Vítězství varianty „ne“ změně bolivijské ústavy o necelá tři procenta je konečnou bilancí nedělního referenda, které by v případě úspěchu druhé varianty umožnilo dvojici Evo Morales — Alan García Linera počtvrté v řadě ucházet se o post hlavy státu.

Ještě donedávna se přitom zdála pozice prezidenta aymarského původu neotřesitelná, jak dokládá naprosto všední atmosféra prezidentských voleb před necelým rokem a půl, v nichž Morales zvítězil s procentuálním ziskem 61 procent hlasů. Klid a prázdné ulice v jinak rušné Bolívii vůbec nenasvědčovaly tomu, že se v dotyčný den rozhodovalo o nejvyšší funkci v zemi.

Včerejší klání, doprovázené potyčkami a vzájemným osočováním mezi příznivci a odpůrci navrhované změny, bylo klidu předchozích voleb na hony vzdálené. Již v průběhu dopoledne se začaly šířit zvěsti o podvodech, neboť některé volební místnosti ve městě Santa Cruz byly otevřeny s několikahodinovým zpožděním. Internet zaplavila videa, na nichž lidé pálí označené volební lístky.

Všudypřítomné napětí dle oficiálních výsledků Nejvyššího volebního úřadu nakonec skončilo odmítnutím Moralesova návrhu na změnu článku 168 bolivijské ústavy, jež zakotvuje možnost pouze jednoho znovuzvolení pro funkci prezidenta a viceprezidenta.

Co stojí za poklesem popularity prezidenta, který ve všech dosavadních volebních soubojích nenašel ani vzdáleného konkurenta a dokonce si mohl dovolit nechat zavazovat tkaničky od své ochranky? Za debaklem „levicového“ politika, který si za jeden z cílů své vlády stanovil prohloubení bolivijské demokracie, posílení práv původních obyvatel a boj s chudobou, stojí hned několik faktorů.

Sám fakt, že prezident se dnes snaží měnit ústavu, kterou před několika lety sám inicioval, je přinejmenším schizofrenní. Tradice původních obyvatel aymara a quechua, k níž se Evo Morales alespoň rétoricky hlásí, navíc nezná princip znovuzvolení. Rotace volených autorit je pro původní obyvatele „posvátná“, což ostře kontrastuje s Moralesovou opětovnou snahou prodloužit svůj mandát a udržet se u moci.

↗

Dalším momentem, který otřásl důvěryhodností Moralesovy vlády, byl korupční skandál s fondem na podporu rozvoje původních obyvatel, který propukl v loňském roce. Lidé spjatí s vládní stranou Movimiento al Socialismo (MAS) jako například Felipa Huanca, bývalá guvernérská kandidátka či ministryně Nemesia Achacollo, čelí obvinění z vyplácení peněz na podvodné projekty. Odhadovaná finanční újma pro bolivijský stát v souvislosti s korupcí ve fondu je dle realizovaného auditu více než 14 milionů amerických dolarů.

Konečně necelé tři týdny před volbami rozpoutal bolivijský novinář Carlos Valverde další skandál, tentokrát ze soukromí samotného Moralese, když přímo před kamerami ukázal rodný list „údajného“ prezidentova syna, jehož měl mít se svou někdejší partnerkou Gabrielou Zapatovou a který následně zemřel.

Celá událost, připomínající známé latinskoamerické telenovely, by nebyla nijak politicky výjimečná, kdyby Zapatová nebyla obchodní jednatelkou čínské společnosti CAMC, která za pochybných podmínek uzavřela s bolivijskou vládou řadu kontraktů v celkové hodnotě přesahující 564 milionů dolarů. Některé z nich byly totiž společnosti uděleny bez vypsání veřejné soutěže či bez poskytnutí kompletní dokumentace ze strany společnosti.

Snaha prezidenta vyvrátit podezření z budování sítí vlivu, v níž tvrdí, že s Gabrielou po rozchodu v roce 2007 nebyl v žádném kontaktu, se zhroutila po zaplavení sociálních sítí jejich společnými fotografiemi z nedávné doby. Předvolební průzkumy přitom jasně ukázaly, že po vypuknutí skandálu výrazně klesly preference schvalující změnu ústavy. Výsledek referenda však nelze zjednodušovat pouze na „milenecký“ skandál. Rozložení sil mezi oběma skupinami bylo vyrovnané po celou dobu kampaně.

Bylo by také příliš zbrklé domnívat se, že tato prohra je předzvěstí konce Moralesovy vlády. Bezprostředně po zveřejnění neoficiálních výsledků vláda prostřednictvím viceprezidenta Linery přispěchala s prohlášením, že se jedná o „technický pat“, ačkoliv nakonec výsledek uznala.

Moralesova vláda je navíc známá svou odolností, což prokázala v konfliktu s guvernéry čtyř departementů takzvaného „Půlměsíce“ v roce 2008, když potvrdila svou pozici v odvolacím referendu vypsaným na popud opozice usilující o větší autonomii na centrální vládě. Také strmý pád Moralesovy popularity po násilném potlačení protestu obyvatel Yuracaré, Chimanes a Mojenos proti výstavbě silnice středem Národního parku Isiboro-Sécure (TIPNIS) v roce 2011 dokázala vláda překonat a s podporou, o níž by se řadě českých politiků mohlo jen zdát, obhájit svůj post v již zmiňovaných volbách v roce 2014.

V každém případě vítězství varianty NE změně ústavy ukazuje na existenci svobodně smýšlející bolivijské občanské společnosti, která se ani po deseti letech takřka všeprostupující Moralesovy vlády nebojí říci svůj názor.

Bolivijská společnost jasně ukázala, že dlouho usilovaná ústava, schválená v referendu v roce 2009, která je v mnoha ohledech revoluční, když například uděluje dlouho diskriminovaným původním obyvatelům (takzvaným „pueblos indígenas“) řadu kýžených práv, nemůže být měněna dle vrtochů a mocenských ambicí sebepopulárnějších politiků.