečeno: v takovéto "utopii" by se musel dokázat najít jak ten univerzální a nadčasový "člověk vůbec", tak ale i člověk právě přítomného času a právě jsoucího světa.
V náboženství existuje vize dokonalé společnosti, které však není dosahováno (revoluční) změnou společenských poměrů, ale snahou o "určitý druh změny" člověka. Změny člověka nikoliv ve smyslu snahy o zdokonalení sebe sama, neboť snaha o zdokonalení paradoxně ke zdokonalení nevede.
V tomto smyslu jsou tedy "témata skloňovaná kulturní levicí" substitutem náboženství (viz související Bělohradského substitut tradic v prostředí globalizace).
Podobnou depresi ale naše společnost zažila, např. v letech 1956-1967, potom znovu v době normalizace a po většinu 80. let. Nyní ji zažíváme zas.
Abychom ji opět získali, musí přijít opět ekonomická krize a být k tomu i podmínky frustrující mladé generace. Něco takového tu může být do deseti let. Potom tu "utopii" uslyšíme od dnešních dospívajících a některým z nás se líbit bude, některým ne, někteří je budou třeba inspirovat.
A není pravda, že neexistuje konzervativní utopie. V Německu křesťanští demokraté v 50. a 60. letech přišli s koncepcí sociálně tržního hospodářství.
Na náboženství se již nelze dívat jako na projev odcizení, ale naopak na něco, co musí být integrováno nebo nahrazeno něčím jiným, stejně efektivním a společensky málo nebezpečným tak, aby pokrok mohl jít dále.
Nemyslím, že je nutné mít vizi lepší budoucnosti (ve smyslu pana Trnky), stačí NEMÍT vizi horší budoucnosti.
Takže tato vize lepší budoucnosti, uskutečňovaná bez společenského konsenzu, a reakce na ni ("identitární kontrarevoluce") je tedy podle mě jednou z příčin současné krize.
Pokud se ale tato idea lineárně plynoucího času bere hrubě materialisticky...
Pokud někdo neví, co je to "hrubé národní štěstí", nechť se podívá třeba do wikipedie.
--------------------------------------
(((V této souvislosti by možná nebylo od věci připomenout čínský koncept "velkého bratra", tedy automatické bodování občanů podle toho, jak se chovají ve svém životě, který je už skutečně(!) ve zkušebním provozu !!! Občané s nízkým počtem bodů nebudou mít například přístup do lepších restaurací, či jim bude omezena možnost cestovat, sňatky mezi občany s velkým rozdílem v počtu bodů budou nemyslitelné. Tyto body by nakonec vlastně mohly nahradit peníze, přinejmenším však budou jistě cennější než peníze.
Mám opravdu velké obavy z toho, že by se tento čínský vynález mohl v současném globalizovaném prostředí snadno rozšířit. Pak by samozřejmě míra hrubého národního štěstí okamžitě vyletěla k nekonečnu :-)))
Pak si přijďte s utopií. Nebudete ani cool, ani in, natož free.
A že křesťanství nikoho k ničemu nenutí? - Ale jděte, pane Nusharte: po celou tu dobu kdy křesťanství bylo při síle (a při moci), nedělalo nic jiného než že n u t i l o všechny ve svém dosahu k tomu, aby přijali jeho dogmata, aby vyznávali jeho Boha, aby vykonávali jeho rituály... Dnešní "liberalismus" křesťanství je jenom důsledkem toho, že to už ztratilo svou původní sílu, a že už nemá tu moc ta svá dogmata prosazovat.
A ten "Velký bratr"?... A co jiného byla křesťanská církev, se svými zpovědnicemi kam se každá lidská duše musela každou neděli jít povinně vyzpovídat ze svých "hříchů"?...
Nikterak neodmítám "jakoukoli společenskou utopii", ale odmítám její "nenápadně násilné" a nedemokratické šíření (například pomocí strategie "dlouhého pochodu institucemi").
(Levicovou) utopii srovnávám se substitutem NÁBOŽENSTVÍ (nikoliv křesťanství), křesťanství pak zmiňuji v souvislosti s lineárním vnímáním času.
Nikterak se samozřejmě nebráním kritice křesťanství ani křesťanské praxe v jakékoliv historické době a sám se rád k takové kritice přidám.
Co mi vadí, je programově destruktivní rozebírání hodnotového systému, ne tedy nutně křesťanských hodnot, ale hodnot, které společnost "drží pohromadě", aby se nerozpadla - neatomizovala a nadměrně a nezdravě nepolarizovala, jak se to právě děje.
Jsem si samozřejmě vědom, že hodnotový systém se vyvíjí (ne ale na rýsovacích prknech sociálních inženýrů) a že v tomto vývoji a změnách hodnotových systémů hrála a hraje nemalou úlohu lidská racionalita a v posledním období (počínaje Marxem) pravděpodobně i lidská pýcha.
Na tomto "kreacionismu naruby" je doufám dobře vidět, že jde o substitut náboženství.
"Přišel jsem na svět, abych si postavil život dle obrazu srdce svého... "
V tom bude asi ten kámen úrazu, důvod, proč se to nedaří.
Každý z nás má totiž v srdci jiný obraz. Ten svůj. Své vlastní představy. Kdybychom tam všichni měli aspoň nějaký společný obraz, nebyl by možná problém postavit si podle něj život.
Nesouhlasíte tedy s potřebou společně uznávaných hodnot, s tím, že sdílený hodnotový systém brání rozpadu společnosti?
http://denikreferendum.cz/clanek/24691-az-noviny-napisou-zruste-demokracii-bude-na-aktivismus-pozde
Rád vysvětlím, jak je to myšleno (je to patrné z kontextu té diskuse), jen co budu mít chvíli času.
Například, tedy podle toho, jak jsem pana Kadlece pochopil - berte to prosím opravdu jako příklad toho, jak je to myšleno, nikoliv jako zastávaný názor - tedy pokud například USA budou vojensky intervenovat v Iráku na základě toho, že Irák MÁ zbraně hromadného ničení, budou USA naším partnerem; když se pak v Iráku žádné takové zbraně nenajdou a USA budou přesto trvat na oprávněnosti vojenské intervence, přestanou být naším partnerem; když pak USA uznají, že intervence do Iráku byl chybný krok, začnou být naším partnerem; alespoň takto jsem pana Kadlece pochopil a pokud jsem ho tedy pochopil správně, nesouhlasím s ním, neboť si myslím, že partnerství je založeno na solidaritě uvnitř partnerství, na shovívavosti k chybám partnera, na vědomí, že i já dělám chyby o kterých mohu, ale také nemusím sám vůbec vědět, a také na prostém faktu, že s některými partnery sdílím více společných zájmů než s jinými (partneři nejsou geopoliticky rovnocenní).
A právě tento svůj nesouhlas s panem Kadlecem v této věci jsem vyjádřil těmito slovy (která Vy si vykládáme jinak):
"To mi ale připadá, jako bychom se tak stavěli do role samotné spravedlnosti, velmi přísné a nemilosrdné spravedlnosti."
K tomu bych teď dodal, že to neznamená, že bychom neměli být ke svým partnerům kritičtí, ale také to na druhou stranu neznamená, že pokud USA udělají něco, s čím nesouhlasíme, budeme kvůli tomu ihned vystupovat z NATO. To samozřejmě za správné nepovažuji a takto jsem to také myslel.
----------------------------
Je mi líto, pane Kolaříku, že tu takhle zaplevelujeme diskusi nesouvisejícími věcmi. Možná bych už neměl na tu snahu nějakým způsobem mě očernit vůbec reagovat, co myslíte?
A hoďte sem také nějaký ten citát z posledního půl roku, kde tvrdím, že žádné hodnoty neexistují.
S jeho hledáním Vám jistě rád pomůže pan Ovčáček. Mimochodem, máte všechny předpoklady pro úspěšnou kandidaturu na českého prezidenta; proč to tedy nezkusit, já Vám to podepíšu i s číslem vobčanky. Jsem dost konzervativní a nemám rád změny :-)
Není i vize, či utopie, jak to autor nazval (ve škole jsme se učili, že utopie je neuskutečnitelná představa budoucnosti), vázána na pozitivní historickou zkušenost? Vede mne k tomu i pohled na izraelský stát. Jak se přes svou polohu v arabském moři rve o své místo na slunci přes svoji hroznou minulost. Otroctví v Egyptě, vyhnanství v Babyloně, rozmetání po celém světě po roce 70, holokaust v poslední době. Příchod z Egypta do Palestiny, návrat z babylonského vyhnanství, vznik státu Izrael, vše je chápáno jako zásah Boha – částečně popsáno i v Bibli, hlavní knize národa.
Žel, křesťanství nemá takovou jednotnou zkušenost. Velkým dílem i proto, že se brzy uvázalo do spojenectví se světem místo spojení s Bohem. I protestantismus, který chtěl církev reformovat, se stejně spojil se světskou mocí. Tak Boží království, které není z tohoto světa, postrádá tuto zkušenost s Bohem. S jeho mocí. Jedinou výjimku vidím v Jednotě bratrské, která od začátku byla pronásledována jak ze strany katolíků, tak podobojí. Nikdy se nespojila s žádnou světskou mocí. Byla totálně zničena a přesto se obnovila. Snad ona jediná má proroka a proroctví,které přijal celý národ – „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!" Pro ty, co neznají Boha, zbývá pouze zkušenost přirozeného vývoje. Pokud se ovšem homo sapiens sapiens nestane vyhynulým druhem.
Patrně jen tím, že člověk, který chce věřit v utopii, nutně potřebuje, aby tomu věřili taky ostatní.
Utopie se jeví být nedosažitelnou - nicméně v zásadě má být realizována v tomto světě (alespoň někteří to tak vidí). Náboženství je principiálně zakotveno v jiných sférách.
Což ovšem neznamená, že by náboženství nemohlo plnit také funkci utopie (Království boží).
utopie je to co není - ale nemusí to nutně být ani to co nikdy nebude, proto má smysl promýšlet projekty
abychom místo utopie nedošli k distopii a místo zlepšení světa byli odkázáni až na spásu před jezdci z apokalypsy
Utopie je totiž pouze vědomě sdílená/vyjádřená touha po vymanění jedince a společnosti z konstanty nedokonalého společenského uspořádání - z paradigma doby.
Utopie je pouze součástí paradigma doby, tudíž i sama o sobě tvořená/ovlivněná iracionálními mystickými předsudky.
Tudíž i utopie udržení stavu represe/deprese globálního neoliberálního společenského režimu je jen zbožným přáním.
A to i mezi těmi, kteří nemají schopnost představit si lepší svět a jsou smíření s málem.......bych dobré mysli dodal.
To pro připomenutí těm, kteří jsou pevně přesvědčeni že jenom a jedině tento systém je ten "jedině pravý", a že všechno co by se odvážilo vyjít za jeho existenční horizont je nutně chimérou, a dokonce nezodpovědným hazardem s osudem lidstva.
Utopie je to proto, že redukuje budoucnost na výsledek chtění.
Tedy alespoň pokud ho vykládáme v tom původním významu, kdy Ježíš říká, že ho zažijí ještě jeho současníci. Pozdější apokalyptické vize toto "Království boží" ovšem přesouvají až do doby postapokalyptické, kdy se nástup tohoto stavu jeví opravdu být až stvořitelským aktem boží moci.
Jde o to, kdy a zda vzniklé vzájemné tření je kýženě oplodňující...bych nadhodil.
- už je když jdete na nákup si napíšete na papírek co chcete koupit - na to by mohli být miliony případů
takže vaše fobie z toho že anticipujete svou existenci individuální i společenskou jsou zbytečné
možná i člověk po lobotomii nějak anticipuje, pokud není jen systém přijímající a vyměšující, to je výsledek evoluce
rozum je z mého pohledu jen projevem organizovanější hmoty ale distancovat se od myšlení netřeba i když to nepřijmete
jestli k přijetí této myšlenky potřebujete konstrukci nějaké boží bytosti nechám na vás, to už já nepovažuji za důležité
podstatné je člověk vždy nějak promýšlí, projektuje, anticipuje - v mírně jednodušší formě jsou toho schopni i nižší primáti
Mohou si něco společně plánovat lidé, kteří jsou jinak velice odlišní?
bych poznamenal, že království boží má v procesu poznávání/přibližování se skutečnosti i v prostředí, které již staletí akceptuje laicistický světonázor státotvorný význam.
Možná se tedy i společenský systém dá nějak projektovat, dokonce třeba v rámci omezené (elitní) skupiny. (Jak také jinak, než v nějaké skupině, by se dalo cokoliv projektovat? "Lidstvo" pochopitelně nic projektovat nemůže, může mít pouze k projektu výhrady.) Uvedení takového projektu "nového společenského systému" do praxe vždy bude menším či větším násilím na té "neprojektující" většině (v případě demokratické společnosti - násilím buď ještě v mezích demokracie, nebo už za jejími hranicemi). Čím radikálněji bude "projekt" měnit dosavadní zavedený a ještě trochu fungující či již nefungující systém, tím větší riziko nepředvídatelných důsledků a fatálního vychýlení systému z rovnováhy bude představovat.
S čím jsou ale větší problémy – to je projektování nového HODNOTOVÉHO systému (tvorba "nového člověka"). Prosazení projektu "nového člověka" nějakou omezenou elitní skupinou je vždy za hranicemi demokracie. To odpovídá právě onomu "projektování potřeb budoucích obyvatel sídliště pyšným urbanistou".
Nehledě k tomu, že hodnotový systém možná může být - spíše než "sociálním konstruktem" ("sociálním konstruktem" ve smyslu "oblíbeným terčem kritiky" a "předmětem opravného projektování") – tedy hodnotový systém může možná být také výsledkem evoluce, samozřejmě výsledkem kritizovatelným. To je možná to, co zde v diskusích máme s panem Samohýlem na mysli tím "morálním systémem z hlediska etologie", byť každý to pravděpodobně chápeme úplně protikladně.
Kdo se tedy má komu přizpůsobit, urbanista budoucím obyvatelům, nebo budoucí obyvatelé urbanistovi? V jaké z těchto pozic je současná kulturní levice?
Lidé prostě měli žít své životy jakoby směrem k té utopii, čímž by přibližovali její uskutečnění.
Dnes se většině našich lidí zdá náboženství příliš zastaralé (jejich mysl si ho neumí po svém zpracovat a tedy ani přijmout) a není nic, co by ho nahradilo.
Globalizace je mobilita a důsledkem mobility je rozpad tradic, říká Václav Bělohradský.
Podle něj by tedy tradice měly být nahrazeny sociálními vědami: "Sociální vědy, především filosofie, jsou důležité literární žánry, které ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám. Ty příběhy obíhají ve veřejném prostoru a legitimizují změny, nebo naopak vyzývají k boji proti nim."
Bělohradský si zároveň uvědomuje, že sociální vědy tuhle roli hrát přestávají, že se to nedaří, důsledkem čehož je poptávka po "normalitě a po zdravém rozumu" a také odsuzování "odcizených intelektuálů". Já bych to interpretoval jako poptávku po tom, "co tu bylo a není tu", a zdá se mi to celkem přirozené a pochopitelné, i když to může být i nebezpečné. Pokud jsem dobře pochopil Václava Bělohradského, on to ze své pozice odsuzuje.
Já si myslím, že sociální vědy roli tradic hrát nemohou, že je to trochu naivní a sebestředná představa. Pokud globalizaci budeme přirovnávat k počasí, řekl bych, že nás čekají velké klimatické extrémy.
Relativní izolace je v přírodě spolu s potřebným časem zásadním zdrojem velké biodiverzity. (Jen si představme, jak by vypadala, kdyby Zemi pokrýval jen světový oceán). S kulturní diverzitou lidstva je tomu podobně. Dokonce natolik podobně, že celkem donedávna (a trochu až dosud) si až překvapivě odpovídají zoogeografické zóny a hlavní kulturní okruhy lidstva.
Na druhou stranu se ovšem zásadní vývoj odehrává na větších územích. Vědci také proto např. nikdy nepředpokládali, že by se člověk mohl vyvinout třeba na nějakém nevelkém ostrově v Indickém oceánu (nýbrž uvažovali o Asii a Africe). Obdobně je faktem, že velké kulturní objevy se zpravidla udávaly v početnějších společenstvech a v nich našly také pojistku proti zapomenutí.
Pro mě z těchto skutečností, samozřejmě jen úsporně zde naznačených, vyplývá hodnota jako izolace tak i volného pohybu. Nyní ovšem poprvé, zdá se, definitivně a na celé čáře vítězí globalizace.
Na přelomu století bylo, jak pamatujeme, aktivní antiglobalizační hnutí, jež mi přišlo vnitřně rozporné. Dlouho nevydrželo, bylo nakonec hlavně dobovou formou vzpoury proti establishmentu. Za uplynulých 15 let jsme nějak rychle zapomněli, že i my jsme většinou globalizaci neměli v lásce. U vědomí potřebnosti korekčních (a brzdných) mechanismů bychom jejími jednostrannými apologety zrovna být nemuseli. Neměli.