Deník Referendum Svět

Spor o uprchlické kvóty je velkým testem toho, do jaké míry je Evropská unie skutečně jedním celkem, sjednoceným nejen na základě ekonomických výhod jednotlivých členů, ale také společně sdílené odpovědnosti. Je to test velmi náročný a s největší pravděpodobností ukáže, že EU na tom není vůbec dobře.

Nová iniciativa na přerozdělení celkem dvaceti tisíc uprchlíků, jak ji prezentovali nejvyšší představitelé unijní politiky, například předseda Evropské komise Juncker, přitom vypadá jako velmi zajímavý pokus, jak relativně bezbolestně pro menší státy typu České republiky spojit všechny členy Unie symbolickým gestem solidarity. I obyvatelé ČR, stejně jako ostatních států, již dlouho těží z volného pohybu osob a dotačních programů EU.

Přijetí pouhých 525 uprchlíků z celkových 20 000 (což je opět vzhledem k celkovému počtu uprchlíků a imigrantů směřujících do Evropy číslo spíše symbolické) by tedy zdánlivě mohlo být pro Česko příležitostí, jak dát najevo tuto solidaritu a jistý sociální cit, který napovídá, že ve společném domě se těžko můžu chovat jako solitér, kterého se trable ostatních netýkají. Jenže reakce českých představitelů – a nejsou v tom zdaleka sami – napovídají, že takto jednoduché to v žádném případě nebude.

Reakce některých českých představitelů napovídají, že s kvótami na uprchlíky to zas tak jednoduché v žádném případě nebude. Repro z vysílání ČT

Ošidnost vnucené solidarity
Základní potíž je možná v tom, že solidarita je sice důležitá a potřebná, ale především tehdy, je-li dobrovolně přijatá. Vnucovat solidární přístup někomu, kdo jeho nutnost nebo prospěšnost v daném okamžiku nepociťuje, těžko může vést k něčemu dobrému. V konkrétním případě kvót se dá říci, že přijít s touto formou apelu na solidaritu v situaci, kdy je jasné, že některé členské státy budou zásadně proti, je nejlepším způsobem jak tuto solidaritu zdiskreditovat.

Daleko lepší by bylo nestanovovat centrálně žádné kvóty a ponechat na úvaze jednotlivých zemí Unie, zda, kolik a odkud uprchlíků přijmou. Jednak by odpadl neodbytný dojem diktátu shora, který tak rádi využívají různí bojovníci proti „bruselskému molochu“, jednak by se zdůraznila iniciativa jednotlivých zemí a jejich politiků, kteří by tak dostali příležitost ukázat svou politickou odvahu i obratnost.

Některé země, jako Maďarsko, by velmi pravděpodobně odmítly přijmout jakýkoli počet uprchlíků, jiné, například Česko, by zřejmě nakonec k nějakému počtu osob, které přijmou, dospěly. Ten počet by se možná až tak nelišil od předepsané kvóty, dost výrazně by se však lišila situace, v níž se k němu dospělo. Pro všechny politiky evropských zemí, kteří mají odvahu postavit se protiimigrantským a xenofobním náladám, by to bylo mnohem jednodušší.

Pokud bude vedení EU kvóty – v jakýchkoli numerických počtech – nadále prosazovat, hrozí podle mě nenávratné poškození samotné možnosti dospět někdy k Evropě jako ke skutečně životaschopnému politickému celku. Lacino a zbytečně se bude dodávat munice těm, kteří si silnou a jednotnou Evropu nepřejí a vyhledávají každou příležitost, jak upozorňovat na její údajná nebezpečí a na druhé straně na báječnost národní suverenity.

Evropská jednota, vědomí společné odpovědnosti, je příliš cenná na to, aby se při jejím prosazování daly riskovat neuvážené kroky, u nichž je předem jasné, že narazí na mnoha stranách na odpor a jejich účinek může být přesně opačný než jejich zamýšlený cíl.
Apel na dobrovolnost i otevřená debata

I v otázce postoje k uprchlíkům a imigrantům se vyplatí hledat nejdříve to, co spojuje. Vážná humanitární, morální i zcela praktická krize, kterou zosobňují tisíce uprchlíků utonuvších ve vodách Středozemního moře a tísnících se v utečeneckých táborech na Blízkém východě, si žádá především konkrétní kroky, které pomohou zachránit životy a nevystavovat pokud možno stejnému nebezpečí další.

Výrazně zvýšené prostředky na boj s pašeráctvím a na záchranu tonoucích z vln jistě nejsou řešením celého problému, ale jsou skutečným činem solidarity a je dobře, že Česká republika si v tomto směru vede aktivně. Aktivita jednotlivých států, například ve formě pomoci přímo v oblastech konfliktů, by měla být z evropského centra podporována a oceňována, spíše než torpédována tím, že se ještě navíc předepisují povinné kvóty.

Co by dále mělo být všemi způsoby podporováno, je otevřená debata o všech aspektech imigrace, debata, která nebude obcházet žádná ožehavá témata, jakým je například možná infiltrace radikálních islamistů pod rouškou uprchlíků do Evropy. Věc je příliš vážná na to, aby se hrozby a nebezpečí mohly obcházet nebo lakovat na růžovo.

Apel na solidární dobrovolné přijetí takového počtu uprchlíků a imigrantů, kolik je daná země v současné době schopna a ochotna přijmout, spojený s oceněním toho, co již daná země pro pomoc uprchlíkům různými formami dělá, by proto byl ze strany představitelů Unie nejlepším možným přístupem.

Někomu se to může zdá jako slabý, nedůrazný přístup, neadekvátní akutní závažnosti problému. Spíše je to ale přístup prozíravý, který může pomoci k tomu, aby imigrační otázka a vášně s ní spojené zcela nepohřbily ideu a možnost Evropy jako politické jednoty.