Na Evropu se valí vlna výzev

Přijmout uprchlíky znamená dát jim perspektivu života. V opačném případě totiž skončí v exekuci, na ulici nebo v ghettu. A to už známe z vlastních životů, bez uprchlíků.

„Jen od pátku evropské lodě zachránily asi 5000 běženců, nejméně sedmnáct lidí ve vlnách zahynulo,“ píše se v úvodním článku včerejšího Práva. Text dále konstatuje, že lodě evropských států, které se k operacím ve Středomoří připojily tento týden, už zachránily stovky životů. Že další nárůst uprchlické vlny lze očekávat v létě. A že Evropská unie pořád neví, co si s přicházejícími uprchlíky počít. Zatím platí jen to, že ty zachráněné vysazuje v různých italských přístavech.

Text pod titulkem Na Evropu se valí vlna migrace popisuje jen jeden ze směrů, ze kterých do Evropské unie lidé přicházejí. Nepíše se tu o východní Evropě, ani Albáncích, kteří přecházejí přes srbsko-maďarskou hranici ve Vojvodině. Článek nešíří strach. I ilustrační fotografie zobrazuje dobře padesátku lidí, kteří se usmívají.

Kam s uprchlíky, kteří v Evropě jsou, je samozřejmě otázka politická. Proto je škoda, že v článku nevystupuje ani jeden politik. Slovo mají úředníci z agentury Frontex a španělská odbornice na otázky ilegální migrace.

České stanovisko jsme si nedávno v Právu mohli přečíst v článku Tomáše Prouzy, člověka, který je na Úřadu vlády coby úředníky za evropskou agendu odpovědný. Stručně shrnuto: dobrovolnosti se meze nekladou, povinnost přijímat uprchlíky odmítáme.

Přijmout uprchlíky musí znemenat aktivně se podílet na jejich sociální integraci. Foto Mothersfightingforothers, Flickr.com

Debata by ale neměla skončit tady. Uprchlíci jsou totiž výzva pro naši domácí debatu o našich domácích strukturách. Když totiž vyloučíme antiislamismus, rasismus a xenofobii, pak mezi argumenty proti přijímání uprchlíků slyšíme více obavy o svou vlastní budoucnost.

Můžeme slyšet, že uprchlíci jsou bez práce nyní a budou i tady u nás; budou nám brát práci; nemá cenu, aby z chudoby přicházeli do chudoby; když sem přijdou, budeme jim muset něco dávat.

Takto formulované obavy ovšem uprchlíky nepotřebují a budou naopak fungovat i v případě, kdyby už nikdy žádný cizinec hranice České republiky nepřekročil. Hovoří o nezaměstnanosti, frustraci z života bez perspektivy, o neochotě starat se o druhé, když se nikdo nestará o mě.

Vysvětlit takový postoj můžeme exekutory a lichváři, neschopností řady domácností i jen minimálně spořit, převahou politiků, kteří jsou kdykoli ochotni hovořit o represi, ale nenechají člověka v problémech, aby si vydechl a odrazil se k novému životu.

Přijmout uprchlíky znamená dát jim perspektivu života – naučit je jazyk, nabídnout byt, hledat s nimi práci. V opačném případě totiž skončí v exekuci, na ulici nebo v ghettu. Což ovšem dobře známe ze života, který tu sami vedeme už dnes.

Politické rozhodnutí, které potřebujeme, není, zda a kolik uprchlíků chceme přijmout. Otázka je, zda už jsme připraveni budovat soudržnou společnost, nebo zda si pořád ještě chceme nalhávat, že každý člověk – našinec nebo uprchlík – se má o sebe postarat sám.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.