Soud o ropovod Keystone XL: jak korporace ohrožují demokratickou politiku
Radek KubalaSpolečnost TransCanada žaluje Spojené Státy u mezinárodní arbitráže za nedávné rozhodnutí nepodpořit stavbu páteřního ropovodu Keystone XL. Kauza připomíná složité prosazování demokratické politiky v éře mezinárodních obchodních dohod.
Jedno z největších vítězství ekologických organizací z loňského roku, zastavení stavby severoamerického páteřního ropovodu Keystone XL, bude mít soudní dohru. Kanadská společnost TransCanada, která měla ropovod stavět, požaduje po Spojených státech patnáct miliard dolarů za ztracené náklady a ušlé zisky.
Ropovod Keystone XL, který se měl stát páteří ropné sítě mezi Spojenými Státy a Kanadou, měl významným způsobem přispět k rozvoji těžby a vývozu ropy ze severoamerického kontinentu. Díky silnému odporu veřejnosti Obamova vláda plánovaný projekt zastavila s dovětkem, že stavba ropovodu není v zájmu politiky Spojených států a měla by záporné dopady na celosvětové klima.
Přelomové rozhodnutí Obamovy vlády vyvolalo silnou reakci kanadské společnosti TransCanada, která se obrátila na mezinárodní arbitráž s požadavkem finanční kompenzace za nevydařený projekt. Žalovat demokratické rozhodnutí vlády umožňuje nadnárodní společnosti dohoda o severoamerické zóně volného obchodu (známá jako NAFTA), kterou Spojené státy spolu s Mexikem a Kanadou uzavřely v roce 1994.
Za pozornost v dané souvislosti stojí, že právě úmluva o severoamerické zóně volného obchodu je jakýmsi předobrazem v současnosti projednávané smlouvě o transatlantickém investičním partnerství (známé jako TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy, o jejíchž rizicích v Deníku Referendum pravidelně informujeme.
Podobný mechanismus, na základě kterého kanadská společnost požaduje proplacení vlastních ztrát americkými daňovými poplatníky, patří totiž k nejdiskutovanějším bodům připravované dohody. Mechanismus urovnávání sporů mezi investory a státy ISDS (investor-state dispute settlement) by v případě prosazení smlouvy rovněž umožňovala velkým společnostem napadnout demokratická rozhodnutí států u mezinárodní arbitráže a nadále by posilovala politickou moc korporací oproti politické moci států.
Mezinárodní arbitráže dávají nadnárodním společnostem do rukou mocnou zbraň, na základě které se mohou i přes odpor veřejnosti pouštět do riskantních či nebezpečných projektů, ze kterých je v případě neúspěchu vyplatí daňoví poplatníci. Chránit lidská práva, zdraví nebo přírodu je v podobném prostředí velmi obtížné.
Liknavost české vlády v přístupu ke smlouvě TTIP je přitom zarážející. Nedávno hazardní magnát a senátor Ivo Valenta podobným způsobem žaloval Českou republiku kvůli zákonům o regulaci hazardu. V roce 2013 patřila Česká republika ke třem nejžalovanějším státům na světě, a tudíž i státům, které na arbitrážích ztratily nejvíce peněz. Celosvětově je v běhu více než šest set podobných arbitráží.
Případ TransCanada versus USA ilustruje, že nelze dost dobře prosazovat ekologickou či sociální politiku, pokud se současně uzavírají mezinárodní obchodní dohody, které dávají korporacím neslýchaná privilegia žalovat státy za důsledky legitimních demokratických rozhodnutí. Smlouvy jako TTIP tak míří nejen přímo proti snahám o ekologicky a sociálně přívětivou společnost, ale také proti podstatě demokracie, a proto bychom je měli principiálně odmítnout.