Evova hra

Incident s letadlem bolivijského prezidenta byl jistě porušením mezinárodního práva. Na jeho pozadí lze ale pozorovat i zajímavou hru o vliv a prestiž, kterou rozehrál v Latinské Americe právě Evo Morales.

Téměř týden uplynul od chvíle, kdy bylo letadlo bolivijského prezidenta Eva Moralese nuceno nouzově přistát ve Vídni, a my stále nevíme, co přesně se stalo. Byly to americké tajné služby, které instruovaly Francii, Španělsko, Itálii a Portugalsko, aby uzavřely letecký prostor, jak naznačují představitelé bolivijské vlády? Nebo se jednalo o pouhou shodu nešťastných okolností, spojenou se zmatenými informacemi a paranoiou posádky Moralesova speciálu, jak se obhajují představitelé dotyčných zemí? Těžko říct. Co však lze na pozadí tohoto incidentu nesporně pozorovat, je hra o vliv a prestiž, kterou rozehrál právě Morales.

V Bolívii propuklo pozdvižení, když přišla zpráva, že hlava státu se nedostane domů podle plánu ze setkání jedenácti zemí Fóra zemí vyvážejících zemní plyn, které probíhalo v Moskvě. Na podporu prvního indiánského prezidenta, jak se Morales rád tituluje, vyšly do ulic davy protestujících. Většina z nich zamířila k ambasádě Francie; ajmarští bojovníci po symbolickém vyhlášení války spálili francouzskou vlajku a místní média zaplnily zprávy o únosu, jak celou událost zhodnotili představitelé bolivijské vlády.

Přestože Moralesovo zajetí netrvalo více než několik hodin, incident vyvolal širokou vlnu sounáležitosti napříč Latinskou Amerikou. V tu chvíli nebylo důležité, zda byla obvinění z americké manipulace pravdivá. Země Latinské Ameriky jsou vzhledem k historii nevybíravých amerických intervencí do jejich vnitřní politiky mimořádně citlivé na jakékoli náznaky narušení vlastní suverenity nebo jenom přezíravosti ze strany Evropy a Spojených států. A Morales to dobře ví.

V okamžité reakci svolal bolivijský prezident mimořádný koncil sdružení UNASUR (Unie jihoamerických národů), které vzniklo na brazilský popud v roce 2008 jako fórum k řešení vnitřních jihoamerických problémů. Státníci se sešli v bolivijském městě Cochabamba a bleskově vydali prohlášení, ve kterém odsoudili chování evropských mocností a žádali vysvětlení. Hlavní hvězdou krátkého shromáždění byl samozřejmě Morales – oběť „západní zvůle a únosu“ a především nediskutovatelného porušení mezinárodního práva. Ten v následujících prohlášeních ještě přitvrdil a pohrozil uzavřením americké ambasády; zároveň již otevřeně nabídl azyl Snowdenovi, o němž předtím pouze spekuloval, a jehož přítomnost v prezidentském speciálu měla být faktickým důvodem k odmítnutí povolení průletu ze strany evropských zemí (existenci této informace zatím potvrdilo španělské ministerstvo zahraničí).

Jistě, rychlou reakci Bolívie a ostatních latinskoamerických zemí neprovokovala jen uražená důstojnost, protože odmítnutí průletu hlavě státu je unikátní záležitost, ale i historický kontext. Jeden ze států, Španělsko, byl totiž bolivijským kolonizátorem. Jak uvedl prezident Uruguaye José Mujica: „Už nejsme ničí kolonií. Zasloužíme si respekt. A když je jedna z našich vlád uražena, cítí tuto urážku celá Latinská Amerika.“

Dá se nicméně předpokládat, že v Moralesových činech se hraje o něco víc: o vůdčí postavení pomyslného sdružení populistických levicových režimů po smrti venezuelského prezidenta.

Hugo Chávez po sobě zanechal prázdné symbolické místo. To se Morales snaží a bude snažit vyplnit. Nový venezuelský prezident Nicolás Maduro nedokáže hrát roli hlavního amerického soupeře v regionu, vůdce tzv. nezávislých států. Jeho pozice je příliš slabá kvůli špatné hospodářské situaci a vnitřní opozici, navíc postrádá Chávezovo charisma. Je to právě Evo Morales, který je dnes nejvýraznějším, nejhlasitějším i nejcharizmatičtějším z populistických prezidentů Latinské Ameriky a jeho postavení sílí. Ve vydané rezoluci ho přímo podpořilo šest hlav států včetně argentinské prezidentky, a nejhlasitější podporu získal právě od Venezuely a Ekvádoru, dvou ideologicky nejbližších států. Vyhrožováním opakovaného uzavření americké ambasády (ke stejnému kroku sáhl již v roce 2008, znovu byla otevřena teprve roku 2011) dál buduje prestiž představitele malé, ale nezávislé země, která se nebojí diktátu mocných Spojených států.

Může tedy Morales hrát v budoucnosti Chávezovu roli?

Spíše ne. Na prvním místě z důvodů čistě pragmatických: Bolívie oproti Venezuele nedisponuje významnými zásobami ropy; po Surinamu a Guyaně je dokonce třetí nejchudší zemí Jižní Ameriky. Ani poslední diplomatické úspěchy nevypadají při bližším pohledu tak blyštivě. Především proto, že se mimořádného jednání UNASURu neúčastnila brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, jež se omluvila s ohledem na probíhající protesty. Brazílie jako jednoznačně nejvlivnější hráč Latinské Ameriky už mnohokrát dokázala, že si nepřeje vyhrocovat vztahy se Spojenými státy (ostatně jako jedna z prvních zemí odmítla Snowdenův azyl) a vzhledem ke své dominanci v regionu to ani nemá zapotřebí.

Právě Moralesova absolutní závislost na Brazílii, především v oblasti energetiky, ale také rozvoje infrastruktury nebo služeb, je největší překážkou v jeho ambicích. „První indiánský prezident“ se nestal obhájcem práv místního obyvatelstva v Amazonii, kde došlo již ke stovkám vražd a nevybíravým aktivitám brazilských polovládních koncernů. Stejné firmy mají nyní dominantní postavení uvnitř Bolívie, kde převzaly roli amerických společností. Přestože se Chávezova Venezuela postupně dostávala do podobné pozice, stále měla výhodu obrovských surovinových zásob a velké, skoro třicetimilionové země se slušnými mezinárodními vazbami a tehdy ještě mizivou opozicí.

Nic z toho bolivijskému prezidentovi ani další „evropský únos“ nezajistí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.