Na konzervatoři pro slepé, promiňte, nevidomé, je pátek, končí vyučování. „A paní profesorko, kam o víkendu, promiňte v sobotu a neděli, pojedete zase na vejlet?“ „Ještě nevím kam.“ „Tak jeďte k nám do Holubic, je tam moc krásně.“

Do vyučuje varhany, klavír a harmonii. Ráda si od žactva a umění odpočine. Říká, že ve dvou se toho uvidí víc.

Vystupujeme na konečné, poslední cestující, je odpolední lichá hodina sedmnáct kilometrů od Prahy, směr hora Říp. Náměstíčko nebo náves, záhony růží, dobrý současný architekt přizpůsobil obecní úřad kdysi zemědělské krajině. Naproti vysoká stodola přibližně sto padesát metrů dlouhá, troje barokní vrata, dvoje zazděná, nad okapy rostou bezinky a dvě tři mini-břízky.

Vítá nás výstražný štěkot, pes u cesty za plotem sem a tam: Co tu chcete, neznám vás! Starý pán na zahradě sbírá ořechy: „To je Bořek, vostrej hlídač!“ Má tu dřevěnou boudu, styl c.k. klasika, plechová stříška natřená na zeleno, nebo je to měděnka? Na špici ozdobena růžicí. Cestou na zahrádkách pestrobarevné záhony, je brzy na podzim, který, ovšemže, diriguje trpaslík s červenou čepicí. Blboučce se usmívá asi tak jako my na něho.

Pod čtyřmi lipami zasazenými roku 1919 — stojí? klečí? leží? pomníček: šedomodrý mramor, zlatá písmena antikvou, jedno jméno třikrát, otec, syn, vnuk. Umělé květinky vzpomínají.