Deník Referendum Domov

„Česká republika získala do dnešního dne sedm medailí na letních olympijských hrách v Rio de Janeiru.“ Napíše-li se to takto, zní to velkolepě. To i člověk jako například já – s dvouměsíčním kojencem na krku a bez televize, u jejíž obrazovky by držel sportovcům palce – má tak trochu pocit, že jsem se o ně zasloužil. Že česká medaile je i jeho.

Ovšem „čeští sportovci získali do dnešního dne na letních olympijských hrách v Rio de Janeiru sedm medailí“ zní jinak. Jako by je získali pro sebe, ne pro radost nás všech.

Že v dnešním pojetí účasti na olympijských hrách jde méně o „my“ a více o „já, já, já“, ale dokládá následující skutečnost: tři z dosavadních sedmi českých medailí vybojovali tenisté. Lucie Šafářová s Barborou Strýcovou bronz ve čtyřhře žen. Petra Kvitová bronz ve dvouhře žen. Lucie Hradecká s Radkem Štěpánkem bronz ve smíšené čtyřhře. To je dohromady pět lidí. Tři z nich mají trvalý pobyt v Monte Carlu. Dva, tedy dvě – Strýcová a Hradecká – v České republice.

Co to znamená? O každou z „našich“ tří tenisových medailí se zasloužil někdo, kdo se rozhodl neodvádět své daně v České republice, a naopak dává přednost nulové dani z příjmů v monackém daňovém ráji. Smutný přehled. Jejich euforické skotačení v olympijské vesničce a vlastenecké řeči tak působí dosti pokrytecky.

Málokdo, pokud vůbec někdo, se při vyplňování svého daňového přiznání zaraduje z pohledu na kolonku s částkou, kterou za uplynulý rok odvedl do státního rozpočtu. Jde o údaj, pod nímž bychom si raději představovali nové lyže, zrenovovanou koupelnu, několik měsíčních splátek hypotéky, dovolenou, zkrátka cokoliv, co činí život příjemným.

Nedohlížíme přitom, že už takovým – příjemným – je právě i díky tomu, že se svými daněmi kolektivně skládáme na silnice, školy, kulturní instituce, zdravotnictví, popeláře, hasiče, úředníky (i ty ochotné z nich), ba i na sportovní kluby. Prostě na to všechno, díky čemu se dnes v České republice právem cítíme jako v moderní civilizaci.

Naše pokřivené konvence chtějí tomu, že se nad daňovými útěky vrcholných sportovců nepozastavují ani vrcholní političtí činitelé. Foto FB Kateřiny Valachové

Petra Kvitová, jejímž daňovým útěkům jsme se dříve v DR podrobně věnovali, je jistě mimořádně talentovaná sportovkyně, která se z větší části takzvaně vypracovala sama. Nicméně pokud by se k danění svých příjmů stavěli stejně jako ona i všichni její spoluobčané, dost možná by dnes nebyla tam, kde je. Můžeme mít k úrovni veřejných služeb i k nakládání s veřejnými penězi v České republice výhrady, faktem ale zůstává, že bez nich by to měli máma a táta rodačky z malého severomoravského Fulneku při jejím doprovázení na cestě mezi světovou tenisovou špičku nesrovnatelně těžší.

Kvitová sice není mezi sportovci-daňovými útěkáři sama, leč její případ bije do očí nejvíc. Vyznamenaná sportovkyně roku 2014 na své monacké „bydliště“ upozornila novináře a veřejnost před časem neopatrně sama. Ze světových turnajů se ale ve skutečnosti – a ve zjevném rozporu se zákonem – nevrací domů do Monte Carla, ale domů do Prostějova, kde má svůj byt, kde pravidelně – jako členka tenisového klubu ministra financí – trénuje, kde zkrátka má své středisko životních zájmů.

Pobyty „doma“ v Prostějově se dříve pravidelně chlubila na sociálních sítích – z čehož, patrně v souvislosti našimi články, které na to upozorňovaly, upustila –, zatímco Monako zůstávalo jen zástěrkou pro výhodnou osobní rozpočtovou bilanci. Však kdo by chtěl také v Monte Carlu doopravdy bydlet? Sám. Když má rodinu a zázemí v České republice.

Aby byl obrázek hamižnosti Petry Kvitové – či spíše jejích manažerů, kteří tento plán pravděpodobně zosnovali místo ní – dotažen k dokonalosti, podepisovala svého času také pracovní smlouvu s Centrem sportu ministerstva vnitra, čímž získávala nárok na zdejší zdravotní péči a další, jinak nákladné služby, na něž se my ostatní skládáme svými daněmi.

Lapidárně řečeno, parazitovala na systému, jak jen to šlo. Teď už je to o trochu lepší, mezi instruktory sportu ministerstva vnitra nefiguruje – zřejmě jí její daňoví optimalizátoři poradili, že tohle by se soudům vysvětlovalo špatně.

Přesto však naše pokřivené společenské konvence chtějí tomu, že když Petře Kvitové a dalším našim tenistům osobně gratuluje premiér či ministryně školství, ani jeden z nich si netroufne při téže příležitosti utrousit poznámku, že by jejich medailím slušel daňový domicil v České republice.

Českým tenistům to zatím vychází. Nemusí to tak být ovšem nastálo. Daňové úniky se již mnoha sportovcům nevyplatily: švédskému tenistovi Björnu Borgovi, německé tenistce Steffi Grarové, jejímu krajanovi Borisi Beckerovi, španělské tenistce Arantxe Sánchezové Vicariové nebo argentinskému fotbalistovi FC Barcelona Lionelu Messimu, italskému motocyklovému závodníkovi Valentinu Rossimu a mnoha mnoha dalším.

Reprezentovat Českou republiku na olympiádě, potřásat si rukou s jejími nejvyššími politickými představiteli, rozdávat autogramy jejím občanům a trénovat na zdejších kurtech, ale přitom dělat dlouhý nos na český erár, je v příkrém rozporu s myšlenkou kalokagathia – harmonického propojení tělesné a duševní krásy – s níž obnovoval olympijské hry v roce 1896 baron Pierre de Coubertin.

Sportovci, kteří se uchylují do daňových rájů, reprezentují sebe a své špatné mravy více než české země. Je s podivem, že za to sklízí aplaus veřejnosti a úsměvy a gratulace politiků. Ale je tu ještě jedna věc: je známo jak ve vrcholovém sportu, v úplné špičce, vše záleží na nejmenších detailech. Není to třeba i tak, že pověstný neklid, až neurotičnost Petry Kvitové souvisí i s tím, že se sama jako slušně vychované děvče z Fulneku necítí jako daňová podvodnice komfortně?