Kousavý pes

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík završuje svůj srpnový „cikánský triptych“ fejetonů. Snad pod tíhou lásky k Romům, snad pod tíhou jejich strašného spílání.

Z textů Pravý hlas od Vepora, Hlas od Vepora zní pravdivě a tohoto Kousavého psa mi náhodou vzniká „cikánský triptych“, jejž dále hnáti nebudu, slibuju. Nejde mi z mysli výjev, který jsem tu zaznamenal minule, a nevěděl, co s ním: Obydlený dům už bez střechy, spíše ruina a rumiště, kam by měl být přísný zákaz vstupu — město Zvolen. Život na havárii jako havárie života. Zdá se až nepochopitelné, v jak zvířecích podmínkách může žít Homo sapiens, člověk rozumný, když týž druh žije jen o dvě stě metrů dál ve vilách s bazénem na zahradě. Vztah jedněch k druhým musí být jurodivý. A psychoanalýza či arteterapie nikomu nepomůže, ba ani psychiatrická léčebna. Natož komise pro začleňování vyčleněných.

Pod tíhou tohoto poznání jeví se Čunkův případ s vystěhovanými Romy z vybydleného vsetínského činžáku do unimobuněk několik verst za město, který nás před několika lety tak pobouřil, jako příkladný čin humanismem prodchnutý.

Tím se mi značně vyspravil i pohled na poměry v našem městečku, kde několik romských rodin, spíše jedna rozvětvenější rodina, žije v takzvaných holobytech, které jsou však vzhledem k symbolickému nájemnému v péči nájemníků. Dokonce vytvořili svou samosprávu, kterou vede Rom Baron Vandas, na Romy docela ras. Vždycky chodí za ředitelem našeho byťáku Countrym a žádá po něm barvy, aby si mohli sami vymalovat. Ta scéna je tak častá, až našince nemůže nenapadnout, že Romové velice rádi malují, aspoň každý rok. Malují hlavně ženy a děti, chlapi vydávajíce pokyny, které nikdo nerespektuje, tak rozčileně kouří před barákem.

Když malování nemá konce a Country přijde na kontrolu, obyvatelstvo baráku okamžitě začne sekat latinu a rychle a šikovně domaluje, a ženy začnou všude smýčit, kbelíky vody, až se bytečky zase lesknou. Obyvatelstvo baráku má Countryho rádo, i když na ně někdy i křičí, pokládají ho za svého velkého šéfa, kterého jako možná jediného z nás uznávají, protože v jeho očích vidí, že jemu by se také líbilo, kdyby i u něj doma malovala žena a děti, a on by mohl kouřit před barákem a občas na ně něco zahulákat.

Zato když přijdu do holobytů já na vyloženě přátelskou návštěvu, a svůj bezelstný úsměv nesu jim doslova na talíři, oni mně začnou okamžitě nadávat, abych si nemyslel, v tomhle strašným baráku nemalují pro své potěšení, ale že musí, protože jim stěny pořád plesniví, a všichni jsou z toho vážně nemocní. Musíte někdy větrat, bezmocně hlesnu, a oni „cožpak nevidíte, že větráme neustále“ a máchnou rukama k pečlivě zavřeným oknům, aby netáhlo.

Pod tíhou mé lásky k Romům, ne, pod tíhou jejich strašného spílání, velice nespravedlivého, jsem prosadil, abychom vyměnili v holobytech okna, a protože mi někdy nadávají opravdu hrozně, zvláště někteří asi dvacetiletí spratci, co nikdy nepracovali a pracovat nebudou, neboť „na zkurvené rasistické gádže žádnej rozumnej Rom dělat nebude“.

Romové velice rádi malují, aspoň každý rok. Malují hlavně ženy a děti, chlapi vydávajíce pokyny, které nikdo nerespektuje, tak rozčileně kouří před barákem. Repro DR

Začal jsem na ně řvát taky, „ať se na nás klidně vyserou, postačí, když uživí sebe“, a oni mě pak žádali, abych se jim omluvil. Což jsem učinil. A vysvětlili mi, že na mě řvou proto, jelikož se doslechli, že se mi v městečku říká „ten, který miluje Romy“, takže ten jejich křik je jen výzva, abych se do nich lépe začlenil. Že oni jsou nejen samospráva té své ubohé bytovky, ale jsou také členy Romské začleňovací komise gádžů do jejich etnika. A když by mi bylo nejhůř, nabídli mi, můžu s nimi bydlet v holobytech, mě by snesli. Cítil jsem hřejivě, jak je potěšení na mé straně, i když Countryho by tu snesli nepochybně mnohem raději.

Nicméně budu muset v radě prosadit, abychom příští rok holobyty zateplili kvůli té jejich plísni, z níž jsou všichni tak nemocní. Nemysleme si, malovat ale budou stejně, protože Romy prostě malovat baví, a to mi nikdo nevymluví.

Nepomůže vám, když se já stanu Romem, leda bychom udělali takovej disent, škoda že už nežije opat Opasek nebo pater Zvěřina. Rozhodně by bylo lepší, kdyby někdo z vás, třeba Baron Vandas a třebas i Královna Krásy, kandidoval v příštích komunálních volbách za naše nezávislé uskupení zvané Politbyro. No ty by mě v Politbyru hnali — hned jsem se zděsil svých slov. Aspoň to gesto, no co nám zbývá… uklidnil jsem se.

Nepomůžete nám, když nás dáte na svou kandidátku, a už na radnici nebudete, pomůže nám, když nebudeme na vaší kandidátce, a vy tam budete, bystře opáčil Baron Vandas, čímž prokázal, že vskutku by na té kandidátce měl být. Zároveň řekl dost krutou pravdu: osud Romů je v rukou našich, nikoli v jejich, jak po nich chceme.

Podobně jako kdysi například můj osud byl v rukou komunistického establishmentu. A změnil to až převrat…

Vůbec jsem se nedostal k případu kousavému psa. Někdy příště. Že nebudu už psát o Romech, nevěřte mi. A až příště na mě ti někteří dvacetiletí spratci budou zase řvát, že v takové barabizně, co jsou z ní všichni jenom nemocní, bydlet nebudou, klidně jim řeknu, ať se zajedou podívat do Zvolena.

    Diskuse
    ZV
    August 25, 2015 v 10.50
    To je hezkej text, díky!
    August 25, 2015 v 18.49
    Extrém, který se podařil našim aktivistům: Romové žijí pocitem, že jim Gadžové ubližují a že za to, jak nyní žijí, nemohou oni sami, ale Gadžové. I když mají v lecčem pravdu. Říká se, že Romové jsou jako děti. Který aktivista by své děti neustále vodil za ručičku a nepřipravoval je pro praktický život? Asi žádný. Přesto se k Romům takto chovají. Zbavují je prakticky snahy aktivně přistoupit ke svým životům. Jsou na to navíc pyšní a a za to dobře honorovaní. Děs.
    Navíc pak udržují v Romech pocit pernamentního ublížení. V praxi to pak vypadá tak, že otec dvou malých Romů, kteří kradou jak straky, při projednávání jejich trestné činnosti, po celou dobu jednání křičel, že ostatní jsou z.....í rasisté a že si to s nimi vyřídí.
    Povzbudivé pro tento pocit ublížení jsou i filmy, v níchž se vypíchne vzácná vyjímka, a budí se jí dojem, že všichni Romové se snaží pracovat a nemohou jen kvůli Gádžům. No co, jsou na takové filmy granty a že nadělají víc škody, než úžitku, neboť zkreslují notně realitu, tvůrce netrápí. Penízky v kapse umlčí svědomí.
    Ve stavu, do jakého Romy dostali všichni ti "dobráci", kteří je odnaučili se o sebe postarat, odnaučili je pracovat, je téměř nemožné, pokusit se je začlenit do společnosti. Jsou navyklí životu na dávkách, naučili se, jak se dostat ke všem těm "sirotčím" důchodům, "ošetřovatelským" dávkám pro prarodiče atd. V tomhle jsou již mistři. Bohužel pro ně i pro nás.
    Neboť na tohle nepotřebují ani úspěšně absolvovat povinnou základní docházku, což vědí a řídí se tím. Jejich přístup k dětem postrádá pocit zodpovědnosti vůči nim, neboť stát se postará. Výchova dle toho vypadá. Porodnost taktéž.
    Jenže šrouby se utahují. Platí víc než jindy, že "kdo chvíli stál, již stojí opodál". Ti, kteří nechavají Romy stát, se sice dobře zabezpečují, ale škoda vzniklá jejich činností narůstá.
    Slovenští Romové sice někde ve Zvolenu žijí jako zvířata, ale chodí už k nám za prací. To já vidím jako strašně důležité. Důležitější než to, zda mají doma vymalováno. Jenom práce může Romy začlenit do společnosti. Jenom život za vlastní vydělané peníze v nich vypěstuje pocit odpovědnosti za sebe, za své děti, pozvedne je. Pokud tuto základní pravdu aktivisté nechápou, měli by svůj altruismus napřít jiným směrem. Nebo nedělat nic. Je to lepší než trvale škodit. Furt platí, že aktivní blb je horší, než školený diverzant.
    PS. Vím, že to, co jsem psal, se nevztahuje na všechny Romy. Je škoda, že aktivisté s těmi začleněnými nepracují jako s pozitivními vzory. Pokud ano, tak zřejmě málo. Ale to je dáno nemotivačností systému. Pokud je aktivista placen za to, že vydává brožůry a vodí malé Romy do Zoo, proč by měl dělat něco jiného?
    JN
    August 26, 2015 v 8.54
    Luďkovi Ševčíkovi
    Souhlasíte s tvrzením, že pokud se o jedno pracovní místo uchází gadžo a Rom, dostane ve většině případů přednost gadžo, a to nikoli na základě svých větších dovedností, ale jen na základě toho, jak vypadá?
    August 26, 2015 v 10.17
    Souhlasím pane Nusharte.
    Většinová zkušenost majority bohužel i tohle předurčuje.
    Nicméně vraťme se k pracovním příležitostem. Opět se budu opakovat. Proč si musí můj bývalý zaměstnavatel řadu let vozit pracovníky, a z toho ve velké míře Romy, ze Slovenska, když je u nás tolik Romů /a nejen jich/ bez práce? Věřte, že to není v žádném případě nízkou mzdou, platil vždy zaměstnancům slušně! A jestliže bez problémů zaměstná Romy ze Slovenska, kterým musí navíc zajistit ubytování, proč by nezaměstnal naše Romy? Tady to není o tom, jak kdo vypadá, tohle s rasismem nemá nic společného.
    Jeden čas si museli nezaměstnaní donést na ÚP 3 potvrzení z firem, že pro ně není práce. Romové z našeho okresu si k nám nechodili pro práci, chodili si pro potvrzení, že práce není. Když jim kolega řekl, že potvrzení nedostanou, ale práci ano, už jsme je neviděli. Do práce nastoupila, co pamatuji, jen jedna mladá Romka. Pracovala asi dvě hodiny, pak si sedla a usedavě plakala. Zbytek dopoledne. Pak jí jel vlak, takže odjela a už jsem jí opět nikdy neviděli.
    Abych ale nepaušalizoval. Podobné případy jsem měli i s Gadži. Ovšem zatímco z nich se takto chovalo zhruba 20-30 %, Romové byli stoprocentní. Tedy naši, ne slovenští.
    Na Slovensku asi nemají tolik neziskovek a tak se jejich Romové naučili pracovat. Jak vidno, ušetřili bratři Slováci dvakrát a ještě tím udělali pro Romy to nejlepší, co mohli.
    MP
    August 26, 2015 v 14.44
    Luďkovi Ševčíkovi
    Ale to víte, že mají na Slovensku neziskovek jak když máku naseje. Netěšte se, neziskovky jsou dneska všude, důsledek globalizace. A lidí, kteří vědí, že člověk, který dře jako vůl, je osel, najdete taky všude dost. Oni jsou lidé všimavé potvory a docela rychle postřehnou, že když se necháš dřít jako hovada, tak tě taky tak platí.
    August 26, 2015 v 17.38
    O počtu "neziskovek" na Slovensku nemám šajnu, takže je možné, že se mýlím. V každém případě slovenští Romové jezdí za prací k nám, což je pro ně pozitivní. Někdo je k tomu musel pohnout. Nám se takový impuls nepovedl.
    Myslím, že naši Romové nejsou tak uvědomělí, aby odmítali práci kvůli tomu, že se domnívají, že je někdo chce vykořisťovat. Nepracují, protože nemusí. Babička paterčat přece odmítla se o ně starat za 10 tisíc měsíčně s tím, že se jí to nevyplatí. Kdyby byl systém funkční, nemusel by tu trapnost vidět stát v téměř přímém přenosu.
    Já bych se chtěl vrátit k práci jako takové. Věřím, že práce polidštila opici. Že i při jednoduchých pracovních pracovních úkonech se člověk rozvíjí. Že pocit vykonané práce člověka těší. V práci získá sociální kontakty. Vypracuje si velmi důležité pracovní návyky. Naučí se úctě k práci druhých, úctě k hodnotám. Jeho děti v něm získají potřebný vzor. On získá pocit, že zde není zbytečný. Stoupne sám u sebe na ceně. Jeho okolí jej uznává, respektuje. Stoupá na společenském žebříčku, neboť přestává být sockou.
    Počítal jsem to zde již 100x. Počet našich nezaměstnaných a počet zaměstnaných cizinců na nenáročných pracovních zařazeních. Ať aktivisté zajistí Romům práci a začnu si jich vážit. Chodit si s nimi popovídat mohou až po té práci.
    ??
    August 27, 2015 v 9.59
    Bez komentare.