Svět dnes obcházejí běsy válek, chaosu a masového stěhování lidí vyhnaných nestabilitou a bídou ze svých domovů. Člověk by čekal, že v moderních osvícených časech a po zkušenostech z minulého století budeme rozumem i srdcem zvažovat jak tyto pohromy zvládnout bez zbytečných excesů. O to překvapivější je, že v relativně pokojné České republice, která 70 let nezažila válku a ani není cílovou zemí pro různé migrační vlny, zažíváme nečekanou intenzivní vlnu paniky a nesnášenlivosti. Je to snad znak dekadence české společnosti?

Nebýt sociálních sítí, které již zdomácněly v městech i na venkově, mezi mladými i těmi staršími, mohly bychom žít v iluzi, že Češi jsou vlastně docela tolerantní, dobrácky žoviální národ, kterému je nějaký hysterický extrémismus i díky vlastním dějinám v podstatě cizí. Máme přeci například zkušenost z poválečného období, kdy jsme do země přijali tisíce Řeků, kteří utíkali před fašistickým režimem. Mohlo by se zdát, že paranoidní blázni tvoří jen u nás jen nepodstatný a izolovaný okraj společnosti.

Realita je ale bohužel taková, že sociální sítě dnes v České republice přetékají xenofobní agresí a diskuse se plní čím dál tvrdšími „hejty“. Zvykáme si na názory hanobící rasu, národ či náboženství, jako se před válkou stalo běžné hanobení Židů. Nejen extrémisté, ale i takzvaní „normální občané“ sdílejí na sítích sadisticky ujeté odkazy ze zcela nekompetentních, manipulativních a zbulvarizovaných „gore“ zdrojů pro otrlé. A této virtuální realitě, líčící lidi jiného původu a náboženství v sado-maso stylu, mají ve své úzkosti tendenci nekriticky věřit.

Je to pouze strachem z neznámého, chybějící osobní zkušeností se světem prezentovaným „zaručeně objektivními“ médii? Pravda, zatím u nás nevyrostla žádná skutečně vlivná politická síla legalizující tyto nenávisti, která by připomínala francouzskou Fronte National či maďarský Jobbik. Ale tyto názory pronikají na půdu mainstreamu. A jeho představitelé jako by se (snad kvůli ztrátě elektorátu) báli ozvat.

↗

Xenofobní názory pronikají na půdu mainstreamu, a jeho představitelé se alibisticky bojí ozvat. Foto Rick Webb, flickr.com

Obyvatelé států, které reálně řeší daleko větší problémy jsou zda se více rezistentní vůči panice, kterou nyní zažíváme na sociálních sítích u nás. Jako příklad uveďme, kterak se v Německu dokázala veřejnost spojit proti akcím hnutí PEGIDA.

Spouštěčem tohoto chování může být strach, že zdecimovaní cizáci seberou našim chudým i to málo, co mají. Vzniká pak jakási zvrácená matematika slastí a strastí, která i relativní omezení vlastního konzumu chápe jako útok a obrací je proti hodnotě solidarity a izoluje od lidskosti.

Obracet jedny chudé proti druhým nahrává těm, kteří vše způsobili. Těm, kteří ve svém mocenském zápasu používají lidu jako materiálu k spotřebě. A že bez širší solidarity (samozřejmě věcně postavené) se neobejdou. Lidé si odmítají připustit samotnou představu, že až budou potřebovat pomoci oni, mohlo by se jim dostat stejné odpovědi, jakou sami nabídnou dnes.

Hannah Arendtová, analytička lidského zla, když hledal nenápadné, banální kořeny vzniku nacismu, upozorňovala na to, že masový člověk není apriorně primitivní či brutální, nýbrž vytržený ze sociálních vztahů a s osamělou sociální zkušeností, která prohlubuje jeho pocit vyloučení.

To zjevně nezměnily ani sociální sítě a globální všudypřítomnost informací á la CNN. Proměna sociálně zakotvených mas v indiferentní vyloučenou lůzu pak vede k nenávisti všech vůči všem. A tendence k frustrované ochlokracii otravují veřejný prostor a boří tradice hledání reálné spravedlnosti je na světě.

Obranou před bulvárními pseudoinformacemi může být osvěta. Neinformovaný člověk je méně odolný vůči bludům. Ovšem to je běh na dlouhou trať. A ani lidé, kteří by neměli být omezeni vzděláním a zkušeností, sklouzávají k agresi a stihomamu, skrze který dokážou v hladovém cizinci uvidět rozhodujícího nepřítele.

Jak jinak vysvětlíte, že nejmenovaná žena, právně vzdělaná, vysloví v médiích, že odmítá imigranty, i kdyby jí před očima měla umírat miminka? Nebo že vysoký důstojník naší armády nebo ústavní činitel opakují, že nejde o uprchlíky ale o vetřelce, se kterými nelze mít soucit a dojímat se že se utopí? A že bude-li třeba, tak je musíme i střílet?

Svádět vše jen na jakousi pátou kolonu blábolících omezenců a závistivých deprivantů, kteří hledající v barbarech z ciziny hromosvod za své zpackané životy, by nebylo fér. Normalizace nenávisti vůči v něčem odlišným bližním může mít hlubší kořeny. Tím míň nám pomůže žehrat na padlé mravy: „o tempora, o mores“.

Pokud se hodnota solidarity lidem vzdálila, je třeba jim ji pragmaticky, tedy věcně, realisticky (a nikoliv abstraktně) přiblížit. Bez šíření paniky, s důrazem na řešení příčin, na rozvojovou pomoc, posouzením reálné kapacity opatření přímo na evropském území. A ne za zády lidí, a naopak s respektem k suverenitě členských zemí EU.