V rámci diskuse mezi kandidáty do Senátu Parlamentu ČR za obvod Praha 6 prohlásil František „Čuňas“ Stárek (za ODS), že jej ke kandidatuře motivovaly vstup oligarchů do politiky a ubývání svobody v důsledku státního sociálního inženýrství . Nad tímto prohlášením a ostatně i nad celou jeho kandidaturou by bylo možné mávnout rukou a nevěnovat jim pozornost — výroky Františka Stárka nebývají intelektuálními perlami a jako kandidát do Senátu nemá tento bývalý „androš“, posléze zaměstnanec BIS a následně ÚSTR, šance příliš vysoké. Přesto se domnívám, že by to byla chyba, neboť Stárek skutečné pojmenoval dva jevy, které problematizují politiku ČSSD i levice obecně a které by se jí brzy mohly vymstít.

Prvním jevem je poněkud schizofrenní vztah ČSSD vůči hnutí ANO 2011 a zejména vůči jeho předsedovi, Andreji Babišovi. ČSSD se často (ve volební kampani je to zvláště patrné) vymezuje vůči hnutí ANO, vůči destrukci politična, kterou toto hnutí programově prosazuje, vůči krokům Andreje Babiše coby ministra financí i vůči jeho podnikatelským aktivitám (včetně prosazování omezující legislativy, která pasuje na případ Andreje Babiše — podle ČSSD — zřejmě jenom čirou náhodou). Na druhou stranu je to ale právě ČSSD, kdo umožnil hnutí ANO účast ve Vládě. A je to ČSSD, která ochotně přijala pozvání hnutí ANO k vytvoření koalice na pražském magistrátu.

Na jednu stranu těžko ČSSD tyto koalice vyčítat. Mandáty byly rozdány voliči a politika je uměním možného. Vznášení radikálních principiálních argumentů a stylizace Andreje Babiše do pozice největšího nepřítele (například v podobě zlého vlka z pohádky o Červené Karkulce) ovšem působí tváří v tvář těmto koaličním spolupracím jako pokrytecké, účelové a nedůvěryhodné.

Skrze pohádku o Červené Karkulce, kterou ČSSD využila jako podklad klipu, v němž prezentuje výsledky svého vládního angažmá, se dostáváme ke druhému problematickému jevu, a tím je vztah ČSSD a potažmo levice obecně k občanům, respektive voličům. Levice, coby ideový směr emancipační a progresivní, volá po změně řady věcí ve společnosti. To samo o sobě je zcela v pořádku. Ovšem řada levicových politiků, aktivistů a bohužel také intelektuálů se nedívá na člověka jako na zralou, plnohodnotnou bytost s intelektem, kterou lze přivést k nějaké změně skrze diskusi a střet racionálních argumentů, nýbrž jako na nevyzrálého hlupáčka, který sám neví, co je pro něj a pro společnost, jíž je součástí, dobré, a tak potřebuje převychovat, zmanipulovat, či v krajním případě být ke změně donucen.

To lze ilustrovat například právě na prvcích volební kampaně — infantilní pohádkové motivy, výrazně zjednodušená a osekaná argumentace, účelový výběr faktů, líbivé populistické slogany nebo prázdné fráze bez myšlenek, dvojí metr na sebe a na druhé, volební prezentace stavěná jako reklama na prací prášek — zaujmout zákazníka a přimět ho ke koupi. Opravdu dá volič svůj hlas straně, která mu svou veřejnou prezentací a volební kampaní dává jasně najevo, že o jeho intelektu, mírně řečeno, nemá valné mínění? A je tento v podstatě elitářský přístup přijatelný pro levici, která se filozoficky opírá o víru v člověka? V lidství bez rozdílů?

Stejně tak lze problematický vztah k člověku ilustrovat ochotou podlehnout pokušení moci a užitím mocenských nástrojů si vynutit své cíle. Namísto přímé názorové konfrontace se tak levicoví politici uchylují k různým finančním motivacím k určitému jednání či rozhodnutí, přetváření prvků ve veřejném prostoru, které mají působit na emocionální či podvědomé úrovni, či přímo direktivním příkazům a zákazům, kteréžto všechny nástroje mají posloužit k tomu, aby lidé změnili své chování či smýšlení.

Dokonce i část levicových aktivistů, kteří ještě před několika lety hájili občanskou společnost a aktivity „zdola“, se nyní chopila funkcí a úřadů a jako disciplinovaná součást establishmentu aplikují na společnost mocenské nástroje „shora“, přičemž nezřídka popírají legitimitu občanského aktivismu, pokud jim svým ideovým obsahem není pochuti. V novém kabátě se tak neustále znovu vrací starý marxistický vnitřní rozpor — k univerzální rovnosti má společnost dovést avantgardní strana (tedy určitá elita).

A proto znovu — je pro levici, jejímiž hodnotami by mělo být osvobozování člověka od všech druhů moci a panství nad sebou, stejně jako rovnost všech lidí a respekt k pluralitě a rozdílnosti, přijatelné, aby mocenská elita ke své Pravdě, svému Dobru a své Ideji ostatní lidi donutila?

Petr Bittner si ve své zajímavé analýze mimo jiné klade otázku: „Jak se stalo, že jsou rovnostáři označováni za elitáře?“ Domnívám se, že možná odpověď plyne z výše popsaného: protože egalitářské cíle prosazují elitářskými prostředky. A užité prostředky dokáží zdiskreditovat a znehodnotit sebevznešenější cíle, pakliže s nimi nejsou v souladu.

Levice stěží znovunabude svůj étos, pakliže si neuvědomí, že důležitější než vítězství je poctivá hra a že nepoctivé vítězství vždy nakonec zhořkne. A že člověk nejvíce prospěje svým hodnotám nikoli, když o nich píše na transparentech a když je vnucuje ostatním, nýbrž když podle nich sám autenticky žije.

Významný český filozof Karel Kosík napsal: „Zlo napomáhající dobré věci k vítězství není nástroj, který se použije a potom se odhodí. Toto zlo nezmizí, je zabudováno do díla, stává se jeho součástí. Pomocí zla vybudované dílo je nakonec dílem zla, je zlým a vždy znovu zlo produkujícím děním.“ Právě slova tohoto levicového intelektuála by si současní levičáci měli vzít k srdci. V opačném případě se může snadno stát, že občané raději vyslyší proklamace politiků, jako je Andrej Babiš nebo František Stárek. A levice si za to bude moci kvůli své intelektuální nepoctivosti do značné míry sama.