Porody tisíce a jedné noci

Česká republika je rájem feminismu a zemí, která nemá žádný problém s respektem k názorům žen. Aspoň tak to vypadá z debat nad muslimskými šátky. Myslí si to i návštěvnice českých porodnic?

Pokaždé, když čtu diskuze pod články týkající se muslimů, zaplaví mě dva protichůdné pocity - smutek z toho, kolik je v lidech ukryto nenávisti, která se potřebuje vybít na kdejaké odlišnosti, ale i euforie ze zjištění, kolik máme v ČR feministů a feministek. Kdo by to byl řekl, jak moc jsme přecitlivělí na jakékoli utlačování žen.

Nemyslím, že by situace žen v ČR byla ideální. Platy ve stejných pozicích jsou nižší, při přijímacích pohovorech se žen ptají, jestli plánují rodinu, pokud žena otěhotní, sníží jí v mnoha zaměstnáních pohyblivou složku platu až o sto procent, na kvóty je pohlíženo jako na cosi nedemokratického atd. Ale na druhou stranu může něžné pohlaví chodit samo do kina i do hospody, volit, řídit auto a vybrat si svého životního partnera. Skvělá zpráva, jsme lepší než Saudská Arábie, co bychom ještě chtěly?

Pozoruhodné na debatách o muslimech není jen významný posun k feministickému vnímání světa, ale i náhle samozřejmé přihlášení se ke křesťanské kultuře. Křesťanství samotné velmi oceňuji pro jeho zvěst, ale z druhé strany se jako žena cítím bezpečněji především díky sekulárnímu státu, nikoli díky křesťanské tradici. Je-li u moci jakákoli větší náboženská organizace, většinou s sebou spolu se zákony přináší i velmi přísnou morálku a málo pochopení pro jedinečnost lidských charakterů a příběhů.

Částečně i dílem sekularismu se mění nazírání na ženský sexuální život. Žiju v době, kdy se nemusím zodpovídat z počtu partnerů před založením rodiny a cítím se v této oblasti vůči muži jako rovnocenná bytost. Troufám si však tvrdit, že když přijdu do „jiného stavu“, nastává zlom.

Rázem se ke mně okolí začíná chovat „jinak“. Běžné obavy o to, abych byla v pořádku, jsou pochopitelné, ale odlišovala bych je od situací, kdy je se mnou zacházeno jako s nesvéprávnou, s někým, kdo je pod vlivem hormonů a nelze jej brát přece úplně vážně. Se zvětšujícím se břichem roste i disrespekt k různým rozhodnutím těhotné ženy, aby nakonec vygradoval v plné své kráse v porodnici.


Nemocniční prostředí, jak je často známe, rodičce neposkytuje potřebný klid pro dobrý průběh porodu. Foto Pavel Smrž, Mediafax

Vášnivé debaty se netočí pouze kolem muslimů, kterých je v ČR 0,3 %, ale i kolem domácích porodů. Kolikrát to působí, jako by se málem každá čtvrtá žena chystala rodit doma, případně jako by se i v tomto případě jednalo o teroristky, které sem zavádí jinou kulturu a mají sklon až k (sebe)vražedným atentátům.

Pokud jsem doteď vychvalovala sekularismus, nemůžu zamlčet i jeho stinnou stránku. Přísloví vyhodíš-li ho/ji dveřmi, vrátí se ti oknem, platí i v oblasti víry. V Boha jako v rozhodujícího a určujícího činitele procesů tu jen tak někdo nevěří, ale místo po něm nezůstalo prázdné, nahradila ho technika.

V ČR přistupujeme (a vždy jsme přistupovali) k technice mnohem nekritičtěji než v ostatních evropských státech. Málokdo věří, že by nefungovala nebo nebyla jedinou úspěšnou cestou. Docela vtipně to ilustruje případ kamarádky jogínky, která se v těhotenství při jedné kontrole u monitoru ponořila do meditace tak dokonale, až přihlížející sestra náhle vyvalila oči, neboť podle přístroje vlastně měla být dotyčná už dávno mrtvá.

Vzhledem k tomu, že máme v ČR tolik bojovníků a bojovnic za ženská práva, navrhuji zabývat se důkladně tématem porodů v porodnici. Koneckonců i kdejaký odpůrce domácích porodů mi jistě dá za pravdu v tvrzení, že pokud by se změnil přístup zdravotníků k rodičkám v porodnicích, jistě by výrazně ubylo žen rodících doma.

Nemyslím, že by většina žen považovala porod doma za zcela bezpečný, spíš jich čím dál více považuje porod v porodnici za nebezpečný. Mnoho komplikací, které lékaři bravurně vyřeší a po nichž vítězoslavně dojímají novopečené rodiče, vzniká bohužel tím, že je sami způsobí.

MUDr. náš, jenž jsi v porodnici, buď vůle tvá
V prvé řadě neposkytuje nemocniční prostředí tak, jak je často známe, rodičce potřebný klid pro dobrý průběh porodu. Sotva přijde s kontrakcemi do porodnice, už aby odpovídala na fundamentální otázky typu „Jaké je povolání partnera?“ či „Jakého nejvyššího vzdělání jste dosáhla?“.

Jak by se za takové situace mohla uvolnit, nedej bože dostat do transu, a pak i méně bolestivě a radostně (čtete dobře!) porodit, když ji někdo neustále vytrhává z jejího vnitřního světa a místo podpory a klidu nabízí židli a (byrokratický) pořádek? O tlaku na to, aby šlo vše hladce, správně, v normě a včas ani nemluvím.

V mnoha našich porodnicích neumí lékaři pomoci ženám rodit, sami totiž děti „(od)rodí“. Tento rozdíl ve formulaci je velmi zásadní. Před nějakou dobou jsem četla článek jednoho cizince popisující různá specifika ČR. Jedním z překvapujících zjištění pro něj bylo, kolik důležitosti se u nás dává titulům, ba dokonce že jsou jimi oslovováni i pacienti v čekárně u doktora. Prokazuje-li se zvláštní ústa pacientům kvůli dosaženému vzdělání, co teprve panu doktorovi?

A z druhé strany dokáže někdo tak vysoce postavený na svém pracoviště přestat hrát první housle a přenechat iniciativu především rodičce? I tak samozřejmou věc jako polohu, v níž se ženě nejlépe rodí, rozhoduje mnohdy personál nemocnice! Proč jediné místo, kde smím podle zákona porodit, je mně více méně neznámý dům, kde vládne přísná hierarchie, v níž budu vždy na nejposlednějším místě a kde budou mé potřeby shledány nepodstatnými, přičemž jediné, co mi bude doporučeno, bude poslouchat?

Určitým kompromisním řešením mezi porody doma a porody pouze v porodnici, je možnost mít svoji porodní asistentku od počátku těhotenství, přes přítomnost u porodu až po poporodní návštěvy doma. Takové asistentky tu sice jsou, ale zaprvé si je ne každá budoucí maminka může finančně dovolit, a zadruhé v momentu, kdy vstupují na půdu porodnice, nastává problém s kompetencemi a zodpovědností. Porodní asistentka to bohužel bude mít zřejmě složitější také v tom, že se stane hromosvodem pro zmařenou důležitost lékaře.

Zrovna nedávno jsem jeden takový příběh četla. Asistentka doprovázející rodičku do porodnice se provinila tím, že byla přítomná u náhlého porodu ve vaně, do níž si šla žena původně jen odpočinout. Dítě bylo zdravé, čtyřkilové, s Apgar skóre 10-10-10 a rodička jen s drobnými oděrkami.

Asistentka však dostala vyhubováno, neboť do vody se může rodit pouze za přítomnosti pana primáře. (Zřejmě ji tedy měla včas vyhnat z příjemné pozice.) Co je pak skutečnou prioritou oněch vychvalovaných porodů v porodnici? Zdraví a bezpečí matky a dítěte, nebo bazírování na zajetých principech a zákaz jakékoli improvizace?

S vlastní soukromou asistentkou souvisí i další pro ženy důležitá věc - intimita. Vyčítáme-li muslimům, že nutí své ženy chodit zahalené, měli bychom se zamyslet nad tím, proč nutíme naše ženy ukazovat své pohlaví během těhotenství, při a po porodu až dvaceti (s mediky až třiceti) různým lidem. Jestli je naše odhalování těla demonstrací svobody, tak nevím, jestli o ni skutečně stojím.

Mezi nejsmutnější zákroky, které bývají běžně v porodnicích prováděny, ač mnohdy pouze z rutiny, patří nástřihy hráze (epiziotomie). Zdůvodňují se tím, že je to méně bolestivé, než pokud by se při porodu hráz sama neřízeně natrhla a vznikla tím nepříjemná poranění. Na druhou stranu existují názory, že pokud se tkáň natrhne, děje se tak vždy v místech, kde je nejtenčí, a tudíž je to pro hojení lepší.

Naopak mnoho žen po nástřihu hráze má velké zdravotní komplikace, bolesti při močení, při pohlavním styku a těžké psychické trauma. Světová zdravotnická organizace (WHO) se přiklání k omezování této praktiky namísto rutinního provádění.

Traumatizovaných žen po porodu a zvlášť po tomto zákroku je mnoho. Zlehčovat jejich utrpení slovy: „Co řeší? Ať jsou rády, že mají zdravé dítě!“ je až příliš podobné banalizaci utrpení afrických žen po obřízce slovy „Bolest přebolí, hlavně že se holka vdá!“ Jsme pak skutečně feminističtější než některé muslimské státy?

Vzhledem k vysokému procentu feministů v naší populaci a ještě většímu počtu věřících v technikou doprovázeném zalíbení v prevenci čehokoli, navrhuji následující opatření: nastřihávat preventivně všechny dívky v pubertě, aby se zabránilo bolesti či jiným komplikacím, narazí-li někdy na sexuálního partnera, který bude přírodou přespříliš „obdařen“. Zdá se to někomu absurdní? Ano, je to absurdní, stejně jako tvrzení, že psychika neexistuje nebo nemá zásadní význam na průběh porodu.

Pokud se žena s úzkou vagínou dokáže natolik uvolnit, aby přijala bez větších poranění i ten nejohromnější mužský penis (a žena přitom nemusí dotyčného znát déle než pár hodin), proč by se nedokázala stejně tak otevřít dítěti, na něž se těší devět měsíců? Úkolem porodnice by pak mělo být vytvořit jí k tomu ideální podmínky, ne ji mrzačit. Viděla jsem paní s obrnou, která po dvou císařských řezech porodila přirozeně více než čtyřkilové dítě bez nástřihu a jakékoli medikace. K tomu je ale potřeba změnit oblíbenou mantru: „psychika nehraje tak velkou roli“.

Porody tisíce a jedné noci
Žijeme v době vychvalované svobody a individuality jednotlivce. Je překvapivé, že u porodů tyto hodnoty najednou nejsou tak důležité. Čím ojedinělejší přání rodičky, tím více podezření vyvolává. Mnoho žen se setkává se sprostým vyhrožováním smrtí dítěte, pokud se nepřizpůsobí zvykům dané nemocnice. Přitom jejich přání nejsou sobeckými rozmary, kterými chce dotyčná co nejvíc znepříjemnit život personálu, vycházejí pouze z lidské individuality.

Jedna je introvert, jiná prvorodička, třetí po špatné zkušenosti z jiné porodnici, čtvrtá s komplikacemi v těhotenství, pátá mívá překotné porody, šestá má klaustrofobii, sedmá dává přednost lékům na ztlumení bolesti, zatímco osmá je striktně odmítá, devátá byla v minulosti zneužívána a desátá při porodu zpívá mantry. Jak by se mohlo přistupovat ke všem úplně stejně? Nehledě na to, že i každé těhotenství a rozpoložení rodičky je jiné - to, co ženu uklidňovalo při jednom porodu, může u druhého úplně odmítat.

Mým záměrem není rozproudit staré známé debaty o porodech doma, nýbrž začít se otevřeněji bavit o českých porodnicích. Jsou schopné změny? Podaří se více respektovat nejnovější poznatky a prohlášení Světové zdravotnické organizace, nebo se bude pokračovat ve stylu „tak se to přece vždycky dělalo“? Budou moci mít ženy jednu porodní asistentku po celých deset měsíců? Bude se moci o zákrocích rozhodovat skutečně žena sama, nebo se jí bude vyhrožovat?

Bude moci být po porodu žena nepřetržitě se svým dítětem, pokud toho bude schopná či bude mít nejlepší vůli to zvládnout? Nebudou ji sestry na oddělení šestinedělí ponižovat? Bude se moci po porodu vyspat, nebo je vizita v sedm hodin ráno, když dítě konečně usne, pro matku a dítě tím nejdůležitějším? Otázek by ještě byla celá řada.

Naší současnou kulturou démonizovaní Arabové mají v kánonu literatury pohádky Tisíce a jedné noci. Dívka Šahrazád vypráví králi Šahriároviza nocí dlouhé příběhy končící až za svítání, protože jedině tak si může zachránit život. Příběhů o zpackaných porodech v porodnicích je mnoho. Takový internetový portál s názvem Porody tisíce a jedné noci, kam by matky psaly své smutné zkušenosti s porušováním základních lidských práv v naší zemi, by se jistě brzy zaplnil. Jen se obávám, že by těch příběhů nakonec bylo mnohem víc než tisíc.

Autorka prohlašuje, že tento text nepsala ani těhotná, ani v období kojení, nebere hormonální antikoncepci ani jiné léky, neužívá návykové látky, není po traumatickém porodu, po němž by chtěla dštít síru na všechny okolo, není ani ve stresu, naopak prožívá šťastné období, berte ji prosím vážně.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Znojmo

Feedback Úterý, 2.Září 2014, 12:12:10

Myslíte třeba něco jako tento web?

http://www.babyonline.cz/porodnice/nemocnice-znojmo

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Zkušenost z druhé strany Úterý, 2.Září 2014, 21:00:26

Velmi na článku oceňuji, že autorka se nesnaží propagovat domácí porody podobně jako jiné autorky, které mají v popředí především potřeby rodiček, a nikoli zájmy jejich dětí. Někdy se takovému zaměření na své vlastní potřeby říká egoismus, ale, bohužel, není v dnešní společnosti ničím výjimečným.

Jistě má smysl dialog mezi individuálními potřeby rodiček a poskytované péče v porodnicích lege artis. Pokud však do toho zakomponujeme nejen hledisko vývoje (zeptejte se rodiček, které rodily v našich porodnicích před 25 lety), ale především kontext systémový.

Zdravotní péče probíhá v nějakých kontrolovaných podmínkách, kvalifikovaný personál je tu ve směnovém provozu. Z toho důvodu není možné vyhovět všem rodičkám v jejich rozmanitých potřebách okamžitě a neomezeně. Nějaký systém musí být. Autorce by možná prospělo prohlédnout si porodnickou péči "z druhého břehu" a strávit se zdravotníky např. noční směnu s deseti porody. Samozřejmě je stále možné se více přizpůsobit individuálním potřebám rodiček (a často dnes i rodičů), když máte na směně více personálu, když máte větší a lépe vybavené prostory apod. Máte čísla o tom, kolik procent HDP jde u nás do porodnictví a kolik procent (i v absolutním číslu v přepočtu na obyvatele) jde v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Británii, USA? Je také nutné tlačit na rozvoj psychosociálních kompetencí ošetřovatelů, sester, porodních asistentek, lékařů, na jejich supervizní systém apod.

Proto by měli být představitelé státu a regionů hlavními aktéry této diskuse. Co konkrétně navrhne ve vládě k reformě porodnictví kvantitativně a kvalitativně např. bojovnice za ženská práva paní Marksová? Má ministerstvo zdravotnictví ucelenou a propracovanou koncepci reformy porodnictví?

Stylizovat se do role mluvčího frustrovaných rodiček je jedna věc, skutečné koncepční změny k lepšímu v našem porodnictví je věc druhá.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.