Porody: a nešlo by to kompromisem?

Debata o porodech u nás připomíná spoustu jiných veřejných sporů: válku dvou nesmiřitelných a hluboko ve vlastních pozicích zakopaných táborů. Přitom by se možná dalo dospět ke kompromisu přijatelnému takřka pro všechny.

Pamatuji si to úplně živě. Když jsem před dvěma lety, dvěma měsíci a několika dny začínala psát pro Deník Referendum, prohlásila jsem rozhodně, že se opravdu nechystám vyjadřovat k porodům… Kolega Petr Jedlička tehdy s úsměvem odvětil, že to nevadí, protože „na porody máme zřejmě nejsilnější autorskou základnu ve střední Evropě“. Jenomže nyní mám jeden porod pár měsíců za sebou, a s osobní zkušeností už moje rezervovanost k tématu tak úplně neplatí.

Předminulý týden rozhodoval Evropský soud pro lidská práva o stížnosti Šárky Dubské a Alexandry Krejzové na to, že v České republice nemohou u domácích porodů legálně doprovázet odborné porodní asistentky. České ženy jsou státem de facto nuceny rodit buďto svépomocí – tedy s větším rizikem –, anebo v porodnici, což je varianta, k níž mají často řadu opodstatněných a mnohokrát popsaných výhrad. Odborníka stát ženám při porodu doma prostě zakazuje.

Evropský soud pro lidská práva stížnost zamítl. Nicméně její podstatu akceptoval. Jak shrnula právnička z Ligy lidských práv Zuzana Candigliota, která na stížnosti spolupracovala: „Velký senát Evropského soudu pro lidská práva uznal, že nastal zásah do práva stěžovatelek na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy), pod které spadá i právo zvolit si místo a způsob porodu. Soud vyzval Českou republiku ke zlepšení systému porodní péče tak, aby reflektoval vývoj v oblasti práva, medicíny a vědy. Soud stížnost zamítl, protože očekává, že ke změnám stát přistoupí z vlastní iniciativy, nikoliv z iniciativy samého soudu.“

Důvěra velkého senátu Evropského soudu ve zdejší poměry je dílem ohromující a dílem inspirativní. Že zde v nějaké oblasti nastanou jakékoliv změny k lepšímu z „iniciativy státu“, věří stále méně lidí. Porodnictví nevyjímaje.

Zažité zvyklosti se v českých porodnicích prostě moc nemění. Stát vše odbývá argumentem, s nímž se polemizuje jen těžko: pravděpodobnost, že u nás skončí porod smrtí matky či dítěte, je téměř nulová. Tak co…

Děsivých zážitků z porodnic bylo zaznamenáno dost. Zkusím to tedy vzít za opačný konec. Porod je od přírody spíš brutální, živočišná a extrémní záležitost, přesto jsem přesvědčená, že jej může většina žen prožít bezpečně a hezky. Jen se tomu nesmí bránit z vnější. Jsem toho příkladem.

Potkalo mě štěstí
Jedna z prvních věcí, jež mě v těhotenství překvapily, byla, že mi v mém okolí nikdo nedokázal věcně a prakticky popsat, jak porod probíhá, na co se mám připravit a jak to zvládnout. Dnes to s odstupem vidím tak, že se modernímu zdravotnictví podařilo připravit přinejmenším dvě generace žen o znalost rození.

Neumíme si samy navzájem poradit. Jak své dítě dostaly z břicha ven, většina mých vrstevnic a našich matek nedokáže popsat. Často jim v tom „pomohli doktoři“, „odrodili je“ nebo je i dítě „zachránili doslova za pět minut dvanáct“. Podobně platná mi byla věta: „Však to nějak zvládla každá.“

Druhým úskalím se ukázal internet. Nekonečný zdroj informací. Bohužel všech informací. Než ztratit hlavu na mateřských fórech, to radši nevědět nic.

Existují ale ještě nějaké jiné možnosti? Ano, ale sama jsem to zjistila jen proto, že mě potkalo štěstí. Díky tipu od kamarádky jsem si zaplatila předporodní kurz u porodní asistentky. Moc „hrrr“ jsem do toho nebyla, především jsem doufala, že mi tam nebudou do hlavy lít nějakou duchařinu.

První lekce jsem se bála a ještě přede dveřmi jsem zvažovala, že uteču. Málokde jsem se ve svém životě cítila tak nesvá jako v přítomnosti asi desítky podobně těhotných a zmatených mladých žen.

Dnes svou reakci chápu jako jeden z dalších příkladů toho, jak těžko umí dnešní společnost zaměřená na výkony s těhotenstvím zacházet. Těhotenství je překážka v osobním rozvoji a těhotná žena se bere jako labilní, téměř nesvéprávný člověk, kterého je nejlépe svěřit do odborné péče bílých plášťů.

Předporodní kurz byl vynikající a zbavil mě strachů a nejistoty. Pochopila jsem, jak porod probíhá, jak si ho můžu sama komplikovat a jak usnadňovat. A nejen to. Společnost dalších těhotných holek a „naší“ porodní asistentky se stala mým zázemím, kde jsem mohla beze strachu promluvit o svých stresech a pochybnostech – a dostalo se mi skvělé podpory. Představuji si, že takhle nějak to mohlo vypadat v komunitách žen „za starých časů“.

Soukromá porodní asistentka, u níž jsem absolvovala předporodní přípravu, nakonec vedla i můj porod. Zaplatila jsem si ji. Bylo to v menší porodnici ve Vyškově, která sama sebe označuje za „Baby Friendly Hospital“, což značí, že se vědomě snaží o citlivější přístup k rodičkám a novorozencům. Moje porodní asistentka s ní má uzavřenou smlouvu, takže v jejím zařízení může vést porody samostatně, bez dalšího zdravotnického personálu – pokud si to situace nevyžádá.

Málo se dnes ví, že porodním bábám se tradičně děkovalo za práci bábovkou. Dnes českým porodníků ženy nejen nepečou, ale ani neděkují. Spíš naopak... Foto WmC

Jsem přesvědčená, že můj porod proběhl dobře a bez jakýchkoliv nepříjemných následků díky přípravě a díky zkušené a citlivé porodní asistence, které jsem plně důvěřovala. Neumím si představit, že bych se v tak krajní situaci, jako je začínající porod prvorodičky, svěřila neznámým sestrám a doktorům a jejich vládě nad tím, jakým způsobem do mého porodu budou zasahovat.

Dítě přišlo na svět v půl páté ráno a mohla jsem je mít hned dlouhou dobu u sebe. Užívat si tak zvaný bonding. Věci jako dotepání pupečníku a přisátí na porodním sále byly samozřejmostí.

V porodnici jsem strávila standardní čtyři dny. Zaplatila jsem si samostatný pokoj a byla na něm po celou dobu jen se svou dcerou. Když nepočítám ranní vizity, nikdo mě nijak nerušil.

Párkrát za den zaklepala některá ze sester a mile se zeptala, zda nepotřebuji s něčím pomoct, například s kojením. Možná jsem mohla porodit ambulantně a ještě toho dne být doma. V porodnici jsem ale měla stále za zády jakousi pojistku a provedli tam pár standardních vyšetření, kvůli kterým bych jinak s dítětem musela obíhat pediatry.

Žena je přece člověk, ne statistická jednotka
Nemám moc ve zvyku otevírat svoje soukromí. Ale kvůli tomu, že jsem na vlastní kůži zažila, že i v České republice dnes lze porodit hezky, jsem chtěla udělat výjimku. Tisíce českých žen si z porodnic domů přinášejí krom miminek celoživotní traumata.

Nemůžeme se tvářit, že to k porodu patří. Rodit bylo odjakživa nebezpečné, jedná se o mezní situaci. Neměla by nás uspokojovat data o úmrtnosti. Snad vývoj dospěl tak daleko, abychom brali v potaz i to, jakou zátěží setkání s dnešní úrovní porodní a poporodní péče ženy obtěžká. Žena je přece člověk, ne statistická jednotka.

K slušným číslům je tak zapotřebí přidat i jinou kvalitu. Je třeba navrátit ženám důvěru v to, že mohou samy porodit své děti, ne je této kompetence zbavovat a chápat porod jako bezmála operaci.

Můj porod byl hezký nejen proto, že jsem zdravá, jím vyváženě, nefetuju, sportuju a podobně. Byl takový především proto, že jsem si mohla dovolit zaplatit kvalitní předporodní kurz, skvělou porodní asistentku a nadstandardní pokoj v porodnici, která zdaleka není nejblíž mému bydlišti.

Nebylo to málo peněz. Většina žen v České republice by si to dovolit nemohla, nota bene tu ani není tolik kvalitních kurzů a soukromých asistentek pro všechny.

Udělala jsem maximum pro to, abych nerodila v péči českého veřejného zdravotnictví, kterého si jinak velmi vážím. Přála bych si ale, abych to tak dělat nemusela. Ne kvůli penězům a kvůli sobě… Právě sem by mohl stát směřovat své úsilí: aby se popsaný nadstandard stal normou pro všechny.

Případ, kterým se zabýval Evropský soud pro lidská práva, se mnohem více než přímo domácích porodů týkal toho, nakolik ponecháme ženám vládu nad jejich porody. Vůle k tomu je u nás malá. A to je špatně. Změna přístupu je přitom mnohem více otázkou ochoty nežli peněz.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.