První dítě, které se narodilo doma za přítomnosti porodní asistentky Ivany Königsmarkové, právě v těchto dnech slaví čtrnácté narozeniny. Ivana Königsmarková profesi porodní asistentky nevykonává už čtyři roky – poté, co byla obviněna ze zanedbání péče, jí byla odebrána registrace: „Nyní jsem zproštěna viny a registraci by mi měli podle mého názoru vrátit. Úřady se k tomu však nemají, takže mohu maximálně přednášet a poskytovat poradenství."
Příznivci práva volby okolností a místa porodu v minulém týdnu vyslechli dva rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. První z nich dal za pravdu rodičům, kteří žalovali český stát za porušení práva na respektování soukromého a rodinného života. Matka se zdravým novorozencem opustila nemocnici proti vůli lékařů a soudním rozhodnutím byla donucena vrátit se zpět. Případ se stal v roce 2007. – Druhý rozsudek se naopak přiklonil na stranu státu ve sporu dvou stěžovatelek, které požadovaly právo na péči porodní asistentky při porodu v domácím prostředí. Soud pouze doporučil státu, aby zajistil respektování práv rodiček v nemocnici.
Mohla byste se vyjádřit k rozhodnutím výše popsaných rozsudků?
Pokud jde o případ odchodu z porodnice, je vše pořádku. Horší je, že mnozí naši lékaři vůbec tuto realitu neberou na vědomí a tvrdí rodičům, že není možné odejít z porodnice dříve než za 72 hodin po porodu, a s propuštěním dítěte dělají potíže.
V druhém případě je to jako v pohádce o chytré horákyni. Soud sice dal stěžovatelkám za pravdu téměř ve všech bodech stížnosti, v porodnicích je poskytována péče v rozporu s posledními poznatky vědy, žena má právo vybrat si místo, způsob a poskytovatele péče, porod bez asistence odborníka zvyšuje riziko, ale do systému péče v ČR se nebudeme plést. Zároveň je rozsudek v rozporu s rozsudkem Ternovszky versus Maďarsko ve stejné věci. Proto vítám rozhodnutí zástupců obou žen odvolat se k „velkému senátu“, aby ujednotil svá rozhodnutí.
Jak jste se stala porodní asistentkou?
Gymnázium jsem dokončila v Mostě v Severních Čechách. Při maturitě nám nabízeli, že budeme přijati na lékařskou fakultu v Olomouci a dostaneme stipendium, když se tam vrátíme pracovat, já jsem ale chtěla žít v Praze. Pro studium na vysoké škole jsem ale neměla ty správné rodiče. Pak nám nějaký známý poradil, jestli bych nešla studovat obor ženská sestra.
Jaké byly vaše začátky?
Tak například ještě během studia na gymnáziu jsem byla na brigádě v nemocnici v Chlumci nad Cidlinou, v které se mimochodem natáčel film Hra o jablko. V čekárně seděla řada žen a mým prvním úkolem bylo je oholit břitvou před zákrokem. - Jinak studium bylo náročné, mít vlastní názor se vůbec nenosilo. Tehdejší praxe byla taková, že nebylo možné vidět celý porod v kuse, jedna studentka byla na příjmu, druhá dělala klystýr, třetí holila a tak dále. Tak je to mnohdy ostatně dodnes. Zdravotník je vyškolen, aby ovládal úsek péče na svém pracovišti, a na tom stráví třeba dvacet let, aniž by měl možnost vidět problematiku komplexně nebo se podívat, jak péče probíhá v zahraničí.
Jak se začal měnit Váš názor na optimální péči o rodící ženu?
Co vás nejvíce překvapilo v rozdílu péče u nás a v Dánsku?
Největší šok přišel hned na začátku, když jsem chtěla vstoupit do pokoje k rodičce, a tamní porodní asistentka mě zastavila na prahu s tím, že se nejdříve zeptá. Když se vrátila, oznámila mi, že žena si přítomnost další neznámé porodní asistentky nepřeje. To jsem koukala, že v Dánsku mohou ženy rozhodovat o tom, kdo bude u jejich porodu.
Co podle vás brání změně koncepce v České republice?
Gynekologie byla původně chirurgickým oborem. První porodnice byly zřízeny pro chudé, například porodnice U Apolináře byl původně nalezinec. Dnes zapomínáme, že s přesunem porodů do porodnic nejdříve novorozenecká i mateřská úmrtnost stoupla. Současný model péče s lékařsky vedeným porodem a především separace má svůj původ v době nacismu. Tehdy se začaly pokusy na ženách a separovat děti od matek, protože se tím oslabovala jejich citová vazba a citově oslabený jedinec je ovladatelnější a povolnější. V době socialismu jsme to převzali a nyní to stále považujeme za normu. V 50. letech nastoupila rutina a ta převážila nad individuálním přístupem. V tomto stavu české porodnictví uvízlo. Žena dnes nemá čas být těhotná, honíme ji od vyšetření k vyšetření, a pokud ona nechce, obviníme ji z toho, že je špatná matka.
Nyní změnám brání mimo jiné zejména otázka peněz. Gynekologie a porodnictví je jeden z oborů, kde pracuje nejvíce mužů, a ti jdou tam, kde jsou peníze. Každá žena je potencionální uživatelkou hormonálních léků a ty může užívat pravidelně a nepřetržitě od puberty až do velmi pozdního věku. A také je to otázka genderu. Výhradními spotřebiteli péče jsou ženy a porodní asistentky jsou taky ženy.
Jaký největší mýtus ohledně porodnictví v České republice panuje?
Asi ten, že se dává do protikladu bezpečí dítěte a pohodlí matky. Mantrou se pro nás stala technika, přestáváme rozumět porodnímu procesu a principu spolupráce rodící matky a rodícího se dítěte. Za uplynulých čtyřicet let nastala změna – dříve byla na prvním místě žena, nyní je to dítě, které zachraňujeme i na úkor matky, která je v pozadí, jakýmsi chodícím inkubátorem. Dále se zdůrazňuje protiklad bezpečí v porodnici a hazardu při domácím porodu.
Někteří přirovnávají současnou situaci v porodnictví k době předtím, než bylo definováno domácí násilí jako trestný čin. Ženy, které si tehdy stěžovaly, byly také obviňovány, že si vymýšlejí, že jsou psychicky nenormální, popřípadě že si násilné zacházení se sebou zasloužily. Existuje v současném porodnictví násilí?
Ženy jsou manipulovány zdravotníky strachem o dítě často k praktikám, které jsou škodlivé, ve chvíli, kdy mají sníženou schopnost se bránit. Běžný je zákaz se volně pohybovat, nucená pozice na porodním lůžku, rutinní nástřih hráze, odnášení dětí na výhřevné lůžko na několik hodin, ztráta rozhodovacích kompetencí o svém těle a svém dítěti.
Zájem žen porodit v domácím prostředí vzrůstá, naproti tomu získat pro domácí porod porodní asistentku s oprávněním poskytovat péči rodičce mimo zdravotnické zařízení je takřka nemožné. Jak hodnotíte tuto situaci?
Když jsem byla na stáži v Dánsku, tamní porodní asistentky mi říkaly, že doma tam rodí většinou umělkyně, nízké procento žen. - Vždy bude totiž existovat určitý druh žen, které budou chtít rodit doma. U nás roste druhá skupina žen, která preferuje domácí porod po předchozí špatné zkušenosti v porodnici v podstatě v principu negativní volby. Pak jsou zde také ženy, které porod vnímají pouze z esoterického hlediska a rodí neasistovaně, stejně jako ty, které porodní asistentku prostě neseženou. Bez porodní asistentky však nemají možnost rozeznat, že se blíží nějaký problém. Situace, kdy Český stát neumožňuje porodním asistentkám vykonávat jejich profesi mimo zdravotnické zařízení, je nebezpečná.
Co v tomto směru očekáváte do budoucna?
Vidím, že nálada ve společnosti se mění. Ženy začínají být více sebevědomé a kladou požadavky na jinou péči, mnozí zdravotníci na jejich požadavky alespoň částečně začínají slyšet. Pevně doufám, že systémové změny na sebe nenechají dlouho čekat a že i u nás bude ženám a jejich dětem a celým rodinám poskytována srovnatelně přátelská péče jako v jiných vyspělých státech, jako třeba v Dánsku. Je to tak jednoduché a ještě navíc daleko levnější.
Mnohé ženy jsou s péčí v porodnici spokojené. Co byste poradila těm, které si představují svůj porod jinak, než je v Česku obvyklé?
Aby se ptaly, aby hledaly informace a vyžadovaly je, aby věřily samy sobě, aby si uvědomovaly, že mají nárok na svobodu volby způsobu péče a individuální přístup a i v těhotenství a při porodu mají svá práva. Přeji rodičům, aby se uměli rozhodovat svobodně, ale i zodpovědně.
Mohla byste se vyjádřit k rozhodnutím výše popsaných rozsudků?
Pokud jde o případ odchodu z porodnice, je vše pořádku. Horší je, že mnozí naši lékaři vůbec tuto realitu neberou na vědomí a tvrdí rodičům, že není možné odejít z porodnice dříve než za 72 hodin po porodu, a s propuštěním dítěte dělají potíže.
V druhém případě je to jako v pohádce o chytré horákyni. Soud sice dal stěžovatelkám za pravdu téměř ve všech bodech stížnosti, v porodnicích je poskytována péče v rozporu s posledními poznatky vědy, žena má právo vybrat si místo, způsob a poskytovatele péče, porod bez asistence odborníka zvyšuje riziko, ale do systému péče v ČR se nebudeme plést. Zároveň je rozsudek v rozporu s rozsudkem Ternovszky versus Maďarsko ve stejné věci. Proto vítám rozhodnutí zástupců obou žen odvolat se k „velkému senátu“, aby ujednotil svá rozhodnutí.
Jak jste se stala porodní asistentkou?
Gymnázium jsem dokončila v Mostě v Severních Čechách. Při maturitě nám nabízeli, že budeme přijati na lékařskou fakultu v Olomouci a dostaneme stipendium, když se tam vrátíme pracovat, já jsem ale chtěla žít v Praze. Pro studium na vysoké škole jsem ale neměla ty správné rodiče. Pak nám nějaký známý poradil, jestli bych nešla studovat obor ženská sestra.
Jaké byly vaše začátky?
Tak například ještě během studia na gymnáziu jsem byla na brigádě v nemocnici v Chlumci nad Cidlinou, v které se mimochodem natáčel film Hra o jablko. V čekárně seděla řada žen a mým prvním úkolem bylo je oholit břitvou před zákrokem. - Jinak studium bylo náročné, mít vlastní názor se vůbec nenosilo. Tehdejší praxe byla taková, že nebylo možné vidět celý porod v kuse, jedna studentka byla na příjmu, druhá dělala klystýr, třetí holila a tak dále. Tak je to mnohdy ostatně dodnes. Zdravotník je vyškolen, aby ovládal úsek péče na svém pracovišti, a na tom stráví třeba dvacet let, aniž by měl možnost vidět problematiku komplexně nebo se podívat, jak péče probíhá v zahraničí.
Jak se začal měnit Váš názor na optimální péči o rodící ženu?
Připadalo mi to úplně normální, měnit názor jsem začala až po svých vlastních porodech. V roce 1992 jsem měla možnost odjet na stáž do Dánska, kde jsem viděla úplně odlišný model péče. O ženu pečují v průběhu fyziologického těhotenství porodní asistentky, které pak asistují i u porodu. Několik hodin po porodu zpravidla odchází žena s dítětem domů a porodní asistentky docházejí na kontrolu k nim. V případě komplikací předávají klientku do péče lékařů. Porodní asistentky a lékaři spolu komunikují bez nějakých konfliktů. Pokud chce žena rodit doma, má nárok na porodní asistentku, vše je hrazeno z veřejného pojištění. Podobně to existuje ve většině zemí EU. Pro nás je zajímavé, že některé z nich, třeba Švédsko, mají ještě nižší novorozeneckou úmrtnost než my. S respektujícím přístupem k rodící ženě souvisí nižší procento poporodních poranění a problémů s kojením.
Co vás nejvíce překvapilo v rozdílu péče u nás a v Dánsku?
Největší šok přišel hned na začátku, když jsem chtěla vstoupit do pokoje k rodičce, a tamní porodní asistentka mě zastavila na prahu s tím, že se nejdříve zeptá. Když se vrátila, oznámila mi, že žena si přítomnost další neznámé porodní asistentky nepřeje. To jsem koukala, že v Dánsku mohou ženy rozhodovat o tom, kdo bude u jejich porodu.
Co podle vás brání změně koncepce v České republice?
Gynekologie byla původně chirurgickým oborem. První porodnice byly zřízeny pro chudé, například porodnice U Apolináře byl původně nalezinec. Dnes zapomínáme, že s přesunem porodů do porodnic nejdříve novorozenecká i mateřská úmrtnost stoupla. Současný model péče s lékařsky vedeným porodem a především separace má svůj původ v době nacismu. Tehdy se začaly pokusy na ženách a separovat děti od matek, protože se tím oslabovala jejich citová vazba a citově oslabený jedinec je ovladatelnější a povolnější. V době socialismu jsme to převzali a nyní to stále považujeme za normu. V 50. letech nastoupila rutina a ta převážila nad individuálním přístupem. V tomto stavu české porodnictví uvízlo. Žena dnes nemá čas být těhotná, honíme ji od vyšetření k vyšetření, a pokud ona nechce, obviníme ji z toho, že je špatná matka.
Nyní změnám brání mimo jiné zejména otázka peněz. Gynekologie a porodnictví je jeden z oborů, kde pracuje nejvíce mužů, a ti jdou tam, kde jsou peníze. Každá žena je potencionální uživatelkou hormonálních léků a ty může užívat pravidelně a nepřetržitě od puberty až do velmi pozdního věku. A také je to otázka genderu. Výhradními spotřebiteli péče jsou ženy a porodní asistentky jsou taky ženy.
Jaký největší mýtus ohledně porodnictví v České republice panuje?
Asi ten, že se dává do protikladu bezpečí dítěte a pohodlí matky. Mantrou se pro nás stala technika, přestáváme rozumět porodnímu procesu a principu spolupráce rodící matky a rodícího se dítěte. Za uplynulých čtyřicet let nastala změna – dříve byla na prvním místě žena, nyní je to dítě, které zachraňujeme i na úkor matky, která je v pozadí, jakýmsi chodícím inkubátorem. Dále se zdůrazňuje protiklad bezpečí v porodnici a hazardu při domácím porodu.
Někteří přirovnávají současnou situaci v porodnictví k době předtím, než bylo definováno domácí násilí jako trestný čin. Ženy, které si tehdy stěžovaly, byly také obviňovány, že si vymýšlejí, že jsou psychicky nenormální, popřípadě že si násilné zacházení se sebou zasloužily. Existuje v současném porodnictví násilí?
Ženy jsou manipulovány zdravotníky strachem o dítě často k praktikám, které jsou škodlivé, ve chvíli, kdy mají sníženou schopnost se bránit. Běžný je zákaz se volně pohybovat, nucená pozice na porodním lůžku, rutinní nástřih hráze, odnášení dětí na výhřevné lůžko na několik hodin, ztráta rozhodovacích kompetencí o svém těle a svém dítěti.
Zájem žen porodit v domácím prostředí vzrůstá, naproti tomu získat pro domácí porod porodní asistentku s oprávněním poskytovat péči rodičce mimo zdravotnické zařízení je takřka nemožné. Jak hodnotíte tuto situaci?
Když jsem byla na stáži v Dánsku, tamní porodní asistentky mi říkaly, že doma tam rodí většinou umělkyně, nízké procento žen. - Vždy bude totiž existovat určitý druh žen, které budou chtít rodit doma. U nás roste druhá skupina žen, která preferuje domácí porod po předchozí špatné zkušenosti v porodnici v podstatě v principu negativní volby. Pak jsou zde také ženy, které porod vnímají pouze z esoterického hlediska a rodí neasistovaně, stejně jako ty, které porodní asistentku prostě neseženou. Bez porodní asistentky však nemají možnost rozeznat, že se blíží nějaký problém. Situace, kdy Český stát neumožňuje porodním asistentkám vykonávat jejich profesi mimo zdravotnické zařízení, je nebezpečná.
Co v tomto směru očekáváte do budoucna?
Vidím, že nálada ve společnosti se mění. Ženy začínají být více sebevědomé a kladou požadavky na jinou péči, mnozí zdravotníci na jejich požadavky alespoň částečně začínají slyšet. Pevně doufám, že systémové změny na sebe nenechají dlouho čekat a že i u nás bude ženám a jejich dětem a celým rodinám poskytována srovnatelně přátelská péče jako v jiných vyspělých státech, jako třeba v Dánsku. Je to tak jednoduché a ještě navíc daleko levnější.
Mnohé ženy jsou s péčí v porodnici spokojené. Co byste poradila těm, které si představují svůj porod jinak, než je v Česku obvyklé?
Aby se ptaly, aby hledaly informace a vyžadovaly je, aby věřily samy sobě, aby si uvědomovaly, že mají nárok na svobodu volby způsobu péče a individuální přístup a i v těhotenství a při porodu mají svá práva. Přeji rodičům, aby se uměli rozhodovat svobodně, ale i zodpovědně.
