Když se potkají dva Vietnamci, jeden druhého se zpravidla zeptá: „Quê bạn ở đầu?“ Kde je tvá rodná vesnice? A ano, sice se ptá, kde je vaše rodiště, správná odpověď však leží v místě narození vašeho otce — vašeho rodu.

Abych tedy odpověděla na otázku, moje „quê“ je v Nam Định. V tichém městě ležícím v severní části Vietnamu při deltě Rudé řeky. Je hlavním městem stejnojmenné provincie a někdejším domovem dávných bohů a vládnoucích dynastií, hrdinů národa a mé rodiny.

Pro oko Evropana by Nam Định mělo zřejmě stejnou poetiku jako každé jiné asijské město. Dnem i nocí neutuchající troubení motorek a cinkání jízdních kol v absurdní míře obtěžkaných zbožím, plastové pytlíky se zlatými rybičkami v pouličních stáncích, štěbetání dětí bezstarostně běhajících po silnicích a nekonečné vyvolávání podomních prodejců s dvoukoláky plnými mušlí, rýžové kaše a čerstvé mučenkové šťávy s limetkou.

Jen několik minut za městem je ticho. Uprostřed lesů, mezi ruinami starověkých chrámů vládnou duchové. Najdete zde pagody se zakroucenými střechami, tajemné mnohaposchoďové věže, palmové aleje a vodní parky. Evropan by tiše pozoroval obyčejné lidi, kteří dennodenně přicházejí s malými dary v podobě ovoce či sladkostí, aby se tu přimluvili u starých králů, poděkovali nebo si jen přišli povídat se svými předky, k jejichž hrobům mají daleko.

Když jsem poprvé přijela do Vietnamu, prožila jsem jakousi lehkou formu kulturního šoku, pokud se o něčem takovém dá v našem globalizovaném světě vůbec mluvit. Splašený život na ulici, sousedské vztahy, duchovno a bázeň z autorit. Byla jsem onou vyděšenou Evropankou ve světě diametrálně odlišném, než ten, který jsem doposud znala. Cizinkou v zemi svých vlastních rodičů.

Tím by se asi mohl příběh uzavřít a milý čtenář by odtušil: „No jo, a co čekáte, když se narodíte v Praze?“ Asi nic jiného, ostatně pro Vietnamce žijící v zahraničí existuje i samostatný pojem — „Việt Kiều“, neboli v překladu „vietnamský dočasný obyvatel“. Ve Vietnamu skutečně nejsem ničím jiným než dočasnou obyvatelkou.

O to zajímavější byla zkušenost, kterou jsem získala při vstupu do bytů mých příbuzných. Zatímco na ulici panoval chaos a běs, mezi zdmi domu jsem se najednou cítila tak bezpečně, že mě to samotnou překvapilo. Chod domácnosti byl tak důvěrně známý, že jsem navzdory vlhkosti vzduchu a ustavičnému ruchu z ulice zcela zapomněla, že jsem tisíce kilometrů vzdálena od svého přirozeného prostředí. 

Strávili jsme v Nám Định dva týdny. Za úsvitu jsme šli s babičkou na místní trh, kde jsme koupili čerstvé ovoce a maso a pozorovali jsme, jak v parku v ranním oparu cvičí mladí i staří tai-chi. Pak jsme zašli na snídani za roh ulice, kde sousedka každé ráno prodávala domácí rýžové koláčky. Dvakrát týdně jsme čekali na ulici na pána na motorce. Přímo na ulici nám připravil čerstvou plněnou bagetu, zabalil ji do novinového papíru a jel se svojí Hondou zas o blok dál. Odpoledne jsme se proháněli ulicemi a ochutnávali zmrzlinu s rýží, kokosové želé či hranolky ze sladkých brambor.

Způsob, jakým jsem prožívala pobyt ve Vietnamu zřejmě nebude snadno zopakovatelný. Nacházela jsem se daleko od svého domova, a přitom se cítila jako doma. Jsem skutečně „Kiều“, ale nikdo mi nikdy neodpáře „Việt“.

Pokud se jako Evropané s nevietnamskými kořeny rozhodnete vydat k deltě Mekong a městečko Nam Định najdete, doporučuji si ho projít s někým, kdo jej zná. Je to nevšední způsob, jak okusit autentickou vietnamskou kulturu, aniž byste byli zahlceni turisty a těmi, co se snaží turisty okrást.

A navštivte i zbytek Vietnamu, když už tam budete. Je to vážně pěkná země.