Ocitl jsem se v úzkých. Ve svahu nad zámkem Jezeří a hlavně nad velkorypadly rozrytou krajinou Podkrušnohoří jsem při natáčení rozhlasového pořadu Natura Plus dostal otázku, proč se čeští politici stále chovají k přírodě tak macešsky a kdy se tento trend zastaví. Musel jsem se spolehnout na spekulace a věštby, navíc dost pesimistické.

Musí přijít nějaká katastrofa, abychom si uvědomili, že lze dobývat energii šetrněji k přírodě, vytvářet pracovní místa v sofistikovanějších průmyslových odvětvích a i beton či asfalt používat moudřeji? Do té doby budeme sledovat, kolik lidí doufá, že německým sousedům vybouchne jak revoluce v energetice, tak v průmyslu. Modernizace? Ozeleňování? S tím si na nás ty západní živly nepřijdou!

Naděje Horního Jiřetína

Že v průmyslových brankách, bodech, vteřinách před listopadem 1989 soutěžili komunističtí papaláši, se dalo pochopit. Když toužili mít socialistickou republiku zajímavou, úspěšnou, na špičce aspoň nějakých žebříčků, investovali do rozvoje těžby a klasické průmyslové výroby. Jejich demokratičtí pokračovatelé nejspíš vsadili na setrvačnost. Nebo snad je ve hře vedle pohodlí a neochoty vysvětlovat voličům novoty i tlak těžařských, stavebních a průmyslových lobby?

Buď jak buď, ministři průmyslu a obchodu jsou v nominacích na antiekologickou cenu Ropák jako doma. A s nimi ministři dopravy, ba i ministři životního prostředí. Zvlášť tací, kteří se podobně jako Pavel Drobil (ODS) rozhodli i v tomto křesle „dýchat za průmysl“.

Napadlo mě také, jak česká politika trpí přebytkem inženýrů, techniků a nedostatkem architektů či přírodovědců, tedy mužů a žen s kvalifikací, jež pomáhá nahlížet na svět jako celek, v souvislostech, včetně sociálních či environmentálních.