Naše vlády a samosprávy, které činíme zodpovědnými za prosperitu našich měst či regionů, tahají v rozbouřených vodách světové i naší ekonomiky s miliardovými investicemi přelévajícími se z jednoho koutu světa na druhý, za kratší konec provazu.

Jednou z masivních kotev, jimiž veřejná správa ale disponuje, je územně plánovací monopol. Jedná se o výsostné právo vymezit, co se na kterémkoliv kousku území, kde působí, může postavit a jak je ho možno využívat. Územním plánováním mohou vlády států, regionů a obcí efektivně usměrňovat to, co se v území děje.

Tradice českého plánování měst a vesnic sahá až do doby posledních Přemyslovců. Už tehdy se z pověření panovníka plánovitě zakládala města. Pak tradice pokračuje přes novověké stavební řády, rozmanité plány regulace a asanace přes poválečný zákon o územním plánování až podnes.

Během času se územní plánování stalo složitým a poněkud těžkopádným procesem, v němž se většina veřejnosti těžko orientuje a s jehož regulativy stavebníci zápasí. Principy územního plánování odolaly i polistopadové vlně neoliberalistického radikalismu, podle nějž trh nepotřebuje žádnou regulaci a právo vlastníka nemovitosti svobodně s ní nakládat je nadřazeno veřejným zájmům.

Dnes už jsme méně nadšeni neregulovaným trhem a většina z nás považuje regulaci stavebního rozvoje prostřednictvím územních plánů za samozřejmou součást řízení měst a vesnic. Kritické výhrady k složitostem a byrokratickému ptydepe územního plánování ale přetrvávají.

Jako odpověď na ně se nabízí duch nového kreativního, flexibilního plánování, který v posledních letech obchází česká a moravská města. Na rozdíl od onoho těžkopádného, byrokratického a přeregulovaného, zatíženého krkolomnými termíny a jejich složitými definicemi, ve kterých nemá normální člověk šanci se vyznat, nové plánování předkládá velmi jednoduchý, téměř krystalicky jasný, chtělo by se říct aerodynamický princip.

Město se rozdělí na lokality, pro ně plán sestaví charakteristiky a podle nich míru, ve které může být území zastavěno, a tedy jak může být zatíženo.

Z územního plánu zmizí dlouhatánský seznam různě vybarvených „ploch s rozdílným využitím“ (jeden z krkolomných termínů podle zákona) a ještě delší seznam toho, co se v té které ploše smí, může a nesmí.

Zůstanou jenom tři typy ploch se stavebními pozemky: obytné pro bydlení, produkční pro výrobu a rekreační pro oddech. Takto rozdělila město v roce 1933 Athénská charta moderního urbanismu, kterou veřejnost nejčastěji spojuje s osobností Le Corbusiera a která se stala pro několik následujících generací urbanistů celého světa něčím jako katechismem.

Je to jako v pohádce, průzračně lehké a jednoduché. Každá správná pohádka má svůj šťastný konec: dobro zvítězí, na zámku je svatba a Honza s princeznou žijí šťastně až do smrti.

Také pořizování územního plánu mívá svůj — šťastný? — konec: na radnici je plán schválen a město se podle něho bude úspěšně rozvíjet. Jenomže: pohádky svatbou končí, ale život pokračuje.

Změna, která má usnadnit život developerům