O Václaváku s láskou
Filip OutrataStředeční fejeton Filipa Outraty nás zavede na nejslavnější české náměstí. V osobní perspektivě člověka, který tu prožil svůj život, může jít o náměstí, na kterém dějiny ukazovaly svůj majestát a zároveň se měnily v kýč.
Když jsme se přestěhovali z malebné vesnické Malé Strany do Krakovské ulice pár metrů od Václavského náměstí, byla to pro kluka ve třetí třídě, který si ze všeho nejraději četl, úplná revoluce. V první polovině 80. let Kampa, kde jsme dosud bydleli, ještě v mnohém připomínala svět Nerudových Povídek malostranských. Václavák, to byl pro malého obyvatele této vnitropražské vesnice sen o velkém městě, o velkém světě.
Ten sen se pro mě stal skutečností. Ačkoli se to může zdát divné, nikdy se mi doopravdy nezastesklo po romantické kráse malostranských parků a zahrad, dokonce ani po nacházení mincí z 19. a někdy dokonce i 18. století na březích Čertovky. Dodnes vzpomínám na ten pocit, když jsem si odnášel první knihu koupenou v jednom z několika knihkupectví na Václaváku. Pocit, že začíná jiný, otevřenější, zajímavější život.
Ten pocit se měrou vrchovatou naplnil o několik let později, když jsem díky svému bydlišti zažil události ledna a listopadu 1989 zblízka, přímo na dosah ruky. Pro čtrnáctiletého chlapce to byl zásadní, s ničím nesrovnatelný zážitek. Bylo to, jako by se nad Václavákem rozestoupilo nebe a sestoupily samy Dějiny. K velkým příběhům mýtů a bájí, které jsem miloval, přibyl nový velký příběh, tentokrát ale takový, který jsem sám prožíval.
Ztráty doby svobody
Jedním z důsledků velkého vpádu Dějin bylo to, že Václavské náměstí, jak jsem je důvěrně znal, začalo postupně mizet a měnit svou tvář. Zanikla prostorná Václavská pekárna (stejně jako její malostranská sestřička v Mostecké ulici) a místo ní se objevilo jedno z prvních kasin, působivě lákající vířícími bankovkami. Zanikl — jako tolik dalších — mléčný bar na rohu Václaváku a Opletalky, s kachlíky s vyobrazeními znamení zvěrokruhu. Místo něj nastoupil podivný butik bez chuti a zápachu.
Nové době podlehla dokonce i místa mému srdci nejbližší, jako knihkupectví Melantrich dole na Můstku, kde jsem v útulných zastrčených kójkách strávil s knihami mnoho krásných chvil. Dům potravin naproti Muzeu, elegantní (jak si ho vybavuji) svět různých lahůdek, dobyl vetřelec jménem McDonalds. Stejně jako na Malé Straně v Mostecké ulici opět McDonalds nahradil a nenávratně odkázal do vzpomínek bufet a mléčný bar U Hradeb.
Václavák začaly společně dobývat globalizovaný konzumní a ryze český nevkus postveksláckého typu. Stánky s občerstvením, to je samostatná kapitola v dějinách václaváckého nevkusu. Přináší stále nové plody, jako v poslední době třeskutě vtipná „korupční“ výzdoba stánku Kmotr pizza. Dojem, který opakovaně potvrzují zahraniční média, totiž že pražské Václavské náměstí je místo nepříjemné a nehostinné, může jeho dlouholetý obyvatel bohužel potvrdit.
Mezi ztrátami dosud naštěstí nebylo mnoho demolic. Václaváku se zatím vyhnul osud domu s cukrárnou U Myšáka ve Vodičkově, který se znenadání zřítil, aby mohl být nahrazen novostavbou s luxusními byty včetně sídla Romana Janouška. Někomu se možná zdá úpornost boje za „ten dům na Václaváku“, totiž dům na rohu náměstí a Opletalovy ulice, přehnaná. Ten, kdo kolem toho domu chodil každý den do školy a jeho jednoduchý styl s elegantní zelenou střešní nástavbou se mu vryl do paměti, to pochopitelně vidí jinak.
Duše místa, souhrn jeho architektury, jedinečného sjednoceného stylu, je jen jedna a každá rána ji ničí. Tak jako nedávná divoká demolice sousední Pražské akciové tiskárny s fasádou z roku 1912, zřejmě odveta developerova za průtahy ve věci roháku, jehož parcelu pro svůj projekt „Květinového domu“ potřebuje.
Jeviště dějin u Koně
Historie se však na Václaváku nezastavila ani poté, co se z velkých revolučních Dějin poznenáhlu opět staly obyčejné šedé dějiny. Horní část Václavského náměstí, místo zvané U koně a sloužící jako prostor i pro setkávání ryze soukromá, zažila za pětadvacet polistopadových let nejrůznější demonstrace, manifestace a happeningy. Namísto velebné revoluční jednomyslnosti dnešním představením vládne roztříštěnost názorů, kakofonie hlasů…
Pozoruhodný návrat k nostalgii listopadové doby zažilo jeviště u Koně v prosinci 2011. Záplava svíček jakoby stékala z podstavce Myslbekova pomníku a valila se po náměstí. Vedle svíček desítky a stovky papírků, vzkazů a obrázků. Bylo to působivé. Jakoby se sentiment spojený s listopadovou revolucí a jejím nejviditelnějším protagonistou ještě jednou vrátil na jeviště a dal poslední sbohem divákům.
Rozesmátá tvář Václava Havla na obřím plakátu na fasádě Národního muzea v těch dnech působila přirozeně. Když se o několik let později na témže místě objevil stejný portrét, tentokrát s nápisem Havel navždy, působilo to spíš jako vytváření kultu osobnosti. Sledovat, jak se historie mění v kýč, i to je jeden z údělů Václavského náměstí.
V poslední době vídám na plácku pod Koněm stále častěji hlučné evangelizátory. I to je asi znamení doby: náboženství ochuzené o svůj sociální rozměr a redukované na prožitek jednotlivce, nabízený s vlezlostí komerční reklamy a úporností těch nejzaťatějších aktivistů. Svatí patroni českých zemí se na to vše dívají s nekonečnou trpělivostí.
Co zůstává a co stojí za vidění
Co dnes Václavák nabízí zajímavého, jedinečného, lákavého? Pár věcí se přece jen najde. Odjakživa miluji pasáže u náměstí, ty rozsáhlé, jako je spletitý a rozložitý komplex mezi Lucernou, U Nováků a divadlem ABC, i ty kratší, jako je pasáž Merkur mezi Štěpánskou a Ve Smečkách. Tyhle uzavřené prostory, které zároveň vedou někam jinam a představují jinou, alternativní trasu, pro mě vždy dávaly Václavskému náměstí skutečnou otevřenost a rozměr tajemství.
Svůj nadčasový půvab a styl si pasáže zachovávají dodnes. Kromě neodolatelně zašlé a ušlechtile prýskající Lucerny (tak trochu se děsím chvíle, kdy dojde na její rekonstrukci, jakkoli to je potřebné a nutné) je to třeba protilehlý Světozor otevírající se do Františkánské zahrady, jedinečné oázy zeleně střežené mohutnou lodí chrámu Panny Marie Sněžné, a na druhé straně pokračující do pasáže Alfa se zaniklým věhlasným kinem a neuvěřitelně roztomilým krámkem ve tvaru okrouhlého kiosku. Ten krámek patří údajně jedinému pražskému hodináři.
Pasáže Lucerna a Světozor jsou domovem dvou biografů, které přežily vlnu zanikání kin na Václavském náměstí a okolí (kromě Alfy nepřežil Blaník, Hvězda, Praha, Jalta…), a etablovaly se jako kina artová a festivalová. Festivalovou, uměleckou a nevšední atmosféru má i Palác Langhans ve Vodičkově ulici, mekka všech milovníků fotografování s galerií a několikapatrovým centrem FotoŠkoda. Příklad po všech stránkách vydařené rekonstrukce historického objektu.
Milovník knih nemůže na závěr opomenout knihkupectví. K opulentnímu paláci s horami knih jménem Luxor, největšímu obchodu s knihami v ČR, jsem dosud důvěry a náklonnosti nenabyl. Nejraději mám knihkupectví Academia na rohu Náměstí a Vodičkovy. V příjemném prostoru s kavárnou a přístupným balkónem se rád vyskytuji. Třeba se tam, až se příště vypravíte na Václavák, potkáme.