Nostalgie vrcholného léta

Poklid léta svádí k optimismu. Nacionalistická hnutí a skupiny brojící proti demokracii však fungují i během prosluněného léta. Místo občanské ospalosti bychom si z léta měli uchovat hlavně naději, že záleží i na našem hlasu proti temnotě.

Pro nás, kdo jsme zaměstnáni na školách, pro ty, kdo se na nich učí či studují (pokud ještě existuje studium – latinsky horlivost, píle, snaha, úsilí) a pro rodiny, které mají své členy na školách, skutečné léto začíná až v červenci.

Pak se rychle přehoupneme přes ty dva svátky, které historie zařadila těsně po sobě a které dávají jeden den za pravdu moravskému lidovému, tradicionalistickému katolicismu a druhý den českému (post)husitství, tedy liberálnímu pokrokářství, a nic z toho není v postmoderním zmatku opravdové. A pak se už červenec rapidně posouvá ke svému středu.

Meteorologové nám naordinovali jiné léto, než to, které po staletí začínalo v den slunovratu, kdy slunce vychází nejdál na severovýchodě a zapadá nejdál na severozápadě. Několik týdnů před slunovratem, zhruba od začátku června, a několik týdnů po něm, tedy právě v těchto dnech, se dlouhý den a krátká noc téměř nemění. Meteorologické léto ovšem je červen, červenec a srpen. A v tomto smyslu už se rapidně blížíme k jeho půlce a světlá část dne se začne pozvolna, ale už znatelně zkracovat.

Je to tak i v lidském životě, dosažení vrcholu – něčeho zářivého, světlého a hřejivého – je začátkem sestupu. Od vrcholu hory už není cesty dál nahoru. Po vrcholu životní cesty nastupuje únava a úpadek sil. Od slunovratu se už ohlašuje nástup podzimu, chladu a tmy.

Změna bez naivity
V horkém počasí, pokud nás k tomu nenutí okolnosti, neoplýváme pílí a energií. Můžeme-li, odpočíváme. Nebo se aspoň mění rytmus práce a úlevy od ní. Jsme náchylní všímat si dobrých zpráv a vyvazuje nás to načas z bojovné nálady.

Slyšíme, že takřečená uprchlická krize se i pro státy, které se na rozdíl od hanebného čecháčkovského sobectví zachovaly humánně, stává zvladatelnou. Čteme, že po předběžném ohlášení odchodu Spojeného království z Evropské unie bleskové průzkumy v evropských zemích ukazují většinovou podporu pro pomoc migrantům a stejně tak nadpoloviční souhlas se setrváním v Evropě, která se bude nadále integrovat.

Příznivé zprávy jdou ještě hlouběji, i když to už jsou témata hůře uchopitelná a není snadné je doložit početně. Vše však nasvědčuje tomu, že poslední ekonomická deprese neoslabila důvěru v kapitalismus jen přechodně. Že to nebyla jen pochopitelná nálada, jíž v době právě aktuální vzestupné a vrcholné fáze ekonomického cyklu střídá důvěra v trh bez přívlastků.

Ve výtvarném umění, v literatuře a v humanitních oborech už není kapitalismus samozřejmostí a sociální orientace přestává být podezřelá. Umění není naivně angažované tím, že by bylo ilustrací politických tezí, ale stojí přirozeně na straně sil života proti silám smrti, prostě proto, že je to umění. Už dokonce i hollywoodské filmy bezohledný trh pranýřují. Vykreslují možné dystopické vyústění současných poměrů.

Můžeme být chladně racionalistickými skeptiky, ale můžeme taky věřit, že to máme aspoň do jisté míry v rukou a že záleží aspoň trochu na nás. Repro DR

Významní světoví ekonomové, nejen univerzitní badatelé v oboru, ale též stávající nebo bývalí bankovní činitelé nebo postavy na rozmezí hospodářství a politiky uznávají, že tržní fundamentalismus, trh neregulovaný etickými, kulturními a sociálními ohledy, nevede k blahobytu většiny obyvatel.

Posilování moci kapitálu a oslabování pozice práce, respektive lidí práce, je nejen krutě asociální, ale i pro chod hospodářského organismu samotného škodlivé.

Tomáš Sedláček – mylně pokládaný vzhledem ke svému angažmá pro pravicové vlády a ke své činnosti pro jednu z hlavních bank za ikonu ekonomického neoliberalismu – ve svých veřejných vystoupeních stále zřetelněji připouští potřebu posunu paradigmatu. Je si vědom toho, jak by bylo nesnadné prosazení, jak samopohyb neregulované ekonomiky dokáže zmařit dobře míněné sociální reformy. Není naivní, ale uznává možnost a snad i potřebnost změny.

Záleží i na nás?
Takové zprávy by nás mohly uspokojit. Mohli bychom si říct, že už je postaráno a že kritická racionalita zvítězí nad ideologiemi, například nad doktrínou „útlého státu“, že humánní postoj k lidským tragédiím porazí primitivní nacionalismus a že demokracie vyhraje politický zápas s totalitními tendencemi. Není to však bohužel samozřejmé.

Bylo by pohodlné vézt se na vlně letní spokojenosti s dobrými zprávami. Nesměli bychom vědět o britském ekonomickém dramatu, které propuklo dokonce dřív, než by vláda v parlamentu prosadila odchod z unie. Museli bychom zavírat oči před prudkým nástupem odporných nacionalistických útoků v zemi oslavované jako pravlast parlamentarismu a liberálních hodnot.

Mohli bychom si dopřát dovolenou od občanských aktivit a prázdninovou náladu, kdybychom ignorovali postupný nástup temnoty, nejen astronomické, ale i politické například ve Francii.

Tamní nacionalisté pod novým vedením s otevřeně přiznanou podporou ze strany ruského putinovského režimu postupují inteligentněji, či možná spíše víc vychytrale ve srovnání s dobou, kdy pod předsednictvím zakladatele tamní národní fronty byli otevřeně fašističtí a v civilizovaných občanech vzbuzovali odpor.

Dnes nabízejí sociální reformu, jíž reprezentanti občanského sektoru ani socialisté nedokáží realizovat. Využívají trapné nevěrohodnosti standardní politické scény a nabízejí novou cestu, cestu, která nemá směrovky prozrazující, že vede do pekel.

Mohli bychom přehlížet těžkou analogii dnešní situace s Evropou před II. světovou válkou. Tehdejší Československo bylo ostrovem jistě kritizovatelné, ale přece jen poctivé liberální demokracie obklopeným autoritativními režimy: německým nacismem, polským sanačním režimem po Pilsudském a maďarskou konzervativní diktaturou. Na Slovensku prudce rostl nacionalismus, který pak našel spojence v Hitlerovi.

Dnes jsou ve stejných zemích ústavní záruky občanských svobod a lidských práv a principy otevřené společnosti zpochybněny. Jenže rozdíl je v tom, že tehdy měla česká politická reprezentace (a část slovenské) politický instinkt a hledala spojence tam, kde ještě šlo o demokracii.

Dnes přestává být vláda vedená sociální demokracií hodna důvěry tím, jak drží basu s třemi pochybnými režimy a jak má plno připomínek například k Německu, které se poctivě vyrovnalo se špatnou minulostí a chová se především občansky.

Měl bych tendenci se nechat těšit příjemným teplem, hojností světla, energií plně rozvinutého života v přírodě. Posuzoval bych shovívavě rizika a spoléhal se na příznivé tendence, jako by měly sílu se samy prosadit.

Realistický pohled na přírodu ukazuje, že všude na zemi je zhruba stejně tmy jako světla, jen je to jinak rozloženo na rovníku a jinak na pólech, a proměnlivě všude mezi tím. Stejné by to mohlo být i s tendencemi, o nichž si myslíme, že podporují světlé kvality života a s těmi opačnými. Můžeme být chladně racionalistickými skeptiky, ale můžeme taky věřit, že to máme aspoň do jisté míry v rukou a že záleží aspoň trochu na nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.