V druhé polovině března se odehrály podivné machinace ohledně vlastnictví budovy bývalé polikliniky na Žižkově mezi dvěma státníma institucemi, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV).

Nejdříve ÚZSVM budovu převedlo na ministerstvo a oznámilo se to jen pár hodin předtím, než měl Magistrát projednávat petice více než 2300 občanů Prahy. Ti v petici požadovali, aby magistrát převzal budovu a umožnil další fungování Kliniky. Převod budovy na ministerstvo zamezil projednání požadavků petice.

Jen o pár dní později ministerstvo oznámilo, že šlo o aktivitu horlivého úředníka, a že o budovu nemá zájem a vrací ji zpět ÚZSVM, aby chvíli na to lavírovalo někde mezi převzetím budovy a jejím okamžitým vrácením. Každopádně tato účelová finta zamezila řádnému projednání petice a přijetí nějakého usnesení a byla jen dalším klackem hozeným pod nohy spoustě lidí, kteří usilují o zachování a provozování Autonomního sociálního centra Klinika.

Podle výkladového slovníku „házet někomu klacky pod nohy“ znamená „záměrně vytvářet pro někoho zbytečné překážky a sabotovat tak jeho úsilí“. Pokud tak jedná někdo systematicky, má k tomu politické motivy a využívá k tomu i své asymetrické mocenské postavení, můžeme hovořit o politice klacků pod nohy.

Ta se liší od politiky klacku, která spočívá v tom, že vůči oponentovi (často také v asymetrickém postavení) použijeme hrubou sílu a násilí, policejní pendreky, represe a kriminál. Politika klacků pod nohy je jemnější, represe a násilí nejsou tak viditelné, mají strukturální povahu.

Zatímco při politice klacku, může mít dotyčný po úderu pendrekem zkrvavenou hlavu a může se stát obětí „mocenské zvůle“ či „policejního násilí“ a vyvolat tak soucit, vztek, pobouření a může skandovat „naší zbraní je solidarita“, při politice klacků pod nohy se každé zaškobrtnutí, každý pád na zem, jeví jako chyba dotyčného, způsobená jeho nešikovností, neschopností, neochotou či neopatrností. Nevyvolá vztek, ale spíš zlomyslnou radost a pošklebek. Nevyvolá solidaritu s obětí, ale spíš obvinění, že každý je strůjcem svého ne-štěstí.

Politika klacků pod nohy je tak způsob vládnutí v současné neoliberální společnosti, kde každý je prý strůjcem svého osudu a za každý klacek, o který se přerazil, přestože jej mohl překročit (jako to přeci děláme všichni), může jen on sám. Překračujeme klacky, které leží na cestě, a přitom jsme vedeni k tomu, že nevidíme, jak nám je házejí pod nohy ti, kdo mají tu asymetrickou moc, že mohou klacky vůbec házet.

Zodpovědnost se přenáší na bedra těch, kdo zakopávají.

Na mikopříkladu Autonomního sociálního centra Kliniky si můžeme ukázat, jak v praxi taková politika klacků pod nohy funguje.

Klacek první

Prví klacek hází ÚZSVM a podává ho Policie ČR.

Pět let prázdnou budovu patřící státu obsadila na konci listopadu 2014 skupina lidí s cílem otevřít v ní autonomní sociální centrum. Od začátku squatteři usilovali o uzavření dohody s vlastníkem, tedy státem zastupovaným ÚZSVM.

Během prvních jednání vedení ÚZSVM sdělilo, že nelze uzavřít smlouvu, že to zákony a předpisy neumožňují. Jedním z argumentů podle Kateřiny Arajmu (současné generální ředitelky úřadu), proč nešlo s iniciativou Klinika jednat, bylo prý i to, že se jedná o recidivisty. Policie ji prý ukázala složky aktivistů a aktivistek, z nichž vyplývalo, že prázdný dům neobsadili poprvé. Ze skupiny lidí kolem Kliniky přitom nebyl v té době nikdo odsouzen za trestný čin a dokonce potrestáni ani za přestupek spojený se squattingem.

Otázkou tak dodnes zůstává, jaké složky policie státním úředníkům ukazovala, co v nich vůbec bylo, a zda má police určovat, kdo s kým úředníci smějí a nesmějí jednat.

Po vyklizení a kampani na podporu znovuotevřeni Autonomního sociální centra Klinika, která získala poměrně širokou podporu, rozhodl ministr financí, jako nadřízený orgán ÚZSVM, že se vypíše výběrové řízení na bezúplatnou výpůjčku budovy. Jak se totiž ukázalo, státní majetek, který je dočasně pro stát nepotřebný, může ÚZSVM za určitých, zákonem stanovených důvodů (například nekomerčnost) bezúplatně na rok propůjčit, a to až sedmkrát po sobě. A ÚZSVM to také zcela běžně a standardně dělá.

Tvrzení o tom, že s Klinikou nelze uzavřít smlouvu, tak byla, jak se později ukázalo, účelová lež. Stejně tak není pravda, že by Klinika s výpůjčkou měla nějakou nestandardní a výlučnou pozici.

Klacek druhý

Klacek číslo dvě hází ÚZSVM s Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Hned od prvních jednání vedení ÚZSVM argumentovalo tím, že o budovu projevil zájem GIBS, budova se bude převádět a tudíž je bezpředmětné jednat o jejím využití s Klinikou.

Vždy se však lišilo datum, od kdy spolu oba státní úřady (údajně) jednaly. Nejdříve to byl začátek listopadu 2014, pak září, srpen a později někdy počátek léta 2014. Po oficiální žádosti o poskytnutí informací se ukázalo, že oficiální žádost přišla (údajně) jen pár dní předtím, než prázdnou budovu obsadila iniciativa a poslala úřadům svůj projekt.

Od začátku panovalo mezi squattery přesvědčení, že zájem GIBS je jen úporně předstíraná zástěrka. To se nakonec potvrdilo v únoru 2016, kdy GIBS oficiálně oznámil, že o budovu nemá zájem.

Klacek třetí

V pořadí třetí klacek hází opět ÚZSVM.