Vcelku bez povšimnutí médií a jakékoliv kritické reflexe prošla tisková zpráva Generálního ředitelství Úřadu práce ze srpna 2014 informující o znovuzavedení stravenkových poukázek při výplatě příspěvku na živobytí. Toto opatření má zabránit zneužívání dávky, která slouží k zajištění „základních životních podmínek“.
Zajímavé je, kterak se nám opět po nějaké době objevuje fenomén „zneužívání dávek“. Zatímco však pokusy o šikanu nezaměstnaných (například ve snaze zavést nucené práce) z dílny ministra Drábka právem sklidily ostrou kritiku, analogické jednání Úřadu práce pod kuratelou sociálně demokratické ministryně Marksové-Tominové zůstává bez odezvy. Kopání do nejchudších socialistickou nohou má zřejmě diametrálně něžnější efekt, netřeba se zneklidňovat.
Až montypythonovsky působí představa pedagogického působení úředníka, který blahosklonně podá alkoholikovi stravenku místo bankovky. Chudý alkoholik prozře, praští se do hlavy, přestane navždy pít a začne „dělat něco se svým životem“. Rozhodne se koupit si anglický slovník, aby se naučil jazyk a mohl si také založit nějakou nadnárodní korporaci (jako každý slušný člověk). Nicméně slovník si za stravenku nekoupí. A tak mu nezbude, než se pořádně napít…
Nejprve bychom se mohli zeptat, jak vlastně že je vysoká ona dávka, kterou je nutno částečně vyplácet ve stravenkách. Pokud jste na sociálním dně, nemáte na jídlo, překonáte v sobě zvnitřnělé ponížení „že jsem vlastně odporná socka“, rozhodnete se vyplnit neuvěřitelné množství složitých formulářů, pustíte k sobě domů do ložnice úřednice, kterým musíte dokázat, že opravdu nemáte ani ty boty, které byste mohli prodat, tak vám stát přidělí měsíční příspěvek 3410 korun, což činí tzv. životní minimum.
Zdá-li se však úřadu, že si dostatečně aktivně nehledáte novou práci, tuto tučnou dávku vám zkrouhnou na tzv. existenční minimum 2200 korun. Z toho vám až šedesát pět procent můžou vyplatit ve stravenkách, abyste náhodou nemohli nakoupit v nejbližším obchodě, ale museli mašírovat přes celé město (protože na MHD nemáte). Pořídit si jídlo za stravenky pak můžete jenom v určitých sítích obchodů, které jsou vesměs dražší než například běžné supermarkety.
Možná by stálo za to zvážit, jestli částka dva tisíce korun měsíčně opravdu splňuje ústavní právo garantující člověku „důstojný život“. Denně vyžít ze sedmdesáti tří korun? Možná by bylo inspirující, kdyby si to úředníci a politici, popřípadě lidé nadávající na „rozhazovačný a štědrý“ sociální systém reálně vyzkoušeli. Určitě by bylo poučné sdílet zkušenosti takového luxusu.
Zdá-li se úřadu, že si dostatečně aktivně nehledáte novou práci, dávku ve výši 3410 korun vám zkrouhnou na tzv. existenční minimum 2200 korun. Foto repro Mražená motivace
Nicméně ona rozmařilost se nezamlouvala současné vládě, která je symbiotickým konglomerátem oligarchického kapitálu (ANO) a obslužného aparátu oligarchického kapitálu (ČSSD). Pro jistotu, aby se náhodou nemakačenkové z těch sedmdesáti korun denně nepřežírali, bylo nutno ono životní minimum „zmrazit“, tj. nezvyšovat o inflaci.
Je evidentní, že současná vláda se nijak zásadněji neodchyluje z kurzu, který zavedla neblaze proslulá vláda Nečasova. V rámci neoliberálního rámce je třeba odřezávat neefektivní členy společnosti.
Podobnou logikou se nechal inspirovat britský konzervativní premiér David Cameron, který oznámil, že se chystá zavést zákon, podle nějž obézní lidé, kteří neprojeví dostatečně entuziastickou snahu zhubnout, přijdou o podporu v nezaměstnanosti. Takže nakoupíme váhy a metry. Úředníci budou poctivě měřit každého žadatele o dávku, jestli náhodou nemá příliš velké břicho. Pokud mu z trička vylézá bachor, znamená to, že „žere jako prase“ a žádné dávky nepotřebuje, tudíž je zneužívač.
Navrhuji zavést na úřady běhací kolečka pro tlusté nezaměstnané ve stylu koleček pro křečky. Nezaměstnaní by tak měli šanci na poslední chvíli rychle zhubnout, než je přeměří nemilosrdný metr úředníka. Pokud však bachor dostatečně nezredukují, nedostanou nic a budou nuceni se živit opět tím nejlevnějším nekvalitním jídlem, které obezitu způsobuje.
Podle mého názoru se zde vyjevuje určité fašistické jádro moderní civilizace. Ideologický vliv této instrumentální racionality často ani nevnímáme, bereme ho jako přirozený a normální. Tento imperativ spočívá v základním předpokladu vycházejícím z kapitalistického uspořádání společnosti - „hodnota člověka se rovná přímé úměře jeho schopnosti produkovat zisk vlastníkovi (zaměstnavateli)“.
Pokud dokáži svému majiteli generovat zisk (jsem zaměstnaný v námezdním vztahu), mám hodnotu. Pokud však nikomu zisk negeneruji (starám se děti, o staré rodiče, včelařím, pracuji na komunitní zahradě), žádnou hodnotu nemám. Proto je třeba represivní aparát, který onoho „neužitečného“ člena společnosti nažene do produkce zisku.
Zásadní problém spočívá v tom, že zaměstnaneckých míst, schopných vytvářet zisk, konstantně ubývá. Nutnou práci přebírají pracovně úsporné technologie a stroje. Co tedy budeme dělat s tou stále rostoucí masou „neužitečných lidí“?
Jedním z řešení jsou pracovní tábory, případně využití zbytečných lidí coby materiálu pro výrobu kvalitního mýdla pro těch pár nejbohatších. Dalším řešením by však mohlo být zavedení nepodmíněného základního příjmu. Žádný „komunismus“ - jenom realizace ústavně garantovaného (a ignorovaného) práva na lidský život.
Jestliže však budeme hodnotu člověka odvíjet od jeho schopnosti být nástrojem produkce zisku, za chvíli už moc nic lidského v naší společnosti nezůstane. Možná pak nakonec všichni skončíme běhajíce v těch kolečkách napojených na generátory elektřiny.
Bičem k větší produktivitě
Generální ředitelství Úřadu práce znovuzavádí stravenkové poukázky při výplatě příspěvku na živobytí. Podle Jiřího Karena je evidentní, že současná vláda se nijak zásadněji neodchyluje z kurzu, který vedla neblaze proslulá Nečasova vláda.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
