Za trochu naděje četla bych celý den

Šestku textů minulého týdne tentokrát vybírá Saša Uhlová: volí texty, z nichž sama čerpá do svého života naději na příznivé změny.

Když mi můj muž nedávno vyprávěl o serveru, který se specializuje na vydávání pozitivních zpráv, přišlo mi to zkraje legrační. Vždyť svět je tak rozmanitý a snažit se ho vidět jen pozitivně, je tak radikální redukce, že už z jeho popisu nemůže zbýt skoro nic. Jenže když se zamyslím, bývá to často ve zpravodajských médiích právě naopak. Jakoby dobrá zpráva ani zprávou nebyla.

Pro zpravodajský server bulvárního charakteru může být zajímavé, že někdo neplatí nájem. Může se ale stát tématem zprávy, že někdo nájem platí? Pro médium zohledňující veřejný zájem zas může být zajímavé, když majitel nemovitosti jedná nelegálně se svými nájemníky. Majitele, který své závazky plní, jistě do svého zpravodajství nezařadí.

Skutečnost, že je někde mír, může být zajímavá jen v případě, že tam před tím byla válka, anebo že aspoň hrozila. Všechno normální, co aspoň trochu nešokuje, ze zpravodajství vypadává. Proto jsem vděčná za každý text: zprávu, komentář, reportáž, které narušují negativní smršť.

Mám-li udělat osobní výběr textů, na které bych upozornila, jako klíč volím naději, kterou mi texty dávají.

Klinika je jednou z nejlepších věcí, které Prahu 3 za poslední léta potkaly 
Naděje, kterou mnohým dal vznik Kliniky, sociálního a kulturního centra, se spolu s událostmi, které nelze nazvat uprchlickou krizí, nýbrž spíš uprchlickým běsněním, rozšířila na mnohem větší okruh lidí, než je pár zapálených, alternativních levičáků. Klinika zorganizovala sbírku a kromě toho začala spolupracovat s dalšími aktivitami, které se najednou objevily. Matěj Žaloudek, předseda Strany zelených, popisuje, co pro něj znamená fenomén kliniky z perspektivy Prahy 3. Dopad je ale širší, hranice Prahy 3 významně překračuje. 


Aktivity občanské společnosti se nezastavily u sbírky oblečení. Foto Petr Zewlakk Vrabec

A pak už zbývá jen naděje 
Když policie propustila minulý týden přes dvě stě uprchlíků z Bělé-Jezové, z Vyšních Lhot a Zastávky u Brna, dali se skrz sociální sítě dohromady lidé, kteří se rozhodli jim při průjezdu pomáhat. Za pobyt v táborech zaplatili uprchlíci mnohdy vše, co jim zbývalo, a byli propuštěni se čtyřmi sty korunami, které jim nestačí ani na přejezd do Německa. Za peníze si mnozí koupili lístek do Prahy, kde by se bez pomoci jen těžko dostávali dál. O aktivitách iniciativy píše Anežka Polášková

Na pražském hlavním nádraží se ukazuje, že naší zbraní skutečně je solidarita. Foto Anežka Polášková 

Naše babička pomáhá uprchlíkům, tak proč ne vláda? 
Kolega Lukáš Senft narazil na pozoruhodnou zprávu, ze které je patrné, že česká společnost je schopná mnohem větší solidarity, než se dnes může zdát. Malý exkurz do minulosti ukazuje, jak různé mohou být reakce a že rezervy české společnosti jsou ještě velké. Kromě toho si klade legitimní otázku, proč se česká vláda chová tak zpozdile, když i jeho babička je schopná se s uprchlíky solidarizovat.

Právo na radost v éře tonoucích dětí 
Kromě toho, že si kladu otázku, podle jakého klíče se mě vlastně hrůzné události více či méně dotýkají a s nelibostí zjišťuji, že jím je geografická blízkost, často se tážu sama sebe, jestli mám ve světě tragických zpráv právo se jen tak bavit. Kolegyně Zuzana Vlasatá se tak dotkla tématu, které trápí i mě. A poskytla mi úlevu, kterou jsem potřebovala. 

Nejen squatteři jsou solidární. Navíc byli schopní se spojit lidé, kteří by spolu dříve nedokázali spolupracovat. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Holubice 
Zcela v souladu s poznatkem Zuzany Vlasaté jsem se v neděli potěšila autorskou premiérou Alexandra Klimenta v Deníku Referendum. Přečíst si svěží text od starého pána, který mě zavede do jiného místa, nezabývá se aktuálními problémy, ale poskytne mi čirou radost z četby, není svatokrádež. Každý se někdy potřebuje chvíli věnovat něčemu krásnému.

Svým postojem k uprchlíkům bude ČSSD voliče ztrácet, nikoli získávat
Postoj ČSSD mě sice radostí nenaplňuje, ale skutečnost, že si náš šéfredaktor připouští, jaká sociální demokracie doopravdy je, mi při pátku zdvihla náladu. Proto jako poslední „štěstí“ vybírám jeho text, který psal jistě s velkými obtížemi, neboť je nenapravitelný optimista. Kritika ČSSD z jeho strany mi rovněž přinesla kapku naděje.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

A hned si to sama okomentuju :D Neděle, 13.Září 2015, 13:59:51

Přišlo mi nepřípadné upozorňovat na texty svých nejbližších příbuzných, které se minulý týden sešly hned dva. První napsal můj bratr Michal Uhl http://denikreferendum.cz/clanek/21212-jak-jsem-nechtel-ubytovat-uprchliky a je to text o hranicích, které musíme hledat, když se snažíme pomáhat, stejně jako o slaďování mírně odlišných naturelů a přístupů v rámci rodiny.

Druhý napsal můj muž Tomáš Tožička http://denikreferendum.cz/clanek/21230-nezit-v-bubline o diskuzích mimo naši referenční bublinu a o tom, že komunikace mezi různými názorovými proudy probíhá, stačí se přidat.

Diskuze snad můj jánabráchismus a namanželismus unese :)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.