Deník Referendum Domov

Tvrdívá se, že občané mají jen takové představitele, jaké si zaslouží. Těžko říct. V České republice spíš bije do očí protiklad mezi četnými jednotlivci (živnostníky, učiteli, aktivisty, umělci...), jimž se i v obtížných podmínkách daří ledasčeho dosáhnout – a státem, který sice drží v rukou skoro všecky karty, ale stejně mu to je málo platné.

Na počínání českého státu zarážejí především dva momenty: chronický nedostatek velkorysosti a neschopnost cokoliv složitějšího zorganizovat. Výmluvně na to poukázaly dvě dvojice zpráv, které přednedávnem proběhly médii. O skandálních výbuších ve vrbětickém areálu jsme se dozvěděli souběžně se zprávou o tom, jak se Filipíny připravují na tajfun Hagupit.


Trapnost a nekompetence bohužel prostupují všemi strukturami českého státu. Metanolová aféra a vrbětické výbuchy jsou jen dva příklady z mnoha. Foto repro ČT24

Tamní úřady mimo jiné zorganizovaly největší civilní evakuaci v dějinách (přemístilo se asi milion osob); a ve stomilionové zemi rozkládající se na sedmi tisícovkách ostrovů dokázaly zavést funkční systém včasného varování. A druhý příklad: právě ve dnech, kdy Česká republika odmítla přijmout syrské uprchlíky, se začal naplňovat několik měsíců starý plán, že se šest guantánamských vězňů přesune na svobodu do Uruguaye.

Nemyslím si, že by tyto čistě nahodilé kontrasty zázračně odhalovaly nějakou utajenou pravdu. Nicméně člověk se těžko ubrání otázce, proč si ČR nemůže počínat aspoň tak sebevědomě jako malá Uruguay anebo prokázat aspoň zlomek akceschopnosti, jakou projevily chudé a korupcí i přírodními katastrofami sužované Filipíny.

Jistěže rozhodnutí přijmout guantánamské vězně není žádný skutek nepozemské šlechetnosti, nýbrž promyšlený tah v mezinárodněpolitické hře. Netvrdím ani, že jde nutně o správný krok; a nechávám stranou i jeho konkrétní souvislosti (ty se mimochodem zdají být pozoruhodné: politika Uruguaye je sice levicová, ale zároveň vcelku proamerická).

Jde mi zkrátka o to, že podobně velkorysých kroků, ať už jakkoliv ideově zabarvených, se od českých politiků dočkáme jen stěží. Uprchlíky přijímat nechceme, protože by z toho mohly být problémy. Špičkovou vědu ani kulturní časopisy pořádně nepodpoříme, protože by to stálo moc peněz. O energetickou modernizaci se pokoušet nebudeme, protože dopředu víme, že se Němcům šeredně vymstí. A tak dále.

Že vrcholným českým politikům schází smělost a švih, by nemuselo tolik vadit, pokud by stát jinak fungoval hladce a vládlo by tu třeba poněkud zatuchlé, ale bezpečné pohodlíčko. Pak by se snad i pera kradoucí a opilecky blábolící prezidenti dali vnímat jen jako neškodný kolorit.

Jenže trapnost a nekompetence bohužel, jak se zdá, prostupují všemi strukturami českého státu. Metanolová aféra a vrbětické výbuchy jsou jen dva příklady z mnoha. Za pecí začíná být smrtelně nebezpečno, nikdo přesně neví proč a nikdo za nic nemůže.