Kdysi jsem na stránkách nějakého amerického univerzitního časopisu viděl kreslený vtip. V češtině by se dal převyprávět následovně: Nový student se u mapy univerzitního kampusu ptá spolužáka: „Prosím tě, jak se dostanu k rektorovi?“ „To máš jednoduché,“ odpovídá starší student. „Projdeš přes Mírovou halu České zbrojovky, zahneš u McDonaldovy katedry zdravé výživy, vejdeš do ORCO budovy a vyjedeš výtahem na stejné patro, kde sídlí institut etické ekonomiky Viktora Koženého. No a tam, za Bakala-Kellnerovo katedrou bezkorupční státní správy už uvidíš kancelář. Na dveřích má napsáno: Rektor: Dr. Faust.“

Daňové ráje „nám“ prospívají

Připomněl jsem si tento vtip, když jsem poslouchal Ladislava Tajovského, který učí na národohospodářské fakultě VŠE historii a na CEVRO institutu Ivana Langera kde co. Musím říct, že Tajovského názor na prospěšnost daňových rájů mi vyrazil dech. V jeho pojetí nám daňové ráje pomáhají snižovat daně a bylo by vhodné, aby se Česká republika stala také daňovým rájem.

Zarážející je, když pravicový ekonom tak všeobjímajícně používá slovo „nám“. Samozřejmě, že v prvním okamžiku bychom si mohli myslet, že myslí nám všem. Ale samozřejmě, že ne! Když se podíváme na výběr daní, tak ten úspěšně narůstá v příjmech fyzických osob a především v DPH, kterému se dokážou vyhnout jen lidé s vysokými a nejvyššími příjmy.

Korporátní sféra platí stále méně. A i když se jí daně snižují, stále více firem uniká do daňových rájů a offshorových center. Člověk z toho mohl odvodit železné pravidlo, že čím více snižujete daně, tím více firem uniká jinam. Bylo by to ovšem stejně logické, jako když pravicoví ekonomové se železnou jistotou tvrdí, že snížení daní vedlo pokaždé k vyšší daňové výtěžnosti.

Ovšem ne každý člověk je tak hloupý jako pravicový ekonom. Ale na obojím je samozřejmě kus pravdy. Jen, jak říkají sociologové, se musí správně reflektovat korelace. Jednoduše řečeno, věc je složitější a vždy ji ovlivňuje více faktorů než jen ty, které jsme si zrovna vybrali ke zkoumání.

Lafferova teorie racionálně tvrdí, že mezi stoprocentním a nulovým zdaněním existuje bod, kdy se vybere nejvíce daní. Nesmí být ani moc vysoký, ani moc nízký. Jak prosté. Ovšem dokud to nevyzkoušíme, tak to nezjistíme. A bohužel, jak říkal už William Blake: „Nikdy nevíš, co je dost, dokud nepoznáš, co je příliš.“

A ano i naše snižování daní skutečně vede k dalšímu úniku firem do daňových rájů. Je to totiž dáno tím, že zatím (díky Bohu) prohráváme tzv. závod ke dnu.

Závod nahoru, závod dolů

Závod ke dnu je ekonomická strategie, která volí jako cestu k rozvoji deregulaci — daňovou, pracovně-právní, environmentální... Pokud ovšem tuto strategii zvolí více hráčů, jako se tomu děje v současnosti a jak doporučují ekonomové z VŠE, rozjíždí se závod, jehož koncem je prohra všech, protože daňovým rájům s minimem reálné ekonomiky se konkurovat nedá.

Do celého zmatku ještě vstupuje Grantová agentura České republiky, která financuje zveřejňování takových nesmyslů, jako je tvrzení Ing. Lenky Janíčkové (Katedra národohospodářská, Ekonomická fakulta, Vysoká škola báňská — Technická univerzita Ostrava), že „k závodu ke dnu může dojít v důsledku regulované soutěže mezi státy, progresivního zdanění a sociálních výdajů“. Je vidět, že VŠE Praha má v Ostravě velkou konkurenci při obracení ekonomických teorií na hlavu.

Samozřejmě, že přílišná regulace vede k obdobnému problému, ale v teorii her se tento jev nazývá závod vzhůru. Objevuje se například v tzv. NIMBY jevu (z anglického Not In My Back Yard — ne za mými humny). Může se jednat například o to, že města či regiony zpřísňují požadavky na skladování toxického odpadu. Kdo nezpřísňuje dost rychle, je zahlcen toxickým odpadem.

Zajímavé je, že v obou závodech je Neshova rovnováha ve společném maximu — maximální deregulaci či maximální společné regulaci. Ale optimální s největšími výnosy pro všechny se pohybuje — jak jinak, někde uprostřed...

Matematicky, experimentálně i mnoha případovými studiemi je prokázáno, že konkurenční strategie v nekooperativních hrách vedou k velmi rychlé prohře všech aktérů.

Ale pozor. Těch, kteří ty hry hrají. Nikoli těch, pro které se tyto hrají. Klasickým příkladem je tzv. Vězňovo dilema. Dva zločinci jsou zatčeni za závažný kriminální čin. Pokud budou mlčet, budou odsouzeni za nějaký marginální čin na dva roky. Pokud jeden z nich udá toho druhého, bude propuštěn a druhý dostane šest let. Nejvýhodnější se zdá, co nejrychleji udat druhého. Ale jak si můžete být jisti, že ten druhý neudá vás rychleji?

Matematik John Nash prokázal, že v každé nekooperativní hře lze najít rovnovážné řešení. Tedy takové, kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci. V případě vězňů je to volba mlčení. A v praxi se ukazuje, že toto řešení volí sedmdesát procent zločinců — konečně z naší korupční scény to známe dobře. Jak kdysi zpíval HopTrop — Držíme zobáky, jak račte věděti, rodinný baráky, stavíme pro děti.

Když dva závodí, vyhrává třetí

A tady je ten problém. Pokud totiž vězňové nenajdou rovnovážné řešení, bude to vždy vítězství pro justici. A tady se konečně dostáváme k tomu, kdo je ono tajemné „my“, o němž ekonom z VŠE tvrdí, že mu daňové ráje pomáhají zvyšovat zisky. Jsou to ti, kteří mají prospěch z daňové konkurence mezi státy, jejichž politici nejsou schopni efektivně vyjednávat, aby našli strategie, na nichž vydělají daňoví poplatníci a černým pasažérům z daňových rájů zatnou tipec.

Podíváme-li se na sponzory a partnery VŠE, nebo spřáteleného CEVRO institutu, odpověď se stane ještě jasnější. Mezi hlavními sponzory jsou hned tři nadnárodní agentury, které se zabývají „daňovou optimalizací“ a často se potýkají i s podezřeními na organizaci daňových úniků, jak o tom píše například prof. Prem Sikka z univerzity v Essexu.

I majitelé některých dalších sponzorských a partnerských firem využívají daňových rájů, aby se nemuseli podílet na rozvoji infrastruktury u nás, či v místech kde sídlí, například Microsoft. A podobné je to i s CEVRO, které podle informací Ivana Langera sponzorují lidé jako Petr Kellner či Karel Komárek, kteří pro své firmy využívají také daňové ráje a offshorová centra.

↗

Koho chleba jíš... Pro některé sponzory a partnery VŠE Praha jsou daňové ráje skutečně požehnáním. Foto VŠE

A mám tím na mysli i Nizozemí, do něhož uniká mnoho firem, protože jeho zákony mají mnoho kliček, jak se vyhnout placení daní, zvláště pokud se jedná o nerezidentní firmy. Podobné je to s Kyprem, Budapeští, Londýnem, Irskem, některými státy USA atd. atd. Odvolávání na to, že tam firmy odchází kvůli stabilnějšímu právnímu prostředí, je holý nesmyl a je politiky, ekonomy i byznysmeny využíván jen k tomu, aby zastřel podstatu věci.

Tím se vracíme k onomu smutnému vtipu o rektoru Dr. Faustovi, který řídí univerzitu ve prospěch privátní společností. I Mefistoteles proti nim vypadá jako amatér — jak napsal William Shakespeare: „Peklo je prázdné, všichni ďáblové jsou tu s námi.“

A samozřejmě ďáblové nejsou jen na straně těch, kteří daně neplatí, ale i těch, co je vybírají. Proto je třeba mít transparentní přípravu i nakládání s rozpočtem. Nejlépe je, aby co největší jeho část byla participativní, aby o něm mohli rozhodovat přímo občané.

Zprivatizovat vědomí i svědomí

Privatizace školství, vliv nadnárodních firem na vzdělávání, pronikání privátního sektoru do státní správy, je cestou do pekla. Když jsme se před pětadvaceti lety pokusili zbavit autoritářské nomenklatury Národní fronty, asi jsme ji nechtěli nahradit mocí ekonomického establishmentu. Ovšem stalo se.

A tak lidé jako děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, který za minulého režimu vymýšlel komunismus pro dělníky, dnes vymýšlí komunismus pro nejbohatší. Všechny sociální dávky a podpory jsou směšné ve srovnání se státní podporou velkého byznysu. Od exportních dotací, přes platby v rámci tzv. ochrany investic až po daňové pobídky a přímé podpory.

Výplach mozků, jaký dnes předvádí české vysoké školství, včetně GAČRu, pod kuratelou nadnárodních firem je alarmující. Rostoucí požadavky na produkci fachidiotů, kteří mají plnit požadavky byznysu, místo aby se stali svobodnými, kreativními a samostatně uvažujícími lidmi, ničí základní myšlenky všeobecného školství. Morální korupce učitelů a vědeckých rad je alarmující.

Bez vzdělání směřujícího k odborné erudici a společenské odpovědnosti se nemůže žádné společenství posunout dále. Pokud ovšem má být většina populace jen námezdní silou a konzumentem prefabrikovaných produktů, pak je takové vzdělání samozřejmě nežádoucí. Boj, který vedou někteří ekonomové i politici hlavního proudu za daňové úniky a netransparentní vlastnictví velkých firem by nám měl být výstrahou.

Očima expertů: Jak moc Česku škodí daňové ráje?

The predatory practices of major accountancy firms