Raif Badáví (Badawi), narozený v roce 1984, je saúdskoarabský bloger a aktivista, zakladatel internetové stránky Svobodní saúdští liberálové. Za tuto svoji aktivitu byl již v roce 2008 poprvé obviněn z odpadlictví od islámu, za což by mu hrozil trest smrti.

V červnu 2012 byl zatčen a nakonec odsouzen k deseti letům vězení, finanční pokutě ve výši zhruba čtvrt milionu dolarů a tisíci ranám bičem. K vysokému trestu patnácti let vězení byl odsouzen i Badávího právník a lidskoprávní aktivista Valíd Abú al-Chaír (Waleed Abu al-Khair).

Trestu smrti za apostazi se tedy bloger vyhnul. Tisíc ran bičem by přesto nemohl přežít, proto byl trest jako obvykle u podobných rozsudků rozdělen na dvacet dávek po padesáti. V pátek 9. ledna v přístavní městě Džidda na prostranství před mešitou, kde právě skončila pravidelná modlitba, dostal prvních padesát ran. Bičování trvalo podle očitého svědka pouze pět minut a bylo velice kruté. Podle Badávího manželky Ensaf Haidar, která nyní žije s jejich třemi dětmi v Kanadě, by její manžel druhou sérii ran nemusel přežít. 

Druhá dávka ran byla nakonec ze zdravotních důvodů odložena a Raif Badáví byl přemístěn z cely do nemocničního pokoje. Je otázka, zda k odložení trestu mohl přispět mezinárodní tlak na Badávího podporu, organizovaný především Amnesty International, a různé petice.

Arabský liberál se představuje

Podíváme-li se na to, za co byl vlastně saúdskoarabský bloger odsouzen, objevíme tvář člověka, který se pokoušel o rozvinutí pro nás nijak extrémních či nepřijatelných, spíše samozřejmých myšlenek liberalismu, svobody svědomí a názoru, oddělení církve od státu, náboženské tolerance.

„Liberalismus pro mne znamená“, napsal Raif Badáví na svém blogu v květnu 2012 krátce předtím, než byl zatčen a zbaven přístupu k internetu, „jednoduše žij a nech žít“. Saúdskému režimu, který si nárokuje a uplatňuje monopol na pravdu, se podle něj podařilo liberalismus zdiskreditovat a postavit většinu obyvatel proti liberálním myšlenkám. Ale nadvláda režimu nad myslemi lidí a nad celou společností pomine jako dým ve větru, domníval se optimisticky.

↗

Raif Badáví není jediným pronásledovaným saúdskoarabským liberálem. Foto amnesty.org.uk

V otázce Palestiny Badáví odmítal stejně tak izraelskou okupaci jako vládu Hamásu, který by ji nahradil náboženským režimem založeným namísto na modernizaci a naději na kultuře smrti a ignorance. „Státy založené na náboženství ponechávají lidem pouze víru a strach“, soudil. Arabské jaro jako celek a zvláště dění v Egyptě pro Badávího znamenalo naději v rozhodující obrat od diktátorské mentality arabského světa, revoluci ve všech významech tohoto slova.

Raif Badáví rovněž kritizoval úsilí newyorských muslimů postavit mešitu a komunitní centrum poblíž Světového obchodního centra. Považoval to za akt šovinistické arogance. „Tady v Saúdské Arábii nepovolujeme stavbu kostelů, a přitom na nás nikdo nezaútočil.

Co bychom si pak asi mysleli, kdyby titíž lidé, kteří si u nás chtějí vystavět kostel, předtím svým násilím znesvětili svatost naší země?“ Muslimové v Saúdské Arábii jdou podle něj ve své neúctě k víře druhých tak daleko, že i ty muslimy, kteří nesdílejí striktní, doslovný hanbalovský výklad islámu, považují za odpadlíky. Sekularismus ve smyslu oddělení církve od státu je podle Badávího praktickým řešením nejen pro Saúdskou Arábii.

Výlet do středověku

Bližší pohled do saúdskoarabského trestního práva a praxe silně připomíná exkurzi do temného středověku. Popravy a fyzické tresty jako veřejná podívaná, trest smrti za odpadnutí od víry či za čarodějnictví, popravy prováděné obvykle stětím mečem, amputace končetin, to vše se v zemi s větší či menší intenzitou stále provádí.

Právní systém v Saúdské Arábii představuje v islámském světě výjimku. Zatímco v jiných muslimských zemích je rozsah uplatnění šaríatského práva regulován státem, v saúdské monarchii platí právo šaría jako základ celého právního systému bez omezení.

Někdy má tento primát duchovních a jejich výkladu islámského práva téměř komickou podobu, jako v případě nedávné fatwy zapovídající stavět sněhuláky coby napodobeninu člověka či jiného živého tvora, jehož zobrazení islámská tradice tradičně zakazuje.

Veškeré žerty však jdou stranou, přejdeme-li k uplatňování trestu smrti. Saúdská Arábie je podle údajů Amnesty International jedním z pouhých čtyř států světa (spolu s Íránem, Severní Koreou a Somálskem), které provádějí popravy před zraky publika. Exekuce prováděné na veřejných prostranstvích jsou údajně jedinou formou veřejné zábavy, vedle fotbalových zápasů. Saúdská spravedlnost v hrdelních věcech funguje rychle: trest smrti je obvykle udělen v rozmezí od čtyř dnů do tří měsíců od spáchání činu.

Také trest veřejného bičování je v Saúdské Arábii udělován běžně, za řadu různých provinění, a výše několika stovek až tisíce ran také není neobvyklá. Tento trest může sloužit dokonce jako mírnější varianta k popravě či amputaci končetin.

Zvláště krutou formou tělesného trestu je „příčná amputace“, kdy je provinilci současně odebrána ruka a noha na protilehlé straně těla. Stejnou formu trestu provádějí i jinde než v saúdském království, v posledních letech byla praktikována například militanty al-Šabáb v Somálsku. Amputace, stejně jako trest ukamenováním, je nicméně v Saúdské Arábii trestem udělovaným zřídka: mezi lety 1981 a 1992 bylo provedeno čtyřicet pět rozsudků amputace a pouze ve čtyřech případech došlo k trestu smrti ukamenováním.

V saúdskoarabském trestním právu například tradičně hraje významnou úlohu král, který může sám vynášet rozsudky, včetně rozsudků smrti. V takovém případě není soudní proces ani zapotřebí. V poslední době zřejmě dochází k zeslabování této tradiční role panovníka, ta však stále zůstává pevnou součástí systému, jak paradoxně ukazuje i případ Raifa Badávího.

Král Abdalláh může výkon trestu pro blogera pozastavit, a cílí na něj v těchto dnech mezinárodní tlak, aby tak učinil. Dopis králi v této věci například zaslalo i osm amerických senátorů, z řad demokratů i republikánů. Vzhledem k pevnému spojenectví mezi USA a Saúdy je to ovšem podpora vpravdě symbolická.

Nedá se říci, že by v Saúdské Arábii nedocházelo ke změnám. Již v roce 2001 byl vládou přijat nový zákon, který například zapovídá mučení během výslechů a dává obžalovanému nárok na právníka. Zejména od roku 2005 a nástupu nového krále Abdalláha pak dochází ke změnám různého druhu, jako je první zákon proti domácímu násilí.

Postupně se po krůčcích zlepšuje i postavení žen, v lednu 2013 král jmenoval prvních třicet žen do poradního orgánu své vlády. Uvažuje se i o tom, že by ženy mohly řídit automobil. Zda a jak se země dokáže vymanit ze středověkého skanzenu, je ovšem otázka.

Černý spojenec Západu

Saúdská Arábie je z hlediska právního systému a způsobu uplatňování trestů nepochybně ve světě anachronismem, srovnatelným snad s kimovskou Severní Koreou. Na rozdíl od ní je však klíčovým blízkovýchodním spojencem Západu v čele se Spojenými státy. Spojenci se toleruje ledacos, či dokonce cokoli.

Saúdský režim s pomocí tanků (dodaných Spojenými státy) na konci února 2011 krvavě potlačil vzepětí arabského jara v sousedním Bahrajnu. Byl to nejbrutálnější z projevů trvalé snahy ultrakonzervativní ropné monarchie zasahovat do poměrů ostatních zemí regionu, s hlavním strategickým záměrem posilovat všude vliv (sunnitských) islamistů a zároveň oslabovat vliv úhlavního rivala, šíitského Íránu, a jeho spojenců, mimo jiné Asadova sekulárního režimu v Sýrii.

Bahrajn, ostrovní státeček s počtem obyvatel o něco vyšším než jeden milion, je stejně jako Saúdská Arábie monarchií, vládnoucí rod Chalífovců je tak jako rodina Saúdů sunnitský. Většinu obyvatelstva Bahrajnu ale tvoří šíité. Saúdský režim svůj zásah interpretoval právě jako snahu potlačit íránské, tedy šíitské nebezpečí. V době arabského jara skutečně ve východní části Saúdské Arábie, kde žije šíitská menšina obyvatel, docházelo k nepokojům.

Potlačení prodemokratického hnutí v Bahrajnu na jaře roku 2011, kdy byly desítky lidí zastřeleny, zatčeny a odsouzeny, ze škol byly vyloučeny stovky studentů, bylo však ve skutečnosti vedeno především strachem autoritářských režimů v saúdském Rijádu i bahrajnské Manámě z jakéhokoli svobodného projevu.

Západní státy saúdské invazi do Bahrajnu přihlížely, pokud se na ní přímo nepodílely. Tehdejší šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová údajně výměnou za mlčení k saúdskému zásahu v Bahrajnu získala svolení arabských států se zásahem Západu proti Muammaru Kaddáfímu v Libyi. Ani dnes se západní státy v podpoře pronásledovaných demokratů v Bahrajnu zrovna nepřetrhnou. 

Máslo na hlavě západních zemí ve věci lidských práv v zemi svého klíčového blízkovýchodního spojence a jeho sousedů platí i pro Českou republiku. V zajímavém rozhovoru s moderátorem Martinem Veselovským odhalil tehdejší ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg ledví české lidskoprávní politiky.

Krvavé potlačení demokratického protestu nevadí. Šlo přece „jen“ o nějaké spory mezi sunnity a šíity. Cynická zahraniční politika „liberálního“ západního státu přitakává ultrakonzervativnímu středověkému režimu a jeho výkladu událostí.

Několik bolestivých otázek

Pohled do útrob saúdského království vyvolává několik bolestivých — bolestivých ovšem nesrovnatelně méně než rány na zádech bičovaného blogera — otázek.

Když hrdlořezové po vlajkou Islámského státu zbavují své zajatce hlavy, vzbuzuje to hrůzu a odpor. Když v mnohem větším počtu stíná hlavy, například za přečin čarodějnictví, saúdskoarabský režim, téměř se o tom nemluví.

Zdá se, že hlavním nepřítelem dnes jsou divocí, nesystémoví a nepředvídatelní teroristé z Islámského státu, zatímco ultrakonzervativní autoritářský režim, který nejenže se opírá o podobnou ideologii, ale je v posledních desetiletích i jejím předním vývozcem do celého světa, je strategickým partnerem a spojencem.

A také někým, s kým se dá dělat byznys. Velmi dobrý byznys. Saúdskoarabský trh je dynamický a nabízí lákavé možnosti. V listopadu loňského roku se v Praze konalo první Česko-arabské obchodní fórum. Dá se očekávat, že české byznysmeny a politiky, kteří jim připravují servis, nebude osud kritiků saúdského režimu vůbec zajímat.

Je — jakákoli, pravicová, levicová — reprezentace České republiky ochotna udělat aspoň něco málo pro perzekuované disidenty v zemi s velkým ekonomickým potenciálem z hlediska vzájemných vztahů? Anebo si to „něco málo“ šetří pro ty autoritářské režimy, které zrovna nejsou v nejlepších vztazích s naším hlavním zahraničním partnerem, Spojenými státy? Možností k angažování se je přitom v saúdské monarchii celá řada.

Raif Badáví není jediným pronásledovaným saúdskoarabským liberálem. Vlivný šíitský klerik a kritik režimu Nimr Bákir al-Nimr byl loni v říjnu zatčen za podporu protivládních protestů na východě země, kde žije významná šíitská menšina, a 15. října odsouzen k trestu smrti za podporu zahraničního (rozuměj íránského) vměšování do saúdskoarabských záležitostí. Žalobce pro něj požadoval trest smrti ukřižováním, který saúdské trestní právo rovněž zná.

Obhájkyně práv žen Suád al-Šamaríová (Souad al-Shammary) byla rovněž v říjnu 2014 zatčena za kritické poznámky na Twitteru. Pokud se mi podařilo dohledat, jediný, kdo se v českých médiích Šamaríové zastal, byl Martin Konvička. Je ostudné a příznačné, že o práva této nesporně statečné ženy se tak v českém prostředí pere pouze tento „amatérský deislamizátor“ a facebooková skupina Islám v České republice nechceme.

Nejpodrobnější a nejzajímavější materiál k případu Badáví včetně popisu poměrně skandálního chování saúdského zástupce na zasedání Rady pro lidská práva OSN jsem pak objevil na stránkách Občanského sdružení ateistů České republiky. Je škoda, že křesťané (včetně autora tohoto článku) nedokázali být v tomto případu více slyšet a různé protesty nejen v ČR vycházejí převážně z organizací sekulárně humanistických, jako je slovenský Ethos.

Je správné, že řada křesťanů vyjadřuje v těchto dnech pochopení pro city a situaci umírněných, neextremistických muslimů žijících v Evropě. Pokud ale křesťanský hlas nebude zároveň slyšet i ve prospěch těch, kteří jsou ve jménu fundamentalisticky vykládané islámské ideologie pronásledováni v muslimských zemích, nabízí se otázka, zda nebudou evropští křesťané nevyhnutelně pokládáni za pokrytce, kterým jde o to „mít to u muslimů dobré“, ačkoli jejich motivace při varování před projevy islamofobie je zcela jiná.

Pokud by odmítli poskytnout svoji solidaritu pronásledovaným v saúdskoarabském islamistickém režimu, stejně jako ji vyjadřují třeba muslimům napadaným v Evropě po útocích na redakci Charlie Hebdo, postavili by se mnozí západní liberálové a křesťanští a jiní humanisté de facto po bok farizejské politice západních států, pro které je saúdskoarabský režim přes všechny vady na kráse stále především bohatý a strategický spojenec.

A v postoji k saúdskoarabskému režimu má své místo i humor a satira, které se v posledních dnech staly tak často diskutovaným tématem. Americký komik a politický komentátor Bill Maher v jednom ze svých výstupů poznamenal ke zprávě o odložení zbývajících 950 ran pro blogera ze zdravotních důvodů: Podívejte se, tak přece jsou i umírnění muslimové!