O Václaváku s láskou

Středeční fejeton Filipa Outraty nás zavede na nejslavnější české náměstí. V osobní perspektivě člověka, který tu prožil svůj život, může jít o náměstí, na kterém dějiny ukazovaly svůj majestát a zároveň se měnily v kýč.

Když jsme se přestěhovali z malebné vesnické Malé Strany do Krakovské ulice pár metrů od Václavského náměstí, byla to pro kluka ve třetí třídě, který si ze všeho nejraději četl, úplná revoluce. V první polovině 80. let Kampa, kde jsme dosud bydleli, ještě v mnohém připomínala svět Nerudových Povídek malostranských. Václavák, to byl pro malého obyvatele této vnitropražské vesnice sen o velkém městě, o velkém světě.

Ten sen se pro mě stal skutečností. Ačkoli se to může zdát divné, nikdy se mi doopravdy nezastesklo po romantické kráse malostranských parků a zahrad, dokonce ani po nacházení mincí z 19. a někdy dokonce i 18. století na březích Čertovky. Dodnes vzpomínám na ten pocit, když jsem si odnášel první knihu koupenou v jednom z několika knihkupectví na Václaváku. Pocit, že začíná jiný, otevřenější, zajímavější život.

Ten pocit se měrou vrchovatou naplnil o několik let později, když jsem díky svému bydlišti zažil události ledna a listopadu 1989 zblízka, přímo na dosah ruky. Pro čtrnáctiletého chlapce to byl zásadní, s ničím nesrovnatelný zážitek. Bylo to, jako by se nad Václavákem rozestoupilo nebe a sestoupily samy Dějiny. K velkým příběhům mýtů a bájí, které jsem miloval, přibyl nový velký příběh, tentokrát ale takový, který jsem sám prožíval.

Bylo to, jako by se nad Václavákem rozestoupilo nebe a sestoupily samy Dějiny. Foto Filip Outrata

Ztráty doby svobody
Jedním z důsledků velkého vpádu Dějin bylo to, že Václavské náměstí, jak jsem je důvěrně znal, začalo postupně mizet a měnit svou tvář. Zanikla prostorná Václavská pekárna (stejně jako její malostranská sestřička v Mostecké ulici) a místo ní se objevilo jedno z prvních kasin, působivě lákající vířícími bankovkami. Zanikl – jako tolik dalších – mléčný bar na rohu Václaváku a Opletalky, s kachlíky s vyobrazeními znamení zvěrokruhu. Místo něj nastoupil podivný butik bez chuti a zápachu.

Nové době podlehla dokonce i místa mému srdci nejbližší, jako knihkupectví Melantrich dole na Můstku, kde jsem v útulných zastrčených kójkách strávil s knihami mnoho krásných chvil. Dům potravin naproti Muzeu, elegantní (jak si ho vybavuji) svět různých lahůdek, dobyl vetřelec jménem McDonalds. Stejně jako na Malé Straně v Mostecké ulici opět McDonalds nahradil a nenávratně odkázal do vzpomínek bufet a mléčný bar U Hradeb.

Jakoby se sentiment spojený s listopadovou revolucí a jejím nejviditelnějším protagonistou ještě jednou vrátil na jeviště a dal poslední sbohem divákům. Foto Filip Outrata

Václavák začaly společně dobývat globalizovaný konzumní a ryze český nevkus postveksláckého typu. Stánky s občerstvením, to je samostatná kapitola v dějinách václaváckého nevkusu. Přináší stále nové plody, jako v poslední době třeskutě vtipná „korupční“ výzdoba stánku Kmotr pizza. Dojem, který opakovaně potvrzují zahraniční média, totiž že pražské Václavské náměstí je místo nepříjemné a nehostinné, může jeho dlouholetý obyvatel bohužel potvrdit.

Mezi ztrátami dosud naštěstí nebylo mnoho demolic. Václaváku se zatím vyhnul osud domu s cukrárnou U Myšáka ve Vodičkově, který se znenadání zřítil, aby mohl být nahrazen novostavbou s luxusními byty včetně sídla Romana Janouška. Někomu se možná zdá úpornost boje za „ten dům na Václaváku“, totiž dům na rohu náměstí a Opletalovy ulice, přehnaná. Ten, kdo kolem toho domu chodil každý den do školy a jeho jednoduchý styl s elegantní zelenou střešní nástavbou se mu vryl do paměti, to pochopitelně vidí jinak.

Duše místa, souhrn jeho architektury, jedinečného sjednoceného stylu, je jen jedna a každá rána ji ničí. Tak jako nedávná divoká demolice sousední Pražské akciové tiskárny s fasádou z roku 1912, zřejmě odveta developerova za průtahy ve věci roháku, jehož parcelu pro svůj projekt „Květinového domu“ potřebuje.

Namísto velebné revoluční jednomyslnosti dnešním představením vládne roztříštěnost názorů, kakofonie hlasů… Foto Filip Outrata

Jeviště dějin u Koně
Historie se však na Václaváku nezastavila ani poté, co se z velkých revolučních Dějin poznenáhlu opět staly obyčejné šedé dějiny. Horní část Václavského náměstí, místo zvané U koně a sloužící jako prostor i pro setkávání ryze soukromá, zažila za pětadvacet polistopadových let nejrůznější demonstrace, manifestace a happeningy. Namísto velebné revoluční jednomyslnosti dnešním představením vládne roztříštěnost názorů, kakofonie hlasů…

Pozoruhodný návrat k nostalgii listopadové doby zažilo jeviště u Koně v prosinci 2011. Záplava svíček jakoby stékala z podstavce Myslbekova pomníku a valila se po náměstí. Vedle svíček desítky a stovky papírků, vzkazů a obrázků. Bylo to působivé. Jakoby se sentiment spojený s listopadovou revolucí a jejím nejviditelnějším protagonistou ještě jednou vrátil na jeviště a dal poslední sbohem divákům.

Sledovat, jak se historie mění v kýč, i to je jeden z údělů Václavského náměstí. Foto FIlip Outrata

Rozesmátá tvář Václava Havla na obřím plakátu na fasádě Národního muzea v těch dnech působila přirozeně. Když se o několik let později na témže místě objevil stejný portrét, tentokrát s nápisem Havel navždy, působilo to spíš jako vytváření kultu osobnosti. Sledovat, jak se historie mění v kýč, i to je jeden z údělů Václavského náměstí.

V poslední době vídám na plácku pod Koněm stále častěji hlučné evangelizátory. I to je asi znamení doby: náboženství ochuzené o svůj sociální rozměr a redukované na prožitek jednotlivce, nabízený s vlezlostí komerční reklamy a úporností těch nejzaťatějších aktivistů. Svatí patroni českých zemí se na to vše dívají s nekonečnou trpělivostí.

Stánky s občerstvením, to je samostatná kapitola v dějinách václaváckého nevkusu. Přináší stále nové plody, jako v poslední době třeskutě vtipná „korupční“ výzdoba stánku Kmotr pizza. Foto Filip Outrata

Co zůstává a co stojí za vidění
Co dnes Václavák nabízí zajímavého, jedinečného, lákavého? Pár věcí se přece jen najde. Odjakživa miluji pasáže u náměstí, ty rozsáhlé, jako je spletitý a rozložitý komplex mezi Lucernou, U Nováků a divadlem ABC, i ty kratší, jako je pasáž Merkur mezi Štěpánskou a Ve Smečkách. Tyhle uzavřené prostory, které zároveň vedou někam jinam a představují jinou, alternativní trasu, pro mě vždy dávaly Václavskému náměstí skutečnou otevřenost a rozměr tajemství.

Svůj nadčasový půvab a styl si pasáže zachovávají dodnes. Kromě neodolatelně zašlé a ušlechtile prýskající Lucerny (tak trochu se děsím chvíle, kdy dojde na její rekonstrukci, jakkoli to je potřebné a nutné) je to třeba protilehlý Světozor otevírající se do Františkánské zahrady, jedinečné oázy zeleně střežené mohutnou lodí chrámu Panny Marie Sněžné, a na druhé straně pokračující do pasáže Alfa se zaniklým věhlasným kinem a neuvěřitelně roztomilým krámkem ve tvaru okrouhlého kiosku. Ten krámek patří údajně jedinému pražskému hodináři.

Svatí patroni českých zemí se na to vše dívají s nekonečnou trpělivostí. Foto Filip Outrata

Pasáže Lucerna a Světozor jsou domovem dvou biografů, které přežily vlnu zanikání kin na Václavském náměstí a okolí (kromě Alfy nepřežil Blaník, Hvězda, Praha, Jalta…), a etablovaly se jako kina artová a festivalová. Festivalovou, uměleckou a nevšední atmosféru má i Palác Langhans ve Vodičkově ulici, mekka všech milovníků fotografování s galerií a několikapatrovým centrem FotoŠkoda. Příklad po všech stránkách vydařené rekonstrukce historického objektu.

Milovník knih nemůže na závěr opomenout knihkupectví. K opulentnímu paláci s horami knih jménem Luxor, největšímu obchodu s knihami v ČR, jsem dosud důvěry a náklonnosti nenabyl. Nejraději mám knihkupectví Academia na rohu Náměstí a Vodičkovy. V příjemném prostoru s kavárnou a přístupným balkónem se rád vyskytuji. Třeba se tam, až se příště vypravíte na Václavák, potkáme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.