Druhá poznámka k významu Václava Bělohradského

Václav Bělohradský je politikem levicově-liberálního humanismu. Jeho kandidatura v sobě spojuje zelenou a sociálně demokratickou politiku. Mohl by tak pomoci naplnit smysl Senátu jako svébytné komory Parlamentu.

_olc

Roman Šolc

23.08.2016 08:00

Související

Do nadcházejících senátních voleb míní pod hlavičkou ČSSD a Strany zelených vstoupit jako kandidát na Praze 6 filozof Václav Bělohradský. A jeho šance jsou nemalé. Sám Bělohradský je výraznou osobností – jako nezávislý intelektuál angažovaně vstupuje do veřejného prostoru, kde otevřeně prezentuje své názory bez ohledu na to, zda je za ně právě veleben, či haněn. Při tom si udržuje vysokou myšlenkovou i argumentační úroveň, aniž by propadl pokušení intelektuálského elitářství.

Bělohradského šance zvyšuje i profil jeho soupeřů. Z médii propíraných tváří ani Vlastimil Harapes kandidující za hnutí ANO (při veškerém respektu k jeho zásluhám nejen o českou kulturu), ani František Stárek kandidující za ODS (historicky se znemožnivší během svého působení v Ústavu pro studium totalitních režimů) se nezdají být relevantními kandidáty. Zásadní střet se tedy na Praze 6 zřejmě povede mezi Jiřím Růžičkou kandidujícím za TOP 09, respektovaným pedagogem a dlouholetým ředitelem jednoho z předních českých gymnázií, a právě Václavem Bělohradským.

Nejen možný úspěch, ale i samotnou kandidaturu Bělohradského lze interpretovat jako pozitivní jev. Jeho kandidatura je praktickou realizací toho, po čem právě Bělohradský v politicko-filozofické rovině dlouho volá, tedy sbližováním sociálnědemokratické a zelené politiky. V tomto spojení by se v budoucnu mohla uskutečňovat emancipační politika levicově-liberálního humanismu (respektující každého jednoho člověka jako plnohodnotnou svobodnou autonomní bytost a zároveň podporující neetatistickou mezilidskou solidaritu, sdílení a samoorganizaci) v mezích udržitelného rozvoje lidské společnosti (vědomé si svého horizontu jako pouhé součásti živého světa a univerza vůbec).

V obecné rovině by pak osobnosti typu Václava Bělohradského mohly naplnit smysl existence Senátu jako svébytné komory Parlamentu ČR. Bělohradský promýšlí věci do hloubky a v kontextech, neomezuje se na jedno volební období a ten či onen partikulární zájem. Nebojí se myslet a říkat své názory třeba i navzdory veřejnému mínění a jistě se nenechá spoutat ani do ideologických formulí nějakého stranického sekretariátu. Při tom má ovšem smysl pro kultivovanou diskusi a nedogmatické společné hledání správného řešení.

Bělohradský je nezávislý intelektuál. Angažovaně vstupuje do veřejného prostoru, kde otevřeně prezentuje své názory bez ohledu na to, zda je za ně právě veleben, či haněn. Foto frontiers-of-solitude.org

Kdyby byly do Senátu v daleko větší míře kandidovány a voleny právě osobnosti tohoto typu (a nikoli vysloužilí politici, které chtějí jejich strany odměnit, disciplinovaní straníci hlasující na povel svých šéfů, mediální celebrity bez politických názorů či nepokrytí prospěcháři), stala by se horní komora Parlamentu skutečně důstojnou institucí hodnou cti a uznání a mající významné opodstatnění své existence. Vedle Poslanecké sněmovny coby místa, kde se o věci bojuje, by se Senát profiloval jako místo, kde se o věcech přemýšlí.

Pro naplnění velkých očekávání je ovšem nezbytné jedno: aby Bělohradský dokázal zůstat sám sebou. Aby se – jako už se to stalo řadě osobností – nenechal semlít světem politiky, jeho utilitarismem a oportunismem, intelektuální nepoctivostí, falešností, podbízivostí a mocenským opojením. Musí být těžké odolat pokušením, avšak domnívám se, že Bělohradského osobní integrita je natolik silná, aby jim dokázal odolat.

Pro to všechno jsem přesvědčen, že by zvolení profesora Václava Bělohradského do Senátu Parlamentu ČR bylo přínosné a obohacující – jak pro politickou ideu, kterou představuje, tak pro samotnou instituci Senátu. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá. Ale přesto přináší naději.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Politika a filozof Středa, 24.Srpna 2016, 14:30:21

Kdyby V. Bělohradský skutečně byl tak velkým myslitelem, jak ho prezentuje R. Šolc, pak by - právě nikdy nemohl vstoupit do politiky! Být filozofem, a být nějakým partajníkem, to se prostě automaticky vylučuje.

Filozof, pokud chce být opravdu sám sebou, musí mít vždycky principiálně u n i v e r z a l i s t i c k ý pohled na skutečnost; zatímco partajník, příslušník té či oné politické strany (nebo za ni kandidující) - ten přesně naopak programaticky svůj pohled zužuje jenom na jednu jedinou perspektivu, na jednu jedinou partajní optiku, jenom na jednu jedinou ideologii.

Politická strana, partaj - tady je vše vyřčeno už v samotném pojmu, partajní znamená parciální, partikularistický, čili jenom dílčí, částečný.

Takovýto partikularismus je naprostým popřením jakéhokoli pravého myšlenkového a ideového univerzalismu; a proto, opakujme ještě jednou, pravý filozof se nikdy nemůže ztotožnit se žádnou politickou partají.

Petrasek Milan - penzista

Být současně politikem a filozofem se vylučuje Středa, 24.Srpna 2016, 18:04:48

Nevylučuje se ale možnost, filozofii opustit a přihlásit se do politického života.
Úsilí o ideální stát vyměnit třeba za úsilí o parciálně životaschopnou demokracii.....bych mínil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 25.Srpna 2016, 14:15:41

Takový krok je samozřejmě možno učinit, pane Petrasku - jenže v tom případě by se patřilo zcela jednoznačně veřejně deklarovat právě tu naprostou rezignaci na autenticky filozofické postoje.

Něco asi v tomto smyslu: "Poznal jsem, že nejsem schopen tento svět postihnout v jeho univerzalitě, a že tedy nejsem schopen ničím přispět k renesanci této univerzality. Jako filozof jsem skončil. Proto jdu do politiky."

Za takovýchto okolností by skutečně nebylo možno vyjadřovat žádnou zásadní kritiku pro daný krok.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.