Od svého vzniku v roce 1918 se náš stát musel často vyrovnávat s vnějším ohrožením. Byl dvakrát vojensky okupován a zbaven samostatnosti, v první případě visela na vlásku sama existence národa, a v obou případech byla likvidována jeho kultura, dusivou cenzurou a fyzickou likvidací a vynucenou emigrací tvůrců; byla to období civilizačního regresu.

Od vzniku našeho státu se jeho společenský a politický režim změnil celkem šestkrát, pokaždé spolu s drastickým přeoráním společenských a majetkových poměrů, kdy se hroutily zábrany lidské hrabivosti. Pamatuji většinu těch převratů i euforii a nálady 'utržení ze řetězu' po osvobození. Tuto historickou poznámku předesílám proto, že tvoří rámec dalších úvah, v nichž navazuji na esej Josefa Poláčka Stát, člověk a svoboda.

Autor ve svém eseji předkládá k diskusi podnětné myšlenky, ke kterým jej inspirovala má kniha (Svobodný řád, Vyšehrad 2012). Skutečně mne to těší a jako odpověď nabízím poněkud odlišný pohled na svobodu, řád a občanské ctnosti v dnešní společnosti. Především mám pocit, že filosoficky a modelově myslící Josef Poláček se nechává unést logikou svého modelu a zapomíná jej konfrontovat s reálným světem.

Dochází k bezvýchodnému závěru; v diskusi jej pan Morbicer výstižně shrnul slovy „všechno se musí změnit, jen se neví jak“. Není divu, marxistický model historického monistického materialismu, zvláště v Poláčkem použité hrubé formě, nemá místo pro svobodného tvořivého individuálního člověka, jedině který může změnu iniciovat.

Pan Poláček si neuvědomuje, že každý teoretický model vystihuje jen určitou zjednodušenou stránku problému či reality a že nekonečně komplexní svět můžeme studovat pomocí mnoha modelů. Volba modelů, vědomí jejich předpokladů a omezení, a vhodná kombinace jejich závěrů a konfrontace s realitou — to je vzácné umění dobrého analytika, umění, jak se dobrat pravdy o reálném světě. A pravda, jak věděl již Marx, se ověřuje v praxi.

Po druhé vojenské invazi v českých zemích (viz výše) jsem s rodinou odcházel do britské emigrace s vědomím, že odcházíme do země, která invazi naposledy zažila v roce 1066. A doufal jsem, že ji v dohledné době opět nezažije. V tom jsem se nezklamal a spolu s postupným seznamováním se s britským způsobem života a kulturou jsem měl klid a čas přemýšlet o svých českých zkušenostech.

Zda katastrofální historie našeho státu je skutečně nezbytným důsledkem pouze nešťastné polohy ve středu Evropy, s Německem na straně jedné a Ruskem jen o málo dále na straně druhé. Zda si něco z toho nezpůsobujeme sami.

Postupné sžívání se s Britanií mně pomohlo porozumět, co pro jedince a společnost znamená fungující řád. Nikoliv ten německý, méně či více křečovitý ordnung, na nějž jsem měl útržkovité vzpomínky ještě z doby německé okupace, ale praktický, fungující řád.

Pravidelnosti, na něž se dá běžně v životě spoléhat a které dělají život jednodušší, snazší a příjemnější. Spolehlivá poštovní služba: doporučená zásilka („registered letter“) jen když posíláte cestovní pas. Minimálně krádeží v obchodech. Dopravní předpisy se automaticky dodržují, stejně jako zákaz prodeje alkoholu a cigaret mladistvým. Dané slovo se drží a ve veřejném životě se obecně nelže - i když, jak psal Čapek, „pravdu se stejně nedozvíte“.

Já bych spíše řekl, že pravdu se dozvíte, ale s obtížemi; zákon o svobodě informací platí a je vynutitelný. Nezkorumpované soudy, a policie jen minimálně. Ale i ve vysoké politice: to nejsou jen komické starodávné ceremoniály v parlamentě, ale také vysoké nároky na poctivost poslanců (za zneužívání poslaneckých náhrad se rezignovalo, šlo do důchodu i do vězení). Pečlivá příprava zákonů: veřejná i odborná, obvykle víceletá debata a důkladná příprava v parlamentních výborech. „Přílepky“ se nevedou.

Tato atmosféra kázně a zákonnosti má důležitý praktický význam pro zaměstnanecké vztahy. Přes internet mi došel mnohokrát přeposlaný dopis „vyučené prodavačky“ ze středních Čech. Líčí v něm svou zkušenost z týdenního zaměstnání v prodejně nejmenovaného zahraničního maloobchodního řetězce: otřesné hygienické poměry (plesnivé řízky se omyjí a prodávají jako čerstvé), neméně otřesné zacházení s prodavačkami ze strany vedení — proto pisatelka odešla.

Občasné zprávy z obchodní inspekce a rozhovory s lidmi naznačují, že dopis je v podstatě pravdivý. Autorka v něm dodává, že ve své zemi by si firma takové jednání nedovolila. Má pravdu. Pokud by se jednalo o Britanii, pak dotyčná firma by neriskovala vyšetřování a případný soudní postih; ale ještě před tím by se záležitostí začaly zabývat odbory, rozkřikla by se ve veřejnosti, v tisku a mohla by vyvolat bojkot prodejen firmy.

Má odborová organizace (zaměstnanců univerzit, UCU) s pomocí tlaku veřejnosti a jím vyburcovaných poslanců, dokázala významně zlepšit postavení zaměstnanců ve velšské Gower College, která zneužívala kontrakty s nulovou pracovní dobou. UCU zřídila webovou stránku, kde nabízí informace a pomoc pro zaměstnance postižené nejistým 'prekérním' zaměstnáním. Jinou účinnou pomoc zaměstnancům při konfliktu se zaměstnavatelem poskytují zcela účinné 'pracovní tribunály'. Uvádím několik příkladů, neboť pouze s naší běžnou českou zkušeností je takový všeobecně fungující řád nepochopitelný, je mimo náš obzor představivosti.

Máme zkušenost pouze s dobře fungujícími úseky života (třeba pražská hromadná doprava), ale za obzor „normality“ nedohlédneme. Ve své knize doporučuji zkušenost života v zemi s pevnějším řádem. V DR jsem kromě toho navrhl poučný myšlenkový experiment, viz „Řád a změna“, Čtvrtek, 21.Srpna 2014, 19:10:19 (diskuse k článku pana Poláčka Za všechno může kapitalismus?).

Rád a s nadějí poznamenávám, že nová generace nastupující do veřejného života, již za obzor naší normality vidí: projekt rekonstrukce státu je převážně jejím dítětem. A veřejnost se stává náročnější na úroveň politiky.

Do dalších úvah je třeba přibrat operativní svobodu. Jednotlivec i společnost potřebují řád — i svobodu, čím více obojího, tím lépe. To jsou antropologicky dané předpoklady prosperující společnosti; a sladit je tak, aby si nepřekážely, ale podporovaly se navzájem, to je nejdůležitější náplň umění (si) vládnout.

Je to umění — součást kulturního bohatství každé společnosti, které se vytváří po generace a nemusí ani být plně reflektované — nemusíme si ho uvědomovat, žijeme je spontánně. Ale je pro společnost kriticky důležité.

Společnosti nejen spolupracují, ale především soutěží a soupeří o zdroje a prostor; a dokonalejší umění vládnout je evoluční výhodou — a naopak. Ukrajina byla (je) prolezlá korupcí a její neschopnost si v míru uspořádat vnitřní strukturu a shodnout se na zahraniční orientaci dala příležitost a záminku pro zahraniční intervenci. V jiných kulisách a na jiné úrovni to platilo i o první republice. Vnitřní slabost je nebezpečná.

Je však vůbec možné spojit svobodu s řádem? Neomezuje řád svobodu? V knize s pomocí filosofické analýzy dospívám k závěru, že to možné je, pokud se cítíme členy určitého společenství a přijímáme spoluodpovědnost za něj, a pokud chápeme svobodu v republikánském smyslu, jako možnost spoluúčasti na tvorbě řádu. Ten pak přijímáme jako svůj.

Ve svém eseji pan Poláček ve zkratce reprodukuje závěry mé argumentace a poté formuluje dvě námitky, které podle jeho přesvědčení vyvracejí mou tezi o možnosti vytvořit soulad svobody a řádu. Zaprvé má teze — vezmeme-li ji jako výzvu k občanské aktivitě — vyzní do prázdna, protože vlastně nikoho nemůže oslovit.

A zadruhé, soulad republikánské svobody a řádu se poprvé uskutečnil v klasické aténské polis. Druhá námitka pana Poláčka spočívá v tom, že klasická polis nemůže („bez dalšího“?) být vzorem současného liberálního státu. Současný člověk je v hospodářské sféře nucen se chovat jako egoistické individuum a nezmění se v altruistického občana v politice, neboť (podle Marxe) hospodářská základna je rozhodující i pro ideově politickou nadstavbu.

Nezbývá, než se vrátit k realitě a rozhlédnout se po světě. Tomu je věnována druhá část mé knihy (především 4. kapitola), v níž používám empirickou kvantitativní analýzu. Pan Poláček ji odmítl s tím, že svobodu nemůžeme známkovat. Zřejmě odmítá jakákoliv prohlášení druhu „stát nebo společnost A je svobodnější než stát/společnost B“, „lidé v A mají více svobody než lidé v B“, „v A je více/méně pevný řád než v B“.

V knize taková prohlášení upřesňuji a pracuji se dvěma běžně užívanými a pečlivě sestavenými ukazateli. Mírou svobody, pravidelně ročně sestavovanou a publikovanou americkým Freedom House, a indexem vnímané korupce (Corruption Perception Index) z dílny Transparency International (který vyjadřuje pevnost spravedlivého zákonného řádu — podrobné vysvětlení a odkazy viz kniha).

Ukazuje se, že státy s pevným spravedlivým řádem se těší největší svobodě. A naopak, státy na dolní straně indexu — ty, které žijí v chaosu („zhroucené“ — failed státy) nebo v atmosféře zvůle mocných a bezohledných — mezi těmito dvěma stavy je snadný přechod, z chaosu se vynoří spasitel diktátor, a po pádu diktátora nastává chaos — umožňují malou, případně žádnou svobodu. Záleží na civilizačním okruhu.

Pokud tuto kvantitativní analýzu přeneseme do grafické formy, ukáže se pozoruhodný jev. Každý stát znázorníme bodem ve dvourozměrném prostoru (na ploše), se souřadnicemi dvou uvedených ukazatelů, spravedlivým řádem a svobodou. V poli sto padesáti až sto osmdesáti států (počet záleží na zkoumaném roku) se body — státy seskupí do charakteristických civilizačních oblastí.

Vyspělé demokracie nacházíme v oblasti pevného řádu a vysoké svobody; evropské postkomunistické státy a evropský jih v oblasti středně pevného řádu a vyšší, případně nižší míry svobody; postsovětské země a většina rozvojových v oblasti nízkého až zhrouceného řádu a nesvobody.

Zajímavá je oblast muslimských států, zaujímá střední oblast v pevnosti řádu i v míře svobody a žádné jiné státy se v ní nenacházejí. Ještě překvapivější je oblast pevného zákonného řádu a pouze střední míry svobody: je v ní Singapur a blíží se jí Hongkong a Japonsko — snad „konfuciánský“ okruh.

Osobité jsou Čína a Indie, země se stále ještě pevným tradičním řádem, který se v indexu vnímané korupce neprojeví; vyžadují odlišnou interpretaci. A v teoreticky existujícím poli pevného zákonného řádu kombinovaného s absencí svobody nenajdeme ani jeden stát.

Domnívám se, že tyto empirické poznatky silně podporují tezi, že svoboda a spravedlivý zákonný řád spolu ladí, pokud si společnost vytvoří politické elity, které umí dobře vládnout a společnost sama se skládá z občanů v plném slova smyslu — umí demokraticky žít. Dvěma slovy, je to „vyspělá demokracie“.

Ale porozumět tomu v prostředí méně vyspělého civilizačního okruhu vyžaduje pro začátek alespoň se rozhlédnout za hranici vlastní normality, vlastního civilizačního okruhu. Cesta do vyššího civilizačního okruhu představuje nezbytně pomalou a obtížnou změnu v myšlení a chování — změnu občanské a politické kultury, upevňování vlády práva.

Projekt Rekonstrukce státu se o to snaží protlačením protikorupčních zákonů. Vykrucování některých politiků ukazuje, jak je to těžké. Změna musí být vybojována proti všem, kteří z děravého řádu profitují — proti NÁM všem, kteří ze zvyku, z nedbalosti a pohodlnosti, nepoctivosti a ziskuchtivosti zákony a potřebná pravidla obcházíme a porušujeme.

Ještě dvě poznámky jsou nezbytné. První se týká tvrzení pana Poláčka, že „i ten nejlépe fungující stát Západu zůstává stále jenom oním bezkrevným, bohy opuštěným technokratem, který nemá žádnou schopnost a ani ambici získat samotnou duši svého občana“. Zakládá se na zásadním neporozumění roli státu.

Jeho úkolem není získávat duši občana, ani přímo dávat lidem pocit sounáležitosti, takové role jsou charakteristické pro totalitní stát. Ve svobodné společnosti tyto role plní náboženství, případně politické strany, nebo umění, zejména hudba, písně, nebo sport (fotbalové kluby), spolky atd.

Všechny příležitosti, kde se lidé scházejí a vzniká pocit sounáležitosti. Ale dobrým plnění svých vlastních úkolů (bezpečí, spravedlnost, svoboda) může a měl by liberální stát vytvářet hrdost na „můj stát, mou společnost, jejich obhajoba stojí za námahu i oběti“ jako "byproduct", vedlejší ale důležitý důsledek. Doplňkem pak jsou národní symboly a ceremonie, čím lépe vyjadřují slavné tradice, tím jsou účinnější.

Předchozí odstavec obchází složitou problematiku z oblasti filosofie práva a společnosti ohledně chatrných ideových základů a dlouhodobé duchovní krize naší západní civilizace, v souvislosti se sekularizací a poklesem religiozity. Její povědomí mohlo inspirovat úvahu pana Poláčka o liberálním státu jako „bezkrevném, bohy opuštěném technokratu“.

Totalitní hnutí a vznik totalitního státu můžeme chápat jako pokus o „řešení“ této krize. Josef Poláček si však neuvědomuje, že jde o hlubší civilizační problematiku. Snaha řešit ji na úrovni státu je nebezpečná pro lidskou svobodu a tím i společenský pokrok.

Druhá a závěrečná poznámka je o cílové skupině mé knihy. Některé části jsem přednesl na seminářích hnutí Křesťan a práce, ale kniha jako celek je určena „lidem dobré vůle“. Nemyslím, že lidé jsou v myšlení determinování svým sociálně ekonomickým postavením, ani že jejich názory jsou neměnné, učíme se ze zkušeností.

Naše společnost, my všichni jsme prošli názorově významným vývojem od roku 1989 a současná doba je charakteristická další ideologickou změnou. Neoliberalismus ztroskotal a hledá se náhrada pro ideové zakotvení.

Vládne silná nespokojenost s naší společenskou a politickou situací. Má kniha má sloužit jako upozornění pro přemýšlivé čtenáře, že na vině nejsou (pouze) ONI, ale každý z nás, a naznačit (podle mého názoru a zkušeností) nadějnou variantu.