Chci přispět X

Rožnov pod Radhoštěm. Monokulturní půvab maloměsta

Poslední fejeton zbyl na správce rubriky Názory. Jeho předmětem je čtyřdenní dovolená v Beskydech. Anebo ne?...

Pocházím z téměř stotisícových Pardubic, města, které dnes již samo definuje svou existenci výhradně konfliktem se sousedním Hradcem Králové, jelikož slovnímu spojení „město perníku“ daly nový význam četné pervitinové komunity. Většinu svého „produktivního“ života jsem spojil s Brnem, jeho knihovnami, univerzitami, kavárnami a redakcemi.

Svoje dětství jsem trávil v přírodě poměrně poctivě (na můj vkus dítěte s drasticky odřenými koleny z nekompromisního polabinského betonu někdy až moc). Názvy míst si však nepamatuji a obrazy zůstaly nenávratně deformované dětskou perspektivou. A vyprávění á la Amelie z Montmartru, které by se odehrávalo na sídlišti, by připomínalo spíš psychologický thriler než pohádku.

Ze svých pubertálních turistických eskapád si toho moc nepamatuju, neboť jsem je absolvoval pod vlivem silných dávek Zyrtecu a Zodacu. Bral jsem je kvůli alergii, která je tou mou daní za to, že jsem na svém pardubickém sídlišti vyrůstal s výhledem na Paramo. Jeho tajuplné a nikým nevysvětlené exploze se všechna ta nekonečná léta ozývaly řádově jednou do měsíce. Ze všech autoimunitních chorob je srpnové smrkání a svědění očí stále ještě výhrou, své chemičce jsem vděčný, že mi do vínku nenadělila střevní choroby jako mnoha mým vrstevníkům.

Ze všech „míst“, které si ze své perspektivy můžu dovolit posuzovat, zbývá jediná kategorie: maloměsto. Své čtyři dny relativního odpočinku jsem se letos souhrou okolností rozhodl spojit z patnáctitisícovou beskydskou hříčkou jménem Rožnov pod Radhoštěm…

České dráhy patrně vytvořily jakýsi komplot s tahouny automobilového průmyslu – i největšímu romantikovi vytane při jeho strastiplné cestě přes Valašské Meziříčí ve zpožděném vlaku s neotevíratelnými okny a vypnutou klimatizací na mysli „automobil“. Nemůže totiž využít vlak k jeho hlavní výhodě – možnosti četby, jelikož se mu po několika minutách v pohybujícím se pekle rozpustily papíry vlivem potu krápajícího čůrkem z nosu.

Spolujízda páchnoucích festivalníků je pořád tou lepší variantou. Ta horší na sebe nenechá dlouho čekat: korzující skupinka ožralých bílých mužů se vrací z teambuildingu jednoho ze svých startupů, kde si několik dní vzájemně dodávali sebevědomí v otázce toho, jak přijatelné je chovat se jako agresivní debil – kontakt s realitou pak bývá zdrcující, a to především pro realitu.

Ač v tričku Gant, mladý byznysmem ve vlaku EuroCity brzy ukazuje v plné parádě hlavní českou devízu. Tou je časový rekord a verbální úspora, v kterých kdy kdo dokázal vyjádřit rasismus a šovinismus (to když s prázdnou lahví Jacka Danielse vysvětloval parodováním japonštiny jednomu z cestujících Asiatů, že chce souložit s jeho přítelkyní).

To už jsme ale v Rožnově. I mezi tiché stěny jeho malebných domečků dolehl strach z cizího. Nevyžádanou uvítací gardou je hned před branami nádraží mladý pár s kočárkem. Houpající tatínek se k mému překvapení honosí tričkem s až nečekaně neúprosným politickým statementem „STOP multikulti – SAVE the nation“. To ještě nemám ani potuchy, jak moc se jemu a jemu podobným tenhle hrdinský záměr daří…

Jedna z rožnovských stěn ukazuje zkřížení srpu s kladivem coby střed, který končí zničením obou symbolů pracujících. Národ a antikomunismus byly hlavními politickými sděleními, která rožnovský streetart nabízel. Foto Petr Bittner

Za celé čtyři dny jsem potkal maximálně dvě skupinky starších německých turistů a dva Poláky – všechno bezpeční, dostatečně zaopatření běloši. Strach z přívalu cizích kultur na prsou nestaví ohromného bílého muže v tomhle kontextu do příliš hrdinského světla. A jsou vůbec třeba Poláci hrozbou pro český národ, když jsou jiným národem? Rytíře monokulturního sídliště jsem se na to nakonec nezeptal, ze strachu, že zjistí, jak velkým nebezpečím pro národ jsem já.

Když jsem příliš dlouho vystaven kontaktu s jedinou rasou a jedinou kulturou, dostávám deprese. Připadám si pak jako v nějaké šlechtitelské stanici. Jinak poklidný Rožnov působí dojmem jakéhosi skanzenu. Před touhle depresí jsem se třetí den pokusil uniknout do skutečného Skanzenu…

Udržovaná dřevěná vesnička ve stráni plná zachovalých roubenek je skutečnou upomínkou staročeských tradic. A jak je to dnes se vším malebným v našich regionech, i tato záchranářská mise českých kulturních tradic je financovaná z norských fondů.

Norské granty zachraňují českou kulturu všude, kam se podíváte. Foto Petr Bittner

Rožnov pod Radhoštěm byl ale především vizuální úkazem. Jeho zbytek se tedy pokusím vyjádřit fejetonovým pásmem všeříkajících fotogalerií:

Vítězství národa a porážka komunismu nabízejí v Rožnově ideální prostředí pro zakládání podnikatelských klubů. Foto Petr Bittner

Na jeden z místních domů kdosi zaútočil čímsi, co připomínalo praseční krev. Foto Petr Bittner

O tradiční genderové role se vede ostrý boj i v regálech supermarketů. Foto Petr Bittner

Miluji lokální kina. To rožnovské, které jsem navštívil opakovaně, si na mě však počíhalo s cenou 130 korun za vstupenku. Ve filmu hrál a režíroval jej Adam Sandler. Nejltrefnější recenzi mu udělil pětiletý chlapec, který se po dvaceti minutách hystericky rozplakal a utekl do beskydských lesů. Foto Petr Bittner

Co by se stalo, kdyby kdysi dinosaury nevyhubil asteroid, a oni se dožili sexuální revoluce? Aranžmá gumových dinosaurů ve výloze místního hračkářství by se dalo nazvat "Křížením proti vyhynutí - varianta brontodaktyl". Foto Petr Bittner

V oboru služeb jsou v Rožnově tak daleko, že nejsem ani schopen dohlédnout význam: balení dárků do balónků. Foto Petr Bittner

Levicovou revoluci v Rožnově patrně zahájí zvířátka. Semeništěm jejich alterglobalizačního vzdoru je samosprávný zverimex. Foto Petr Bittner


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.