Šup tam s nimi, ať makají!

Poslanci schválili zákon, který opět koketuje s veřejnými službami pro nezaměstnané. Místo systémového řešení vznikne armáda podhodnocených pracantů.

Jaroslav Drábek se musí v politickém hrobě tetelit blahem. Ústavní soud sice v listopadu 2012 zrušil bývalým ministrem práce a sociálních věcí z TOP 09 prosazenou povinnost osob, jež jsou vedeny v evidenci uchazečů o zaměstnání po dobu delší než dva měsíce, vykonávat bez nároku na odměnu veřejnou službu. Ovšem parlament nelenil a přišel s novou verzí, v níž tentokrát nezapomněl na symbolickou almužnu.

Když pomineme specifický vztah Andreje Babiše k Romům, jeho originální větu „Kdo nepracoval, šup, a byl tam!“ si vzala ve středu za svou podivuhodná sněmovní aliance složená z ANO, TOP 09, ODS, Úsvitu a větší části KDU-ČSL. „Bez práce nejsou koláče,“ zdůvodnila to poněkud zprofanovaným sloganem z dávných časů poslankyně Úsvitu Jana Hnyková.

Takže šup s nezaměstnanými na veřejnou službu! Budou makat jako šrouby za pár šušní, které by člověk standardně zaměstnaný nepřijal.

Nucené práce
Tedy přesněji: lidé bez práce, kteří pobírají příspěvek na živobytí déle než půl roku a nevykonávají veřejnou službu nebo krátkodobé zaměstnání, budou i nadále od státu pobírat pouze částku shodnou s existenčním minimem. Pokud však přijmou veřejnou službu, částka se jim bude zvyšovat. Měli by navíc dostávat čtyřicet procent rozdílu mezi životním (dnes 3410 Kč) a existenčním (2200 Kč) minimem.

Marně v tom hledám logiku. Když člověk „pracuje“, třeba na úklidu chodníků či úpravě parků, tak je snad „pracující“, tedy de facto „zaměstnaný“, ne? Pak si ale jako každý jiný „zaměstnaný“ zaslouží nikoliv symbolickou odměnu, nýbrž normální mzdu.

Nemělo by být úkolem státu spíš své občany zaměstnávat, než využívat jako pracující sílu levnější než levnou? Slovník paní Hnykové mne přiměl si vzpomenout na termín „vykořisťování“. Neběží zde právě o ně?

Kdo nemá důvod odmítnout od státu práci za řádnou mzdu, a přesto odmítne, nechť potom počítá s tvrdým osudem. Ale kdo ruku k dílu přiloží, nechť je řádně ohodnocen podle vykonané práce.

Hrozí, že kmenoví zaměstnanci budou vytlačováni vypomáhajícími nezaměstnanými, za něž navíc řadu nákladů bude dorovnávat stát. Repro DR

Jak vidno, debata o pracovních návycích, která především pravicové politiky tolik baví, je bezpředmětná. Ostatně jejich pracovní návyky jsou námětem mnoha anekdot a stojí za setrvalým poklesem důvěry veřejnosti v politiky, politické strany a ústavní instituce.

Kdyby ale třeba takový Miroslav Kalousek s exuhlobaronem a někdejším sponzorem TOP 09 Zdeňkem Bakalou objížděli republiku a snažili se občany inspirovat, aby napodobovali jejich pracovní návyky, mohlo by to být veselé…

Když se sociálně demokratická poslankyně Zuzana Kailová pokusila návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi, jak se oficiálně jmenuje, zmírnit a prosadit lepší ohodnocení pro „zaměstnané nezaměstnané“ či „novodobé otroky“ (nehodící se škrtněte), byla odbyta s tím, že přece nelze přibližovat částky sociální pomoci minimální mzdě.

Jak ale správně opáčil komunistický poslanec Miroslav Opálka, „to není vina vysokých sociálních dávek, ale nízkých mezd.“ Zároveň naznačil, že pro mnohé zaměstnavatele může být taková výpomocná pracovní síla atraktivní: kmenoví zaměstnanci budou vytlačováni vypomáhajícími nezaměstnanými, za něž navíc řadu nákladů bude dorovnávat stát.

Věřím, že se nad zákonem může ozvat potlesk od některých aktivních nezaměstnaných, co se spokojí s pár korunami, a o ně pečujících neziskovek. Jenže ambicí státu by mělo být řešit problémy sociální politiky důsledně, ne pochybnými manévry, jež vyrábí lidi vícero kategorií už jen tím, že v různých rolích budou různě hodinově ohodnoceni za srovnatelnou práci. Co už jiného vytváří příkopy ve společnosti než toto?

Marná sláva, devětaosmdesát poslanců bylo pro návrh, třináct proti (výhradně z ČSSD), sedmadvacet se zdrželo (komunisté a jednotlivci z ČSSD, KDU-ČSL a od nezařazených). Do Senátu zákon už nejde, odtud totiž původně přišel – což je také zajímavé. Hlavním autorem předlohy byl v horní komoře občanský demokrat Jaroslav Zeman.

A když o ní Senát v březnu 2014 hlasoval, byl proti jediný zákonodárce – Zdeněk Škromach. Zato osmadvacet senátorů ČSSD, tedy jejich drtivá většina, zvedla ruku pro.

Možná by nám měl Lidový dům vysvětlit, proč sociální demokraté vůbec pomohli tento zákon v Senátu schválit. Kdyby byli tenkrát všichni oranžoví senátoři proti, nemuseli by dnes poslanci téže barvy lomit rukama.

Poslední nadějí je prezident. Kdyby se Miloš Zeman rozpomněl, že kdysi, dřív než si začal notovat s krajní pravicí, rovněž oblékal levicový dres, mohl by novodobým nuceným pracím ještě zavařit.

Jestli by se ve Sněmovně našla stojednička na přehlasování veta, není totiž vůbec jisté. Protože ale představa, že na chudý lid - jenž bere dávky a pak si z nich nakupuje mercedesy - musí být přísnost, se šíří jako agresivní mor, bylo by s podivem, kdyby zrovna ji zastavily bezpečnostní rámy, kterými je Hrad obklopený.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.