Stát do nepohody a pro člověka: jak dohlédnout za obzor normality

Luděk Rychteník vstupuje do debaty s Josefem Poláčkem nad svou knihou Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout.

090929_10_1_ludek_rychetnik

Luděk Rychetník

28.09.2014 08:23

Aa1

Rekonstrukce státu je pro autora příkladem, že nastupující generace se s nepřijatelnou mírou korupce a lajdáctví státu nesmíří. Repro z webu iniciativy

Od svého vzniku v roce 1918 se náš stát musel často vyrovnávat s vnějším ohrožením. Byl dvakrát vojensky okupován a zbaven samostatnosti, v první případě visela na vlásku sama existence národa, a v obou případech byla likvidována jeho kultura, dusivou cenzurou a fyzickou likvidací a vynucenou emigrací tvůrců; byla to období civilizačního regresu.

Od vzniku našeho státu se jeho společenský a politický režim změnil celkem šestkrát, pokaždé spolu s drastickým přeoráním společenských a majetkových poměrů, kdy se hroutily zábrany lidské hrabivosti. Pamatuji většinu těch převratů i euforii a nálady 'utržení ze řetězu' po osvobození. Tuto historickou poznámku předesílám proto, že tvoří rámec dalších úvah, v nichž navazuji na esej Josefa Poláčka Stát, člověk a svoboda.

Autor ve svém eseji předkládá k diskusi podnětné myšlenky, ke kterým jej inspirovala má kniha (Svobodný řád, Vyšehrad 2012). Skutečně mne to těší a jako odpověď nabízím poněkud odlišný pohled na svobodu, řád a občanské ctnosti v dnešní společnosti. Především mám pocit, že filosoficky a modelově myslící Josef Poláček se nechává unést logikou svého modelu a zapomíná jej konfrontovat s reálným světem.

Dochází k bezvýchodnému závěru; v diskusi jej pan Morbicer výstižně shrnul slovy „všechno se musí změnit, jen se neví jak“. Není divu, marxistický model historického monistického materialismu, zvláště v Poláčkem použité hrubé formě, nemá místo pro svobodného tvořivého individuálního člověka, jedině který může změnu iniciovat.

Pan Poláček si neuvědomuje, že každý teoretický model vystihuje jen určitou zjednodušenou stránku problému či reality a že nekonečně komplexní svět můžeme studovat pomocí mnoha modelů. Volba modelů, vědomí jejich předpokladů a omezení, a vhodná kombinace jejich závěrů a konfrontace s realitou – to je vzácné umění dobrého analytika, umění, jak se dobrat pravdy o reálném světě. A pravda, jak věděl již Marx, se ověřuje v praxi.

Po druhé vojenské invazi v českých zemích (viz výše) jsem s rodinou odcházel do britské emigrace s vědomím, že odcházíme do země, která invazi naposledy zažila v roce 1066. A doufal jsem, že ji v dohledné době opět nezažije. V tom jsem se nezklamal a spolu s postupným seznamováním se s britským způsobem života a kulturou jsem měl klid a čas přemýšlet o svých českých zkušenostech.

Zda katastrofální historie našeho státu je skutečně nezbytným důsledkem pouze nešťastné polohy ve středu Evropy, s Německem na straně jedné a Ruskem jen o málo dále na straně druhé. Zda si něco z toho nezpůsobujeme sami.

Postupné sžívání se s Britanií mně pomohlo porozumět, co pro jedince a společnost znamená fungující řád. Nikoliv ten německý, méně či více křečovitý ordnung, na nějž jsem měl útržkovité vzpomínky ještě z doby německé okupace, ale praktický, fungující řád.

Pravidelnosti, na něž se dá běžně v životě spoléhat a které dělají život jednodušší, snazší a příjemnější. Spolehlivá poštovní služba: doporučená zásilka („registered letter“) jen když posíláte cestovní pas. Minimálně krádeží v obchodech. Dopravní předpisy se automaticky dodržují, stejně jako zákaz prodeje alkoholu a cigaret mladistvým. Dané slovo se drží a ve veřejném životě se obecně nelže - i když, jak psal Čapek, „pravdu se stejně nedozvíte“.

Já bych spíše řekl, že pravdu se dozvíte, ale s obtížemi; zákon o svobodě informací platí a je vynutitelný. Nezkorumpované soudy, a policie jen minimálně. Ale i ve vysoké politice: to nejsou jen komické starodávné ceremoniály v parlamentě, ale také vysoké nároky na poctivost poslanců (za zneužívání poslaneckých náhrad se rezignovalo, šlo do důchodu i do vězení). Pečlivá příprava zákonů: veřejná i odborná, obvykle víceletá debata a důkladná příprava v parlamentních výborech. „Přílepky“ se nevedou.

Tato atmosféra kázně a zákonnosti má důležitý praktický význam pro zaměstnanecké vztahy. Přes internet mi došel mnohokrát přeposlaný dopis „vyučené prodavačky“ ze středních Čech. Líčí v něm svou zkušenost z týdenního zaměstnání v prodejně nejmenovaného zahraničního maloobchodního řetězce: otřesné hygienické poměry (plesnivé řízky se omyjí a prodávají jako čerstvé), neméně otřesné zacházení s prodavačkami ze strany vedení – proto pisatelka odešla.

Občasné zprávy z obchodní inspekce a rozhovory s lidmi naznačují, že dopis je v podstatě pravdivý. Autorka v něm dodává, že ve své zemi by si firma takové jednání nedovolila. Má pravdu. Pokud by se jednalo o Britanii, pak dotyčná firma by neriskovala vyšetřování a případný soudní postih; ale ještě před tím by se záležitostí začaly zabývat odbory, rozkřikla by se ve veřejnosti, v tisku a mohla by vyvolat bojkot prodejen firmy.

Má odborová organizace (zaměstnanců univerzit, UCU) s pomocí tlaku veřejnosti a jím vyburcovaných poslanců, dokázala významně zlepšit postavení zaměstnanců ve velšské Gower College, která zneužívala kontrakty s nulovou pracovní dobou. UCU zřídila webovou stránku, kde nabízí informace a pomoc pro zaměstnance postižené nejistým 'prekérním' zaměstnáním. Jinou účinnou pomoc zaměstnancům při konfliktu se zaměstnavatelem poskytují zcela účinné 'pracovní tribunály'. Uvádím několik příkladů, neboť pouze s naší běžnou českou zkušeností je takový všeobecně fungující řád nepochopitelný, je mimo náš obzor představivosti.

Máme zkušenost pouze s dobře fungujícími úseky života (třeba pražská hromadná doprava), ale za obzor „normality“ nedohlédneme. Ve své knize doporučuji zkušenost života v zemi s pevnějším řádem. V DR jsem kromě toho navrhl poučný myšlenkový experiment, viz „Řád a změna“, Čtvrtek, 21.Srpna 2014, 19:10:19 (diskuse k článku pana Poláčka Za všechno může kapitalismus?).

Rád a s nadějí poznamenávám, že nová generace nastupující do veřejného života, již za obzor naší normality vidí: projekt rekonstrukce státu je převážně jejím dítětem. A veřejnost se stává náročnější na úroveň politiky.

Do dalších úvah je třeba přibrat operativní svobodu. Jednotlivec i společnost potřebují řád – i svobodu, čím více obojího, tím lépe. To jsou antropologicky dané předpoklady prosperující společnosti; a sladit je tak, aby si nepřekážely, ale podporovaly se navzájem, to je nejdůležitější náplň umění (si) vládnout.

Je to umění – součást kulturního bohatství každé společnosti, které se vytváří po generace a nemusí ani být plně reflektované – nemusíme si ho uvědomovat, žijeme je spontánně. Ale je pro společnost kriticky důležité.

Společnosti nejen spolupracují, ale především soutěží a soupeří o zdroje a prostor; a dokonalejší umění vládnout je evoluční výhodou – a naopak. Ukrajina byla (je) prolezlá korupcí a její neschopnost si v míru uspořádat vnitřní strukturu a shodnout se na zahraniční orientaci dala příležitost a záminku pro zahraniční intervenci. V jiných kulisách a na jiné úrovni to platilo i o první republice. Vnitřní slabost je nebezpečná.

Je však vůbec možné spojit svobodu s řádem? Neomezuje řád svobodu? V knize s pomocí filosofické analýzy dospívám k závěru, že to možné je, pokud se cítíme členy určitého společenství a přijímáme spoluodpovědnost za něj, a pokud chápeme svobodu v republikánském smyslu, jako možnost spoluúčasti na tvorbě řádu. Ten pak přijímáme jako svůj.

Ve svém eseji pan Poláček ve zkratce reprodukuje závěry mé argumentace a poté formuluje dvě námitky, které podle jeho přesvědčení vyvracejí mou tezi o možnosti vytvořit soulad svobody a řádu. Zaprvé má teze – vezmeme-li ji jako výzvu k občanské aktivitě – vyzní do prázdna, protože vlastně nikoho nemůže oslovit.

A zadruhé, soulad republikánské svobody a řádu se poprvé uskutečnil v klasické aténské polis. Druhá námitka pana Poláčka spočívá v tom, že klasická polis nemůže („bez dalšího“?) být vzorem současného liberálního státu. Současný člověk je v hospodářské sféře nucen se chovat jako egoistické individuum a nezmění se v altruistického občana v politice, neboť (podle Marxe) hospodářská základna je rozhodující i pro ideově politickou nadstavbu.

Nezbývá, než se vrátit k realitě a rozhlédnout se po světě. Tomu je věnována druhá část mé knihy (především 4. kapitola), v níž používám empirickou kvantitativní analýzu. Pan Poláček ji odmítl s tím, že svobodu nemůžeme známkovat. Zřejmě odmítá jakákoliv prohlášení druhu „stát nebo společnost A je svobodnější než stát/společnost B“, „lidé v A mají více svobody než lidé v B“, „v A je více/méně pevný řád než v B“.

V knize taková prohlášení upřesňuji a pracuji se dvěma běžně užívanými a pečlivě sestavenými ukazateli. Mírou svobody, pravidelně ročně sestavovanou a publikovanou americkým Freedom House, a indexem vnímané korupce (Corruption Perception Index) z dílny Transparency International (který vyjadřuje pevnost spravedlivého zákonného řádu – podrobné vysvětlení a odkazy viz kniha).

Ukazuje se, že státy s pevným spravedlivým řádem se těší největší svobodě. A naopak, státy na dolní straně indexu – ty, které žijí v chaosu („zhroucené“ – failed státy) nebo v atmosféře zvůle mocných a bezohledných – mezi těmito dvěma stavy je snadný přechod, z chaosu se vynoří spasitel diktátor, a po pádu diktátora nastává chaos – umožňují malou, případně žádnou svobodu. Záleží na civilizačním okruhu.

Pokud tuto kvantitativní analýzu přeneseme do grafické formy, ukáže se pozoruhodný jev. Každý stát znázorníme bodem ve dvourozměrném prostoru (na ploše), se souřadnicemi dvou uvedených ukazatelů, spravedlivým řádem a svobodou. V poli sto padesáti až sto osmdesáti států (počet záleží na zkoumaném roku) se body – státy seskupí do charakteristických civilizačních oblastí.

Vyspělé demokracie nacházíme v oblasti pevného řádu a vysoké svobody; evropské postkomunistické státy a evropský jih v oblasti středně pevného řádu a vyšší, případně nižší míry svobody; postsovětské země a většina rozvojových v oblasti nízkého až zhrouceného řádu a nesvobody.

Zajímavá je oblast muslimských států, zaujímá střední oblast v pevnosti řádu i v míře svobody a žádné jiné státy se v ní nenacházejí. Ještě překvapivější je oblast pevného zákonného řádu a pouze střední míry svobody: je v ní Singapur a blíží se jí Hongkong a Japonsko – snad „konfuciánský“ okruh.

Osobité jsou Čína a Indie, země se stále ještě pevným tradičním řádem, který se v indexu vnímané korupce neprojeví; vyžadují odlišnou interpretaci. A v teoreticky existujícím poli pevného zákonného řádu kombinovaného s absencí svobody nenajdeme ani jeden stát.

Domnívám se, že tyto empirické poznatky silně podporují tezi, že svoboda a spravedlivý zákonný řád spolu ladí, pokud si společnost vytvoří politické elity, které umí dobře vládnout a společnost sama se skládá z občanů v plném slova smyslu – umí demokraticky žít. Dvěma slovy, je to „vyspělá demokracie“.

Ale porozumět tomu v prostředí méně vyspělého civilizačního okruhu vyžaduje pro začátek alespoň se rozhlédnout za hranici vlastní normality, vlastního civilizačního okruhu. Cesta do vyššího civilizačního okruhu představuje nezbytně pomalou a obtížnou změnu v myšlení a chování – změnu občanské a politické kultury, upevňování vlády práva.

Projekt Rekonstrukce státu se o to snaží protlačením protikorupčních zákonů. Vykrucování některých politiků ukazuje, jak je to těžké. Změna musí být vybojována proti všem, kteří z děravého řádu profitují – proti NÁM všem, kteří ze zvyku, z nedbalosti a pohodlnosti, nepoctivosti a ziskuchtivosti zákony a potřebná pravidla obcházíme a porušujeme.

Ještě dvě poznámky jsou nezbytné. První se týká tvrzení pana Poláčka, že „i ten nejlépe fungující stát Západu zůstává stále jenom oním bezkrevným, bohy opuštěným technokratem, který nemá žádnou schopnost a ani ambici získat samotnou duši svého občana“. Zakládá se na zásadním neporozumění roli státu.

Jeho úkolem není získávat duši občana, ani přímo dávat lidem pocit sounáležitosti, takové role jsou charakteristické pro totalitní stát. Ve svobodné společnosti tyto role plní náboženství, případně politické strany, nebo umění, zejména hudba, písně, nebo sport (fotbalové kluby), spolky atd.

Všechny příležitosti, kde se lidé scházejí a vzniká pocit sounáležitosti. Ale dobrým plnění svých vlastních úkolů (bezpečí, spravedlnost, svoboda) může a měl by liberální stát vytvářet hrdost na „můj stát, mou společnost, jejich obhajoba stojí za námahu i oběti“ jako "byproduct", vedlejší ale důležitý důsledek. Doplňkem pak jsou národní symboly a ceremonie, čím lépe vyjadřují slavné tradice, tím jsou účinnější.

Předchozí odstavec obchází složitou problematiku z oblasti filosofie práva a společnosti ohledně chatrných ideových základů a dlouhodobé duchovní krize naší západní civilizace, v souvislosti se sekularizací a poklesem religiozity. Její povědomí mohlo inspirovat úvahu pana Poláčka o liberálním státu jako „bezkrevném, bohy opuštěném technokratu“.

Totalitní hnutí a vznik totalitního státu můžeme chápat jako pokus o „řešení“ této krize. Josef Poláček si však neuvědomuje, že jde o hlubší civilizační problematiku. Snaha řešit ji na úrovni státu je nebezpečná pro lidskou svobodu a tím i společenský pokrok.

Druhá a závěrečná poznámka je o cílové skupině mé knihy. Některé části jsem přednesl na seminářích hnutí Křesťan a práce, ale kniha jako celek je určena „lidem dobré vůle“. Nemyslím, že lidé jsou v myšlení determinování svým sociálně ekonomickým postavením, ani že jejich názory jsou neměnné, učíme se ze zkušeností.

Naše společnost, my všichni jsme prošli názorově významným vývojem od roku 1989 a současná doba je charakteristická další ideologickou změnou. Neoliberalismus ztroskotal a hledá se náhrada pro ideové zakotvení.

Vládne silná nespokojenost s naší společenskou a politickou situací. Má kniha má sloužit jako upozornění pro přemýšlivé čtenáře, že na vině nejsou (pouze) ONI, ale každý z nás, a naznačit (podle mého názoru a zkušeností) nadějnou variantu.


A co si myslíte vy? Diskuse (39 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Vyprodaná kniha? Neděle, 28.Září 2014, 19:25:12

Kliknul jsem si na modrý odkaz na mou knihu výše a dozvěděl se, že v portálu Kosmas.cz je kniha vyprodaná. Případným zájemcům doporučuji se obrátit na nakladatelství Vyšehrad.
http://www.ivysehrad.cz/kniha/svobodny-rad-uvod-do-umeni-si-vladnout/

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Řád duchovní a řád pravidel Neděle, 28.Září 2014, 21:29:10

Téma řádu je, myslím, to nejpodstatnější. Jistěže existují společnosti jako zřejmě ta britská, kde se řád ctí daleko více než u nás.

Potíž je ovšem v tom, že pokud vidíme rozdíl v dodržování řádu mezi tzv. vyspělými demokraciemi a tím, čemu říkáme demokracie u nás, máme na mysli téměř výhradně právní předpisy. Někdy i nepsané normy lidského chování. Existuje však také řád duchovní, jehož význam si v této souvislosti pramálo uvědomujeme. To on je zdrojem řádu, podle něhož se pak my lidé máme chovat.

Co se však duchovního řádu týče, nejsou na tom vyspělé demokracie o nic lépe než my. Jen považme, kolik úpadku a zla k nám přišlo ze Západu v doslova masovém měřítku po roce 1989. Drogy, pornografie, žití na dluh, prolhaná reklama, sprostota ve sdělovacích prostředcích, nezávazné svazky, hazard, spekulace…

Třeba ovšem dodat, že se to tu – nikoliv náhodou - báječně chytlo. To proto, že i když tu do roku 1989 panoval řád pravidel, který neumožňoval, aby to zlé ze Západu zakořenilo také u nás, nepanoval tu žádný lepší duchovní řád.

Zauvažujme nad příkladem prodavačky z nadnárodního obchodního řetězce, jejž uvádí pan Luděk Rychetník. Do roku 1989 nebylo u nás vůbec myslitelné, aby se někde v práci nakládalo se zaměstnanci jako s otroky. Jak to, že otrokářské poměry zavedly u nás nadnárodní řetězce, které se zrodily ve vyspělých demokraciích? Jistě, tyto nadnárodní firmy u nás našly úrodnou půdu pro zlo, které si doma nemohly dovolit vzhledem k právnímu řádu a často i řádu dobrých zvyklostí. Nikoliv však vzhledem k řádu duchovnímu!

Řád duchovní pro tyto západní firmy žádnou překážkou nebyl a dosud ani není. Kdyby byl, nedovolovaly by si šlapat po lidské důstojnosti nejen u nich doma (bez potřeby nějakého domácího řádu právního), ale ani u nás. Jenže u nás ten duchovní řád také není a ten právní je na tom ještě mnohem bídněji než na Západě. Proto si u nás mohou dělat, co chtějí. Lepší morální úroveň své domoviny tím ovšem neprokazují.

Řešením je jedině správný řád duchovní. Z něj pak vznikne i správný řád pravidel lidského soužití. Křesťanství to ví odpradávna. Ježíš to říká takto (volně cituji): „Usilujte o království Boží a vše ostatní vám bude přidáno.“

Moc děkuji panu Rychetníkovi za pravdivý a podnětný článek a přeji dobrou noc.
Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Stát fungující a stát mravní Úterý, 30.Září 2014, 14:08:32

V podstatě souhlas s panem Vyleťalem; ten "fungující právní řád" současného Západu (jakkoli bezpochyby vyspělejší nežli ten současný český) nemá sám o sobě žádnou skutečně pravou duchovní, humánní, mravní či jakoukoli jinou kvalitu.

A my se musíme prostě rozhodnout: buďto se spokojíme jenom s tím "dobře fungujícím státem", z čistě technokratického hlediska - anebo si za cíl vytkneme státní a společenské uspořádání, které je založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách.

---------------------

Podrobněji k textu v příštích vstupech.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Souhlas s panem Poláčkem Úterý, 30.Září 2014, 17:19:18

Ano, tak přesně jsem to myslel. Děkuji, pane Poláčku.
Lze říci, že Západ je na tom ohledně "fungujícího právního řádu" jenom o to lépe, oč méně se v posledních 100 letech zbavoval křesťanství ve veřejném prostoru.
S pozdravem Jiří Vyleťal

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Buď...jenom -- anebo? Středa, 1.Října 2014, 10:06:57

Před takovým dilematem nestojíme. Naopak. Fungující stát a demokratické procedury (!) jsou předpokladem pro řešení jakýchkoliv problémů.

Jak dospět ke státnímu a společenskému uspořádání, které by bylo založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách? Je třeba ho ideově a politicky probojovat a prosadit. Být, stát se důvěryhodnou politickou silou. Ale bez právních záruk občanských svobod a fungující demokracie to nejde. Jak se stát lidsky a politicky důvěryhodnou silou? To je klíčový problém naší politiky a politiků.

Spolehlivě fungující vozidlo vás odveze. Kam? To si můžete vybrat, pokud jste jako společnost schopni se rozhodnout a rozhodnutí prosadit, bez toho, že by se společnost a stát zhroutili a podlehli případným zásahům zvenčí. Spolehlivé fungování vozidla státu má navíc, samo o sobě, tu přednost, že posiluje odolnost vůči vnějším zásahům.

Křesťanství ve veřejném prostoru? Křesťanství netrpí v důsledku fungujícího právního řádu, ale pro malou angažovanost a váhu křesťanů-katolíků v řešení společenských problémů (což papa František vidí jasně a snaží se napravovat) a v důsledku hlubších a starších důvodů (to jsou ty hlubší souvislosti se stagnací scholastické filosofie a ideovou krizí naší původně křesťanské civilizace - v posledních letech o tomto diskutuji v revue DISTANCE).

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Příčina a následek Středa, 1.Října 2014, 21:55:11

Já to tedy vidím přesně naopak.

To, co Vy, pane Rychteníku, pokládáte za předpoklad (fungující stát), já pokládám za následek.

A co Vy, pane Rychetníku, považujete za následek, tedy stav, ke kterému bychom měli dospět (státní a společenské uspořádání, které by bylo založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách), já považuji za předpoklad. (Já bych ten předpoklad spíše nazval „společnost řídící se správnými duchovními hodnotami.)

Nezdá se mi, že by bylo možno vystavět něco lepšího na nepevných základech. Navíc bez toho, abychom počítali s Pánem Bohem, nic pořádného a trvalého nepostavíme. A demokracie sice Boha a náboženství nezakazuje, ale také je nepotřebuje.

Ano, křesťanství, přesněji katolická církev, trpí nedostatkem věřících. Trpí tím však ze tří důvodů, které s historií katolické církve a jejího učení nemají téměř nic společného: 1) lidé o křesťanství a katolické církvi téměř nic nevědí, resp. mají jen předsudky; 2) lidé podléhají pýše a je pro ně nepřijatelné, že by mohlo být něco nad nimi, tedy Bůh, vůči němuž by měli nějaké povinnosti 3) lidé jsou si vědomi, že zdaleka ne vše, co konají, je v souladu s morálkou a tuší, že by se museli změnit, což se jim nechce.

V současnosti lze řešit celkem snadno první problém a to tím, že do škol zavedeme povinnou výuku křesťanství. Je třeba to ovšem chtít. Ostatní dva problémy lze řešit jen velice dlouhodobě a při trvalém působení křesťanství ve společnosti.

Přeji vše dobré a dobrou noc.
Jiří Vyleťal

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Společné dobro Středa, 1.Října 2014, 23:37:5

Nezdá se mi, že by diskutující s autorem knížky byli v nějakém podstatném rozporu. Luděk Rychetník mluví o společném dobru, o které by měla usilovat každá dobrá vláda a dokládá, že společné dobro je jedním z tradičních principů katolické etiky a jedním z hlavních principů sociální nauky církve.
Na druhé straně
ať už je původ myšlenky společného dobra jakožto účelu státu jakýkoli, je to princip vycházející z přirozeného řádu a z morálních poznatků, ke kterým můžeme při dobré vůli dospět zdravým rozumem.... Pokud stát ztrácí cíl společného dobra, zejména úsilí o spravedlivý řád , skutečně (podle slov sv. Augustina) degeneruje v loupežnickou bandu a hrozí mu rozklad a zhroucení.... Pojem společného dobra jako veřejného zájmu se běžně užívá v britské politice ...
(Volně podle str. 25 a 26 knížky Svobodný řád Luďka Rychetníka.)

Myslím, že demokracie je hodnotově neutrální s ohledem na světonázorová přesvědčení a náboženská vyznání jednotlivých občanů. To proto, že stát nemůže preferovat některé přesvědčení nebo vyznání na úkor jiných, aby tím některé občany nekrátil v jejich lidských právech. Společné dobro či veřejný zájem je ale metahodnota příslušná celku, kterým je stát, a jedině tuto metahodnotu je možné spojovat s demokracií. Étosem demokracie je společné dobro.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Společné dobro a křesťanství Čtvrtek, 2.Října 2014, 07:40:30

Já bych spíše řekl, že demokracie je více než hodnotově neutrální, je bezhodnotová. Žádný mravní řád sama o sobě nevytváří, nepřináší. Maximálně dovoluje působit řádu, který vznikl před ní. To je podle mne velmi málo, abychom od ní mohli čekat uskutečnění společného dobra.

Společné dobro nelze uskutečnit v zemi našeho typu bez křesťanství, protože hodnotově byla tato zem křesťanstvím vychovávána. Hodně jsme toho zapomněl, nic jsme v posledních mnoha desetiletích nerozvíjeli.

Vynechat křesťanství a říci mu v duchu liberalismu ať si soutěží s buddhismem, islámem, hinduismem a především s bezvěrectvím, a od toho všeho čekat dobro pro všechny, to je jako říci vlastní dceři, aby soutěžila o přízeň rodičů s holkami z vesnice, a pokud vyhraje, necháme ji doma bydlet.

Kam se za působení demokracie posouvá hranice možného v negativním slova smyslu, můžeme pozorovat den ode dne, rok od roku. Poslechněme si jak se mluví a co se ukazuje v médiích, podívejme se co všechno si lidé v normotvorných pozicích (politici, umělci, sportovci) mohou dovolit, pohleďme jak se stále více a více nechá žonglovat s demokraticky ustanovenými pravidly – zákony (naposledy Rittig, Kvitová a nekonečná řada dalších), všimněme si úrovně chování a jednání lidí, kteří vycházejí ze škol.

Tady všude nelze nevidět absenci mravního řádu. Jiný u nás nemáme, než je ten křesťanský (resp. zbytky jiného řádu u nás nemáme). Pokud jej nechceme proto, že se na něm demokraticky neshodneme, žádný mít nebudeme. Pak se ovšem odsuzujeme k dalšímu bloudění.

Váš Jiří Vyleťal

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Jiřímu Vyleťalovi Čtvrtek, 2.Října 2014, 23:35:12

Tady jsme myslím narazili na závažný a hluboký problém. Počátkem devadesátých let se o společném dobru a veřejném zájmu ještě mluvilo v tom smyslu jako v Britanii. Železná opona padla a začal sem proudit čerstvý vzduch. Pak když se nějaké zákony nepodařilo prosadit, tak se politici vymlouvali, že nebyla společná vůle. Ta byla posléze zcela nahrazena manipulujícími medii, která jsou teď většinou navíc v rukou oligarchů. Veřejný život se téměř smrskl na ekonomii. Místo společného dobra se tu začaly uctívat peníze a honba za penězi je vysilující natolik, že většina obyčejných lidí je ráda, že je ráda a nějaké společné dobro je jim ukradeno - vlastně doslova, bylo jim ukradeno.

A není demokracie jako demokracie. My máme demokracii a v Británii mají demokracii, ale řád - struktura společnosti -, který zde a onde panuje, je odlišný, jak ve své knize skvěle připomíná Luděk Rychetník.

Náš pohled se myslím pane Vyleťale, liší v tom, že já odlišuji vnitřní směřování jednotlivých lidí od směřování celku, kterého jsou součástí. Systém hodnot jednotlivých občanů může být křesťanský, ateistický, scientistický, náboženský bez vyznání, muslimský atd., ale žádná z těchto vír by neměla být preferována státem (žádné státní náboženství), protože pak by stát diskriminoval jinověrce (i ateismus je svým způsobem víra). Co je společného ve směřování všech lidí ve státě je jejich touha prožít dobrý život. Čili společným zájmem a směřováním všech lidí ve státě dohromady je dobro pro všechny, neboli společné dobro. To je metahodnota nad těmi hodnotami jednotlivých lidí, protože je společná jejich celku. Je to přirozené směřování lidí, kteří si uvědomují, že žijí společně s druhými a že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Vědomě či podvědomě je to v každém z nás. Stačí zdravý rozum.

Zvláštní výuku křesťanství bych nezaváděla, stačí, když se křesťanství vedle jiných náboženství vyučuje v občanské výchově a dějepise. Konec konců nepovinně je možné náboženství vyučovat na státních školách kdekoli už dnes, podle naší Listiny je to poměrně silné právo (§16, (3)).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Stát a společnost Pátek, 3.Října 2014, 13:46:40

Zásadně pochybným momentem Vašeho modelu, pane Rychetníku, je to, že Vy stále stát považujete v podstatě za něco autonomního, jakousi svébytnou entitu vznášející se někde nad společností. Z toho pak vyvozujete, že postačí zavést dobrý stát, a ta společnost se tomu už nějak přizpůsobí.

V realitě je však nutno vycházet daleko spíše z toho, že daný vztah je přesně opačný: stát je jenom politickou formou společnosti; jaká je společnost, takový bude nakonec i stát. Naprosto rozhodující je tedy charakter samotné společnosti, jejího života, jejích hodnot.

A ta společnost, která v současné době dominuje našemu "západnímu způsobu životu", je ve své podstatě společnost l i b e r a l i s t i c k á. Se svým zásadním životním postulátem: dělej si co chceš, nikdo ti do toho nemůže nijak mluvit.

Což napohled zní velice svobodomyslně, ale ve skutečnosti je to projevem naprostého hodnotového relativismu, ne-li přímo nihilismu. To "dělej si co chceš" ve skutečnosti neznamená nic jiného, že v dané společnosti nejsou platné, nejsou závazné jakékoli jiné, jakékoli vyšší hodnoty, nežli právě jenom ono individualistické "já chci".

A tento individualisticko-sebevztažný charakter liberální společnosti samozřejmě také nevzniká sám od sebe, on má své zcela reálné příčiny, ve své materiální základně se stále ještě jedná o docela obyčejný k a p i t a l i s m u s, jak dokonale dovodil Marx, kapitalismus prostě potřebuje osobně nezávislého pracovníka, stejně jako tekutý, feudálními vazbami nesvázaný kapitál, je to tedy právě tento kapitalismus který porodil liberální společnost a liberální stát jako optimální formu své vlastní existence.
Cílem a účelem tohoto liberalismu ovšem není skutečná svoboda lidské bytosti, totiž - opět s Marxem řečeno - všestranný rozvoj jejích lidských potenciálů, nýbrž právě jenom toto osobně autonomní individuum, které se tím lépe může přizpůsobit navládě kapitálu, jeho potřebám a zájmům.

A tuto liberální respektive liberalistickou společnost (a odpovídající stát) máme principiálně stejně tak dánu v České republice jako ve Spojeném království; ten fakt že v tom jako druhém jmenovaném tento stát funguje o n ě c o lépe, solidněji a méně zkorumpovaně nežli (stále ještě nevyzrálý) současný stát český, to je v dané rovině rozdíl opravdu jenom ryze kvantitativní. Podstata věci zůstává ale v obou případech naprosto stejná.

- Ostatně, pane Rychetníku, to je jedna věc, kterou je mi opravdu jenom velmi obtížné pochopit. Na jedné straně se - zcela oprávněně - obracíte proti individualisticko-liberalistickému pojetí svobody; ale na straně druhé obhajujete a jako ideál prosazujete - právě stát ryzího liberalismu!! To je opravdu jenom obtížné pochopit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Společné dobro? Pátek, 3.Října 2014, 13:53:13

Paní Švandová, já se velice obávám, že v daném ohledu jste až přespříliš optimistická. Naprosto zásadním problémem jakékoli společnosti je právě to, že je zde velice velká skupina, jejíž základní životní motivací v žádném případě není nějaké "společné dobro", nýbrž přesně naopak, "dobro" zásadně a výhradně vlastní. Čili, ono "obecné dobro" zde naráží na zeď docela obyčejného individualistického egoismu.

To je právě ten zásadní problém, kolem kterého se točí veškeré politicko-filozofické úvahy už od dob antiky.

Tento problém je tedy na jedné straně zcela obecný; ale na straně druhé, za podmínek kapitalismu má tento obecný stav svou zcela specifickou formu, podstatou kapitalismu je samozřejmě ryze s o u k r o m ý prospěch (kapitalistického) vlastníka, čili prospěch individuálně-egoistický.

Ten obecný vztah mezi společenským dobrem a individuálním prospěchem je za podmínek kapitalismu tedy zcela jednoznačně vychýlen ve prospěch toho individualistického egoismu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Hodnotově neutrální demokracie? Pátek, 3.Října 2014, 14:10:2

Pokud uvažujeme o tom, jestli politický systém demokracie je ve své podstatě hodnotově pozitivní, neutrální či dokonce - jak uvádí pan Vyleťal - "bezhodnotový", musíme si v prvé řadě uvědomit jednu zcela zásadní věc:

Sama demokracie v podstatě není ničím jiným, nežli specifickým mechanismem utváření státní moci.
Pokud ji chceme jakýmkoli způsobem hodnotit podle nějakých vyšších morálních měřítek, musíme si uvědomit, že se přinejmenším za daného historicko-společenského kontextu jedná zásadně o demokracii l i b e r á l n í - se všemi důsledky, které jsem popsal v předcházejícím příspěvku.

I tady platí, že původní základnou, ze které vše vychází, je existenční postoj l i b e r a l i s m u - tedy že neexistují žádné vyšší hodnoty, nežli osobní prospěch autonomního individua. Celá ta proslavená "demokracie" pak není ničím jiným nežli politickou formou, kterou si dává - právě toto izolované egoistické, od všech vyšších hodnot "osvobozené" individuum!

V tomto ohledu je tedy nutno plně dát za pravdu panu Vyleťalovi: takováto demokracie je nejen "hodnotově neutrální", nýbrž skutečně v plném slova smyslu - bezhodnotová!

Já už jsem tuto skutečnost vyjádřil v mém původním textu, na který zde pan Rychetník odpovídá: liberální demokracie propouští bohy (Boha) do sféry čistě soukromé víry, soukromé záležitosti - ale v tom samém momentu je ona sama o p u š t ě n a všemi "bohy" (to jest, veškerými z á v a z n ý m i vyššími hodnotami).

Liberální demokracie je tedy - budiž to řečeno ještě jednou - hodnotově naprosto relativistická, s nezadržitelnou tendencí k vyloženému hodnotovému nihilismu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Marx, Aristoteles a materiální základna Sobota, 4.Října 2014, 14:04:49

Takže, teď trochu systematičtěji. Pane Rychetníku, zcela správně konstatujete, že mé námitky proti Vašemu konceptu "institucionalizované svobody" (tak by ho snad bylo možno nazvat) uvádím dva centrální protiargumenty, které lze personifikovat dvěma jmény: Marx a Aristoteles.

Marxe odmítáte paušálně s tím, že prý byl "hrubým materialistou". Nuže, tento argument či tento slovní obrat je proti Marxovi jeho odpůrci zcela běžně používán; podívejme se tedy blíže nato, co má být na Marxovi natolik "hrubého", že by jím nebylo zapotřebí se vůbec hlouběji zabývat.

Centrální figurou Marxova modelu společnosti i dějin vůbec je jeho téze o determinaci "společenské nadstavby" onou známou "materiální základnou". Jinými slovy, podle Marxova náhledu jsou takové společensko-politické útvary, struktury a procesy jako je státní zřízení, státní ideologie, politické instituce, ale i společenské struktury a vazby ne snad nějaké autonomní entity (jak se obecně věří), nýbrž že mají vposledku sekundární, o d v o z e n ý charakter. A že ta reálná půda, na níž spočívají, z níž vyrůstají a kterou - více či méně zprostředkovaně - reflektují, není nic jiného nežli právě ona "materiální základna", to jest komplex všech produkčních a s materiální produkcí souvisejících vztahů.

Základní Marxův argument je v tomto smyslu tento: člověk si může - ve své fantazii - myslet co chce, vytvářet si o svém životě představy a iluze jaké chce; ale čemu se nikdy nemůže vyhnout, je neopomenutelná a neoddiskutovatelná realita těch materiálních podmínek, za kterých on vůbec zabezpečuje svou základní existenci. Zkrátka: v tom vztahu materiální základna - společenská nadstavba, ekonomika - politika se ta materiální základna nakonec vždycky prosadí jako ten element silnější, určující.

Je tento myšlenkový model snad "hrubým materialismem"? - Tak se podívejme pro změnu na Aristotela. Ten konstatuje - už dvě a půl tisíciletí před Marxem - že určité materiální (geografické, ale především produkční) podmínky p ř e d u r č u j í charakter státních forem! Jinými slovy, Aristoteles spatřuje p ř e s n ě tu samou determinaci politických forem těmi materiálními podmínkami, jako samotný Marx! Máme teď tedy nad celým Aristotelem také jenom mávnout rukou s tím, že on je tedy také jenom "hrubým materialistou"?...

Aristoteles například výslovně varuje před tím, aby město (čili fakticky: stát) bylo stavěno příliš blízko "kapitalistického" přístavu, protože by to mělo negativní důsledky pro charakter celé společnosti, pro její sociální smír, a tedy pro celý stát.

Jenže takovéto čistě geografické oddělení se od zbožně-tržní produkce přístavního světa (tedy přinejmenším latentně kapitalistického) mohlo Aristotelovi být možné ještě tak za podmínek převážně agrární ekonomiky antického Řecka; kdyby Aristoteles žil v průmyslové éře, pak by i jemu nezbylo nic jiného nežli konstatovat totéž co svého času Marx: že došlo přesně k tomu čeho se obával, ta tržně-kapitalistická ekonomika s celou její nemírností a poživačností zcela rozbila sociální stabilitu a sociální i politický smír, a že za daných okolností vývoj velmi nebezpečně směřuje k revoluci.

Jediný rozdíl mezi Marxem a Aristotelem tedy nakonec sestává v tom, že Aristoteles chtěl revoluci zabránit (neboť rozbíjí státní pořádek) - zatímco Marx právě naopak v revoluci spatřoval možnost vytvořit pořádek nový, zbavený oněch nepřekonatelných a nesmiřitelných konfliktů kapitalismu.

- Podrobněji k Aristotelovi zase příště.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Aristotelův dvojí stát Neděle, 5.Října 2014, 11:15:58

Takže, teď k tomu Aristotelovi.

Ve své zde diskutované knize "Svobodný řád" se její autor opakovaně odvolává na Aristotela, na jeho politické studie o státu a státním zřízení. Ovšem - toto argumentování Aristotelem je nutno v určitém smyslu zásadně zpochybnit.

Vlastně už můj vlastní kritický text k danému tématu bych byl rád rozšířil ještě o kapitolu "O dvojím způsobu, jak číst Aristotela" - bohužel už na tuto záležitost nebylo dosti místa. Takže rozeberme tuto věc podrobněji až tady.

Jak už naznačeno, Aristotela - totiž jeho centrální státoprávní respektive filozofické dílo "Politika" - je zapotřebí číst a vykládat dvojím způsobem; přičemž oba způsoby pohledu míří v podstatě zcela jiným směrem.

Na jedné straně - a tyto úvahy tvoří naprostou většinu zmíněného díla - se Aristotelovi jedná především o to, aby daný stát fungoval, existoval pokud možno stabilně, bez vnitřních napětí, otřesů, či dokonce revolucí, neboť to všechno ohrožuje stát v jeho samotné existenci.

S tímto základním cílem před očima, Aristoteles ve svých úvahách stále dokola krouží kolem otázky, jak otupit ostří potenciálních konfliktů ve společnosti, především konfliktu mezi třídou bohatých a třídou chudých. Prostředkem k dosažení pokud možno maximálního sociálního míru a smíru je především vyváženost všech sociálních elementů; v bezprostředním sociálním smyslu se jedná především o to, aby bohatí nebyli přespříliš bohatí, a ti chudí zase příliš chudí. Stejně tak v oblasti vlastního vládnutí sice na jedné straně mají státní správu vykonávat kompetentní elity, ale na straně druhé lid nesmí mít pocit, že je pouze ovládán oněmi elitami, musí mít možnost vlastního vlivu na státní záležitosti.
V oblasti státní správy samotné pak musí být především dosaženo vlády spravedlnosti - státní úřady a instituce musejí fungovat řádně, solidně, řídit se právem, nikoli skupinovými zájmy.

V tomto obecném smyslu je možno konstatovat, že L. Rychetník se na Aristotela odvolává plným právem - jeho vlastní projekt republikánské svobody skutečně dalekosáhle odpovídá tomu modelu státu, který ve svém díle předkládá samotný Aristoteles.

V čem je tedy problém? - Jde o to: pro Aristotela je tento typ relativně solidně fungujícího státu sice tím nejlepším státním zřízením pro naprostou většinu o b v y k l ý c h států, tak jak tady reálně existují; to však ale samo o sobě ještě zdaleka neznamená, že by se jednalo o stát v plném a intenzivním slova smyslu d o b r ý.

Tento "solidně fungující stát" je pro Aristotela stále ještě jenom stát relativně n e j m é n ě š p a t n ý, nebo přinejmenším stát nedokonalý. Je to stát, který se omezuje právě a pouze na to, svým občanům zabezpečit pokud možno bezkonfliktní existenci; ale nic víc.

Stát opravdový, stát skutečný, ten je pro Aristotela někde úplně jinde. Tento pravý stát, dá se říci, počíná právě až tam, kde ten první, ten pouze fungující stát končí se svými možnostmi.

Vraťme se ještě jednou k tomu, co už jsme zmínili dříve: na rozdíl od současného liberalisticko-technokratického státu, který v podstatě vykonává jenom funkci administrativního řízení společných záležitostí, ta antická polis byla principiálně něčím jiným: byla člověku domovem, byla místem kde člověk-občan teprve vůbec získával svou - v daném prostředí exkluzivní - kulturnost, civilizovanost, kde se stával členem exkluzivní komunity vzdělaných, kultivovaných a mravně vyspělých.

Tento stát - zopakujme ještě jednou - tedy nebyl zdaleka jenom nějakým hodnotově indiferentním, lhostejným aparátem, který veškeré své ambice vyčerpává v tom, že veřejný život nějakým způsobem řádně f u n g u j e; tento Aristotelův pravý stát je naopak právě tím místem, kde se bojuje o h o d n o t y.

Pan Rychetník mi vytýká, že mé pojetí státu je totalitní; ano, bezpochyby tomu tak je, jakýkoli stát který si klade nějaké vyšší mravní nároky nežli to pouhé lhostejné fungování státního aparátu, je n e v y h n u t e l n ě státem "totalitním", protože si je vědom toho, že on může být sám sebou jenom tehdy, když všichni jeho občané, všichni jeho příslušníci se budou chovat v souladu s jeho etickým kodexem.

Tento stát dává člověku hodně, mnohem více nežli onen čistě technokratický stát; ale čím více tento stát člověku dává, tím více od něj zároveň musí - a smí - požadovat.

Položme si otázku: je snad rodina "totalitním" útvarem? Je asi nesporné: rodina může být jenom tehdy opravdovou rodinou, když k a ž d ý z jejích členů k jejímu udržení, k jejímu život něčím pozitivním přispěje.

Naprosto "tolerantní" rodina, kde si každý může dělat co se mu zlíbí, bez ohledu na ostatní - to je rodina lhostejného míjení se všech zúčastněných, kteří spolu nemají nic společného kromě společně sdílených prostor. Taková rodina, která je svým členům opravdu domovem, ta ale nemůže existovat bez vstřícného působení všech svých příslušníků. A toto chování je oprávněna od nich také očekávat a požadovat - třeba i za cenu konfliktů, třeba i za tu cenu, že tu a tam se některý z jejích členů bude cítit "totalitně omezován" ve svých individuálních představách a touhách.

V každém případě, Aristoteles ve svém - bohužel nedokončeném či nezachovaném - líčení své koncepce tohoto pravého (či: "ideálního") státu vyslovuje naprosto "totalitní" téze, co se týče třeba výchovy či dohledu nad veřejnou morálkou.

Z dnešního pohledu moderní společnosti samozřejmě mnohé z těchto jeho představ už nejsou praktikovatelné či akceptovatelné; nicméně v plné platnosti zůstává ta Aristotelova centrální myšlenka, že pokud chceme vytvořit nějaký opravdu humánní stát v plném smyslu tohoto pojmu, pak takovýto stát nemůže být pouze bezduchým technokratem, nýbrž má plné právo i povinnost od svých občanů očekávat a vyžadovat jejich mravně pozitivní příspěvek k vytváření a formování tohoto společného díla.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Morální řád a stát? Středa, 8.Října 2014, 15:48:36

Byl jsem několik dní mimo dosah inernetu a po návratu mě potěšily další komentáře k mému článku. Děkuji za ně všem, paní Švandové navíc za příznivé ocenění. Souhlasím s ní, že v podstatném nejsou diskusní příspěvky pana Vyleťala s mým člankem v rozporu. Všichni si uvědomujeme, že chybí morální řád, podle něhož by se většina společnosti řídila a který by společnost spojoval.

Rozdíly vznikají teprve tam, kde do své úvahy zahrnujeme různě dlouhou dobu, kde máme na mysli buď jednotlivce nebo společnost, zda “demokracií” myslíme určité státní zřízení, nebo celou demokraticky spravovanou společnost, a zda uvažujeme ideál nebo společenskou praxi.
Uvažujeme-li jednotlivce, pak, pane Vyleťale, souhlasím, že v první řadě záleží na jeho/jejím vyznání, hodnotách, etice (to vše se může vyvíjet a být ovlivňováno společenstvím, v němž jednotlivec žije). Pokud uvažujeme jak jednotlivec působí na společnost, uvědomíme si, že záleží na společnských podmínkách, svobodě projevu atd (opět, je možné své okolí ovlivňovat tiše a nenápadně pouhým příkladem).
Podobně, Vaše analýza malého vlivu křesťanství je jistě správná, pokud se dívame na současnou společnost kolem sebe. Jakmile se začneme ptát po historických kořenech liberální vlny posledních desetiletí, můžeme příčiny sledovat až tam, kam jsem naznačil (ke stagnaci scholastické filosofie po Tomáši Akvinském a k ideové krizi naší původně křesťanské civilizace po osvícenství). Gramsciho pojem ideové hegemonie je zde relevantní. I tyto souvislosti je třeba mít na vědomí, pokud uvažujeme o tom jak čelit současné krizi etiky.

Selhání neoliberální ideologie, které se projevilo ve finanční a ekonomické krizi, dává příležitost a papa František si je toho vědom. Podobně jsou si toho vědomi američtí a britští autoři studií o krizi; jako příklad bych uvedl dva americké bestsellery: “That used to be US” (Thomas L Friedman, Michael Mandelbaum, 2011), a “13 Bankers” (Simon Johnson, James Kwak, 2011). V současné diskusi o tom “jak dál?” je důležitý další bestseller s působivým titulem “Bankéřů nové šaty”, s odkazem na “Císařovy nové šaty” z pohádky Christiana Andersena (“The Bankers’ New Clothes”, Anat Admati, Martin Hellwig, 2014).

Příspěvkům pana Poláčka bude nutné věnovat více odstavců, nejde v nich ani tak o nesouhlas, ale o nedorozumění způsobené odlišným chápaním pojmu stát. Pan Poláček jím rozumí stát plus společnost, která v něm žije, včetně kultury, politické kultury atd. Jde o “stát v širším smyslu”, který se používá zejména při mezinárodních srovnáních (podobně jako “země”). Já jsem ho v této souvislosti také tak použil. Má chyba, že jsem na to neupozornil.

V jimém kontextu jsem používal “stát” v politologickém smyslu, jako výtvor společnosti, nebo jejích elit, nástroj moci pro udržování pořádku a ochranu proti nebezpečí zvenčí (Wikipedie: “Stát je organizace disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony. Stát je vymezen státní mocí, státním občanstvím a územím. Zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát, soudy a bezpečnostní sbory”). Tak to dělá i Marx, který rozlišuje stát a občanskou společnost, podobně tomu tak bylo v rozsáhlých debatách o občanské společnosti od sedmdesátých let minulého století.
S tím souvisí i Poláčkovo řekl bych neopatrné, či nekritické čtení Aristotela, který pojem stát nezná, ač někteří překladatelé tak překládají Aristotelovu “polis”. (Překládat Aristotelovu politologii je těžký oříšek, ale náš Antonín Kříž se s ním vyrovnává dobře, “polis” překládá jako “obec”. Čtenář však musí mít určité historické povědomí, aby porozuměl oč jde.) Aristotelská “polis” skutečně znamenala státní formu i společnost. “Stát” ve dnešním politologickém smyslu by byl bližší Aristotelově termínu “politeia” - ústava. Ale to vše vyýaduje podrobnější výklad, který nechávám na příště.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Marx, Aristoteles a liberální stát Pondělí, 13.Října 2014, 15:31:19

Začněme Aristotelem a jeho pojetím člověka. Aristoteles žil a filosofoval v době, kdy pojem svobodného jedince se teprve začínal utvářet. Aténští občané byli svobodní pouze v tom smyslu, že nebyli otroky, řídili se však veřejným míněním, zvyklostmi a zákony obce. Prvním Evropanem a snad i prvním člověkem vůbec, který dal přednost svému svědomí, hlasu své božské duše, hlasu svého “daimona”, před hlasem obce byl Sokrates (470-399). Do té doby moc obce, ve smyslu hospodářského, kulturního a náboženského společenství, nad občanem byla zcela přirozená. Obec byla jeho světem ve fyzickém i duchovním smyslu. Během Sokratova života byla již jednota obce značně narušena. Atény byly poraženy ve válce a na jeden rok (404-403) se moci zmocnila "tyranie třiceti oligarchů", která vypověděla a popravila stovky demokraticky smýšlejících občanů. Proces se Sokratem proběhl krátce po svržení tyranie a jeho inovativní individualismus mohl být chápán jako nebezpečí. Bylo by však historicky nesmyslné a matoucí vykládat vztah Atéňana a jeho obce v pojmech totalitarismu.
O dvě generace mladší Aristoteles (384-322) stále ještě řadil obec nad jedince, ale člověk může a má řídit svůj život hlasem svého rozumu v souladu s ctnostmi. V demokracii je však svobodný: “žije, jak chce” (Politika, kniha 6, 2). Plnou osobní odpovědnost Bohu, základ osobní svobody ve vztahu ke státu a společnosti, prosadil teprve Ježíš o tři stolet později a upevňovalo ji křesťanství tím, že vytvořilo a uhájilo papežství jako duchovní autoritu, nezávislou na moci světské.

Pojem totalitarismu má smysl až ve 20. století, kdy stát (jako výtvor společnosti, zejména jejích elit, jako nástroj moci pro udržování pořádku a ochranu proti nebezpečí) je jasně odlišitelný od společnosti, která již dlouhodobě ztratila ideovou jednotu a po 1. světové válce a hospodářské krizi byla v rozkladu. Stát se vší svou mocí se snaží společnost "zcelit", včetně onoho "získat duši člověka".
Ostatně syntetický pohled na dějiny nám ukazuje, že období, kdy společnost neprožívá krizi hodnot, jsou vzácná a poměrně krátká a vyznačují se vzepětím tvořivosti a hospodářským a kulturním pokrokem. Taková země a společnost se stává civilizačním jádrem, které země či společnosti periferie spontánně napodobují. Civilizačním jádrem nepochybně byly Atény ve dvou stoletích (šesté a páté před Kristem) po Solonových reformách, ranná Římská republika (v pátém až druhém století před Kristem), jednotná křesťanská civilizace Francie a Římsko-Německé říše ve 12. století, ranně renezanční Florencie (14. století), Velká Britanie doby průmyslové revoluce (konec 18. a první polovina 19. století), a snad také Spojené Státy po občanské válce a Skandinavie po 2. světové válce. Tvořivost takových zlatých období se projevuje zejména v jedné nebo několika málo oblastech, specifických pro tu kterou národní společnost. (Mnohá vrcholná díla ukazuje televizní seriál BBC "Civilization", který lze koupit na DVD, <www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/kenneth-clark-lord-of-civilisation--1369604?pos=50&mode=10>.)

Marx a hrubý materialismus?
Pozornější četba mého textu by ukázala, že neodmítám Marxe s tím, že by byl hrubým materialistou a vůbec již ne "paušálně". Naopak, já si cením Marxe jako geniálního společenského vědce, více sociologa než ekonoma. Marx "nebyl marxista", nepodřizoval společenskou skutečnost apriorním schematům, ale vždy realitu pečlivě empiricky, historicky analyzoval.
Kritizuji však pana Poláčka, že ideologickým sekyrářským způsobem používá "marxistický model historického monistického materialismu .. v hrubé formě". Proto mu v jeho analýze chybí svobodný tvořivý individuální člověk a (hrůzo hrůz) aplikuje tento makrosociologický model na jednotlivce. Jsi zapřažen do kapitalistické výroby, nemůžeš svobodně a tvořivě myslet a jednat. Podle toho Bedřich Engels nemohl existovat, nemůže existovat kritická inteligence a politika, od Marxe, Frankfurtské školy až po pana Poláčka.
Nelze se ani odvolávat na Aristotela a jeho (domnělou) "tu samou determinaci politických forem těmi materiálními podmínkami, jako (viděl) samotný Marx". Aristotela je skutečně nutné číst opatrně a v souvislostech s jeho ostatními texty, zejména Etikou Níkomachovou (o ctnostech), a je nutné znát Aristotelův teleologický princip. Aristoteles byl také biologem a chápal živé organismy jako rostoucí či vyvíjejíci se k jejich přirozenému cíli, pokud žijí v příznivých podmínkách. Z žaludu vyroste v příznivém prostředí mohutný dub, v méně příznivém doubek slabý, pokroucený, a nebo žalud vůbec nevyklíčí. Určující je však cíl, telos; z dubu nevyroste kaštan. Podmínky nederminuji, ale modifikují naplnění cíle. Člověk svou přirozenností je navíc bytost rozumová a politická: je určen pro blažený život - aktivní tvořivý život v obci. V Politice Aristoteles dává poučení politikům, vysvětluje jak a za jakých podmínek může vzniknout obec, v níž by člověk - občan nacházel optimální podmínky pro blažený život.

Liberální stát a společnost
Liberální společnosti ve vyspělých demokraciích jsou úspěšné díky své silné integrované kultuře. Projevuje se ve společenské ukázněnosti a je základem svobodného řádu. Tak trochu jako v klasických Aténách, i v Britanii, Spojených Státech, Skandinavii si společnost získává něco z duše člověka. Sociologové mluví o silném “civilním náboženství” v těchto zemích - ačkoliv v posledních desetiletích ideová integrace byla narušena neoliberální vlnou egoismu. V této souvislosti je poučná kniha Jana Jüptera “Civilní náboženství” (Karolinum 2013). Liberální stát vytváří nezbytnou ochrannou strukturu nad řádem, ale v ideové integraci se neangažuje. Nemusí, neboť jiné, ideové, mechanismy řád udržují dobře (viz. podkapitola 2.2 o ‘institucích tvořících řád’ v mé knize. Viz též Karel Müller: “Češi a občanská společnost”, Triton 2002).
Klíčem k pochopení toho “obtížně pochopitelného” (Josef Poláček, Stát a společnost Pátek, 3.Října 2014, 13:46:40) je porozumět, že republikánské pojetí svobody (které jste tak krásně interpretoval, pane Poláčku) může ve společnosti, integrované silnou demokratickou kulturou, být žito v realitě a určovat vztah společnosti a liberálního státu. Jít nad ideologii do empirické reality. A dohlédnout za obzor naší normality.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Luďku Rychetníkovi Pondělí, 13.Října 2014, 16:45:42

Když jsem četla
"období, kdy společnost neprožívá krizi hodnot, jsou vzácná a poměrně krátká a vyznačují se vzepětím tvořivosti a hospodářským a kulturním pokrokem."
vybavilo se mi těch několik let "pražského jara" před rokem 68 u nás. Vzepětí nepřineslo kýžené plody, neboť bylo zadušeno vstupem vojsk varšavské smlouvy. S podobnými nadějemi moje generace vyhlížela převrat v devětaosmdesátém. Tentokrát sice nepřišla vojska, ale ani tentokrát naše naděje na lepší řád zdejší společnosti nebyly naplněny. Proč, pochopili mnozí z nás (a já též) teprve s příchodem globální krize v 2008.

Díky za tento Váš dlouhý vstup věnovaný hlavně panu Poláčkovi. Já u vstupů pana Poláčka postrádám nadhled. Jeho sečtělost je obdivuhodná, ale zúročí se patrně pozdějii, až získá odstup. Ráda bych s ním mnohdy diskutovala, ale na čtení tolika textu nemám mnohdy čas ani trpělivost. Snad kdyby se pokusil své myšlenky vyjádřovat stručněji.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Řád a svoboda Pondělí, 13.Října 2014, 17:15:11

Když jsem mluvila o Vaší knize, pane Rychetníku se svými studenty, napadlo mne rozlišovat kvalntitu řádu a jeho kvalitu.
Kvantita řádu neboli jeho množství se pohybuje od jeho úplné absence (chaosu) až k k determinaci, kdy je řádem svázáno vše. Tomu odpovídá v oblasti svobody pohyb od úplné libovůle (náhodné volby) přes svobodu v řádu až po troctví, kdy volba neexistuje, neboť vše je nařízeno zvenčí, schematicky:

míra řádu: chaos řád determinace
míra svobody: libovůle svoboda v řádu otroctví

V tabulkách na konci knihy, kde uvádíte empirickou závislost míry svobody na míře korupce pak rozumím tak, že míra svobody se tu dává do vztahu ke kvalitě řádu (korupce) spíše než k jeho množství.

Já nekritizuji, jen uvádím nadhled, z něhož jsou grafy v knize teoreticky lépe pochopitelné. Říkám jen explicitně, co je tak jak tak v knize implicitně obsaženo. Anebo jsem přehlédla, že je to tam i explicitně, pak se omlouvám.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Rozsypalo se to, ještě jednou: Pondělí, 13.Října 2014, 17:18:45

*****míra řádu: chaos*************řád***********determinace
*míra svobody: libovůle*******svoboda v řádu********otroctví

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Švandová, Úterý, 14.Října 2014, 00:07:59

děkuji za připomínky nadějných období naší nedávné minulosti.
Také já jsem prožíval optimismus šedesátých let, který končil invazí, a také jsem doufal v úspěšné sloučení demokracie se socialismem. Umělecká tvořivost se uplatnila především ve filmu. Teprve po letech života a studia v Anglii jsem pochopil, že náš tehdejší společensko hospodářský system nebyl dlouhodobě životaschopný. Dodnes však věřím, že bez invaze bychom postupně došli k životaschopné variantě - něco na způsob Skandinávců nebo Finů. Ale uvědomuji si zároveň, že realita studené války a soupeření dvou bloků by to ztěží připustila.

Nevzpomínám si, že bych převrat v 1989 spojoval s podobnými nadějemi. Poměrně brzy jsem si uvědomit hloubku morální devastace po komunismu. Ale s nadějemi se dívám na politické vyspívání v posledních letech. Vysvětluji si to kombinací kumulace zkušeností a nástupu nové generace do veřejného a teď i politického života. Víkendové volby jej opět upevnily.

Děkuji také za Váš návrh rozlišovat kvantitu a kvalitu řádu. Ano, v diagramech v knize mi skutečně jde o “spravedlivý řád”, takový, který měří CPI, index vnímané úřední korupce, nebo, s opačným znaménkem, míra poctivosti státní správy. V knize upřesňuji pojem řádu postupně, teprve na straně 50 se píše, že je to spravedlivý řád, který bude vztahován ke svobodě. V dále použité terminologii je to “pevnost (spravedlivého) řádu”.
Každá společnost, kromě krátké doby, musí žít v nějakém řádu více méně z existenční nutnosti, důležitá je tedy otázka jeho kvality. Mimochodem, mimořádně zajímavý z hlediska řádu, jeho absence či rozdrobení, je rozhovor s Janou Hybáškovou v posledním čísle Respektu. Hybášková je velvyslankyní EU v Iráku. “Irácká společnost” zřejmě neexistuje a demokracie je mimo realitu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

1968 a 1989 Úterý, 14.Října 2014, 13:09:13

Dobře, paní Švandová, zkusím to protentokrát poněkud jednodušeji, ne tak abstraktně.

"Pražské jaro" roku 1968 bylo i pro mě časem naděje - byl to jedinečný zážitek z toho, že stát může být identický se společností, na základě společně sdílené ideje "dobrého žití", v anticko-socialistikém smyslu.

Stejně tak jako pan Rychetník jsem během let pochopil, že tento experiment s reformováním socialismu nezahynul zdaleka jenom v důsledku jeho násilného přetržení vnější invazí - nýbrž ono tehdejší hnutí zdaleka nebylo tak daleko, aby mohlo dokázat vyřešit zásadní problémy, které se před něj stavěly.

Byl to především zásadní protiklad mezi socialistickým plánovaným a mezi liberalizovaným, tím ale latentně kapitalistickým hospodářstvím.
V obecnější rovině to byl rozpor mezi socialismem a kapitalismem vůbec.
V nejobecnější, filozofické a existenciální rovině to pak byl rozpor mezi společností a individuem; to jest, mezi zájmy celku, a mezi spontánní (a tedy přinejmenším latentně egoistickou) činností jednotlivce.

Tyto centrální problémy ostatně nejsou vyřešeny dodnes.

Rok 1989: tady jsem si - opět podobně jako pan Rychetník - už nedělal naprosto žádné iluze o dalším vývoji; ovšem ze zcela jiných důvodů.
Ne snad proto, že bych měl obavy, že ten český kapitalismus (i s jeho politickými strukturami) nebude natolik "dokonalý", jako je ten kapitalismus ve vyspělejších západních zemích; nýbrž přesně naopak, protože mi bylo jasné, že výsledkem oné "revoluce" nebude nakonec nic jiného nežli restaurace docela prachobyčejného kapitalismu, kde pro mě osobně hraje opravdu jenom krajně podružnou roli, jestli se jedná o kapitalismus západoevropského, skandinávského či českého ražení.

Na rozdíl on onoho "Pražského jara" tento kapitalismus (a to i ten nejvyspělejší) nedává člověku naprosto žádnou vyšší ideu, naprosto žádnou vyšší životní perspektivu, nežli stát se víceméně pasivním kolečkem v tom obludném mechanismu produkce a konzumu.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Luďku Rychetníkovi Úterý, 14.Října 2014, 18:27:58

Ano, šedesátá léta byla plná naděje, které byly zmařeny. Ta šedesátá léta dnes vnímám i jako otevírání dveří. Kdyby trvala déle, možná by bylo povoleno drobné podnikání a volby by se postupně stávaly skutečnými volbami, ... to už se nikdy nedovíme. Hlavním problémem ale byla uzavřenost hranic a nedostatek informací o západním světě. To pak tvralo ještě dalších 20 let tzv. normalizace, což byl vysloveně duševní marasmus, znehybnění. Čekali jsme na změnu a když přišla, všichni jsme se jeli podívat na západ a byli jsme udiveni hojností a pestrostí. Říkalo se, že do deseti let se naše životní úroveň srovná s tou v Rakousku. Dnes mi to všechno připadá absurdní. Pane Rychetníku, Vy jste byl tehdy už 20 let v Anglii, věděl jste, jak to ve světě chodí, ale my tehdy nevěděli nic. Nemyslím, že by komunismus zdevastoval morálku obyčejných lidí, jen jsme neměli dost informací a byli velice naivní. Učili se společenské a politické vědy, které 40 let živořily.

Dík za poznámky k povaze řádu. Ano, je mi jasné, že jste v knize zvolil určitou strategii, jak čtenářům vysvětlit pro mnohé překvapivý vztah mezi svobodou a řádem. Pro mne ten vztah nebyl neznámý. K.R.Popper ve své autobiografii má strhující pasáže věnované vývoji hudby, vzniku kontrapunktu a přidání dalších hlasů k cantu firmu. Pokrok v hudbě se děje na pozadí řádu. Volnost tvorby, svoboda, vyžaduje řád.
Rovněž děkuji za upozornění na rozhovor Jany Hybáškové v Respektu. Ráda si přečtu.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Josefu Poláčkovi Úterý, 14.Října 2014, 19:08:7

Pane Poláčku, hledáte ideál, který v praxi neexistuje. Před 89 byl státní kapitalismus, říkalo se tomu lidová demokracie, a po 89 je tu neoliberální kapitalismus a taky demokracie, jenže oligarchická.
Vycházím z předpokladu, že spokojenost občanů (spravedlivý řád) je tím větší, čím více mohou sami do řízení státu a své komunity zasahovat. Malér za socialismu i nyní je, že vládne poměrně úzká skupina lidí. Zlepšení vidím v zavádění prvků přímé demokracie a hlídání těch, kteří zrovna tvoří zákony. Cením si, že Luděk Rychetník podporuje taková občanská hnutí jako je Rekonstrukce státu. Možná je to malý krok kupředu, ale tak už to chodí ve světě, který nyní bohužel globálně směřuje ke stále větší sociální nerovnosti a destabilizaci. Nevím, jak to jinak zvrátit než drobným občanským úsilím.
Jinak s Vámi naprosto souhlasím, že konzum je teď většinové náboženství, ale dojde k zvratu. Vidím kolem sebe, že styl vydělávat-nakupovat už začíná mnoho lidí štvát a to vede ke vzniku ostrůvků pozitivní deviace, jak jsme tomu za totality říkali. Například je tu myšlenka těch samosprávných družstev a alternativní ekonomiky a lokálních měn. Pane Poláčku, víte, mne těší i drobnosti. V Tišnově u Brna mají novou samoobslužnou knihovničku. Otevřete, prolistujete, vypůjčíte, někdy vrátíte, anebo odložíte knihy, které doma zbytečně zabírají místo.

Petrasek Milan - penzista

A mne zas potěšilo, Středa, 15.Října 2014, 11:28:21

že vniká dojem tvorby elity tohoto státu v pravém slovasmyslu.
Cesta od Rittiga k Babišovi není jen dokladem snižování úspěchů zdejší lumpenoligarchie, ale i její kultivace.
Když jsme u těch malých zanedbatelně úspěšných zpráv.... bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Nedostižný ideál? Středa, 15.Října 2014, 12:33:0

Jistě, paní Švandová; je zcela dobře možné, že si ve svých životech vytváříme určité ideály, které v praxi není možné reálně uskutečnit. Na straně druhé je však nutno si položit otázku, jaký smysl by měly naše životy, kdybychom si nekladli cíle, které převyšují tu naši běžnou existenci všedního dne, kdy prakticky jenom reagujeme na proměny a překážky, které před nás staví svět, namísto abychom svůj život sami vědomě utvářeli.

V každém případě, takovýto "nedostižný ideál" sledovaly i takové osobnosti lidských a duchovních dějin jako byli Sokrates, Platón, Aristoteles; ale i třeba takový Ježíš, jehož ideál pravého bytí na této zemi asi nikdy nedošel svého naplnění, a přesto právě bez toho ideálu bychom dnes byli - kdoví, snad ještě polobarbarských časech...

A co se týká té oligarchie a "posilování demokracie": právě Aristoteles věnuje mnoho a mnoho stránek svých úvah na zkonstruování optimálního modelu, jak tyto obě vrstvy společnosti navzájem zharmonizovat. Neboť demokracie samotná podle Aristotela není v žádném případě nějakým dokonalým řešením. Jako ostatně každá jiná jednostrannost.

--------------------------------

S tím souvisí i poznámka pana Petraska o "kultivaci oligarchie" - ano, musím přiznat že na rozdíl od většiny levicových komentátorů, kteří ve vstupu A. Babiše na politickou scénu spatřují jenom a pouze to nebezpečí oligarchizace politiky, já osobně nevidím žádný apriorní problém v tom, když do politiky vstoupí někdo, kdo se ukázal být úspěšným manažerem v oblasti ekonomické.
To, že je někdo bohatý, to ho ještě automaticky nemusí diskvalifikovat jako schopného činitele pro vedoucí státní funkci. Nakonec vždycky přijde na zcela konkrétní případ.

A jak zcela správně konstatuje pan Petrasek, ve srovnání se všemi těmi Rittigy a spol. představuje Andrej Babiš nepopiratelný pokrok.

Obecně je možno říci: určitá "oligarchizace" politiky tady byla, je a bude. Prostě vždycky jsou aktivnější, agilnější lidské charaktery, které se přirozeným způsobem prosadí jako vůdčí osobnosti. To platí pro jakoukoli komunitu, a tedy i pro společnost a stát. A je to naprosto přirozený stav, že tyto vůdčí funkcionáři mají také v naprosté většině případů vyšší materiální status, nežli průměr obyvatelstva. Zatím nebyl vynalezen model, jak by to mělo fungovat, aby vedoucí činitelé byli c h u d š í, nežli ti, které mají vést.

Totiž, jeden takový model vlastně vyzkoušen byl. Bylo to za socialismu, kdy práce dělníka platila z ideologických důvodů za společensky hodnotnější nežli práce vedoucích pracovníků. To pak vedlo k tomu, že vedoucí mistr pak měl často daleko menší plat nežli dělníci, kterým byl předákem. Ten model řízení měl však - logicky a nevyhnutelně - katastrofální důsledky pro ekonomiku, protože takovýto vedoucí pracovník samozřejmě nemá téměř žádnou autoritu u svých podřízených, kteří na něj mohou hledět svrchu z pozice lépe vydělávajících.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Stát liberální a stát etický Středa, 15.Října 2014, 13:26:46

Takže, pane Rychetníku, pusťme se do díla. Pěkně popořadě.

Aristoteles a etika: ano, přesně tak tomu je. Aristoteles zcela výslovně veškeré své politické studie odkazuje na své úvahy o etice. Jinými slovy: etika je základem, absolutním základem, ze kterého teprve může vyrůstat nějaký (dobrý) stát.

Jenže: právě tohle je ten naprosto zásadní rozdíl oproti současnému státu liberální demokracie. V tomto státu, v jeho státní ideji není obsaženo nic, naprosto a vůbec nic, co by s tou aristotelskou - nebo jakoukoli jinou - etikou mělo něco společného.

Aristotelův postulát zní: n a p ř e d je nutno vytvořit, vychovat, zkultivovat člověka samotného, jakožto mravně zralou a pevnou osobnost; teprve na tomto základě je možno budovat dobrý stát.

Současný stát liberální demokracie se však s něčím tak pofidérním jako je člověk nebo etika vůbec nezabývá. Liberální stát se obrací jenom na pouhého o b č a n a, nikoli na člověka. Fakticky sděluje tento stát člověku: ve svém soukromí, ve svých myšlenkách, ve svém jednání můžeš být naprosto jaký chceš; nikdo ti do toho nebude mluvit, ale nikoho to také nezajímá. To jediné co se po tobě žádá je to, abys jako občan respektoval zákony; nic víc.

Mezi Aristotelovým pojetím státu, a mezi současným státem liberální demokracie tedy existuje nejen naprosto zásadní rozdíl ve východiscích; jsou to ve skutečnosti naprosto kontrární, protikladné modely, které spolu v žádném případě nejsou slučitelné.

Ještě jednou, v krátkosti: Aristotelův (ale i třeba Platónův i Marxův) model společnosti a státu vychází ze samotného člověka a kvality jeho života a jeho osobnosti; oproti tomu stát liberální demokracie tento projekt kultivace člověka a jeho života odhazuje, a spokojuje se s jenom víceméně loajálním občanem.

S tím také úzce souvisí Vaše zmínka o "civilním náboženství". Ano, to je velice případná poznámka; ovšem musím přiznat, že mně byla doposud známa v podstatně jiné podobě.

Ta Vaše poznámka totiž sugeruje, jako by zde ono "civilní náboženství" (tedy pozitivní a intenzivní emocionální vztah občana ke svému státu) reálně existoval nebo přinejmenším byl každodenně utvářen.
Geneze onoho pojmu je ovšem poněkud jiná: liberálně demokratický stát ztrácí své vlastní odůvodnění a zakotvení v transcendenci (vztahování se k božskému momentu) - jenže on nemůže nabídnout principiálně nic, čím by tuto ztracenou vyšší ideu svého vlastního bytí nahradil.

Jinak řečeno: v liberálně demokratickém státě není nic, co by mohlo zakládat nějaký opravdu intenzivní niterný vztah občana ke svému státu. Tento stát - jak už jsem opakovaně zdůraznil - není ve své podstatě ničím jiným nežli jenom technokraticky orientovaným správcem společných záležitostí určitého množství osob obývajících společné teritorium. K takovémuto technokratickému správci je ovšem sotva možno pociťovat nějaký intenzivní citový vztah; proto je východisko spatřováno v tom, že b y b y l o zapotřebí vytvořit nějaké to nové "civilní náboženství". V každém případě mně osobně není nijakým způsobem známo, že by takovéto "civilní náboženství" bylo někde s patřičným úspěchem vytvořeno. Jak řečeno, pro něco takového v liberálním státě prostě vůbec neexistuje reálný základ.

Marx: klíčová potíž v recepci Marxe je ta, že u něj v neuvěřitelném propletenci leží velkolepé filozofické myšlenky, a zároveň zcela nedomyšlené, jednostranné modely a vyloženě naivní představy. A to sice - v jedné a té samé věci!

Takže, konkrétně k té "materiální determinaci": to je opravdu jeden z nejproblematičtějších momentů celého marxistického modelu společnosti.

Na straně jedné, to Marxovo konstatování této determinace "společenské nadstavby" jeho proslulou "materiální základnou" je bezpochyby velkolepou myšlenkou, bez které je jakýkoli model společnosti zásadně deficitní (a jak jsme si už řekli, Marx tady navazuje na myšlenky antických myslitelů). Na straně druhé: tento Marxův model determinismu je krajně problematický, protože je ve své podstatě nakonec jenom jednostranný. Je to jenom jednosměrná ulice, determinismus "odzdola nahoru"; zcela zde chybí nějaká báze pro autonomní existenci a funkcionalitu oné "společenské nadstavby". Čili, duchovní sféry života společnosti a člověka vůbec.

Klíčovým termínem je tady známá Marxova formulace "konec konců". Tedy, že ta "materiální základna" (tedy veškerý komplex společenských vztahů spojených s produkční sférou) je ve vztahu k oné "společenské nadstavbě" (a tedy i politickým institucím) "konec konců" určující. Marx tedy v žádném případě nepostuluje nějakou čistě mechanickou závislost či determinaci; on dokonce tvrdí, že tento vztah základny a nadstavby je prý "dialektický".

Jenže, aby tento vztah mohl být skutečně, ne pouze formálně dialektický, musely by mít o b ě strany nějaký reálný základ pro své autonomní účinkování. Jak už řečeno, pro onu "společenskou nadstavbu" Marx takovýto základ neposkytuje a nemá; proto jeho model zůstává (konec konců!) jenom jednostranně deterministický.

Proč je tu o tom tak dopodrobna řeč? Jedná se stále o tu klíčovou otázku, jestli v rámci k a p i t a l i s m u je možný opravdu h u m á n n í, respektive "dobrý" (v antickém smyslu) stát.

Pokud vyjdeme z následujících axiómů, že 1. Marxova téze o determinaci politiky onou materiální základnou je v zásadě správná, a že 2. kapitalismus je neodlučně spjatý s dominancí egoistických zájmů - pak nám z toho nevyhnutelně rezultuje onen výsledek, že na základě kapitalistického výrobního způsobu není možná jiná společnost nežli taková, která je profilována ryze egoistickými zájmy; a že na základě takovéto materiálně-egoistické společnosti nemůže vyrůst žádný opravdu dobrý, humánní stát. Neboť ten principiální egoismus soukromého vlastníka prorůstá nezadržitelně a nevyhnutelně i do těch nejvyšších pater společenské a státní organizace.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Josefu Poláčkovi Středa, 15.Října 2014, 14:20:5

" Prostě vždycky jsou aktivnější, agilnější lidské charaktery, které se přirozeným způsobem prosadí jako vůdčí osobnosti. "

To je pravda, jenže u nás po 89 zbohatli většinou lidé, kteří by těžko prokazovali, že k majetku přišli čestně. Možná je Babiš výjimka, ale potvrzující pravidlo. Jeho život byl netypický jak před tak po 89.

"Zatím nebyl vynalezen model, jak by to mělo fungovat, aby vedoucí činitelé byli c h u d š í, nežli ti, které mají vést."

A tvrdí někdo opak? Aristoteles, na kterého se odvoláváte, se domníval, že majetkové rozdíly v obci by neměly být větší než asi desitinásobné. Pak majetkové rozdíly nehrají roli a otázku zda mají chudší vládnout bohatším či naopak není třeba klást. Jistěže není možná naprostá rovnost, ale nesouměřitelná nerovnost, jako dnes, vede k destabilizaci společnosti a to nejen lokálně, což dnes vidí, kdo není slepý.

"Současný stát liberální demokracie se však s něčím tak pofidérním jako je člověk nebo etika vůbec nezabývá."

Stát se tím nezabývá, protože to není fyzická osoba. Ale zabývají se tím pracovníci školství a kultury tohoto státu. Apelujme jako občané, aby ministerstvo školství kladlo větší důraz na vzdělání a ne jen na profesní přípravu, aby kultura byla přístupná všem občanům, i nemajetným, aby někteří občané nebyly "vyloučení".

Dál už jsem, pane Poláčku, neměla sílu a čas číst. Omlouvám se, nerada Vás zklamu, ale moje síly jsou omezené. Vím, že to myslíte dobře, ale mně to, co píšete, nedává smysl. Možná je chyba na mojí straně, to může ukázat teprve čas.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 15.Října 2014, 18:35:0

Aristoteles měl plno řečí o obci a sám neuměl zabránit tomu, aby jeho odchovanec Alexandr Veliký na sebe nestrhl samovládu. On ten dějinný vývoj vždycky lidi nakonec převálcoval.
Ale pozor, nemusí tomu tak být i v budoucnu.
AŽ DOSUD FILOZOFOVÉ SVĚT POUZE VYKLÁDALI.
JDE VŠAK O TO JEJ ZMĚNIT!

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 15.Října 2014, 19:14:54

Se státem, který by si dal do emblému tohle krédo, bych možná neměla problém se ztotožnit.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Morální devastace po komunismu? Středa, 15.Října 2014, 22:30:16

Použil jsem tento výraz a paní Švandová nesouhlasila. Uvedu jednu historku z roku 1990, která by mohla objasnit, co jsem měl na mysli.
Přednášel jsem tehdy učitelům ekonomie na technických školách. Závěrem poslední přednášky jsem poznamenal, že českým ekonomům po zkušenostech uplynulých desetiletí jistě nemusím vykládat, že hospodářství nemůže pracovat bez spravedlnosti. Zašumění v sále! Po přednášce si mne vzal stranou starý profesor, s nímž jsem se dobře znal ze šedesátých let. Ve snaze zabránit, abych se již neztrapňoval, mě poučil, že "spravedlnost v ekonomii je nesmysl". Neuvědomil si, že toto jeho skálopevné přesvědčení je výsledkem čtyřiceti let života v diktatuře a totalitě. Že česká "normalita" není normalitou vyspělých (a fungujících) demokratických společností. Když jsem pak slyšel ministra financí, později předsedu vlády, prohlašovat, že nerozezná špinavé peníze, a zvěsti od jeho týmu privatizátorů, že nejrychlejší metodou privatizace je továrny nechat rozkrást, došlo mi, že naděje na dohnání Rakouska do deseti let je nulová. Ne každý tyto názory zastával, ale zřejmě vyhovovaly většině a představovaly převládajíci náladu, protí níž si málokdo troufl postavit (profesor Lubomír Mlčoch je veřejně potíral, stavěl se proti nim profesor Milan Matějka).

Toto jsem myslel slovy "morální devastace": devastace vzhledem k předpokladům úspěšné společnosti a hospodářství. Také jsem psal, že s nadějí sleduji nastupující generaci, která již vidí za obzor této "komunistické normality". Domnívám se, že řada lidí se poučila ze zkušeností z minulých desetiletí a že právní a morální nihilismus ustupuje jiné, zdravější normalitě.

Ještě pro potěšení: volná svépomocná knihovnička úspěšně funguje také v Heroldových sadech ve Vršovicích. A volné pianino.
——-
Pane Poláčku,
točíme se v kruhu a ztrácím naději, že bychom mohli smysluplně diskutovat. Vy bohužel vůbec nevnímáte má slova a nebudete je schopen vnímat, dokud nepřijmete, že “stát” v politologii a v mém vstupu znamená organizační a mocenský nástroj společnosti, zejména jejích elit. Musíte rozlišit tento stát od společnosti, kde společnost je tou rozhodující silou a stát jejím nástrojem, i když je sám také aktivní.
Chápu, že je to těžké, v naší etatistické střední Evropě to obvykle byl stát a jeho byrokracie, který komanoval společnost. Ale komunisté to dokázali rozlišit (“strana a vláda”) a “vládu” - stát podřídili stranickému ústřednímu výboru. Ale toto rozlišení je nezbytné, bez toho nemůžete pochopit jak fungují vyspělé demokracie.
Není zapotřebí, aby “občan měl intenzivní niterný vztah … ke svému státu”, ke své byrokracii. Anglický “civil servant” je “služebníkem veřejnosti”. Bohatě stačí, když občan má niterný vztah ke své společnosti a o tom je civilní náboženství, alespoň ve smyslu Bellahovy výchozí studie “Civil religion in Amerika”. Knížka, na kterou jsem již upozornil (Jüpter 2013 “Civilní náboženství”) dává dobrý přehled.
Podobně o Marxovi a jeho determinismu. Vy neuznáváte lidi jako svobodné tvory s rozumem, tvořivostí, schopností reflexe a učení. Lituji, pak jsou skutečně uzavřeni v nějakém “systému” a dějinný pokrok končí. I revoluce, kterou očekáváte, se nekoná, když ji nemohou provést svobodní lidé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 16.Října 2014, 07:53:15

Máte pravdu, pane Rychetníku, že člověk by se měl ztotožňovat spíš se společností, než se státem, který je koneckonců jen nástrojem moci. Četla jsem, že pokud se člověk se společností nemůže ztotožnit (třeba proto, že to není dobrá společnost a on v ní trpí), má tendenci hledat si jinou. Pokud to nelze provést někde na zemi, pak má tendenci umisťovat ji třeba na nebesa.
Co si o tom myslíte?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájkové Čtvrtek, 16.Října 2014, 09:34:23

Ano, asi to tak je.
Ovšem civilní náboženství, zejména to americké - obecná víra v Boha, je v souladu se mnoha náboženstvími, jaká se v Americe vyznávají. To umožňuje, aby se člověk cítil členem americké společnosti.
Jan Jupter ve své knize věnuje jednu kapitolu českému civilnímu náboženství. Je diskusní, snad rozběhne debatu na toto téma.

Petrasek Milan - penzista

Já bych nezapomenul přes lásku ke společnosti na Čtvrtek, 16.Října 2014, 10:47:24

globální závislost nezabřednout do role milujících, vystavených svodům nevyváženého odůvodňování viny morálně selhávajícího nemilovaného státu.
I v západním prostředí jsou platné jevy, které poukazují na velmi výrazné nedostatky v zacházení s pojmem spravedlnost mocenskými elitami.
Příkladně proces konzervativní revoluce neoliberální virtuální ekonomiky osmdesátých let.
Nastolil ekonomiku, která prosazuje morálku velmi nevhodnou k inovaci postkomunistického prostoru.
Kritiky je vykládána jako stadium konce osvícenství, ve kterém se stává poselstvím mediu samo a určujícím je digitální myšlení v kategoriích plus nebo minus - vítězství nebo porážka.
Po tako kritickém závěru by tenkráte omladina také nerozezvučela pochvalně svá škamna.......řekl bych.
A šlo a jde o morální směrnice zcela nekomunistické provenience........bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Nikam nevedoucí diskuse? Sobota, 18.Října 2014, 13:55:51

"ztrácím naději, že bychom mohli smysluplně diskutovat" - Pane Rychetníku, to mi docela připomíná můj zážitek z doby před několika lety, kdy jsem založil jedno internetové fórum. Bylo zaměřeno na otázky umění a otázky společnosti; a já, tehdy ještě v podstatě vyhraněný racionalista a objektivista (nechci-li použít termínu "materialista"), jsem v onom druhém tematickém komplexu ovšem razil mé vlastní náhledy na (politickou) společnost.
A jednoho dne se tam náhle vynořil nový účastník, se zcela protichůdným náhledem na svět. S náhledem, který bych dodnes asi nedokázal zcela přesně definovat (a on sám snad asi také ne, neboť takovéto subtilní záležitosti se nějaké jednoznačné definici per se vzpírají); ale v zásadě se jedná o pojetí světa jakožto imateriální, duchovní substance. Kdy materiální, předmětný svět je pouze jevovou formou (byť i třeba nezbytnou); ale primární je onen vůdčí duchovní element vně této materiality, a před ní.

Z tohoto důvodu asi bez dalšího vyplývá, že mezi námi došlo ke zcela zásadnímu názorovému, ideovému, filozofickému sporu. V atmosféře naprostého vzájemného respektu sice (což je právě na těch "běžných" fórech bohužel opravdu velmi vzácnou výjimkou); nicméně ve věci samé jsme zastávali stanoviska natolik protichůdná, že principiálnější rozdíl a protiklad snad vůbec není možný.

A přitom jsme asi oba časem získali pocit, že je to ta protistrana, která není schopna či ochotna nahlédnout i ty nejsamozřejmější danosti tohoto světa.
Pro mě bylo nepochopitelné, jak někdo může zcela objektivní, reálné procesy a struktury tohoto světa převádět na nějakou fiktivní, nijakým způsobem nedokazatelnou spirituální základnu; zatímco z jeho hlediska se jevilo asi stejným způsobem nepochopitelné, jak někdo dokáže celý živoucí svět redukovat jenom na nějaké holé ryze předmětně-materiální procesy.

A do tohoto názorového protiřečení jsme se "zakousli" natolik, že se v určitých fázích skutečně zdálo, že tady jsme dospěli k bodu, za který už nelze dospět dál. Obě strany přednesly už veškeré své zásadní argumenty; a obě strany musely zjistit, že protistrana tyto argumenty prostě "nebere", respektive je vůbec nedokáže nahlédnout.

A přece... A přece jsme (zčásti snad už jenom ze setrvačnosti) v těchto diskusích pokračovali, až se náhle stalo něco nečekaného. Ne snad že bych jeho spirituální výklad světa pojal za svůj vlastní; ale náhle jsem začal tak nějak chápat, proč a z jakých důvodů se v určitých směrech může jevit legitimním a nezbytným, našemu světu připsat určitý duchovní charakter.
A tohle jsem pochopil zároveň s tím momentem, kdy jsem si uvědomil, jak onen napohled tak racionálně-objektivistický, materialistický pohled na náš svět může být opravdu redukcionistický; jak zásadně je neschopný postihnout určité - a to zcela podstatné - jevy a souvislosti našeho žití.
Jestli - respektive do jaké míry - jsem i já dokázal jeho přesvědčit o alespoň relativní platnosti materialistického pohledu na svět, nemohu soudit; on byl kritikem kapitalismu už předtím (i když spíše právě z oněch duchovních pozic); snad jsem mu k tomu dodal alespoň určité materialisticky fundované analýzy.

My tento svůj spor vedeme v podstatě dodnes; nicméně, z mého zásadního ideového odpůrce se stal časem jeden z mých nejlepších přátel; a v každém případě jsem v důsledku našich názorových střetů získal schopnost zcela nového pohledu na svět, jaký bych jinak neměl k dispozici.

Nebo snad přesněji: právě a jenom proto, že jsme to tehdy nevzdali; že jsme si neřekli, ten druhý je přece beznadějný případ, nemá smysl s ním nadále diskutovat - jenom proto došlo k tomu bezmála zázraku, že vlastní pohled na svět, vlastní perspektiva byla obohacena o zcela novou dimenzi.

Někdy se opravdu vyplatí, jít v názorových střetech až za hranici - zdánlivě - nemožného; člověk tak může získat zcela nové, do té doby netušené a nespatřené horizonty.

Nebo snad přesněji: jenom a jedině tehdy může člověk získat nové náhledy a nové perspektivy, když se dokáže přenést přes svá vlastní skálopevná a "posvátná" přesvědčení.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Neděle, 19.Října 2014, 09:27:39

pokud chceme rozumět demokracii a mluvit o ní, jsme v politologii a musíme pochopit POLITILOGICKÝ pojem STÁTU V UŽŠÍM SMYSLU. Bez toho to nejde. Odkazují na svůj minulý vstup pro Vás. Celý, nejen první větu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Stát a společnost: Aristoteles Neděle, 19.Října 2014, 11:50:54

Ale jistě, pane Rychetníku; právě toto ujasnění pojmů jsem zamýšlel jako hned další téma. Ale nedá se nic dělat, ne všechno je možno projednat v jednom jediném vstupu.

Takže, k tomu ujasnění pojmů. Samozřejmě, pane Rychetníku, je Vaším plným právem jakožto autora si svobodně vybrat téma, kterému se chcete věnovat, a projednávat ho určitým způsobem, na určité úrovni obecnosti.

Ovšem, na straně jedné musím čistě pro mou osobu podotknout, že takovýto čistě "politologický" stát, který je pojímán jenom jako souhrn určitých institucí, bez jakékoli hlubší vztažnosti k samotnému člověku, mě zajímá asi tak málo, jako interní stanovy dejme tomu Svazu chovatelů králíků. Prostě: koho to zajímá, ať se tomu věnuje, nic proti tomu; ale nemá to nic společného se skutečným člověkem. Mě zajímá člověk, nikoli instituce.

A za druhé a především: nedá se nic dělat, pane Rychetníku, ale ve své knize se opakovaně (tuším že sedmkrát) odvoláváte na Aristotela. A já nemohu jinak, nežli neustále znovu a znovu konstatovat, že Aristotelovo pojetí státu je zcela o p a č n é a protikladné k tomu, které vyznáváte Vy. V tomto smyslu tedy tuto argumentaci Aristotelem nelze považovat za dostatečně legitimní.

Nutno přiznat: není vůbec tak snadné, tento zásadní rozdíl v samotném Aristotelovi objevit. Ta klíčová pasáž u něj sestává v podstatě z několika málo věc, které se velice snadno přehlédnou.

Je to hned někde na počátku jeho "Politiky", kde se Aristoteles zabývá otázkou, p r o č vlastně vůbec lidé dávají vzniknout něčemu takovému, jako je stát. A vypořádává se - i když jenom spíše nepřímo - právě s tím pojetím, že stát není nakonec ničím jiným, nežli jenom určitou institucí, organizací společných záležitostí.
Oproti takovémuto pojetí Aristoteles argumentuje takto: kdyby tomu skutečně bylo takhle, kdyby tedy stát neměl být ničím více nežli pouhou správou společných záležitostí, pak by v podstatě stačilo, aby původní kmeny (jejichž spojením stát vznikl) mezi sebou pouze uzavřeli s m l o u v y - smlouvy o společném obchodu, smlouvy o společné obraně, a tak dále. Ale z toho, že skutečný stav je ten, že se nezůstalo u těchto pouze smluvních vztahů, nýbrž že se utvořil stát jako takový, Aristoteles dovozuje, že tady musí být "něco víc".

A právě v tomto napohled natolik nepatrném "něco víc" se skrývá ten zcela zásadní rozdíl mezi Aristotelovým pojetím státu jakožto místa ž i t í č l o v ě k a, a mezi oním pouze "politologickým" pojetím státu jakožto souhrnu institucí, které existují v podstatě zcela mimo vlastní život člověka, a jenom pro něj vytvářejí určitý politický rámec.

V tom aristotelském (a stejně tak ovšem platónském, hegeliánském, marxistickém) pojetí je tedy stát neoddělitelnou součástí samotné společnosti; je tím místem, kde se člověk teprve stává lidskou bytostí v sociálním, kulturním i mravním smyslu.

Oproti tomu to "politologické" pojetí roztrhává o sobě jednotný komplex života společnosti do dvou rozdílných částí: na straně jedné vede člověk svůj soukromý či osobní život, a někde na straně zcela jiné může být t a k é vedle toho ještě státním občanem. "Kvalita" daného státu je tady postulována v podstatě čistě negativně: stát je tím "lepší", tím "svobodnější", čím méně se vměšuje do oněch údajně zcela soukromých záležitostí jednotlivce.

Takže, pane Rychetníku, to je v podstatě všechno. Opakuji ještě jednou: samozřejmě je možné, omezit či fokusovat svou pozornost jenom na onu čistě politologickou analýzu existence a funkce státu. Je to možné i legitimní; ale pak je nutno vždy mít na paměti, že takováto analýza se týká jenom čistě politického občana, v nejužším slova smyslu - ale nikoli samotného člověka.
A v žádném případě opravdu není možno se při takovémto pojetí odvolávat na Aristotela; Aristoteles, to je skutečně zcela jiný svět.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Stát a společnost: Marx Neděle, 19.Října 2014, 12:38:55

V minulém vstupu jsme si objasnili, že podle Aristotela je stát integrální, neodlučitelnou součástí života samotné společnosti a člověka. Nicméně, Aristoteles stále ještě pojednává stát jako stát; přiznává mu tedy určitou samostatnou existenci či funkcionalitu.

Oproti tomu Marx ono pojetí státu jakožto součásti vlastního života společnosti ještě radikalizuje: podle něj stát nemá vůbec žádnou autonomní existenci, nýbrž je čistě jenom vnější formou, odvozenou od samotné společnosti a jejího konkrétní historické formy. Prvotní a původní je tedy vždycky samotná společnost a její charakter; stát je jenom "proměnnou závislou".

Klíčovým textem, kde Marx rozvádí toto své pojetí státu, je jeho dnes už v podstatě plně zapomenuté dílko "K židovské otázce". Bez znalosti tohoto textu v podstatě vůbec není možno pochopit Marxovo pojetí společnosti a státu. Přesněji řečeno, bez znalosti tohoto Marxova textu v podstatě v ů b e c není možno pochopit bytostnou, nerozlučitelnou souvislost a souvztažnost mezi státem a mezi společností; toto Marxovo pojednání by vlastně muselo být povinnou četbou nejen jakéhokoli specializovaného politologického studia, nýbrž vlastně už na středních školách v rámci výuky občanské nauky. Ale namísto toho, jak řečeno, tento klíčový text je zcela ignorován, a i v čelných knihovnách figuruje nanejvýš pod kategorií "judaika"...

O co se v tomto Marxově textu jedná? Velice stručně: svého času se několik představitelů židovské obce obrátilo na Marxe s otázkou, jestli Židé - kterým se v oné době občanských revolucí dostávalo plných občanských práv - jestli se pro tato občanská práva mají vzdát své vlastní židovské identity, své vlastní židovské výlučnosti. Ta občanská práva je totiž identifikuje s občanskou společností v politickém smyslu - ale tím zároveň rozpouští a popírá jejich vlastní, židovsko-náboženskou výlučnost a identitu.

Je možno si snadno představit, že každý druhý autor by jim na takovouto otázku odpověděl klasickým liberálně-demokratickým způsobem: "Ale co vám přece brání, abyste se stali plnoprávnými občany svobodného liberálního státu, a přitom ve svém soukromí nadále pěstovali své osobní náboženství?!"

Ovšem, ne tak Marx. Jeho velikost se projevila právě v tom, že celou věc dokázal postavit do zcela jiných souvislostí. Jeho odpověď zněla: "A j a k á je vlastně ta nejniternější podstata toho vašeho židovství? Je to snad váš bůh Jahve? - Nikoli; náboženství je vždycky jenom vnější projekční plocha, na kterou se promítá reálné žití samotného člověka. Nejvlastnější podstatou židovství není tedy nějaký bůh Jahve, nýbrž - docela obyčejný, profánní č a c h r! ! Nikoli reálná produkce hodnot, nýbrž prázdné žonglování s penězi, s půjčkami, s úroky - tohle a nic jiného je pravá podstata vašeho židovství!"

Už jenom samotná tato pasáž by stačila jako doklad Marxovy myšlenkové výjimečnosti, s kterou dokázal zdánlivě autonomní jevy převádět na jejich objektivní základnu a podstatu. Marx však své myšlenky rozvíjí ještě dále:

"Máte problém s tím, jestli se máte identifikovat s novodobým civilním, liberálním státem? - Ale, j a k á je vlastní podstata tohoto státu? Jestliže reálnou, materiální základnou židovského boha Jahve je židovský finanční čachr - pak reálnou materiální základnou tohoto zdánlivě svobodného, občanského státu není nic jiného nežli docela profánní - kapitalismus, čili opět jenom č a c h r dovedený do své nejdovršenější historické formy! Jestliže vy, Židé, máte problémy s tím, emancipovat se od svého tradičního židovství, pak napřed pomozte tento stát emancipovat od j e h o reálného židovství, od jeho podřízenosti finančně-kapitálovému čachru!"

Čili: tam kde běžné vědomí vidí jenom zdánlivě autonomní, svobodný politický respektive občanský stát - tam Marx spatřuje daleko hlubší, základnější procesy v samotném žití společnosti, kterých je tento stát pouze odrazem, vnějškovou formou.

Marx při svých výkladech používá velmi zajímavé terminologie: onen zdánlivě svobodný (respektive politicky osvobozený) občan, to je u něj "citoyen". To je právě ten ideál novodobého liberálního státu, osobně svobodný občan, který respektuje svobodu ostatních, je loajální vůči svému státu a aktivně se podílí na jeho záležitostech.

Oproti tomuto ryze politickému občanu ale u Marxe stojí občan r e á l n ý, občan materiální, tedy takový jaký dennodenně zabezpečuje svou vlastní životní existenci. Tento reálný občan nese označení "buržoa" (bourgeois).

Snad už není zapotřebí obzvláště zdůrazňovat, že tento občan "buržoa" to ve vzájemném střetu vždycky vyhraje nad oním občanem "citoyenem". Ten "citoyen", ten politický občan, je nakonec pouhou chimérou, pouze falešným zrcadlovým obrazem a odrazem onoho reálně existujícího člověka a občana, kterým je výhradně onen "buržoa".

Bezpochyby, toto Marxovo rozlišování se nám může dnes jevit až poněkud příliš příkré; zvláště po zkušenostech s hantýrkou dogmatiků minulého režimu, kteří všechno, co nebylo dostatečně kompatibilní s jejich ideologií, prostě označili za "buržoazní". Ale bez ohledu na to nelze v žádném případě popřít: Marx tak jasně a jednoznačně jako sotva kdo před ním dokázal rozkrýt fiktivnost zdánlivě autonomní sféry politického státu, a ukázat její odvislost od sféry reálného, materiálního života člověka a společnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Determinace společenských jevů Neděle, 19.Října 2014, 12:51:42

A ke kompletaci našeho výkladu o společnosti a státu ještě objasnění oné záležitosti s determinací společenských jevů; konkrétně k předurčenosti oné slavné Marxovy "společenské nadstavby" reálnou "materiální základnou":

Pane Rychetníku, v mých minulých výkladech jsem se snažil vysvětlit, že dokonce už i u samotného Marxe se v žádném případě nejedná o nějakou mechanicko-linerání závislost; tím méně by se pak o něco takového mohlo jednat u Poláčka (o kterém Vám například paní Hájková může kdykoli dosvědčit, že ten je čímkoli jiným, nežli nějakým ortodoxním marxistou).

Tato závislost společenských, nadstavbových (tj. politických, kulturních atd.) fenoménů na oné reálné, "materiální" základně má výhradně s t a t i s t i c k ý charakter.

To jest, na základě určitých procesů a daností v reálném životě společnosti můžeme s určitou pravděpodobností předpokládat, že tyto reálné procesy naleznou svůj odraz i v oné politicko-kulturní sféře.

Konkrétně: jestliže je podle Marxe onou reálnou "materiální" základnou novodobé společnosti kapitalismus, pak se dá předpokládat, že tyto strukturně-materiální danosti si dříve či později najdou svou odpovídající formu i v politických strukturách a institucích.

Jako případ této závislosti je možno uvést vývoj v Číně nebo na Kubě: reálná ekonomika si vyžaduje autonomii soukromých výrobců, a ta se stále více dostává do neřešitelného konfliktu s tuhým totalitním státem. A je jen otázkou času, kdy se tato politická forma přizpůsobí oné "materiální základně"; kdy tedy i v těchto zemích zvítězí liberální stát klasického typu.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Vracím se Úterý, 28.Října 2014, 14:33:11

Vracím se k DR po více než týdenní přestávce, pracoval jsem na termínovaném úkolu a neměl jsem mysl na nic jiného.
Diskuse k mému článku však již téměř uhasla, pouze pan Poláček vložil tři delší příspěvky.
Pročítám je se značnými rozpaky, jsou to spíše úvahy na vybrané motivy, kde se opakují stará nepochopení textů i mých slov.

Pan Poláček píše o státu u Aristotela a pak hned u Marxe, neuvědomuje si rozdíl mezi klasickou POLIS z pátého století před Kristem a moderní diferencovanou společností a státem 19. století v době Marxově. Nevzal na vědomí mé upozornění, že překládat Aristotelův termín POLIS slovem "stát" je ošemetné, protože to může vést k nedorozumění (viz Středa, 8.Října 2014, 15:48:36). Připomíná mi, že se ve své knize často odvolávám na Aristotela, ale nevšiml si, že je to vždy v souvislosti buď se společenskou přirozeností člověka nebo s uměním vládnout a morální povinností dobrého vládce vytvářet spravedlivý řád -- a nikoliv s pojetím státu. Klasičtí filosofové dobře rozuměli lidské přirozenosti a je vhodné se u nich poučit; lidé jsou v podstatě stejní, tehdy jako dnes, v Číně i v Evropě. Směs racionality a emocí, dobrých a zlých sklonů, se stejnou potřebou lásky a společenství. Ale společenské instituce se mění, plynule i skoky. Pojmy, jimiž je označujeme, mění svou náplň. Na to je třeba dávat velký pozor.
Pan Poláček obecně zanedbává kontext slov a úvah citovaných autorů.
Když jsem upozorňoval na rozdíl mezi "státem v širším smyslu slova" a politologickým pojmem státu jako nástroje společnosti - orgánu správy a moci, bylo to pouze proto, že bez toho není možné pochopit, co jsem psal o vztahu mezi státem a společností. Je to analytický pojem pro danou diskusi, není normativní a nikomu nebrání, aby uvažoval o lidštější společnosti.
Je to nedostatek myšlenkové a argumentační kázně, který znehodnocuje vývody pana Poláčka.

Bodem, odkud se tato rozvětvená a zmatená debata odvíjela, by mohl být Poláčkův vstup "Stát fungující a stát mravní" datovaný Úterý, 30.Září 2014, 14:08:32. Píše tam:
"... ten "fungující právní řád" současného Západu (jakkoli bezpochyby vyspělejší nežli ten současný český) nemá sám o sobě žádnou skutečně pravou duchovní, humánní, mravní či jakoukoli jinou kvalitu. A my se musíme prostě rozhodnout: buďto se spokojíme jenom s tím "dobře fungujícím státem", z čistě technokratického hlediska - anebo si za cíl vytkneme státní a společenské uspořádání, které je založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách."

Na štěstí nestojíme před takovým "buďto-anebo" rozhodováním. Mějme cíl lepšího, vyššiho státního a společenského uspořádání. A jen nám pomůže, pokud si uvědomíme, že cesta k němu by mohla být schůdnější s dobře fungujícím demokratickým zřízením a státem.

Celkově vzato, tato diskuse již ztěží přinese něco nového a osobně bych ji považoval za skončenou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.