Může člověk vědět, co si o něm myslí?

Svět supermarketů nás staví do paradoxní role: setkáváme se s obsluhou, na kterou nemůžeme být nikdy oprávněně naštvaní, protože o ničem reálně nerozhoduje. Konkurence tu nic neznamená a na zákaznících nezáleží.

V Novém prostoru jsem si přečetla nabádavý text o tom, jak býváme v pokušení zlobit se na lidi za pokladnami a přepážkami, když fronta nepostupuje a neděje se, co se má dít, protože ti lidé o ničem nerozhodují a náprava není v jejich moci. Přečetla jsem si to v den, kdy jsem zrovna jednu takovou příhodu zažila. Ale musím začít trochu víc zeširoka, od rozmístění obchodů v mém sídlištním okolí…

To je totiž z hlediska selského rozumu úplně nesmyslné a divné, přesto však všechny ty obchody fungují. Podle mého názoru špatně, zdá se mi, že kdekoli jinde přijdu do samoobsluhy té značky (a jde o Lidl, Billu, Panny Market, Normu a Kaufland), je to tam lepší – čistší, zboží (zejména zelenina) je méně ovadlé, mají toho víc druhů. Penny Market se u nás už úplně změnil v jakýsi sklad, kde je i těžké něco najít, protože se zboží pořád přeskupuje a dává do regálu bez ohledu na logiku uspořádání.

Do Billy chodím někdy proto, že tam berou stravenky, které dostáváme od zaměstnavatele. A zrovna toho dne, byla sobota dopoledne a otevřená pouze jedna pokladna, přišla starší paní, že se jí nedaří vyprostit nákupní vozík, který se zřejmě zasekl dohromady s řadou ostatních. Paní pokladní byla příjemná a usměvavá a tímto způsobem řekla, že to zase někdo narval vozík do řady násilím a že s tím nic neudělá.

Ta zákaznice vyslovila mínění, že by třeba mohl pomoci ten silný mladý muž, který u pokladny stává, ale paní pokladní řekla, že to je agentura, která jim zajišťuje ochranku, a oni jim nijak nevelí a nemají právo je úkolovat. Nicméně zavolala nadřízenou. Ta přišla a řekla, že na to a vůbec na údržbu tam nikoho nemají, že to s těmi vozíky dělají zákazníci, a zase odešla.

Tou dobou jsem ještě neznala ten nabádavý článek v Novém prostoru, a tak mě bez zábran štvalo, že je jim to tak jedno – ta nadřízená snad přece jen měla něco zkusit, zeptat se vedle v provozu, říci přece jen tomu sekuriťákovi, vždyť je sobota dopoledne, to takhle budou mít zaseknuté vozíky až do pondělního rána? Klidně, leč zřetelně jsem podotkla, že pokud se vozík neuvolní, odejdou všichni vedle do Kauflandu (opravdu hned vedle), a paní u pokladny řekla klidně a s úsměvem, že můžou nakupovat do košíků. Když jsem odcházela, jeden starší pán, jistě zákazník, ještě bojoval se zaseknutým vozíkem.

Nevím, kam jsme se to za léta našeho obnoveného kapitalismu dostali, když je zaměstnancům opravdu úplně jedno, jestli zákazníkovi vyhoví, nebo ne, a zda bude chodit k nim, nebo ke konkurenci. Jestli by vážně nebylo lepší, kdyby místo čtyř samoobsluh byla jedna, kde by byly otevřené všechny pokladny, ohnilé okurky by se vyhazovaly, v době švestek by tam měli švestky a v době kopru kopr, kde by ty zatracené káry nebyly na minci, protože kdo by je proboha kradl, kde by se prostě normálně dalo nakupovat a člověk by si nemusel trhat svědomí přetížeností nedostatku zaměstnanců v sobotu dopoledne a současně krotit zlost nad jejich lhostejností.

Na čem je vlastně takový kšeft založený, když konkurence nic neznamená a na zákaznících nezáleží? Tady nikdo nic nenabízí, to obstaraly letáky, takže nás, co tam chodíme na nákup, hlavně podezírají, že krademe.

Kam jsme se to za léta našeho obnoveného kapitalismu dostali, když je zaměstnancům opravdu úplně jedno, jestli zákazníkovi vyhoví, nebo ne, a zda bude chodit k nim, nebo ke konkurenci? Foto Deviantart.com

Ale abych nekritizovala jen domácí poměry, zvláštní příhodu jsem měla i v Anglii. I když tam člověk nemusí strkat minci do škvíry, když si chce vzít nákupní vozík. Potřebovala jsem v menším městě vyměnit sto dolarů za libry, to se tam děje v cestovních kancelářích a nutno říci (ale to jsem zjistila až na závěr) velice férově.

V Londýně na nádraží taková směna člověka přijde o dost dráž a je vyřízená raz dva, nic k tomu člověk nepotřebuje. Sto dolarů je ovšem na poměry anglické cestovní kanceláře v maloměstě už hodně peněz, chtějí vidět pas nebo jiný doklad a také chtějí vědět, kde v Anglii člověk pobývá. To jsem všechno sdělila a měla, jen jsem nevěděla číslo domu. Ten dům, kde jsme byli, totiž nemá číslo, jen jméno.

Mladá žena za přepážkou se však zatvářila odmítavě a vyžadovala číslo, já jsem odpovídala, že dům číslo nemá a znovu jsme zopakovala adresu. Nemohly jsme se hnout z místa – ona bez čísla zřejmě nemohla peníze vyměnit a odvolávala se na policejní příkaz, já jsem neznala číslo a už jsem byla naštvaná, řekla jsem několikrát, ať mi tedy poradí, co mám dělat, že potřebuju libry na nákup a benzín a jízdenku na vlak a jestli potřebuje policie vědět, jak jsem přišla k té stovce dolarů, že jí to řeknu.

Ona – ano, nabádavý článek v Novém prostoru, měla svá nařízení – se nepohnula ani o píď. Zkusila jsem zavolat majitele domu, který byl tou dobou v Praze, kupodivu to zvedl, a když jsem svůj mobil prostrčila přepážkou k té mladé ženě, ukázalo se, že ona potřebuje poštovní směrovací číslo, které jí majitel domu okamžitě sdělil. Pak došlo k té férové výměně.

Mohla bych být spokojená – už vím, jak se to dělá, kurs byl dobrý, mohla bych celou situaci zařadit mezi britské příhodičky. Ale mně to nešlo z hlavy, jakkoli jsem se bránila a nechtěla už na to myslet. Nemohla jsem přejít, že ta osoba přece ode mě věděla jméno obce, kde dům stojí, mohla mi písemně na kusu papíru ukázat, jaké číslo potřebuje a poslat mě třeba na poštu, která byla hned vedle, abych si číslo zjistila, mohla to zkusit nějak slovně opsat nebo napsat na papír, protože tomu jejich kentskému přízvuku já rozumím až tak na potřetí, mohla ovšem taky velice snadno na internetu to číslo najít, když bylo jasné, že nerozumím, co po mně chce, a že se ústně přes přepážku nedomluvíme.

Když nás nechtěli s dvanáctiletým vnukem pustit do pubu, dokázal mi to personál vysvětlit a docela případně začal otázkou, odkud jsme. Mohla mi pomoci, když jsem ji výslovně prosila, ať mi tedy poradí, co mám dělat – a nepomohla a neporadila, jen zatvrzele pořád dokola stála na svém.

A já nevím, jestli byla tak pitomá, anebo jsem ji štvala tím svým slovanským přízvukem a rozčilením. Protože po Brexitu – co člověk ví o mínění Angličanů o nás, póvlu z východu.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Září 2016, 14:02:25

No dobře, paní Zemančíková; tak já bych si dovolil k tomu Vašemu příběhu připojit ještě několik poznatků někoho, kdo je se způsobem života západní společnosti (byť i ne té anglické) asi přece jenom poněkud důvěrněji obeznámen.

V té čtvrti v onom německém velkoměstě, kde bydlím, je poštovní filiálka, kde u přepážky pracuje jeden poštovní zaměstnanec, pro kterého je zcela evidentně tou největší životní radostí či životním smyslem své zákazníky nějakým způsobem ponížit. Netroufá si je urážet přímo - to by u svého zaměstnavatele asi velmi rychle narazil - ale kdykoli je to jenom trochu možné tak svému protějšku dá velmi subtilním, ale stejně tak velice nedvojsmyslným způsobem na vědomí, že tento je zjevně velice omezený ve svém intelektu, neboť to či ono dělá špatně, v rozporu s těmi či oněmi poštovními předpisy. Ano, takovýto člověk na této německé poště tedy skutečně je - ale je nutno vzápětí připojit, že je to zcela evidentní psychopat. Porucha osobnosti. Už na pohled je zcela jasně znát, že on vede neustálý boj s celým světem kolem sebe. Jsou prostě takoví jedinci, všude na světě.

Ale - v německých poměrech je to skutečně naprostá výjimka. A co se onoho konkrétního případu se zaseklým nákupním vozíkem týče - já si opravdu nedovedu představit německý obchod, kde by pokladní v takovém případě okamžitě ochotně nevyskočila, a nesnažila se kupujícímu pomoci. Nebo že by někoho nezavolala, pokud by sama neměla čas. Anebo se alespoň - hluboce a upřímně - neomluvila, kdyby v danou chvíli nebylo možno docílit nápravy.

Zatímco v poměrech českých - na straně jedné, ve srovnání s dobami "reálného socialismu" a jeho prodavači proslulými svou neochotou a nevrlostí vůči zákazníkům se mezitím už mnohé změnilo k lepšímu, většina prodávajících je v zásadě stejně ochotná jako jejich protějšky na Západě (a nezřídka čistě osobně dokonce znatelně milejší, bezprostřednější) - ale na straně druhé zde skutečně mnohdy ještě přetrvává mnoho z té dřívější nevraživosti a - přinejmenším - lhostejnosti vůči zákazníkovi.

A ovšemže nejen v obchodech; v celé společnosti jako takové přetrvává a přežívá ještě velice mnoho negativitity, nesnášenlivosti, i vyslovené zášti. Ostatně, právě v poslední migrantské krizi se velice ostře ukázal ten rozdíl mezi západem a východem Evropy. Je možno se dohadovat o tom, jaké jsou vlastně příčiny tohoto dramatického rozdílu ve vztazích lidí navzájem - jestli je to stále ještě především dědictví totality, anebo všeobecným opožděním vývoje občanské společnosti ve východní Evropě. Té občanské společnosti, která je založena na bezpodmínečné svobodě jednotlivce, a tedy i na naprostém respektu vůči tomu druhému. Asi bude svou roli hrát obojí; ale vzhledem že tato linie v rozdílu mentality se táhne i napříč Německem, podél dřívější hranice mezi politickými systémy, zřejmě ta zkušenost s totalitou bude přece asi tím faktorem rozhodujícím.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Řekl bych, že ten rozdíl se odvíjí od toho, Pondělí, 5.Září 2016, 14:43:35

v jakých podmínkách pracují pokladní v českých supermarketech, a v jakých v německých. V těch německých na ně zaměstnavatelé totiž pohlížejí přece jenom taky jako na lidi, a nemusí dřít o sobotách, nedělích, státních svátcích, a v noci.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 5.Září 2016, 15:00:17

Myslím, že pan Kolařík má pravdu. V Německu se prodavačky možná ani nebojí vstoupit do odborů. Možná tam dokonce jsou odbory, které nejsou řízené přímo zaměstnavateli, ale dbají o práva zaměstnanců.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ano, paní Hájková, mohu-li to sledovat Pondělí, 5.Září 2016, 15:22:20

pokladní v německých supermarketech jsou nejenom "profesionálně usměvavé" na zákazníky, ale najdou si čas i na žertování navzájem mezi sebou. Mají dobrou náladu, a nepůsobí přepracovaně.

Petrasek Milan - penzista

Zato na rakouském pomezí paní Zemančíková Pondělí, 5.Září 2016, 18:20:31

jsou prodavačky předstíraně nesestresované - dvě na celou Billu běhají mezi regály a kasou, kde čekají zákazníci s úsměvem vyjadřujícím nervózní netrpělivost plus truchlivý soucit se zaměstnanci.
V rámci ucelení nářků dodávám, že jsem nedávno severně od Milána dokázal zakoupit produkt umístěný ve vysokém zaskleném prostoru teprve po vstoupení na ochoz příkopu s jogurty.
Jiné cesty jsem letos nepodstoupil.
O mínění anglosasů o polish girls vím ale lecos z literatury.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

"Kam jsme se to dostali?" Pondělí, 5.Září 2016, 18:57:44

"Nevím, kam jsme se to za léta našeho obnoveného kapitalismu dostali, když je zaměstnancům opravdu úplně jedno, jestli zákazníkovi vyhoví, nebo ne, a zda bude chodit k nim, nebo ke konkurenci."

Od článku ve vyloženě pravicovém periodiku se tato úvaha liší jenom tím, že za ní chybí obligátní dodatek, že na ulici jistě čeká 5 nezaměstnaných, kteří se na to místo třesou.

Kam jsme se to dostali, že ani levicovým autorům některé tak evidentní věci zkrátka nedocházejí.

A přitom to autorka výše sama píše:

"byla sobota dopoledne a otevřená pouze jedna pokladna"

Za to ale, paní Zemančíková, ta jedna pokladní, která tam byla, opravdu nemohla.

Vzpomínám si mimochodem, s jak vlažným přijetím (mírně řečeno) se i tady setkal někdejší návrh zavřít supermarkety alespoň o státních svátcích.

Takže berte to tak, že za to si do té Billy můžete zajít 24 hodin denně, 365 dní v roce. A to za to přece stojí, ne?

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 6.Září 2016, 18:21:38

Vážený pane Kolaříku, do Billy si nemůžu zajít 24 hodin denně, v osm večer zavírá. A v sobotu dopoledne byla otevřená i samoobsluha u nás v Tachově na sídlišti, když jsem byla malá - to je přece normální a dokonce bych řekla, že v tu dobu by měl být personál v prodejně posílen, je to tradičně nákupní doba.
Otázku kam jsme se to dostali si kladu, když si vzpomenu, jak jsme si říkali, že je třeba soukroméhjo podnikání, konkurence, aby zmizela ta neochota a nepřívětivost. Na tom našem sídlišti je konkurence až směšně předimenzovaná a je to úplně jedno. Čili v tom to nebude. A tím, že jsou prodavačky v supermarketech špatně placené, si taky nepomůžu, přece chování zaměstnance v práci nemůže být tak úplně závislé na výši příjmu, protože vždycky bude někdo mít pocit, že je špatně placený ( a bude). Ve své otázce spíš mám na mysli to, že běžné poučky o tom, jak dobře vést obchod, tedy osobní zainteresovanost na tržbě, na spokojenosti zákazníka, na kvalitě zboží, konkrétní a pro zákazníka dostupný vlastník obchodu nebo jeho zodpovědný zástupce, konkurenční boj - nic z toho u těch globálních řetězců nefunguje. Jsem z toho vážně jelen.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Vážená paní Zemančíková, Středa, 7.Září 2016, 13:32:30

já bych tady prostě přece jenom očekával vyšší míru vcítění se do té ubohé pokladní, která je velmi pravděpodobně nejenom opravdu špatně placena (i když o tom jsem se ani nezmiňoval), ale je tam v sobotu dopoledne sama na celou Billu, její hlavní starostí je, aby neměla manko, a neví, kde jí hlava stojí. A pokud si můžu dovolit odhadnout odpověď na Vaši otázku "co si o nás myslí", řekl bych, že si "o nás" nemyslí vůbec nic, protože na to prostě nemá čas. Na stížnost ohledně vozíku reagovala naprosto správně (zavolala vedoucí), a její jediná "taktická" chyba byla, že poté, co to udělala, už neměla dále říkat vůbec nic, a měla se dále plně věnovat pokladně a zákazníkům ve frontě, která byla jistě úctyhodná.

Pokud jde o vedoucí prodejny, k té jsem také trochu kritičtější, i když jinak: tady v Německu, když by se náhodou z nějakých důvodů stalo, že by v sobotu dopoledne zůstala na prodejně jenom jedna pokladní (např. pro náhlou nemoc ostatních), vedoucí by neváhal(a) ani minutu, neseděl(a) by v kanceláři, ale otevřel(a) by další pokladnu, a sedl(a) by si za ni.

Je ovšem bohužel v podstatě jisté, že ani vedoucí nemohla za to, že má na prodejně jedinou pokladní, a že je to důsledkem extrémního šetření a škudlení "vzdálených" majitelů řetězce - aby si mohli dovolit mít ty nízké ceny, kvůli kterým k nim zákazníci chodí, a kvůli kterým k nim budou chodit i nadále, vozík nevozík, a konkurence nekonkurence - a přitom stále dosahovat rentability a patřičného zisku pro sebe.

A že si v Česku dovolují věci, které by si "doma" nedovolili, to je bohužel asi taky pravda.

Zazil jsem lehky dusevni otres. Čtvrtek, 8.Září 2016, 09:51:12

Ac se ve mne vse vzpira, nemohu nez pro jednou souhlasit s p. Kolarikem. Ale pro doplneni bych dodal k naivnim predstavam p. Zemancikove o konkurencnim prostredi. Mozna se uz i v intelektualnich kruzich, ve kterych se pohybuje objevily informace o globalizaci. To ze retezce ktere vyjmenovala jiz mohou byt na urovni investicnich fondu davno v rukou jednoho vlastnika je vic nez pravdepodobne a v pripade Liedlu a Normy takrka jiste. To je pak s tou konkurenci ponekud vachrlate. A "neviditelna ruka trhu" spise hrabe pro sebe, nez by zajistovala konkurencni prostredi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.