Při pohledu na události v Havířově z posledního týdne měsíce května nelze celou situaci asi popsat lépe než slovy Rudolfa Hrušinského: Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Den dětí se v mžiku změnil bez nadsázky v peklo. Mnohé ratolesti na tuto zkušenost jistě nezapomenou. Pamětníci připomínají, že nic podobného tu snad ještě nebylo.

Uvědomíme si včas nutnost řešit tuto problematiku? Přestaneme na zodpovědných postech hledat důvody, proč to nejde, místo abychom hledali skutečné řešení, jak nutné změny provádět?

Město Havířov bylo dosud známo tím, že kdysi překypovalo zelení. Bylo takřka jedním velkým bujarým parkem. Dnes je na mnoha místech spíš sálající betonovou pouští. Už jen střed města je vydlážděné prostranství, kde se dá přes den jen stěží vydržet a přes noc z něj sálá teplo neskutečným způsobem. Z bídy mikroklimatu město nevytrhl ani ubohý pás zeleně svírající nekývající se kyvadlo s vodotryskem.

Město v zeleni se aktuálně mění na zeleň uvězněnou v betonu. Přesto můžeme tušit, že zase se najde tisíc důvodu k nečinnosti a obhajobě současného stavu. A na mnoha kompetentních tvářích to vyloudí jen škodolibý úsměv.

Sáhněme si ale do svědomí, položme ruku na srdce a vnímejme změny, které se v Havířově za posledních 20 až 25 let udály. Rozmach urbanismu stylu „techno-beden“, které jsme přebrali ze západní Evropy, odpovídá spíš éře osmdesátých let.

Enormně narůstá počet zpevněných ploch. Právě takovými počiny a urbanistickými fauly naše město ztrácí svůj náskok oproti jiným a plíživě se přetváří na sálající betonovo-cihlovou polopoušť.