To je ta zem, epiduralem a oxytocinem oplývající

Dokument Pět zrození režisérky Eriky Hníkové ukazuje, že naše největší národní trauma spočívá v dehonestujícím přístupu všech pater porodnického systému k narozeným dětem a k jejich matkám.

Dokumentární film Eriky Hníkové Pět zrození, ačkoli pojednává o nejdůležitějším a nejradostnějším momentu lidského a rodinného života, o narození dítěte, dýchá chladem, odcizením, rozpačitostí, beznadějí, bezmocí a smutkem. Velikým a strašlivým smutkem.

Divákům se naskýtá pohled na pět porodů v jedné a téže porodnici, v pražském zdravotnickém zařízení, které je považováno za jedno ze špičkových pracovišť svého druhu v republice. Co však dokument zachycuje s naprostou přesvědčivostí, je namísto špičkové péče jen špičková byrokracie a jistě i špičkové přístroje, které všechny umí dělat píp. Rovněž počet zaangažovaných zaměstnanců u každého jednotlivého porodu se zdá být až přehnaně špičkový.

Obrovská disproporce je však ve všem ostatním, co kamera a střídmý formát filmu dokázaly zachytit. Prostředí, ve kterém matky rodí je vzorem nehostinnosti, snad jen čekárny euronádraží jsou na tom hůře, těžko odlišit chodbu, kancelář a porodní místnost.

Personál se snaží o komunikaci, která přátelským tónem zastírá manipulaci a vždy stejný cíl: dostat rodičku k souhlasu se vším, co předem rozhodl porodník. Není tu nic na výběr, nejsou předloženy žádné varianty a alternativy, rodičky se nedozvídají žádná rizika podávaných prostředků nebo nabízených zákroků, dozvídají se jen strohou informaci o „nutnosti“ a „prospěšnosti“ toho či onoho.

Není to v žádném případě shoda náhod nebo případ jedné konkrétní porodnice. Stačí si přečíst nespočet hororů na diskusních fórech recenzujících nejrůznější české porodnice nebo mluvit s pár sdílnými matkami a člověku dojde souvislost, proč je na tom tento národ tak mizerně. Dokonce i příběhy s českým porodnictvím relativně spokojených matek svědčí spíše o míře jejich ochoty podvolit se technologicko-chemickému porodu, než o vědomém přístupu porodníků.

Systematická devastace lidských vztahů začíná již dlouho před porodem v průběhu bezpočtu vynucovaných vyšetření, prohlídek a školení těhotných žen. Nástupem do porodnice však nabývá proces deklasování matek a jejich dětí do pozice hadrových panáků přímo drakonických rozměrů. Samotný porod a zacházení s matkou a dítětem po porodu je vyvrcholením tortury pod heslem „Chceš rodit, tak trp!“.

Dokumentární film Eriky Hníkové Pět zrození dýchá chladem, odcizením, rozpačitostí, beznadějí, bezmocí a smutkem. Repro DR

Jak se tohle stalo? Kde se bere ta moc porodníků rozhodovat o těle cizí ženy a o době a způsobu, jakým přivede na svět své dítě? Západní civilizace prošla v první polovině dvacátého století dvěma světovými válkami s tragickými následky, průmyslová revoluce a soustředění lidí do industrializovaných měst rovněž motivovaly společnost k vytvoření systému porodnictví nemocničního, institucionalizovaného, profesionálně vědeckého s jediným cílem – snížit úmrtnost při porodech.

Matkám se v porodnicích dostávalo do té doby nevídaného komfortu a dětem porodní a poporodní péče, která měla obrovské statistické výsledky. Ale roky této rutinní produkce dětí ukázaly, že nemocniční porodnictví vytěsnilo úlohu matky na zcela vedlejší kolej a moderní státy a moderní rodiče se nyní snaží těžiště rozhodování a konání v průběhu porodu opět přenést na matku.

Ne nutně nebo výhradně prostřednictvím domácích porodů nebo porodů v přírodě, ač je to také jeden ze směrů, u nás zatím nepříliš akceptovaných, ale především poskytnutím maximální důvěry v matku a její instinkty, ve spolupráci matky a dítěte a hlavně v jejich splynutí ihned po porodu, které má psychologický, imunologický, zdravotní, sociální a duchovní význam prvořadé velikosti, nesmyslně přehlížený a podceňovaný českým porodnickým a obecně zdravotnickým personálem.

Nemalou měrou se na přehnané lékařské ochotě k zákrokům a podávání maximálního množství léků matce i dítěti podepisuje bodový systém pojišťoven, neboť každé kápnutí, bodnutí, ohřátí nebo rozříznutí přináší kýžené, za peníze směnitelné žetony.

Celé dlouhé roky diskusí, soudních sporů, zveřejňování studií, zkušeností ze zahraničí i alternativních přístupů nezměnily na zavedené praxi doktorské despocie vůbec nic, než že se personály porodnic zdají být lépe připraveny pacifikovat vzpurné matky, které by snad chtěly do průmyslového porodního systému zavádět novoty a prosazovat vlastní přirozenost.

Nejen že nejsou uplatňovány a respektovány metody navracející porodům jejich intimitu, jedinečnost danou jedinečností každé matky, dítěte i situace a poskytující využití poznatků o biologických potřebách rodičky i novorozeněte, ale dokonce se pokračuje v drastických postupech izolace matky od dítěte, stresování matek před, během i po porodu, aplikování rutinních a zbytných lékařských zákroků na matce i na dítěti, podávání medikamentů i proti vůli rodičů a v mnoha dalších zastaralých a zjevně škodlivých metodách.

Žádná nebo jen minimální možnost volby pohybu a polohy při porodu, pobídky k medikaci jak na tržišti, automatická aplikace léčiv a procedur na narozené děti, kontakt dítěte s matkou jen zcela letmý či dokonce vůbec žádný, ačkoli je již v odborné veřejnosti známa přednost a důležitost kontaktu naopak okamžitého a co největšího, včetně přiložení novorozeněte kůží na kůži a prvního přisátí, což se ve většině českých porodnic dosud neaplikuje.

Matky ponechané bez dítěte propadají do deprese a děti se ocitají v anonymní bezprizornosti čekáren na odstříkané mléko. Repro DR

Matky ponechané bez dítěte propadají do deprese a děti se ocitají v anonymní bezprizornosti čekáren na odstříkané mléko. Otcové, moderně „účastní“ porodů jsou neinformovaní, snad ještě bezmocnější, než jejich partnerky a jejich role se smršťuje na pořizovače první fotografie, pokud možno s bleskem, a zjištění snad nejdůležitější bezvýznamné informace na světě – porodní délky a váhy.

Tady začíná všechna ta nedůvěra, poníženost, ustrašenost, nedostatečná sebedůvěra, úzkostlivost, hysterie, zlost a zoufalství, které pak potkáváme v každodenním životě. Rodíme se ve stresu, ve strachu a nepřirozeně, manipulují s námi cizí lidé od prvních sekund našeho života, naši rodiče nejsou schopní nás ochránit před zvůlí systému, takže se necháváme semlít jeho soukolím a svou identitu nejsme pak celoživotně schopní ani správně rozpoznat, natož hájit a rozvíjet.

Výsledkem je deprimovaná, impotentní, nenávistná, mstivá, závislá a nepřejícná společnost bez potenciálu, bez osobností, kde jednoocí šíbři jsou králi nad slepými otroky zavedených pořádků. Dokud tento národ nenajde sílu chránit matky a novorozeňata před zvůlí porodní mašinérie, nebude v této zemi lépe. Naše národní trauma nespočívá v Bílé hoře, v nacistické okupaci nebo v bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy, ale v dehonestujícím přístupu porodníků a pediatriček v porodnicích, jak k narozeným dětem, tak k jejich matkám.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Radoslav Hýl - učitel, Praha 7

pečlivě vybraná slova Pátek, 13.Listopadu 2015, 19:49:30

Děkuji autorovi za skvělý článek a za trefně vybraná slova. Nesmírně si vážím, že autor přemýšlí o našem současném dehonestujícím přístupu k porodu a k matkám i v širších osobních, sociálních a politických souvislostech. Pevně doufám, že skvělý dokument paní režisérky Hníkové a mediální odezva nastartují změnu tohoto přístupu.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Článek je rétoricky jak vystřižený z padesátých let Sobota, 14.Listopadu 2015, 12:17:44

K tomu bych snad poznamenal, že kdo chtěl ukázat naše porodnictví jako nelidské, manipulující, bezmocné pro pacienty i jejich příbuzné, tak se mu to podařilo. Přikládám reakci gynekologa, porodníka a politika Bohuslava Svobody pro vyváženost pohledu, aby si zkrátka čtenáři mohli přečíst něco z druhého, méně dryáčnického pohledu: http://www.lidovky.cz/dokument-ani-nahodou-spise-tendecni-prace-na-zakazku-zlobi-se-svoboda-kvuli-filmu-pet-zrozeni-ip0-/zpravy-domov.aspx?c=A151113_125822_ln_domov_sk

Jinak naši protiporodničtí aktivisté a aktivistky by mohli začít tím, že prosadí přes své spřízněné ministry Dienstbiera nebo Marksovou, kteří mohou na podobný fanatismus slyšet, zdvoj- nebo ztrojnásobení peněz do porodnictví, aby byly možné všechny ty alternativy, na které si dnešní nadprůměrná a zcela menšinová emancipovaná rodička vzpomene. Potom bude skutečně dobře v Zemích Koruny české....

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ještě reakce Marka Váchy Čtvrtek, 19.Listopadu 2015, 10:01:26

Marek Vácha reaguje - nikoliv na tento článek, ale na jmenovaný televizní pořad:

http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=26331

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Reakce Marka Váchy je velmi zajímavá Čtvrtek, 19.Listopadu 2015, 20:48:9

Dokazuje, že fanatismus odpůrců našeho porodnictví a zastánců přirozených porodů za každou cenu má v dnešní době a kultuře jasné meze.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.