Jsem tu, protože #přijímám

Sociální sítě v těchto dnech překypují dvěma trendy: nenávistí vůči uprchlíků a společnou solidaritou s jejich údělem.

Současná diskuze o uprchlicích a uprchlících se v našich končinách stává dokonalou rasově motivovanou fraškou. Nad českými zeměmi se kupí hustý bílý mrak nenávisti, ze kterého lítají hejty jeden za druhým jako hromy blesky.

Je jedno, jestli zleva, zprava či snad zpředu anebo zezadu. Dokonce i opozice si poprvé v historii samostatné České republiky notuje s vládou; tuzemští občané a občanky se po 70 letech od pokusu o vlastní likvidaci v průběhu druhé světové války zařadili do čela evropského odporu vůči rozmanitosti.

Nic než národ! Snad jako kdyby nám tu již pár let ordinoval české nadlidství ministr propagandy Goebbles. Jako kdyby se rasová nenávist stala všeobecně kladně přijímanou hodnotou, a to i přesto, že rasová diskriminace už dávno patří v mezinárodní judikatuře mezi ty nejhorší provinění proti lidským právům vůbec.

Jenže v České republice máme s tím rasismem tak nějak problém dlouhodobě. Tu se přetaví do nenávistných pogromů proti Romkám a Romům, tu v nenávistné shromáždění proti muslimkám a muslimům, kterých tu máme jak šafránu; anebo v době konfliktu na Ukrajině proti Ruskám a Rusům v různých podobách.

Tím ale ten výčet samozřejmě nekončí. Zkrátka nějaká rasově diskriminovaná skupina se vždycky najde, co si nakonec užije svých patnáct minut slávy na pódiu české nenávisti.

V České republice máme s rasovou nenávistí dlouhodobý problém. Foto HateFree Culture

„Já nejsem rasista, ale“
Je snad česká společnost společenským zrcadlem života Daniela Landy, co kdysi na bílým koni přijel a dodnes z něj neslezl? Ten přece taky není žádným rasistou a nikdy nebyl, protože zpívat „kdo nám to sem z palmy spad'? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád,“ není žádný rasismus, ale… antikomunismus, v lepším případě mladistvá nerozvážnost. To je na diagnózu. Co by asi zpíval mladý Daniel dnes? „Kdo nám to sem na bárce připlaval?“…

Skutečnou malost rasové diskriminace pak ale nejlépe odkrývá skutečnost, které čelíme, a která mě koneckonců vedla k napsání tohoto textu. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky tento týden zveřejnil dlouho očekávanou výroční zprávu za rok 2014. Závěry této zprávy mobilizují tisíce ne-li milióny lidí, kteří se organizují za účelem najít v duchu mezinárodních standardů udržitelné východisko…

Takřka 60 miliónů lidí se dostalo v loňském roce nedobrovolně do pohybu. To je 42,5 tisíce lidí denně, kteří byli z důvodů perzekucí či ozbrojeného konfliktu nuceni opustit svá obydlí. 86 % uprchlic a uprchlíků našlo pomoc v rozvojových zemích, 25 % pak v těch zcela nejméně rozvinutých. Více než 50 % všech uprchlic a uprchlíků byly v loňském roce děti mladších 18 let, z toho 34,3 tisíc bez doprovodu dospělé osoby.

Globální Sever, nejbohatší státy světa včetně České republiky, které se řadí mezi ty rozvinuté i proto, že úroveň lidských práv a svobod a institucionální ochrana lidí v tísni je hluboce zakotvena v právním řádu daného státu, se nyní nedokáží vyrovnat ani s jednou čtvrtinou z celkového počtu migrujících osob za důstojným životem. Takovým životem, na který má každá lidská bytost nezcizitelné právo. Prostě protože se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.

60 miliónů nuceně vysídlených osob ale dokazuje, že na mnoha místech naší planety se lidé stále svobodní a sobě rovní nerodí. Vinou perzekucí nebo rozličných katastrof, ať už přírodních nebo ozbrojených, zkrátka důstojný život nežijí.

V takové situaci se ocitlo v minulosti i mnoho Češek a Čechů, ať už za války nebo za minulého režimu. To je všeobecně známo. A stalo se tak i mému tatínkovi, který před 40 lety uprchl společně se dvěma kamarády před perzekucí za vidinou důstojného života přes Maďarsko, Jugoslávii a Rakousko do Německa, kde získal azyl, mohl svobodně žít a rozvíjet se.

V těchto emotivních chvílích, mediálních a politických přestřelkách si o to víc uvědomuji, nakolik vděčím všem dobrým lidem, kteří nebyli v té době zaslepeni rasismem a při jeho cestě za svobodou a důstojným životem tatínkovi pomohli. Jinak bych se totiž asi nikdy nenarodil. A proto i já #přijímám.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.