Jezero Poopó je druhým největším jezerem Bolívie. Jeho rozloha kdysi dosahovala až 3500 kilometrů čtverečních. Pro srovnání: Máchovo jezero se rozkládá na pouhých třech kilometrech čtverečních. Že jste se nikdy k Poopó nepodívali? Tak už tam nejezděte. V polovině prosince vyschlo.

S usilovným používáním fosilních paliv mizí andské ledovce a s nimi i zdroje vody, které vyživovaly jezero. Teplota zde vzrostla o celý stupeň Celsia. Oblast navíc zahřívá i vliv El Niña — jevu přicházejícího o Vánocích a pojmenovaného po Ježíškovi. Místo dárků přináší jen zeslabení studeného Humboldtova proudu. Posledním podezřelým jsou těžaři. Proti proudu přítokových řek rachotí více než stovka dolů, včetně největšího státního těžiště cínu — dolu Huanuni. Už od roku 1982 odvádějí vodu a na dně jezera se tak hromadí jen sedimentový bordel.

Co to způsobilo? V roce 2014 zde pomřelo tisíce ryb a ve vodě byla zjištěna nebezpečná míra těžkých kovů, například kadmia a olova. Samotná hladina nyní klesla na bědná dvě procenta původní výšky. Sedmdesát pět druhů ptactva zmizelo. V nedaleké vesnici Untavi začalo hromadné opouštění domovů. Více než stovka rodin prodává své ovce, alpaky a lamy a balí rybářské sítě. Novou práci a život budou hledat ve městě. Sem už se nevrátí.

Biolog Mark B. Bush z Floridského technologického institutu potvrzuje jejich rozhodnutí. Vysušení totiž hrozí celé Andské vysočině. V tomto století zde ubude jídlo i voda pro tři miliony obyvatel. „Je to obraz budoucnosti klimatických změn,“ varuje německý glaciolog Dirk Hoffman. Nicméně těm, kteří by ji mohli změnit, na ní nezáleží.

↗

Tragický a nezvratný osud jezera Poopó je obrazem naší budoucnosti. Foto cbc.ca

Zástupci těžařů svalují vinu na přírodu a prezident Evo Morales nad vším mává rukou. Jen co se vrátil z klimatické konference v Paříži, prokázal obdivuhodnou imunitu vůči všemu, co se tam řešilo. Místo přijetí zodpovědnosti se totiž vytasil se zemanovským příběhem o tom, jak už jeho otec jezdil přes vysušené jezero. Nic se neděje, dneska všechno a zejtra amen.

Přitom právě on v roce 2008 varoval, že „naše Matka Země je nemocná“. Jenže Morales se k této Matce chová jako Oidipus: určitě se mu líbí, ale provádí s ní věci, které by syn rozhodně dělat neměl.

To není nic nového. Drancující jízdu přírodou mohutně napumpovala už kalvínská etika: Bůh dal Zemi lidem a ti se teď na ní musí vyřádit, aby dokázali, jak jsou pracovití a zaslouží si tedy nebe. Takový paradox fakanského kořistničení na darované planetě shazuje i komik Louis C. K.:

„Pokud opravdu věříte, že Bůh stvořil Zemi kvůli vám, tak proč se o ní nestaráte? To vás ani nenapadlo, co by řekl, kdyby se vrátil?

Co ste to k sakru provedli? A kdo rozlil tohle?

Hm, to je jen trocha ropy.

Ropy? Proč to vůbec taháš ze země?

Protože jsem chtěl jezdit rychlejc... jsem strašně pomalej. A peníze...

Na co jsou peníze? Na jídlo...

Žer věci ze země! Nechal jsem vám to tu všechno na zemi. Kukuřici a pšenici. Udělej si chleba! Jenže... na tom není slanina...“

↗

Roku 2014 zde pomřelo tisíce ryb a do budoucna hrozí nedostatek jídla i vody pro tři miliony obyvatel Andských vysočin. Foto obccd.org

Kapitalistické uzurpování je moderní hereze. Mnohé kultury a jejich náboženství zdůrazňovaly spíše nutnost péče. Podle filosofa Georgese Batailleho mělo podobnou funkci i obětování. Pálení ječmene a podřezávání jehňat nepoháněla slast z destrukce. Věřící se pravidelně vzdával svého majetku, aby pamatoval, že je zde pouze hostem a nesmí vršit jmění a zacházet s ním, jak ho zrovna napadne. „Obětina je vyrvána veškeré účelnosti,“ shrnuje Bataille. Jednalo se o důležité memento, že svět nepatří pouze člověku.

Současný ekonomický systém zkrátka není integrovatelný do naší společnosti. Vytvořil totiž extremistickou perspektivu, v níž existuje už jen naturae sacer — příroda, kterou nelze obětovat, ale pouze zničit. 

V řecké kolébce demokracie, kterou se tak rádi zaklínáme, koloval mýtus o Prometheovi. Tento civilizační hrdina lidem přinesl oheň, a tedy i kulturu a moc nad přírodou. Tato moc byla považována za cosi nesamozřejmého, s čím je třeba zacházet opatrně a s pokorou. Oheň, který udržuje při životě, může stejně snadno sežehnout na uhel. Příroda není kořist, ale úkol.