Kvóty a riziko vnucené solidarity
Filip OutrataVnucená solidarita ve formě povinných kvót pro uprchlíky může způsobit víc škody než užitku. Moudřejší by bylo apelovat na dobrovolnou solidaritu.
Spor o uprchlické kvóty je velkým testem toho, do jaké míry je Evropská unie skutečně jedním celkem, sjednoceným nejen na základě ekonomických výhod jednotlivých členů, ale také společně sdílené odpovědnosti. Je to test velmi náročný a s největší pravděpodobností ukáže, že EU na tom není vůbec dobře.
Nová iniciativa na přerozdělení celkem dvaceti tisíc uprchlíků, jak ji prezentovali nejvyšší představitelé unijní politiky, například předseda Evropské komise Juncker, přitom vypadá jako velmi zajímavý pokus, jak relativně bezbolestně pro menší státy typu České republiky spojit všechny členy Unie symbolickým gestem solidarity. I obyvatelé ČR, stejně jako ostatních států, již dlouho těží z volného pohybu osob a dotačních programů EU.
Přijetí pouhých 525 uprchlíků z celkových 20 000 (což je opět vzhledem k celkovému počtu uprchlíků a imigrantů směřujících do Evropy číslo spíše symbolické) by tedy zdánlivě mohlo být pro Česko příležitostí, jak dát najevo tuto solidaritu a jistý sociální cit, který napovídá, že ve společném domě se těžko můžu chovat jako solitér, kterého se trable ostatních netýkají. Jenže reakce českých představitelů — a nejsou v tom zdaleka sami — napovídají, že takto jednoduché to v žádném případě nebude.
Myslím, že když nás současný azylový systém je naprosto nefunkční, tak tahle "iniciativa shora" by mohla vést k nějaké pozitivní změně.
Jak píše pan rozumek: "Problémem jsou spíše český rasismus a částečně též pochopitelná islamofobie, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny. Česká politická reprezentace pak v podstatě v tomto ohledu vzorně reprezentuje obavy a postoje většinové veřejnosti a argumentuje nutností zachovat princip dobrovolného přijímání uprchlíků, přestože nikoho dobrovolně přijmout nehodlá."
Chtěl bych mít takovou politickou reprezentaci, která spíše než nejrůznější strachy svých voličů artikuluje zásadové lidské postoje (které jsou ostatně formulovány v naší ústavě-v listině práv a svobod), která je svými postoji schopná pozvednout veřejnou diskusi na vyšší úroveň a zároveň je schopná činu - i když je to třeba proti většinovému, anebo alespoň hlasitě vykřikovanému, mínění.