Blíží se konec roku a s ním rozdávání peněz z veřejného rozpočtu na vědu, které zajišťuje Grantová agentura České republiky. Nedá mi to, abych se po roce znovu nepokusil přitáhnout veřejnou pozornost ke kauze, která si podle mého názoru nezadá s největším korupčními skandály posledních let. Všechno již bylo řečeno, takže postačí malé ohlédnutí za uplynulým rokem a hlavně připomenutí.

Co se za poslední dobu událo? Z čela agentury zmizel Petr Matějů, snad žádný rozumný člověk pro to neuronil slzu. Bylo mnohokrát poukázáno na podivné způsoby při hodnocení projektů a na to, jaká prazvláštní kritéria hrají při rozhodování o jejich úspěchu roli. V neposlední řadě se dost mluvilo o střetu zájmů, v nichž figurovala - mimo jiné - postava (ne)slavného předsedy. Paradoxní pro všechny zúčastněné i nezúčastněné může být jen to, že Petr Matějů odchází středem, bez ztráty květinky, ale to už tak u nás doma chodí.

Napsal jsem před rokem, že ryba smrdí od hlavy. Dávno před tím, než došlo na Petra Matějů, začalo se ve vědeckých kuloárech hovořit o tom, že „tržní logikou“ je ve skutečnosti prosáklá agentura od půdy po sklepení. A z těchto kuloárů prosákly informace i k nám obyčejným lidem. Díky tomu víme, že si akademici, sedící v příslušných hodnotících panelech, přidělují tučné granty mezi sebou, jak se říká, ručka ručku myje.

↗

Naváže nástupce Petra Matějů v čele grantové agentury na jeho výroky o tom, že by přeci nikdo do hodnotícího panelu nešel, kdyby si sám nemohl podat grantovou žádost? Foto Jiří Rubeš, Mediafax

Autor těchto řádků chce být spravedlivý, nezatají tedy skutečnost, kterou se dozvěděl, že totiž prý ti, o jejichž milionových zakázkách … promiňte, vlastně vědeckých projektech se zrovna rozhoduje, odcházejí za dveře. Co si za těmi dveřmi asi tak říkají? Těžko říci, ostatně nestráví tam mnoho času.

Za chvíli je totiž střídá kolega či kolegyně, o jejichž projektu už rozhodovat může. Možná se potkají na zápraží, snad na sebe vrhnou letmý, spiklenecký pohled, možná ale ani to ne, stejně je přeci jasné, „o co nám jde“. Žijeme v cynické době.

Jak asi rozhodování o projektech kolegů sedících ve stejném panelu dopadne? Samozřejmě nevylučuji, že se sem tam najde někdo skutečně morální a spravedlivý, komu je z této procedury trochu těžko, jak dlouho ale vydrží mezi „mlsnými kocoury“, kteří čekají na svůj díl z kořisti? Zajímalo by mne, kolik bylo v, řekněme, posledních deseti letech projektů, které předkládal některý ze členů panelu a přitom neuspěl. Statistiku nechť za mne udělá prosím někdo jiný. Tam už ambice zhrzeného dosluhujícího učitele nesahají.

O co méně jsem ambiciózní, o to jsem zvědavější. Jestlipak se i nový předseda grantové agentury Ivan Netuka pustí do obhajoby neobhajitelného nakládání s veřejnými prostředky? Jestlipak zase uslyšíme, tak jako z úst Petra Matějů, o tom, že by přeci nikdo do panelu nešel, kdyby si sám nemohl podat grantovou žádost? Obávám se, že ano, konečně doktor Ivan Netuka už v předsednictvu agentury nějaký ten rok sedí.

Přitom jde dnes o tak typické přemýšlení člověka pracujícího s veřejnými penězi, od Petra Matějů po leckterého obecního radního. Kdo by dnes šel dobrovolně do politiky, kdyby si tam nemohl trochu polepšit, nebo alespoň polepšit svým kamarádům, že?

Každá soutěž má svá pravidla. Tzv. veřejná soutěž o granty, zdá se, zcela zapadla do logiky „volného soutěžení“, v němž se nakonec každý chová podle pravidel, urvi, co můžeš. Z tohoto pohledu se tedy panelisté, přesněji panelisté zvaní „mlsní kocouři“, chovají zcela logicky a nelze jim nic vytknout.

To ale snad neznamená, že jim něco nemůžeme vytknout my, z jejichž kapes se napájejí, a od hodovního stolu nám hází lži o spravedlnosti a rovných podmínkách soutěže. Všimne si toho konečně i nějaké větší médium, koneckonců nejedná se o žádné drobné, ale o nějaký ten párek miliard.