Oběti strachu

Nejen zlí a agresivní lidé trpí strachem z cizího. Také spousta dobrých lidí s dětskou duší podléhá mediální manipulaci.

Zatímco jsme profesionálními i dobrovolnými strašiči nejen na internetu, ale už i na ulici varováni, jaké strašnosti nás čekají, když přijmeme třeba i jen těch minimálních patnáct set migrantů, a pan exprezident Klaus dokonce inicioval protiuprchlickou petici, skutečné oběti málokým pohnou.

Svět musely obletět fotografie utopeného tříletého batolete, aby se alespoň něčí svědomí probudilo. Ale opravdu jen něčí. V diskusích na sociálních sítích mnoho lidí i nad tou fotografií podpořilo také reakce typu, že „oni tedy se žádným citovým vydíráním ovlivnit nenechají“…

Tak si nedělám velké iluze, že by někým mohly pohnout mnohem jemnější signály, jak už teď šiřitelé protiuprchlické hysterie ubližují vlastním spoluobčanům, byť zatím „jen“ těm nejzranitelnějším. Přesto by však ta drobná varovná znamení neměla být přehlédnuta a zamlčena. Přinejmenším proto, aby se později nikdo nemohl vymlouvat, že nevěděl, že kdyby měl jen tušení – no, však to známe.

„Pane Hudec, má to eště smysl?“ Vytrhnu se ze zamyšlení, přede mnou stojí v reflexní vestě s logem města můj dlouholetý známý.

„A co, pane Ličko?“ (jméno jsem pro jistotu změnil), ptám se drobného človíčka, jemuž se viditelně třesou ruce, v nichž drží koště a lopatu, a v jehož hlase cítím skoro slzy.
„No, všechno. Život. Chlapi mi v hospodě říkali, že nás tamti stejně budou všechny podřezávat.“

Pan Ličko, ač nejméně třicátník, je velké dítě. Paradox, protože sám má dvě děti školního věku, s jejichž výchovou se nějaký čas potýkal, když mu utekla žena a než se ho ujala jiná, které se ho zželelo. Tak jsme se taky seznámili, přišel se právě o té výchově poradit, ale probírali jsme spíše jeho problémy osobní, opakovanou ztrátu zaměstnání, chybějící peníze, zdravotní obtíže, bezradnost v různých životních situacích, úzkosti.

Nejen zlí a agresivní lidé trpí strachem z cizího. Foto Ondřej Mazura, DR

Přišel jednou, dvakrát a časem mě jaksi pasoval na svého příležitostného osobního poradce či snad psychoterapeuta.

„Myslíte, že je to pravda? Jestli by teda nebylo lepší…“

Dovedu si představit, že chlapi v hospodě, když už nemají jinou zábavu, baví se hecováním té opravdu hodně prosté duše. Jednou se mě tak přišel zeptat, jestli se opravdu nemusí bát odstraňování stehů po jakési operaci, kterou prodělal.
„Vykašlete se na ty blbce, pane Ličko,“ povídám, „a ničeho se nebojte.“
„Myslíte?“ Viditelně se mu ulevilo. Jen nevím, na jak dlouho.

Čtenář teď možná mávne rukou nad naivním človíčkem, který je možná sám sobě největším problémem. Jenomže už dávná lidová moudrost říká cosi o bláznech a dětech – promiňte, pane Ličko.

A víme my například, přes nejrůznější průzkumy veřejného mínění, se kterými se v souvislosti s uprchlickou vlnou roztrhl pytel, kolik desítek, stovek, možná tisíců dětí v téhle (a nejen v téhle) zemi trpí už teď tím stejným, záměrně šířeným strachem, jehož důsledky si možná ponesou celý život?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.