Nechme tragickou minulost spojovat, ne rozdělovat

Bylo by tragické, kdyby připomínání tragédií našich dějin sloužilo jen k tomu, aby se zlo a rozdělení, které je způsobilo, předávalo dalším generacím. To, jakým způsobem si připomínáme minulost, spoluurčuje naši budoucnost.

Pokaždé, když vzplanou vášně kolem výročí okupace, odsunu a společné česko-německé historické paměti, jako právě teď po vystoupení ministra Hermana v Norimberku a předsedy Senátu Štěcha v Terezíně, vzpomenu si na knihu, která mě velmi oslovila. Jmenuje se A zapomenuti vejdeme do dějin... a vypráví příběhy německých odpůrců nacismu v Československu.

Příběhy jsou to velice smutné. Tito stateční lidé, němečtí Čechoslováci, jak si někteří z nich říkali, se dvakrát po sobě ocitli na straně poražených. Poprvé, když prohráli boj s německými nacionalisty o směřování většiny obyvatel Sudet; podruhé po válce, když zjistili, že jako Němci už nejsou ve své vlasti nadále vítáni.

Některé přímo postihly násilnosti proti německému obyvatelstvu v poválečných dnech, jiní trpěli „jen“ tím, že se k nim již jejich čeští přátelé a známí nechtěli znát, protože se nechtěli kompromitovat styky s Němci. Byť by to byli němečtí antifašisté.

Překonat uzavřenost
Je nesporné, že tito sociální demokraté, křesťanští demokraté, odboráři, agrárníci, komunisté a další, krátce němečtí demokraté a odpůrci nacismu, Československu citelně chyběli již brzy poté, co z něj odešli a svou energii se pokusili vložit do budování lepší společnosti v jednom ze dvou německých států. I jejich odchod usnadnil převzetí moci stalinisty a začátek další tragické kapitoly československých dějin. Jejich porážka zasáhla i demokraty československé.

Tragické události dějin, jako byly osudy mnohých odpůrců nacismu, českých, německých, židovských i všech ostatních, si zaslouží připomínat a oživovat paměť, tu dosud existující osobní, i paměť historického bádání. Ale zaslouží si ještě něco. Mohly by se stát tím, co spojuje, co dokáže proměnit rány minulosti v příležitost k něčemu pozitivnímu. K lepšímu poznání sebe sama, k lepšímu poznání druhých, k vykročení k druhým a překonání uzavřenosti do sebe.

Při vzpomínce na německé antifašisty z Československa si uvědomuji, nakolik osud celku závisí na jednotlivém životním postoji. Repro DR

Bohužel se ale zdá, že zlo minulých vin působí i po mnoha desetiletích a namísto hojení ran a cesty ke zralosti vyvolává nejrůznější negativní emoce, zášť, strach a podezřívavost. Považuji se za hrdého Čecha, ale naprosto nedokážu pochopit, proč by mělo být v rozporu s mou hrdostí a identitou vidět i temné stránky dějin vlastního národa, jakou nesporně bylo zacházení s německými obyvateli po válce, nebát se je pojmenovat a odsoudit. Omlouvat se raději ne, to ať přísluší těm, kteří tehdy žili a konali.

Pokud by se dnes česká národní identita měla definovat v následujících souřadnicích – „byli jsme vždy jen oběti, za nic vlastně nemůžeme, dnes se nás Němci zase snaží ovládat, musíme se bránit tak, že se uzavřeme všemu cizímu, vytěsníme cizorodé elementy a budeme držet pěkně pospolu“ – bude velice těžké zabránit degradaci české společnosti a jejímu posunu k nějaké formě nedemokratického uspořádání. To myslím není žádné fantazírování, ale dost realistický odhad.

Při vzpomínce na německé antifašisty z Československa a vůbec všechny, kteří v jakémkoli režimu neváhali riskovat, jít proti stávající moci, byť by byla sebevíc bezohledná, si uvědomuji, nakolik osud celku – národního, státního, společenského, ať již jej definujeme jakkoli – závisí na jednotlivém životním postoji, jednotlivém rozhodnutí každého člověka, každého jednoho čísílka v kolektivech čítajících miliony. Proto stojí za to si jeden každý takový osud připomínat.

Zlo minulosti, jakým byl nacismus, by si připsalo i po mnoha desetiletích další ze svých temných vítězství, kdyby tragédie minulosti sloužily převážně k tomu, aby udržovaly při životě zlo a rozdělení, které je způsobilo, a předávaly je dalším generacím. Nechme tragické události našich dějin, aby nás spojovaly a činily nás lepšími lidmi. Naše budoucnost závisí také na tom, jak se stavíme k vlastní minulosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Května 2016, 11:30:56

Ano, to jakým způsobem se český element zachoval k těm Němcům, kteří byli ochotni bojovat za demokratické Československo proti hitlerovské agresi - že byli po válce internováni do těch samých táborů jako aktivní nacisté, a spolu s nimi vyhnáni z té země, kterou chtěli bránit - to skutečně patří k nejtemnějším stránkám celé české historie.

Jenže právě o tom naprostá většina národa pěstujícího si svůj národní mýtus o "nevinných českých holubičkách", kterým okolní svět stále jen ubližuje. nechce naprosto nic vědět.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 19.Května 2016, 05:27:22

Minulost si nechce připustit mnoho lidí, to je pravda.
Jenže dost lidí si nechce připustit ani současnost. Nedávno se vyjádřil filmový kritik Kamil Fila k tomu, proč se nedaří nějaká lepší politika: "Podle mě je za tím nepřipravenost na fakt, že to, co nám za minulého režimu říkali o kapitalismu, byla pravda. Smiřujeme se s tím jen velmi pomalu."
Osobně se domnívám, že část společnosti se cítí být dnešní realitou oklamaná a možná si to ani sami neuvědomují. Jiní si realitu nepřipustí, protože přece ti "zlí komunisté" nemohli mít v něčem pravdu a za všemi problémy jsou stejně zase jenom oni.
Fila mluvil i o jiných příčinách rozdělení společnosti a podle jeho předpovědi nás bude ještě mnohem více rozdělovat budoucnost http://www.novinky.cz/kultura/salon/402818-muj-tata-matrix-uz-nepochopil-kamil-fila-o-filmech-a-nejen-generacne-rozdelene-spolecnosti.html
Což je velice smutné. LIdé to, myslím, podvědomě tuší a pramení z toho větší část dnešního strachu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.