Při pohledu na události v Havířově z posledního týdne měsíce května nelze celou situaci asi popsat lépe než slovy Rudolfa Hrušinského: Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Den dětí se v mžiku změnil bez nadsázky v peklo. Mnohé ratolesti na tuto zkušenost jistě nezapomenou. Pamětníci připomínají, že nic podobného tu snad ještě nebylo.

Uvědomíme si včas nutnost řešit tuto problematiku? Přestaneme na zodpovědných postech hledat důvody, proč to nejde, místo abychom hledali skutečné řešení, jak nutné změny provádět?

Město Havířov bylo dosud známo tím, že kdysi překypovalo zelení. Bylo takřka jedním velkým bujarým parkem. Dnes je na mnoha místech spíš sálající betonovou pouští. Už jen střed města je vydlážděné prostranství, kde se dá přes den jen stěží vydržet a přes noc z něj sálá teplo neskutečným způsobem. Z bídy mikroklimatu město nevytrhl ani ubohý pás zeleně svírající nekývající se kyvadlo s vodotryskem.

Město v zeleni se aktuálně mění na zeleň uvězněnou v betonu. Přesto můžeme tušit, že zase se najde tisíc důvodu k nečinnosti a obhajobě současného stavu. A na mnoha kompetentních tvářích to vyloudí jen škodolibý úsměv.

Sáhněme si ale do svědomí, položme ruku na srdce a vnímejme změny, které se v Havířově za posledních 20 až 25 let udály. Rozmach urbanismu stylu „techno-beden“, které jsme přebrali ze západní Evropy, odpovídá spíš éře osmdesátých let.

Enormně narůstá počet zpevněných ploch. Právě takovými počiny a urbanistickými fauly naše město ztrácí svůj náskok oproti jiným a plíživě se přetváří na sálající betonovo-cihlovou polopoušť.

Zbývající zeleň je v Havířově udržována mimořádně necitelně. To má za důsledek systematické vyčerpávání živin z půdy a úbytek travního porostu. Slunce tak proniká na půdu, hubí v ní život a půda tak ztrácí své cenné vlastnosti.

Zkáza pokračuje. I zde jsou totiž byznys a zdravý rozum zašlapávány velkou botou byznysu. Netrpí tím jen trávníky, za své berou i stromy. U nás v Havířově jsme přitom kromě Havířova v květech či rozmanité produkce z rozlehlých skleníků dali světu i řadu odborníků na městskou zeleň.

I skleníky bohužel zcela odvál čas. Nahradila je obří „technobedna“ s obřím parkovištěm a torzem pokusů o ozelenění miniaturních ostrovů v moři asfaltu, což lze jen stěží označit za perspektivní.

Sami byste jistě našli v našem malebném městečku mnoho dalších příkladů se společným jmenovatelem. Zelených ploch ubývá vzrostlých stromů jakbysmet. Zato betonové kostky a sálající plochy bez nezbytné schopnosti retence zažívají nevídaný rozmach.

Stačí přitom málo. Výrazně by pomohla třeba i jediná zelená střecha. Tyto a podobné zmíněné aspekty značně ovlivňují samotné mikroklima ve městě a pomáhají zhoršovat situaci i globálně. Havířov — byť s nemalými možnostmi — tomu všemu jistě sám nezabrání. Měli bychom se však na takové věci připravit a mírnit důsledky. Můžeme se více zaměřit na příčiny, které takovým meteorologickým excesům nahrávají.

Havířov v květech je smutnou připomínkou zašlé slávy. Ta právě ilustruje a ukazuje, kde se město posunulo a stává se alegorií a mementem doby. Mnoho lidí si všímá změn podmínek žití mezi betonovými stěnami a cihlovými domy a málo komu uniklo, že stejně jako Havířov v květech nebude už nikdy co dřív tak i to naše žití se markantně změnilo svou podobu.

Lidem ale chybí souvislosti. Bohužel neexistuje síla krom těch živelných, která by pohnula zkostnatělou strukturou vedení, kde „když to jde, nechme to být, jak to je“.

Lidé málokdy vidí souvislosti. Trápí je, že u řeky není asfaltová „cyklostezka“ a opilecké slavnosti budou odteď stát dvě stovky — přesně dle hesla chléb a hry.

A tak jsou ty záplavy snad jedinou aktuální událostí, která pohne městem.

Pak se najde jen málo lidí, kteří by spílali současnému vedení města a požadovali reálné odpovědi a nutné změny. Těžko někomu vysvětlovat zákonitosti a souvislosti o mikroklimatických peripetiích, když zastupitelé umně blokují a omezují interpelace občanů na jednu minutu, aby se svěřili raději na papír, kde to nikdo neuslyší a nikoho to trápit nebude.

Pokud nejsme živelná pohroma, v jedné minutě toho v skutku mnoho nedokážeme.

Pro nezbytné změny tu přitom je prostor. Stačilo by málo. Většina lidí však ani netuší, že většina lesů městských i těch příměstských jsou lesy hospodářské, a že za čas všechny zmizí, zůstanou holiny a pařezy. A ty už retenci nijak nepomohou.

Téměř sedmdesát procent těchto ploch je v mýtním věku, kácení se blíží stejně rychle jako bouřky a přívalové deště. Nikomu kompetentnímu se to řešit nechce, politickou sebevraždu pro pár stromů taky nikdo páchat nebude — i v tomto u většiny občanů vládne nevědomost.

I les může změnit svůj účel, stejně jako kompetentní lidé mohou změnit své postoje a myšlení. I my, občané, budeme mít šanci vyslovit se k podobě města: chystá se obnova územního plánu. Každý má šanci zúčastnit se jeho schvalování projednávání. Jde o to ukázat svůj zájem. Obyvatelé města mohou snadno projevit svou vůli ke změnám. Jen ta se pak dá lehce přetavit na motor změn.

Zatím nezbývá, než otevírat lidem oči, ukazovat souvislosti a snažit se i toto vměstnat mezi životní peripetie a existenční problémy většiny občanů.

Pro hlavu plnou problému jdou zatím bohužel dlouhodobější témata jako environmentální udržitelnost stranou. Po letošním dni dětí však nebyly vyděšené jen ratolesti.

Snad i my dospělí procitneme a hned tak lehce nezapomeneme, že jsme byli městem v zeleni. A nyní zůstáváme jen jednou začas Havířovem v květech. A to je smutně málo.