Chci přispět X

Chránit ženy před svobodnou volbou

V současné debatě o nošení šátků ve školách zaznívá, že hidžáb ženu omezuje a brání jí v úspěšné integraci do společnosti. Podle Ivany Recmanové se jedná o stejné omezení, jaké představuje nošení triček, košil a podprsenek.

Před nedávnem rozhýbaly Českou republiky dvě zprávy: prohlášení veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové, která řekla, že zákaz nošení šátků v pražské střední zdravotnické škole v Ruské ulici je diskriminační, a návrh teplických radní, kteří chtějí zakázat zahalování obličeje na veřejnosti.

Mnoho lidí se k těmto kauzám vyjádřilo a uvedlo různé argumenty pro a proti, nicméně bych se chtěla nyní zaměřit na jeden, a to ten, že nošení šátku ženu omezuje a brání jí v úspěšné integraci do společnosti.

Tento názor zastává i teplická zastupitelka Iva Dvořáková. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES se vyjádřila: „Když jsem před lety viděla v Teplicích zahalenou ženu, hned mi to bylo nepříjemné a přijde mi to pro ni ponižující. Chápu, že v tom vyrostla a k tomu se i svobodně rozhodla, ale je vychovávaná v tom, že je to normální.

Podobný názor napsala odbornice na zdravotní výživu Margit Slimáková ve svém blogovém příspěvku Šátek. Obhajujeme svobodu a právo, nebo manipulaci a povinnost? na serveru Aktuálně.cz: „Kdo jsou zahalené ženy a proč pokrývky nosí? Nedovedu pochopit, proč by jakákoliv dívka či žena, která žije ve svobodné společnosti, měla chuť dobrovolně celoživotně schovávat své vlasy, hlavu či celé tělo. Omezovat své tělo, vyřazovat se ze společnosti, do které přišla žít, ohrožovat své zdraví omezeným viděním anebo pohybem, vzdávat se světských radostí, jako je venkovní koupání anebo mnohé sporty. Může několikaleté vymývání mozku o náboženské anebo společenské potřebě zahalování v dětství vést k celoživotní touze šátek nosit, a dokonce tuto potřebu obhajovat?

Jedna moje londýnská spolužačka, Somálka s hidžábem, která studuje medicínu, si mně jednou stěžovala, že nemuslimové mívají tendenci ji ochraňovat před něčím, co pro ni není hrozbou. Musím jí dát za pravdu.

V médiích jsou málokdy muslimky se zahalenými vlasy prezentovány jinak než jako utlačované oběti nebo radikálky. Foto wikimedia.commons, Adam Jones

Jak Iva Dvořáková, tak Margit Slimáková jsou přesvědčené, aniž by s muslimkami hovořily (Margit Slimáková pouze v blogu uvádí, že jednou viděla na malajském koupališti muslimky „se sklopenými zraky“, kterak „trpěly“ – jak, to není řečeno), že šátek je nějakým ponižujícím a ohrožujícím nástrojem, kterým se člověk vyřazuje ze společnosti.

Zajímavé je, že Iva Dvořáková přesto přiznává, že muslimkám šátek přijde normální. Margit Slimáková toto považuje za vymývání mozku. Nejde ovšem jen o pouhou socializaci? Stejně jako je pro většinu Češek přirozené si zahalovat hrudník, i pro většinu muslimek je přirozené si zahalovat vlasy, protože je považují za svoji intimní zónu.

Kdyby se nějaký pražský zastupitel prošel po pražské Letné během Prague Pridu a střetl se s aktivistkami ze Svobody pro prsa, možná by ho také napadlo, že musí učinit přítrž tomu nucenému nošení triček, košil a podprsenek a zakázat je. Nejsem si ovšem jistá, jestli by to většina žen za svobodu považovala.

V médiích jsou navíc málokdy prezentovány muslimky se zahalenými vlasy jinak než jako utlačované oběti nebo radikálky. Přitom například starostka města Visoko Amra Babić v Bosně a Hercegovině hidžáb nosí (nasadila si ho po válce v devadesátých letech, kde jí zemřel manžel), pravděpodobně jako jediná starostka v Evropě.

I ze svého okolí a ze zážitků z cest po světě jsem narazila na mnoho zahalených žen, které bořily stereotypy utlačovaných a nesvéprávných žen. Spolužačka z Londýna, anglicko-rumunská konvertitka, je studentskou zástupkyní ve fakultní radě a prosadila návrh, aby se v menze podávalo košer (!) jídlo. Další spolužačka, Maročanka z muslimské rodiny, odmaturovala se samými jedničkami, dělala stážistku v pákistánském kulturním centru a nedávno se vrátila ze studijního pobytu v Montréalu.

Jiná spolužačka, pravděpodobně jediná s hidžábem v rodině, si během studia medicíny založila internetový obchod s oblečením, získala červený diplom a na Facebooku často zveřejňuje fotky ze svých cest po světě, kam jezdí sama nebo s kamarádkami.

Poslední spolužačka je Britka s bangladéšskými kořeny, která se začala zahalovat až během studia na vysoké, byla zvolena do studentské rady a vytvořila projekt, ve kterém dobrovolníci z řad studentů začali rozvážet jídlo a oblečení londýnským bezdomovcům. Mimo školu jsem v Marákeši narazila na ženy v nikábu, které suverénně řídily motocykly v chaotických uličkách města. A mohla bych pokračovat dál.

Je samozřejmě také smutnou pravdou, že existují ženy, které jsou k zahalování donucovány rodinami, ačkoliv žijí v zemích, kde zahalování není povinné. Jenomže v takovém případě je příkaz k zahalování ten nejmenší problém. Větším průšvihem je už jenom fakt, že taková žena žije v despotické a netolerantní rodině. Zákazem zahalování na veřejnosti se však situace v rodinách nezlepší a ženy budou nuceny zůstávat zavřené doma.

Lepším řešením je tedy umožnit i zahaleným ženám, aby se takto oděné mohly pohybovat ve veřejném prostoru, emancipovat se např. pomocí vzdělávání nebo práce a poté se, jako nezávislé na rodině a integrované do společnosti, svobodně rozhodnout, jestli se zahalováním skončí.

Dalším důležitým krokem je změna přístupu většiny médií k zahaleným ženám. Je potřeba je přestat zásadně vykreslovat jako oběti, které čekají na osvobození od šátku. Chceme-li skutečně svobodnou společnost, musíme v ní umožnit žít každému, ať už je jeho víra jakákoliv, pokud nebude druhé ohrožovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.