Zatímco jsme profesionálními i dobrovolnými strašiči nejen na internetu, ale už i na ulici varováni, jaké strašnosti nás čekají, když přijmeme třeba i jen těch minimálních patnáct set migrantů, a pan exprezident Klaus dokonce inicioval protiuprchlickou petici, skutečné oběti málokým pohnou.

Svět musely obletět fotografie utopeného tříletého batolete, aby se alespoň něčí svědomí probudilo. Ale opravdu jen něčí. V diskusích na sociálních sítích mnoho lidí i nad tou fotografií podpořilo také reakce typu, že „oni tedy se žádným citovým vydíráním ovlivnit nenechají“…

Tak si nedělám velké iluze, že by někým mohly pohnout mnohem jemnější signály, jak už teď šiřitelé protiuprchlické hysterie ubližují vlastním spoluobčanům, byť zatím „jen“ těm nejzranitelnějším. Přesto by však ta drobná varovná znamení neměla být přehlédnuta a zamlčena. Přinejmenším proto, aby se později nikdo nemohl vymlouvat, že nevěděl, že kdyby měl jen tušení — no, však to známe.

„Pane Hudec, má to eště smysl?“ Vytrhnu se ze zamyšlení, přede mnou stojí v reflexní vestě s logem města můj dlouholetý známý.