Imperativ praxe

Zveřejňujeme úryvek ze studie Nebezpečné známosti: O vztahu sociálních věd a společnosti, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství SLON.

„Filozofické tlachání ještě nikoho nenasytilo!“ (prak, 14. 7. 2011, 12:59) – diskuzní příspěvek pod blogem Tomáše Sedláčka Smí být filozofie praktická? vyjadřuje široce rozšířený názor, že sociální a humanitní vědy jsou k ničemu, jsou tlacháním, pouhými slovy bez reálného dopadu na společnost, ekonomiku nebo kvalitu našich životů. Společnosti se dotýkají leda tím, že odčerpávají prostředky ze státního rozpočtu, které by měly být využity na vzdělávání a výzkum v užitečnějších oborech, podotkl/a by možná ironicky bloger/ka prak. Jakkoli byl výše prezentovaný názor na „užitečnost“ sociálních
a humanitních věd podroben v další diskuzi pod blogem kritice a mohlo by se zdát, že je jen provokativním příspěvkem do mnohostranné veřejné diskuze, ve skrytější a sofistikovanější formě se objevuje i jako východisko české vědní politiky.

Tato politika odvozuje úvahy o přínosu výzkumu pro společnost od modelu přírodních a technických věd, v jejichž případě rozpoznává jako užitek nejčastěji technologie a materiální artefakty nebo instrukce, jak tyto vyrábět (patenty, licence). V této logice se orgán pro financování aplikovaného výzkumu jmenuje Technologická agentura. Přínos pro společnost se nejprve zúží na výsledky cíleného aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje a tyto na technologické artefakty. Jak ve výzkumném rozhovoru řekl na adresu sociálních věd státní úředník, který v uplynulých letech významně formoval českou vědní politiku, „aplikovaný výzkum není, že svoje výsledky zveřejním.

To je základní výzkum. Aplikovaný je, teprve když se tato myšlenka nějakou formou dostane do života – a my hledáme celou řadu možností, jak ji tam dostat. (…) Když to přeženu, ale jen trochu, tak on tady aplikovaný společenskovědní výzkum dodneška vůbec nebyl. Když se na to podíváte z hlediska výsledků, tak nebyl. Já neříkám, že se tím někdo nezabýval, ale prostě to skončilo články, publikacemi, papírem…“ (výzkumný rozhovor, 23. 2. 2009). Co má papírovou formu „pouhých“ slov, nemůže být údajně společenským přínosem. Papír není život.

Z velmi podobných předpokladů vycházejí i od roku 2008 navrhované vysokoškolské reformy. Společensky hodnotné je takové vzdělávání a vzdělání, které si na sebe vydělá – ať již formou spolupráce vysokoškolských institucí s podniky nebo tím, že budou studující schopni platit školné (resp. splácet půjčky na něj), a vysokoškolská instituce bude tedy produkovat na pracovním trhu dobře uplatnitelné absolventy. Hodnota studia musí být kvantifikovatelná, tržně či kvazitržně ocenitelná. Také v případě vysokých škol mají být tedy po reformě preferované především ty obory a směry, které jsou schopny nabídnout patentovatelné a obchodovatelné výsledky průmyslovým uživatelům, a ti budou sanovat stagnující či klesající podporu vysokého školství ze státního rozpočtu. I proto mají být zástupci „společnosti“ v Radách vysokých škol téměř výhradně podnikatelé a politici (kteří dnes nemluví o ničem jiném než o ekonomické „konkurenceschopnosti“). Jestliže bude tento přístup nutit k podstatné proměně směrem ke komercializaci přírodovědné a technické obory, v případě oborů společenskovědních je otázka, jak a jestli se s ním vůbec budou schopny vyrovnat a na univerzitní půdě přežít.

Tato studie je pojednáním o působení sociálních věd ve společnosti, které polemizuje s takto zjednodušujícím pojetím, které zužuje vztah vědy a společnosti na obchodovatelné a v politicko-ekonomické praxi instrumentálně využitelné produkty. Inspirována konceptuálními rámci vycházejícími ze sociologie vědy a vědních studií, ukážu a rozeberu různé formy tohoto působení a některé jeho konkrétní případy. Jde mi o kritiku současné vědní a vysokoškolské politiky. Neusiluji však přitom o jednoduchou obhajobu sociálních věd. Mé základní teze jsou tři. Za prvé, působení sociálních věd je významnější a mnohostrannější, než se obvykle předpokládá nejen ve veřejné debatě a vědní politice, ale i v samotné odborné obci. Za druhé, toto působení nemusí být vždy pozitivní a neproblematické. Může podporovat jedno směřování společnosti a oslabovat jiné, a je proto vždy v širokém smyslu slova politické. Za třetí, z toho důvodu má smysl a je nutné ptát se po možnostech veřejné vykazatelnosti a demokratické participace na vytváření a využívání sociálněvědního poznání a experimentovat s jejich novými formami.

Z naznačeného vyplývá, že mi nepůjde o jednosměrné působení vědy na společnost, ale o komplexní pohyb vědění ve společnosti, protože poznání neproudí jednoduše a kontrolovaně od vědy či akademické obce do společnosti. Pokládám proto za analyticky nevhodné slovo „impakt“ používané českou vědní politikou, které redukuje toto působení na „dopad“ či „účinek“ vědy na společnost. Stejně tak mi nepůjde pouze o tzv. aplikovaný výzkum. Skryté a nezamýšlené, ale neméně vlivné může být totiž i společenské působení takového výzkumu, který není primárně zamýšlen k využití mimo akademickou sféru.

Kdybychom se měli vrátit k úvodní otázce Sedláčkova blogu po tom, zda filozofie smí být praktická, odpověď, kterou v této studii rozvíjím, by zněla, že filozofie je vždy praktická: nikoli v tom smyslu, že by byla vždy přímo použitelná a užitečná, ale že nikdy není uzavřena do čistě kontemplativního či teoretického světa. Je vsazena do praktického světa, z něhož vyrůstá, který různými způsoby, přímo i nepřímo, ovlivňuje a kterým je sama ovlivňována. Jak naznačil i další příspěvek pod citovaným blogem, akademické myšlení není nesouměřitelně odlišné od myšlení „laického“: „Filosofie už dávno praktická je – odnepaměti se jejímu praktickému směru říká ‚prostej selskej‘ a spolehlivě funguje“ (Občan, 14. 7. 2011, 13:45). To, zda prostý selský rozum spolehlivě funguje, je diskutabilní; nicméně poznámka o propojenosti filozofie (stejně jako jiných akademických oborů) a mimoakademického světa je více než relevantní. V této studii však nepůjde primárně o filozofii. Zabývat se budu zejména sociálními vědami, především sociologií, sociální antropologií a ekonomií, jež vytvářejí empirický materiál, s nímž pracuji já i většina odkazované literatury a který hodlám využívat pro rozvíjení a podporu svých argumentů.

Zaměření na sociální vědy by však nemělo být čteno tak, že se argumentace vůbec netýká oborů humanitních, nebo dokonce i přírodovědných. Vycházím z toho, že odlišnosti mezi obory (a jejich skupinami) jsou sice významné, ale nikoli principiální. Jakkoli se mohou jevit a prezentovat (často účelově) jako propastné, jsou výsledkem mnoha dílčích rozdílů v konkrétních praktikách a vývojových drahách. Na okolnostech záleží, zda jsou tyto rozdíly významné či ne, zda se poskládají či neposkládají ve zdánlivou (ontologickou a epistemologickou) nesouměřitelnost a nesrovnatelnost. Na některých místech budu na možný přesah k jiným oborům upozorňovat sama, na jiných je věcí čtenářů, zda si ho tam sami vytvoří.

Poměrně důležité místo bude mít v této studii ekonomie, kterou zařazuji mezi sociální vědy, jakkoli ekonomie sama se někdy ráda od těchto oborů distancuje a vyčleňuje se z nich. Nejenže na toto vyčlenění jednoduše nepřistupuji, ale naopak ho činím předmětem analýzy. Později se budu zabývat např. argumentací Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK, který v roce 2008 předložil vedení fakulty návrh na její přejmenování na Fakultu sociálních věd a ekonomie. Ekonomie musí být předmětem mého zájmu proto, že aspiruje na formulaci a aplikaci teorie sociálního (tedy nejen ekonomického) jednání a ve veřejném a politickém prostoru dostává dnes mnoho příležitostí, daleko více než jiné sociální vědy, aby svoji vizi prosazovala – např. prostřednictvím expertní práce Národní ekonomické rady vlády (NERV) a prostoru, kterého se jejím členům dostává v masových médiích. Tuto aspiraci ekonomie vzhledem k jiným sociálním vědám a jejich tématům a předmětům studia dobře ukazuje citace právě z výše zmíněného návrhu na přejmenování Fakulty sociálních věd UK. V návrhu se píše:

Ekonomie dnes výrazně obohacuje ostatní obory; ekonomický přístup (pod různými názvy, většinou akcentujícími racionalitu) je jako jeden z etablovaných přístupů prakticky přítomen v každé ze sociálních věd. To je rozdíl od ostatních oborů – zatímco „ekonomické“ přístupy jsou např. v politologii a sociologii uznávané, nelze například říci, že bychom měli nějaký výrazný „politologický“ či „sociologický“ proud v ekonomické metodě.

Autoři dopisu mluví o „obohacování“ ostatních oborů ze strany ekonomie, v podstatě ale jde o aspiraci ekonomie na rozšíření vlastního teoreticko-metodologického aparátu na popis a vysvětlení sociálních jevů a procesů, které byly běžně chápány jako mimoekonomické.

Ve druhé části této studie se pokusím ukázat a argumentovat, že akademické texty společnost a svět nejen (pravdivě či nepravdivě) popisují a vysvětlují, ale že je při tom (s různou mírou vlivu a kontroly) také přetvářejí. Rozšíření ekonomického přístupu na dříve mimoekonomické skutečnosti (fungování politického systému, rozhodování v osobním a rodinném životě atd.) není tedy jednoduše procesem nalézání pravdivějšího či pravděpodobnějšího popisu existujících skutečností, ale také postupným přetvářením společnosti a lidské subjektivity do ekonomizované podoby. I to je potřeba počítat mezi formy působení sociálních věd ve společnosti a jako takové je studovat.

(…)

V první části studie se věnuji otázce toho, co vědní politiky nazývají společenským nebo vnějším „impaktem“ sociálních věd a jeho vykazování v systémech hodnocení výzkumu. Otázka „impaktu“ se zrodila z posunu v nepsaném kontraktu mezi vědou a společností, který dnes už nemůže vycházet z předpokladu, že je vědecké snažení pro společnost vždy samozřejmě a principiálně prospěšné. Diskutuji „logiku výkazu“ a různé možnosti, limity a podoby, kterých tato logika nabývá v hodnocení výzkumu v České republice a ve Velké Británii. Vedle ní stavím „logiku účasti“, tak jak je rozvíjena v praxi participativního výzkumu a veřejné sociologie. Na příkladu zacházení s výzkumy romské problematiky a využívání expertizy v této oblasti ukazuji, že i logika účasti naráží na mnohá úskalí, která vyplývají z rozšířené disciplinární kultury sociálních věd. Tvrdím ale, že postavení a užitečnost těchto oborů ve společnosti nelze posílit, pokud se omezíme výlučně na logiku výkazu (byť uskutečňovanou prostřednictvím jakkoli vylepšeného a sofistikovaného systému hodnocení výzkumu). Sociální vědy musejí hledat možnosti a způsoby aktivní účasti mimoakademických aktérů na výzkumném procesu a užívání jeho výsledků.

Jestliže první část studie předpokládá existenci relativně oddělených a nezávislých oblastí „vědy“ a „společnosti“, které na sebe působí, v druhé části toto obecně sdílené východisko zpochybňuji a soustředím se na vzájemné a společné ustavování sociálních věd a společnosti. Zabývám se tím, jak sociální vědy ve společnosti působí, aniž by si to výzkumníci nutně přáli a mohli plně kontrolovat, nebo si tohoto působení byli vůbec vědomi. S oporou v sérii studií o „performativitě“ sociálních věd ukazuji různé podoby toho, jak takové působení může vypadat v případě sociologie a ekonomie. Každé výzkumné úsilí a poznání má v tomto smyslu politický rozměr, protože přetváří to, co zkoumá, popisuje a vysvětluje. Otázka demokracie společnosti nemůže být proto oddělena od otázky demokratizace (sociální) vědy.

***

Úryvek z části Homo economicus existuje
[V] ekonomické transformaci nejde jen o změnu ekonomických institucí a vztahů, ale také o proměnu formy vládnutí nad populací a individuálních a kolektivních identit do podoby, která této formě vládnutí bude odpovídat. Tuto propojenost změny veřejných politik, institucí a identit přesně zachycuje vyjádření Josefa Zieleniece, prvního ředitele CERGE-EI, jednoho z architektů ekonomické reformy v 90. letech a dnes vyučujícího na New York University in Prague, když odpovídá na otázku po plánovaném zavádění školného od roku 2013:

E15: V době, kdy se očekává zdražení všech životních nákladů a navíc hrozí další ekonomická krize, není možnost zavedení školného zrovna přitažlivá. Zieleniec: Myslím, že to tak úplně není. Rozhodování o zaplacení školného je odpovědnější než rozhodování o tom, že půjdu někam studovat. Musím přemýšlet, jestli mi zvolené povolání umožní předešlá studia zaplatit. Musím si udělat životní byznys plán. A to je také způsob, jakým se přelévá zájem studentů k oborům, které potřebuje ekonomika a společnost. Při vší úctě k etnografii nebo k antropologii jsou to obory, kde je limitovaný trh. Školné vede k odpovědnějšímu rozhodování a přesouvání zdrojů – jak studentů, tak společnosti tam, kde je to třeba. To jsou standardní mechanismy. Pouze jim musíme dát průchod. (Jan Švejnar, Josef Zieleniec: Nemusíme objevovat Ameriku, stačí ji využít)

Zavádění školného na veřejných vysokých školách se tu neprezentuje jako fiskální nutnost z hlediska veřejných rozpočtů, ale primárně v termínech morální ekonomie jako opatření vedoucí k odpovědnějším volbám v rámci života řízeného jasně formulovaným „byznys plánem“. Zavádění školného je podle Zieleniece opatřením, které nás navrací k přirozenému stavu věcí, protože „dává průchod“ standardním tržním mechanismům a zároveň je příležitostí pro to stát se racionálnějším homo economicus.

Vytváření subjektivit „ekonomických lidí“ není jednorázový úkon, ale průběžný a opakující se proces. Jednou z podob takového působení na spotřebitelsko- občanskou mentalitu směrem k posilování homo economicus a specifickým příkladem sociálního života ekonomické teorie je výuka finanční gramotnosti, která je v současnosti nepovinnou součástí rámcového vzdělávacího programu základního a středoškolského vzdělávání. „Systém budování finanční gramotnosti na základních a středních školách“ vychází podle oficiálního zdůvodnění z iniciativy Vlády ČR v reakci na zjištění o nízké finanční gramotnosti a dramaticky se zvyšujícím zadlužování českých domácnosti.

Tyto jistě znepokojivé jevy interpretuje reakce v podobě budování systému finančního vzdělávání jako otázku individuálního selhání a nedostatku informací a schopností a jako takové se je snaží řešit (a nikoli např. regulací podnikání s finančními produkty). Zadlužení a předlužení je výsledem toho, že obyvatelé-spotřebitelé nejsou dostatečně „ekonomickými lidmi“. Program vytváření homo economicus je přitom jedním ze silných motivů moderního myšlení a „projektování“ společnosti, který se v rámci sociálních věd netýká zdaleka jen monetaristické ekonomie pracující v paradigmatu racionální volby. Například ve 20. letech minulého století se ve slavném Eseji o daru vyjadřuje sociolog a antropolog Marcel Mauss, hlásící se k socialismu, v tom smyslu, že

[t]eprve naše západní společnosti, v době zcela nedávné, udělaly z člověka „ekonomického živočicha“. Ne všichni jsme však zatím bytostmi takového druhu. V našich masách i elitách je čiré a iracionální plýtvání běžnou praxí; je také doposud příznačné pro některé šosáky z řad naší šlechty. Homo oeconomicus není za námi, je před námi jako člověk morálky a povinnosti, jako člověk vědy a rozumu. Člověk byl velmi dlouhou dobu něčím jiným a není tomu tak dávno, co se stal strojem vybaveným počítadlem.

Na rozdíl od rétoriky ekonomického paradigmatu racionální volby připouští Mauss nepokrytě, že homo economicus není otázkou objevení „pravé“ podstaty člověka, ale jeho „dělání“ a předělání. Tato vize individuálně zodpovědného člověka „vědy a rozumu“ korespondovala velmi dobře s modernistickými nadějemi vědecky řízené společnosti, která vytváří předvídatelné a kontrolovatelné podmínky pro individuální rozhodování. Ačkoli sociologické analýzy současné „společnosti rizika“, ve které hrají zásadní roli nejistota, externality a nezamýšlené důsledky jednání, podrobují realizovatelnost a kolektivní udržitelnost takového programu principiální kritice, tvoří tento program i dnes podloží řady politik.

(…)

[H]omo economicus kódovaný převládající ekonomickou teorií je prosazovaný s daleko větší silou a závazností než ostatní verze individuálních a kolektivních subjektivit. Kromě toho, že se stává (byť zatím nepovinnou) součástí systematického vzdělávacího diskurzu, představuje i modelový subjekt neoliberálních veřejných a sociálních politik, které tvarují zákonné, institucionální a materiální prostředí, v němž se jako aktéři pohybujeme a které nemáme jako jednotlivci velkou možnost přetvářet.

Zavedení školného nebo privatizace důchodového systému na nás do velké míry vynucují, abychom se stali „ekonomickými lidmi“ a své byznys-životy plánovali. Alternativní mentality jsou naopak vytlačovány na okraj společnosti a našich životů a realizovány jen se zvláštním úsilím. A právě proto, že ekonomie takto efektivně spoluvytváří skutečnosti společného světa, nelze ji jednoduše a bez následků ignorovat.

Ze stejného důvodu nestačí analyzovat východiska mainstreamové ekonomické teorie jako nemístnou víru, tak jak to ve svých textech činí kupříkladu Tomáš Sedláček. V článku Jak se v ekonomii z předpokladů stává víra např. píše, že „ekonom si může stokrát modelovat racionální chování člověka nebo jeho sobeckost, ale pak večer nesmí přijít do hospody a mlátit pěstí do stolu a tvrdit nebo věřit, že člověk skutečně racionální sobec je. Jedná se přece jen o předpoklad, něco, co může být v modelovém ekonomickém uvažování užitečné, ale nesmí se z toho vyvozovat filozofické či teologické závěry“. Ekonomie ale je, stejně jako každá jiná věda, vždy i „filozofií“, politicko-ontologickým projektem, který spolu s konkrétními instrumentálními poznatky vytváří i „vedlejší“ skutečnosti. A to nejen tím, co ekonom říká nebo neříká večer v hospodě, ale především tím, co říká v médiích, v poradních orgánech vlády či v zaměstnání, což jsou všechno diskurzy, které se překládají do konkrétních ekonomicko-politických opatření, vytvářejí infrastrukturu našeho jednání a postupně proměňují mentality. Když tedy Sedláček argumentuje, že „věta ‚jedinec vždy maximalizuje svůj užitek‘ je tautologií, tedy bezobsažným sdělením“, přehlíží performativní „poselství“ této maximy například v tom ohledu, že subjektem a mírou užitku je vždy jednotlivec – jedinec, který si má být sebejistý svými zájmy.

Je zřejmé, že zásadní otázky ve vztahu k ekonomii jako akademické a aplikované disciplíně nestojí pouze tak, zda vychází ze správných východisek a nezkresluje skutečnosti, které reprezentuje. Ekonomie nemá ve vztahu ke svým modelům a realitám ekonomického života jednoduše reprezentativní vztah. Disciplína a předmět jejích výpovědí se vyvíjejí ve vzájemném propojení. Jde o vztah performativní a politicko-ontologický. Zároveň jsme viděli, že se ekonomie netýká zdaleka jen ekonomiky v úzkém pojetí jako omezeného společenského subsystému, ale celé společnosti a prochází rozličnými sociálními vztahy a subjektivitami. Proto je relevantní ptát se, jakou společnost chceme, aby ekonomie pomáhala vytvářet, a jaký jí k tomu chceme dát prostor? Nejsou to otázky primárně odborné, ale politické a jako takové patří do veřejného prostoru.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 20.Ledna 2013, 09:38:51

Zaujala mě citace "Homo oeconomicus není za námi, je před námi jako člověk morálky a povinnosti"....to není chybný úsudek. Je totiž velice problematické být morálním člověkem v NEMORÁLNÍM SYSTÉMU, stejně jako je těžko řešitelným problémem být hospodárným člověkem v naprosto NEHOSPODÁRNÉM SYSTÉMU.
Jde to jedině tak, že hospodaříme pro sebe na úkor druhých a jsme "mravní pro sebe" na úkor druhých.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 20.Ledna 2013, 11:13:4

A co třebas Sedláčkova ekonomie, ta neodmítá praktická ověření svých vývodů metodologickým individualismem a poukázáním na podmínku ceteris paribus?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.