Bezedná nádoba českého idealismu

Vojtěch Srnka reaguje na polemiku Petra Uhla s Jiřím Pehe. Jiří Pehe ve svých textech pracuje s pojmem „idealismu“, pod který se očividně vejde všelicos.

Během polemiky mezi Jiřím Pehe a Petrem Uhlem, která v posledních dnech probíhá na stránkách Deníku Referendum, zveřejnil Pehe ve svém pátečním článku teorii, podle které zahraniční politice USA lze porozumět jen tehdy, pokud za ni vidíme idealismus, který definuje jako víru, že demokratické režimy jsou nadřazeny režimům totalitním. Pehe pomocí této teorie relativizuje zločiny, kterých se Spojené státy v minulosti dopustily a stále dopouštějí.

Podle této definice je projevem idealismu nečinnost mezinárodního společenství směrem ke státu Izrael nehledě na jeho porušování mezinárodního práva, anexi Východní Jeruzaléma, válečné zločiny a velmi vážné porušování lidských práv Palestinců.
Více než jednomu a půl milionu Palestinců na Západním břehu je třeba vysvětlit, že je idealismus, když mezinárodní společenství nečinně přihlíží tomu, jak žijí v systému, který největší jihoafričtí bojovníci proti apartheidu označují za velmi podobný systému, proti němuž v minulosti sami bojovali.

Na otázku dvou milionů Palestinců žijících v Pásmu Gazy, proč se jich mezinárodní společenství vůbec nezastává, a oni tak žijí ve vězení pod otevřeným nebem, ve kterém nejsou splňovány ani jejich nejzákladnější životní potřeby, existuje jednoduchá odpověď: idealismus.

Všem palestinským obyvatelům je třeba dát na vědomí, že vrcholem idealismu je to, že stát, který jejich území okupuje a staví si na něm své vlastní vesnice, dostává od Spojených států každý rok tři miliardy dolarů formou vojenské pomoci.

Prostě Izrael je považován za demokratický stát, a tak jsou mu všechny výše uvedené aktivity odpouštěny díky idealismu. Ten je tak stavem, kdy se pravidla vztahují jen na některé, nadřazené státy.

Proto je idealismus také, když Spojené státy, bez mandátu RB OSN intervenují do půl planety vzdálené země, lžou celému světu o svých úmyslech, mučí tamní obyvatele a vytvoří takové podmínky, které vedou k úmrtí sta tisíců nevinných civilistů a vzniku teroristické organizace Islámský stát.


Podle Jiřího Pehe je idealismus očividně také, když Spojené státy, bez mandátu RB OSN intervenují do půl planety vzdálené země, lžou celému světu o svých úmyslech a mučí tamní obyvatele. Foto US Army

Nepřímý idealismus
Teorie o idealismu a nadřazenosti demokratických režimu nad totalitními empiricky ztrácí smysl, vezmeme-li v úvahu podporu USA v podobě vojenské pomoci v hodnotě miliard dolarů, kterou získávají režimy Saúdské Arábii, Bahrajnu nebo v Egyptě.

Tyto země přitom s demokracií nemají nic společného a spíše naopak z tohoto hlediska patří k tomu nejhoršímu, co se ve světě mezi totalitními režimy vyskytuje. Tyto země porušují lidská práva a některé dokonce prokazatelně podporují terorismus. Přesto dostávají zbraně od USA a směřují do nich americké zahraniční investice.

Teorii o idealismu a nadřazenosti je proto třeba rozšířit o nepřímý idealismus, podle kterého nejenže demokratické státy jsou nadřazeny totalitním, ale ty totalitní, které jsou spojenci USA, jsou nadále nadřazeny těm, které spojenci s USA nejsou. Nehledě na krutost tamních režimů.

Pokud je stát totalitní, není to ještě důvod neposílat mu zbraně, které tamní bezpečnostní složky mohou použit dokonce i ke střelbě do demonstrantů jako v Egyptě. Nepřímý idealismus je omluvou například i pro to, že dodávky amerických zbraní Saúdské Arábii rostou stejně rychle, jako v dnešních Jemenu roste počet civilních zařízení v čele s v neděli zasaženou budovou humanitární organizace Oxfam.

Česká cesta na vrchol realismu
Nadřazenost evidentně nevychází z toho, jestli jsou státy demokratické nebo totalitní, ale z mocenského rozložení dnešního světa a z hegemonické pozice USA. Odvíjí se tedy především od toho, jestli je daný stát spojencem Spojených států nebo se vůči nim nachází v opozici.

Tato údajně idealistická cesta je propagována mnoha představiteli české občanské společnosti, publikujícími o mezinárodní politice. Pravdou ovšem je, že nás vede do bodu, který by pravděpodobně měl představovat vrchol idealismu, ve kterém bychom smrt nevinného člověka v důsledku útoku Spojených států nebo jejich spojenců vnímali jako mnohem menší nespravedlnost, než smrt nevinného člověka v důsledku útoku státu, který spojencem USA není.

Nadřazenost jednoho státu samozřejmě nemá nic společného s idealismem. Naopak základem idealismu musí být odmítnutí jakékoli nadřazenosti. Proto tento bod není vrcholem idealismu, ale naopak vrcholem velmi cynického realismu. A cestu, která do něj vede, je třeba opustit.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Vojtěch Srnka má pravdu Středa, 22.Dubna 2015, 13:03:46

Ano, Vojto, rozhodně máš pravdu: „Teorii o idealismu a nadřazenosti je proto třeba rozšířit o nepřímý idealismus, podle kterého nejenže demokratické státy jsou nadřazeny totalitním, ale ty totalitní, které jsou spojenci USA, jsou nadále nadřazeny těm, které spojenci s USA nejsou. Nehledě na krutost tamních režimů.“

V letech 1990 – 2000 jsem byl členem ženevské pracovní skupiny Rady OSN pro lidská práva, která se zabývala svévolným zadržováním. Nepočítám-li lidovou Čínu, Severní Koreu, Vietnam a Kubu, bylo toto – ještě dost mírné (!) porušování lidských práv nejčastější v té (zhruba) polovině světa, která byla pod vlivem USA a nejčastější bylo ve „vrtichvostských“ státech (vrtichvostských vůči USA), jako byla Saúdská Arábie, Egypt, Bahrajn, Tunisko, ale částečně i Mexiko, Perú, Kolumbie a ovšem Izrael. Nenazýval bych ale tyto státy totalitárními, snad až na Saúdskou Arábii, ale i zde se situace v posledních letech trochu zlepšila, za cizoložství se už nekamenuje, jen bičuje . Přece ani Československo let (zhruba) 1961 až 1989 nebylo totalitárním státem ve smyslu toho slova, který mu dala Hannah Arendtová a který zneužila antikomunistická pravice. Bylo státem autoritářským, navíc různých podob.

S informacemi z OSN, HCR, CERD atd. jsem žil deset let v trochu jiném světě než velká většina občanů ČSFR a ČR, kde se porušování lidských práv ve světě mediálně nijak netematizovalo, ovšem až na selekci Bělorusko – Barma – Kuba a Čína. Česká společnost na to doplácí ještě dnes, špatně chápe vliv USA na Ukrajině a jejich boj proti Rusku.

I výraz „idealismus“ se v USA a spíše v anglofonním světě užívá jinak než na evropském kontinentě, kde je to pojem spíše z filozofie, a ne morálky a pocitů. Ale Američané se filozofií halt moc nezabývají, až na výjimky (Arendtová, Chomsky).

Rád si o tom povídám, jen s Jiřím Pehe nemohu. Na jiném místě v DR dovozuji, že Jiří Pehe je v mých očích předem diskvalifikován, protože se nechce vzdát devizy „Raději se mýlit s A, než mít pravdu s B“. A to „A“ jsou v jeho případě USA. Rezignace ne pravdu je vždy smutná záležitost.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Autor má pravdu, že idealizace je charakteristickým rysem českého národoveckého postoje k velmocím Středa, 22.Dubna 2015, 17:10:45

Lépe však psát o (kolektivní) "idealizaci" než o "idealismu".

V historii českého moderního národa těch idealizací bylo více a některé nám přetrvávají z obrozenecké doby až dodnes. Např. idealizace "bratra Rusa"... Projevy dnes můžeme číst nejen u intelektuálů typu pana Uhla a mnoha dalších, ale také u různých politických osobností odleva doprava. Byla tu idealizace Francie nejen s jejím republikánstvím, občas se objeví idealizace Velké Británie a celého anglosaského myšlení. Divili byste se, ale včetně oboru jako je psychologie nebo psychoterapie.

Zdravě se utvořivší moderní malý národ přirozeně solidarizuje s jinými malými národy, které mají podobné problémy. u českého národa je to jinak. Zdánlivě nelogicky tíhne k alternativním velmocem, se kterými nemá dost zkušeností, a podporuje jejich velmocenské ambice proti jiným malým národům. V tom je podstatný rozdíl a nezralost moderního českého národa, která trvá stále.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Uhle Středa, 22.Dubna 2015, 18:16:57

Ja si také myslím, že nemá smysl předstírat diskusi tam, kde je prostě vyloučena.

Myslím ovšem, že když píšete

"Rád si o tom povídám, jen s Jiřím Pehe nemohu. Na jiném místě v DR dovozuji, že Jiří Pehe je v mých očích předem diskvalifikován"

je to tak trochu hra na "kyselé hrozny".

Připomínám, že Jiří Pehe ukončil svůj článek jasným a pregnantním zdůvodněním, proč není nadále možná žádná diskuse s Vámi.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Slovíčkařeni Středa, 22.Dubna 2015, 21:23:53

Je myslím škoda, že se pan Pehe a pan Uhl vzájemně vyloučili z demokratické diskuse. Jiří Pehe to učinil z pohoršení nad skutečnými názory Petra Uhla, Petr Uhl na základě mylného výkladu titulku jeho článku. Název Peheho článku je paradoxní, obsahuje oxymóron, protože v běžném významu toho slova se nelze mýlit záměrně. Stačilo by se podívat do textu článku a bylo by jasné, co Pehe tím provokativním obratem myslel. To už asi Petr Uhl neudělá.

Jiří Pehe také slovíčkaří. Když píše, že USA nebudovalo kolonie je to v doslovném smyslu téměř pravda (když pomineme Filipíny). Ale Spojené státy přece samy vznikly z britských kolonií, které zaujímaly jen malou část dnešních USA. Po osamostatnění se rozšiřovaly připojováním dalších území především směrem na západ (podobně jako Rusko svou faktickou správu rozšiřovalo směrem na východ, klasických kolonií také moc nemělo), někdy také na úkor Mexika atd. Ve dvacátém století pak USA uplatňovaly svůj vliv jiným způsobem než dříve Britské impérium, nevytvářely žádné koloniální správy jako Britové v Asii, Africe, Austrálii.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.