Deník Referendum Umění

Na konzervatoři pro slepé, promiňte, nevidomé, je pátek, končí vyučování. „A paní profesorko, kam o víkendu, promiňte v sobotu a neděli, pojedete zase na vejlet?“ „Ještě nevím kam.“ „Tak jeďte k nám do Holubic, je tam moc krásně.“

Do vyučuje varhany, klavír a harmonii. Ráda si od žactva a umění odpočine. Říká, že ve dvou se toho uvidí víc.

Vystupujeme na konečné, poslední cestující, je odpolední lichá hodina sedmnáct kilometrů od Prahy, směr hora Říp. Náměstíčko nebo náves, záhony růží, dobrý současný architekt přizpůsobil obecní úřad kdysi zemědělské krajině. Naproti vysoká stodola přibližně sto padesát metrů dlouhá, troje barokní vrata, dvoje zazděná, nad okapy rostou bezinky a dvě tři mini-břízky.

Vítá nás výstražný štěkot, pes u cesty za plotem sem a tam: Co tu chcete, neznám vás! Starý pán na zahradě sbírá ořechy: „To je Bořek, vostrej hlídač!“ Má tu dřevěnou boudu, styl c.k. klasika, plechová stříška natřená na zeleno, nebo je to měděnka? Na špici ozdobena růžicí. Cestou na zahrádkách pestrobarevné záhony, je brzy na podzim, který, ovšemže, diriguje trpaslík s červenou čepicí. Blboučce se usmívá asi tak jako my na něho.

Pod čtyřmi lipami zasazenými roku 1919 – stojí? klečí? leží? pomníček: šedomodrý mramor, zlatá písmena antikvou, jedno jméno třikrát, otec, syn, vnuk. Umělé květinky vzpomínají.

Na malém návrší mezi kdysi rolnickými domy koncem 12. století postavili rotundu Narození Panny Marie. Jména architekta, stavitelů a malíře překrásných zbožných fresek neznáme. Jen si můžeme představit to veliké umění s pouhým kladivem a zednickou lžící. Visel tu taky starobylý zvon. Když ho Němci za první války odváželi do slévárny kanónů, ležel na slámě žebřiňáku a vesnice ho doprovázela až k dráze. Teprve nedávno přízní přátel Pána Boha a českých dějin o svátcích tu vyzvání věrná jeho kopie. Ale skromné starobylé varhánky už tu nehrajou. Jsou v Praze v muzeu.

Na prastarý hřbitov, spíš hřbitůvek vzpomíná kamenná zeď dokulata. Věčně zelený trávník a břečťan zplanýroval, co kdysi připomínalo hroby, ale sedí tu jeden kvadrát, 50x50 opršelého pískovce, na něm železný kříž velikosti průměrného člověka tenkrát, což může být konec baroka. Krásná, dojemná, osobní, dnes by se řeklo umělecko-řemeslná práce vzdorující času zrovna tak jako vedle vozítek střežených osamělou lípou svatý Jan Nepomucký s pískovcovou identitou legendárně setřelou staletými dešti, sluncem a sněhy.

Ve slepé uličce má krámek všehochuti, dnes soukromá podnikatelka paní Helebrantová v bělostném plášti jako primářka v nemocnici na nedalekém Kladně. Dva plátky tlačenky, dvě okurky vytažené dřevěnými kleštěmi ze stolitrové sklenice.

V roce 1932 zde takových obchodů se zbožím smíšeným bylo čtyři, dále nákladní doprava, cihelna, sedm hostinců, dva koláři, kovář, krejčí, švec, pekař, dva rolníci, kteří konkurovali velkostatku knížete Lobkowicze, a dvě trafiky. Dnes před každým domem, bývalou chalupou, stojí škoda werke VW, život se koná v okolních městech a v metropoli. Ale všichni se rádi vracejí tam, kde noci jsou bez světelného smogu.

Z bývalé obecní váhy zřídil si letní byt místodržitel slepičího dvorku, včelínů a květinové a zeleninové zahrádky, stařec, solitér, pamětník. Vyprávěl by celé odpoledne. V tom zpustlém sadu se konala slavnostní odpoledne, v tom polozříceném altánu zpívávala Emma Destinová, rozená Kittlová, její tatínek dědeček byli majiteli dlouhatánské stodoly, kdysi plné zlatého zrní.

Naproti nový kolosální hřebčín styl EU, mezi poli HP (= koňských sil) řepky se pohupují na jezdeckých koních v erotorytmu superholky a jejich top manažéři.

Za humny heřmánek a rmen. Včeličky samotářky. Přelet separátních hejn vlaštovek, rorýsů a jiřic. V úhlu pohledu pole, louky, černý les, v popředí hora Říp, na obzoru Milešovka, Bezděz, Vlhošť, k východu Ještěd, Sněžka. Odstupňování modré. Ideální pro romantického malíře krajináře či neorealistu portrétistu, jemuž modelem sedí Praotec Čech.

Na zpáteční cestě Bořek neštěká. Starý pán: „Uznal vás. Vemte si pár vořechů na cestu a vy, paní, si nechte jeden na památku.“

V pedagogickém procesu, promiňte, při vyučování nejde osobní otázka tak na tělo. Do se zeptala: „Jak to, že víte, že je v Holubicích tak krásně?“ „Že myslíte, že jsem jako slepej. Ale, babička mi to vyprávěla, docela do detailu.“

Příště: Bořek neštěká výstražně, ale na uvítanou. To se na psí řeči dá uvidět.

„Přinesli jsme mu pár čerstvejch buřtíků, ať si smlsne.“ „Promiňte, je to aristokrat, přes plot nežere. Ale támhle vrátka jsou votevřený.“

Přespříště: Stoletý ořech poražen. Na pařezu kokrhá kohout. Milovnice stromů Do má na kahánku. Aby s ní necítil Bořek. Podává packu skrz plot a už věrnou, vlhkou pusinku.