Filosofy na Hradě máme my Češi rádi. Je to archetyp.

Kandidatura Václava Bělohradského do Senátu na Praze 6 byla ohlášena ve velkém stylu. Málokdy se představování konkrétního senátního kandidáta účastní předsedové obou koaličních stran. A okolnost, že jedním z nich je premiér, přičemž na tiskové konferenci nezáří loga jeho strany, nýbrž nepoměrně menšího z obou koaličních partnerů, který navíc nyní ani nezasedá ve sněmovně, je pak už zcela výstřední raritou. Proč ta paráda?

Je to doposud nesporně největší politický úspěch i výkon Matěje Stropnického v roli předsedy Strany zelených. Podařilo se mu získat ke kandidatuře nejvlivnějšího z žijících českých filosofů a podařilo se mu přimět předsedu vlády a strany, s níž chce budovat strategické spojenectví, k tomu, aby takovou kandidaturu podpořil. To je prostě skvělé a hodno obdivu bez ohledu na další okolnosti, u nichž se nyní zastavíme.

Předně jest si co přát, aby Václav Bělohradský uspěl. Jeho soupeři, pánové Čuňas či Harapes, jsou spíše spektakulární nežli vážní, ovšem až na Jiřího Růžičku. Bělohradský by nicméně měl vyhrát, a pokud možno ve velkém stylu, jeho prohra by byla strašným břemenem pro budoucí vyhlídky spojenectví sociálních demokratů a zelených, jež má mocné nepřátele na obou stranách. A měl by pokud možno vyhrát s nějakým velkým rudozeleným politickým tématem: chytrá města a udržitelná energetika to sice jsou, ale ne pro voliče, a to ani na Praze 6.

Dále musíme hluboce doufat, že Václav Bělohradský v případné roli senátora obstojí. Představme si, jak mnoho by například znamenalo, kdyby jakýkoli představitel politické moci, zvláště zvolený za ČSSD a SZ, v době současného napětí třeba strávil noc na Klinice. Jak mnoho by to znamenalo pro její snažení, jak mnoho by to znamenalo pro ideu, že mezi úsilím občanských iniciativ, sociálních hnutí a politických stran nemusí být nepřekonatelná bariéra.

Není to nemyslitelné. Prezident Václav Havel přijel podpořit blokádu bourání Libkovic či jasně vystoupil na podporu občanské neposlušnosti proti dostavbě Temelína. Václav Bělohradský má předpoklady působit v politice obdobně. Základem jeho veřejné angažovanosti je tradice disentu a demokratického exilu. Bělohradský Václava Havla inspiroval, ale také ctil. Leč nikdy neuctíval.

Bude se namítat, že po roce 1989 ne vždy stál na pozicích, z nichž lze čerpat hrdost. Ale ruku na srdce: kdo ano? Okouzlen Klausem aspoň na krátkou dobu tu byl skoro každý.

Jako závažnější piha na kráse se dnes může jevit Bělohradského nedávný příklon k politickému hnutí ANO. Vydali jsme ostře kritický text k Bělohradského účinkování v této úloze, a tak se cítíme oprávněni učinit k tomu poznámky, jež mohou sloužit jako polehčující okolnosti.

Za prvé Bělohradského odpověď na naši kritiku, bezprostřední, a proto v něčem snad až přehrocenou, byla starosvětsky velkorysá. Nebyl v ní ani závan dotčenosti: prostě pozvání k diskusi.

Za druhé Bělohradského stěžejní úvaha — má-li tu zvítězit oligarchické autoritářství, tak jako v postkomunistickém světě všude kolem, pracujme na jeho kultivaci — není prosta racionality; a možná nám nakonec opravdu ani nic jiného nezbude. Takový Peroutka za druhé republiky nebyl v jiné roli.

A konečně za třetí Bělohradský nikdy ani v náznaku nevyšel vstříc plebejské protiuprchlické vášni. A to je dnes základní poznávací znamení věrnosti ryzímu evropskému humanismu. Sobotkovi slouží ke cti, že právě tuto jeho vlastnost vyzdvihl.

V politice velmi mnoho záleží na technických dovednostech — jaká si vyberete témata, jaké spolupracovníky, jak dokážete vyjednávat, jak tvořit aliance, jak hospodařit s časem, jak pracovat s médii — a vzhledem k tomu, že v tomto směru o Václavu Bělohradském nic nevíme, nelze vůbec říci, zda neselže právě na tomto poli. Ale doufat vždy znovu v nejlepší možnost na obzoru, je lepší než lamentovat nad osobnostmi, které podobný přechod nezvládly: jako Jaromír Štětina nebo Jan Keller.

Bělohradský uspět rozhodně může. Především proto, že je ukotven už z časů normalizace v tradici českého humanitně-demokratického myšlení, a to jistě hloub než třebas takový Karel Schwarzenberg.

↗

Bělohradský uspět rozhodně může. Jeho spojení se Stranou zelených a ČSSD není konjunkturalismem. Foto Strana zelených

Také jeho příklon ke Straně zelených není žádným konjukturalismem. Mohu dosvědčit, že s Janem Beránkem, s Hanou Librovou a se mnou besedoval na podporu Strany zelených v Olomouci v době, kdy nám nikdo žádnou převratně příznivou budoucnost nepředvídal. V jeho prospěch hovoří i to, že o Stranu zelených ztratil zájem přesně na tu dobu, kdy ona u nás ztratila zájem o systémovou kritiku.

O jeho přízni vůči ČSSD není třeba pochybovat. Objížděl besedy proti Nečasově vládě, patřil k osobnostem ProAltu, svou mediální platformou učinil dlouho nespravedlivě ostrakizované Právo, v němž dnes spolu s Jiřím Pehem a Lukášem Jelínkem tvoří poslední výspu evropského humanitně-demokratického myšlení.

Bude-li Bělohradský postupovat během kandidatury příkladně a obstojí-li v Senátu politicky, pak tu vlastně není principiální důvod, aby se nestal českým van der Bellenem. Proti jaderné energetice byl vždycky. Nakonec by se tím i vysvětlila nevšední účast předsedů českých odnoží dvou nejsympatičtějších evropských stran na představování společného senátního kandidáta.

Ostatně proč ne? Proč by se tu nakonec nemohlo stát pro změnu pro jednou zase něco vyloženě dobrého? Filosofy na Hradě máme my Češi rádi. Je to archetyp. Nejdřív se ovšem musí dostat do Senátu.