Tvrdívá se, že občané mají jen takové představitele, jaké si zaslouží. Těžko říct. V České republice spíš bije do očí protiklad mezi četnými jednotlivci (živnostníky, učiteli, aktivisty, umělci...), jimž se i v obtížných podmínkách daří ledasčeho dosáhnout — a státem, který sice drží v rukou skoro všecky karty, ale stejně mu to je málo platné.

Na počínání českého státu zarážejí především dva momenty: chronický nedostatek velkorysosti a neschopnost cokoliv složitějšího zorganizovat. Výmluvně na to poukázaly dvě dvojice zpráv, které přednedávnem proběhly médii. O skandálních výbuších ve vrbětickém areálu jsme se dozvěděli souběžně se zprávou o tom, jak se Filipíny připravují na tajfun Hagupit.