V Novém prostoru jsem si přečetla nabádavý text o tom, jak býváme v pokušení zlobit se na lidi za pokladnami a přepážkami, když fronta nepostupuje a neděje se, co se má dít, protože ti lidé o ničem nerozhodují a náprava není v jejich moci. Přečetla jsem si to v den, kdy jsem zrovna jednu takovou příhodu zažila. Ale musím začít trochu víc zeširoka, od rozmístění obchodů v mém sídlištním okolí…

To je totiž z hlediska selského rozumu úplně nesmyslné a divné, přesto však všechny ty obchody fungují. Podle mého názoru špatně, zdá se mi, že kdekoli jinde přijdu do samoobsluhy té značky (a jde o Lidl, Billu, Panny Market, Normu a Kaufland), je to tam lepší — čistší, zboží (zejména zelenina) je méně ovadlé, mají toho víc druhů. Penny Market se u nás už úplně změnil v jakýsi sklad, kde je i těžké něco najít, protože se zboží pořád přeskupuje a dává do regálu bez ohledu na logiku uspořádání.

Do Billy chodím někdy proto, že tam berou stravenky, které dostáváme od zaměstnavatele. A zrovna toho dne, byla sobota dopoledne a otevřená pouze jedna pokladna, přišla starší paní, že se jí nedaří vyprostit nákupní vozík, který se zřejmě zasekl dohromady s řadou ostatních. Paní pokladní byla příjemná a usměvavá a tímto způsobem řekla, že to zase někdo narval vozík do řady násilím a že s tím nic neudělá.

Ta zákaznice vyslovila mínění, že by třeba mohl pomoci ten silný mladý muž, který u pokladny stává, ale paní pokladní řekla, že to je agentura, která jim zajišťuje ochranku, a oni jim nijak nevelí a nemají právo je úkolovat. Nicméně zavolala nadřízenou. Ta přišla a řekla, že na to a vůbec na údržbu tam nikoho nemají, že to s těmi vozíky dělají zákazníci, a zase odešla.

Tou dobou jsem ještě neznala ten nabádavý článek v Novém prostoru, a tak mě bez zábran štvalo, že je jim to tak jedno — ta nadřízená snad přece jen měla něco zkusit, zeptat se vedle v provozu, říci přece jen tomu sekuriťákovi, vždyť je sobota dopoledne, to takhle budou mít zaseknuté vozíky až do pondělního rána? Klidně, leč zřetelně jsem podotkla, že pokud se vozík neuvolní, odejdou všichni vedle do Kauflandu (opravdu hned vedle), a paní u pokladny řekla klidně a s úsměvem, že můžou nakupovat do košíků. Když jsem odcházela, jeden starší pán, jistě zákazník, ještě bojoval se zaseknutým vozíkem.

Nevím, kam jsme se to za léta našeho obnoveného kapitalismu dostali, když je zaměstnancům opravdu úplně jedno, jestli zákazníkovi vyhoví, nebo ne, a zda bude chodit k nim, nebo ke konkurenci. Jestli by vážně nebylo lepší, kdyby místo čtyř samoobsluh byla jedna, kde by byly otevřené všechny pokladny, ohnilé okurky by se vyhazovaly, v době švestek by tam měli švestky a v době kopru kopr, kde by ty zatracené káry nebyly na minci, protože kdo by je proboha kradl, kde by se prostě normálně dalo nakupovat a člověk by si nemusel trhat svědomí přetížeností nedostatku zaměstnanců v sobotu dopoledne a současně krotit zlost nad jejich lhostejností.

Na čem je vlastně takový kšeft založený, když konkurence nic neznamená a na zákaznících nezáleží? Tady nikdo nic nenabízí, to obstaraly letáky, takže nás, co tam chodíme na nákup, hlavně podezírají, že krademe.

↗

Kam jsme se to za léta našeho obnoveného kapitalismu dostali, když je zaměstnancům opravdu úplně jedno, jestli zákazníkovi vyhoví, nebo ne, a zda bude chodit k nim, nebo ke konkurenci? Foto Deviantart.com

Ale abych nekritizovala jen domácí poměry, zvláštní příhodu jsem měla i v Anglii. I když tam člověk nemusí strkat minci do škvíry, když si chce vzít nákupní vozík. Potřebovala jsem v menším městě vyměnit sto dolarů za libry, to se tam děje v cestovních kancelářích a nutno říci (ale to jsem zjistila až na závěr) velice férově.

V Londýně na nádraží taková směna člověka přijde o dost dráž a je vyřízená raz dva, nic k tomu člověk nepotřebuje. Sto dolarů je ovšem na poměry anglické cestovní kanceláře v maloměstě už hodně peněz, chtějí vidět pas nebo jiný doklad a také chtějí vědět, kde v Anglii člověk pobývá. To jsem všechno sdělila a měla, jen jsem nevěděla číslo domu. Ten dům, kde jsme byli, totiž nemá číslo, jen jméno.

Mladá žena za přepážkou se však zatvářila odmítavě a vyžadovala číslo, já jsem odpovídala, že dům číslo nemá a znovu jsme zopakovala adresu. Nemohly jsme se hnout z místa — ona bez čísla zřejmě nemohla peníze vyměnit a odvolávala se na policejní příkaz, já jsem neznala číslo a už jsem byla naštvaná, řekla jsem několikrát, ať mi tedy poradí, co mám dělat, že potřebuju libry na nákup a benzín a jízdenku na vlak a jestli potřebuje policie vědět, jak jsem přišla k té stovce dolarů, že jí to řeknu.

Ona — ano, nabádavý článek v Novém prostoru, měla svá nařízení — se nepohnula ani o píď. Zkusila jsem zavolat majitele domu, který byl tou dobou v Praze, kupodivu to zvedl, a když jsem svůj mobil prostrčila přepážkou k té mladé ženě, ukázalo se, že ona potřebuje poštovní směrovací číslo, které jí majitel domu okamžitě sdělil. Pak došlo k té férové výměně.

Mohla bych být spokojená — už vím, jak se to dělá, kurs byl dobrý, mohla bych celou situaci zařadit mezi britské příhodičky. Ale mně to nešlo z hlavy, jakkoli jsem se bránila a nechtěla už na to myslet. Nemohla jsem přejít, že ta osoba přece ode mě věděla jméno obce, kde dům stojí, mohla mi písemně na kusu papíru ukázat, jaké číslo potřebuje a poslat mě třeba na poštu, která byla hned vedle, abych si číslo zjistila, mohla to zkusit nějak slovně opsat nebo napsat na papír, protože tomu jejich kentskému přízvuku já rozumím až tak na potřetí, mohla ovšem taky velice snadno na internetu to číslo najít, když bylo jasné, že nerozumím, co po mně chce, a že se ústně přes přepážku nedomluvíme.

Když nás nechtěli s dvanáctiletým vnukem pustit do pubu, dokázal mi to personál vysvětlit a docela případně začal otázkou, odkud jsme. Mohla mi pomoci, když jsem ji výslovně prosila, ať mi tedy poradí, co mám dělat — a nepomohla a neporadila, jen zatvrzele pořád dokola stála na svém.

A já nevím, jestli byla tak pitomá, anebo jsem ji štvala tím svým slovanským přízvukem a rozčilením. Protože po Brexitu — co člověk ví o mínění Angličanů o nás, póvlu z východu.