Poučení z metodologie

Oživený zájem o případ Pavla Wonky je modelovým příkladem problémů s poznáváním nedávných dějin. O Pavla Wonku a jeho složitý individuální osud vlastně ani nejde. Otázky, které si máme pětadvacet let po pádu minulého režimu klást, znějí úplně jinak.

Zvrat z listopadu 1989 vstoupil po čtvrtstoletí do dějin. To znamená, že je přiměřené na něj a na to, co mu předcházelo, aplikovat historiografickou metodologii. Jakkoli je to pro nás pamětníky smutné, historické poznání se nerovná výsledku jakékoli operace s paměťmi jednotlivců: sčítání, odčítání, průměrování ani umocňování tu není k ničemu. Naše vzpomínky jsou legitimní a máme právo, aby se jim naslouchalo. Historického poznání se ale dosahuje metodickým studiem příslušných pramenů.

Oživený zájem o případ Pavla Wonky je modelovým příkladem problémů s poznáváním nedávných dějin. Výpovědi bývalých pracovníků StB (vyslovené už po devadesátém roce, a tedy v režimu oslabené a nejasné loajality k ní) jsou nedůvěryhodné. Pokud však jsou navzájem provázané a navíc souhlasí s písemnými prameny, není pro konzumenty detektivek snadné si jich vůbec nevšímat.

Lepší věrohodnosti těchto svědků se asi nedá dosáhnout, přinejmenším pokud do rejstříku metod v dnešním paradigmatu nepatří útrpné právo. Pro historické poznání by ale stejně mohly být jejich vzpomínky dobře využitelným pramenem pouze tehdy, pokud by byly pořízeny a studovány v rámci pravidel orální historie, což se nestalo.

Existují postupy, jak vést rozhovory tak, aby se vyhýbaly nejen záměrnému lhaní, ale i přirozeně subjektivní povaze každého vzpomínání (kladené otázky mají co nejméně formovat obsah odpovědí; rozhovorů má být několik a tazatel si musí mezitím kriticky ověřovat sdělené informace, atd.) Autorský dokumentární film je – z principu a bez ohledu na povahu úmyslů autorky – médiem, které může k poznávání historie snad zajímavě přispět, ale nemůže je suplovat.

Stejně tak se ale historického poznání nedobereme prohlubováním detailní klasifikace pramenů písemných. Ty jsou sice o něco věrohodnější, ale bez náležité kritiky a kontextualizace mohou také klamat, a to ne proto, že je psala „zločinecká organizace“, ale z principu, který se týká jakýchkoli historických dokumentů.

Historik není ten, kdo má přístup k hromadám písemností a výlučnou moc se jimi zabývat; jejich zveřejnění na internetu neudělá historika z kohokoli, kdo bude mít dost času a zvědavosti. „Jak to vlastně bylo“ je zatraceně těžká otázka, na kterou umíme zodpovědně odpovídat jen nejistě a komplikovaně. Snažíme se přitom o nestrannost při vědomí, že doopravdy objektivní může být jen pánbůh, který jediný dokáže brát v úvahu úplně vše.


Perfidnost režimu moci KSČ v jeho normalizační verzi, o níž se dnes diskuse vede především, spočívala právě v tom, že nenásilně přiměl k aktivní spolupráci každého, kdo „jenom chtěl“ se stát sociologem, pracovat jako kameraman nebo hrát v divadle. Foto de.wikipedia.org

V situacích, jakou je naše dnešní diskuse o minulém režimu, ale jde o historické poznání jen v druhé řadě. Ve skutečnosti to hlavní a podstatné je to, co si z dějin bereme. Daniela Drtinová začíná rozhovor s autorkou dokumentárního filmu o Wonkovi otázkou: byl to hrdina, nebo zrádce? Domnívám se, že v této otázce je ve výstižné žurnalistické zkratce shrnuto mylné východisko, které nás vede jen k dalšímu zamotávání do zavádějících úvah a chybných odpovědí.

Důvodem, proč máme, ba musíme zkoumat dějiny režimu vlády KSČ a snažit se v rámci vždy omezených možností je zodpovědně poznávat, není označování osob v minulosti kladným nebo záporným znamínkem. Takto vzniklé znaky jsou prázdné a jejich funkcí je pouze to, kdo a jakým způsobem se k nim v dnešní politické realitě přihlásí, co jimi zaštítí. O Pavla Wonku a jeho složitý individuální osud a tragickou smrt tak vlastně ani nejde.

Otázky, které si máme pětadvacet let po pádu minulého režimu klást, znějí úplně jinak. Odpověď na ně není pouze v osobní paměti, ani pouze v zachovaných písemnostech, a už vůbec nemůže být předem definována zákonem. Je totiž nejdřív třeba nahlas říci, že „režim“ nebyli „oni“, ale že jsme to byli „my všichni“. K tomu se jako někdo, kdo do třiceti let žil v reálném socialismu, samozřejmě hlásím taky, ti mladší se mohou ptát svých rodičů a prarodičů.

Ačkoli můj svazek StB sledované nepřátelské osoby začíná několik let před mou plnoletostí, ačkoli jsem žila v prostředí mezi disentem a šedou zónou v bytě s trvalým odposlechem, ačkoli jsem se k vysokoškolskému studiu směla dostat jen oklikami a externě, ačkoli jsem nesměla cestovat ani do tzv. zemí socialistického tábora – přesto jsem chodila volit (nepovažovala jsem morální ponížení za tak velké, aby vyvážilo očekávané riziko).

Nevzepřela jsem se hromadnému povinnému vstupu celé deváté třídy do pionýra. Složila jsem i zkoušku z marxismu-leninismu, při níž bylo nutno otevřeně lhát (a subverzivně jsem si k ní opravdu četla Marxe, Engelse i Lenina). Byla jsem nejen členkou ROH, ale dělala jsem v závodním výboru pokladní. Četla jsem Rudé právo (a každodenně na něm trénovala praxi dekonstrukce textu srovnáváním informací z jiných zdrojů).

Nemusela jsem řešit nabídku vstupu do (žádné) strany, natož pak spolupráce s tajnou policií, protože mne s ní nikdo neoslovil. Svaz socialistické mládeže by mi nikdy neudělil medaili. Všichni, kdo těmto a podobným nabídkám vyhověli, „jen aby mohli dělat to, co chtěli“, se tím stali aktivní součástí systému.

Nežít v nemocné společnosti
Perfidnost režimu moci KSČ v jeho normalizační verzi, o níž se dnes diskuse vede především, spočívala právě v tom, že nenásilně přiměl k aktivní spolupráci každého, kdo „jenom chtěl“ se stát sociologem, pracovat jako kameraman nebo hrát v divadle, kdo chtěl sloužit své církvi, kdo chtěl prostě žít život s celkem obyčejnými ambicemi. Ano, hudebníci, herci, vědci a faráři tím umožnili, že se v Československu dalo žít.

Bez nich by běžná existence byla nesnesitelná a musela by se blížit šedivé orwellovské dystopii. To ale nic nemění na tom, že to aktivní spolupráce byla a že byli i takoví, kdo na ni přistoupit odmítli. (Kdo chtěl něco přece jen lepšího, jako pracovat v zahraničním obchodě a mít z toho nadstandardní prospěch, musel být aktivní na vyšší úrovni.)

V tomto rámci se lidé v politickém systému normálně zabydleli. Disidenti a underground představovali v letech normalizace výjimečnou a nepočetnou skupinku těch, kdo ve větší či menší míře dokázali žít na okraji společnosti a kdo se vzdali možnosti něco normálního veřejně dělat. V padesátých a šedesátých letech tu byla stejně nepočetná skupinka aktivních odpůrců režimu.

Je správné, že o nich nyní víme a že těm, kdo položili životy, se vzdává čest. Vytvářet z nich zpětně soubor nedotknutelných mravních modelů, tedy jakési sekulární světce, je ale nesmysl. Hlavní na našem vztahu k minulosti je něco jiného. Bez spoluúčasti všech nás ostatních by byl režim jednoduše nemohl existovat. Minulosti se musíme především ptát na to, jak to bylo možné?

Jaké byly kontury a podoby souhlasu a nesouhlasu, jak se na tom podepsala kontinuita a diskontinuita vůči předchozím desetiletím? Jak vypadal horizont očekávání a soustava symbolických hodnot československé společnosti za vlády KSČ? Co znamenaly fixní ceny práce, bydlení i zboží; jaký byl vztah mezi bezpečím a rizikem; jaký byl obraz světa v podmínkách režimu reálného socialismu u různých skupin, vrstev a tříd? Jak fungoval levicový konsenzus? Komu a jak scházela svoboda, svoboda od čeho a k čemu?

Nesouhlasím s tím, že toto vše už nikoho nezajímá, že jsou to vzhledem k dnešní sociální a politické situaci pouze zástupné problémy. Tím se jen opakuje Klausova tlustá čára za minulostí a jízda bez zpětného zrcátka. Akutní podobu této situace totiž zásadně utvářelo a dosud utváří dědictví minulosti a v neposlední řadě deformovaná politika paměti. 

Nemluvě o tom, že otázka, co je legitimní moc a kde leží věčně pohyblivá hranice oddělující aktivní spolupráci s požadavky moci od smysluplného vzdoru proti nim, je aktuální trvale. Představa, že „za totáče“ byla naše společnost rozdělená na nemorální přisluhovače zlého importovaného režimu na jedné straně, a na druhé straně na masy, které režim nenáviděly a ten je terorem držel v područí, je sice podpořená zákonem, ale jen málokoho bolí.

Je to totiž konstrukt zjevně neodpovídající naší paměti. V té jsou úplně jiné, osobně citlivé věci: pocity frustrace, ponížení a studu za vlastní neschopnost se vzepřít, nutnost řešit nepříjemná dilemata, která nesouvisí s vlastním smyslem a obsahem naší práce, vnucování politiky do nejsoukromějších sfér života. Dokud je budeme psychologicky řečeno potlačovat, budeme žít v nemocné společnosti.

Jakkoli považuji představy o stejnosti nacistického a komunistického režimu z mnoha důvodů za historicky nerelevantní, je poučení z náročné a nejednoznačné práce s politikou paměti v Německu modelem, který sice nemůžeme napodobovat, ale se kterým stojí za to konfrontovat naši situaci.

Pětadvacet let po konci války se tam tehdy rozhořela nezbytná diskuse o všedním rozměru nacismu, která zasáhla do každé rodiny a přetrvává dodnes. Ta diskuse bolí a bolet musí, je ale užitečnější, než stav bezmocnosti vůči vlastní minulosti, v němž vázneme pětadvacet let „po revoluci“ u nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 31.Října 2014, 13:47:6

Jenom malá poznámka k té německé diskusi: tento slovní obrat by mohl ne tak zcela právem sugerovat dojem, že se skutečně diskutovalo, ve vlastním slova smyslu: že tedy pachatelé z dob dřívějších začali opravdu veřejně a upřímně doznávat své činy. Ne že by tomu tak v jednotlivých případech nebylo; ale ona diskuse byla daleko spíše záležitostí německé - levicové - mládeže, která svým atakem prolomila hradbu mlčení, které se nad touto minulostí v - západním - Německu nad vlastní minulostí rozhostilo. Byla to tedy daleko spíše až generace synů a dcer národa, která o temné minulosti začala diskutovat, nežli generace samotných pachatelů, respektive těch, kteří svým mlčením či trpným souhlasem onen režim pomáhali udržovat.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Spolupráce Pátek, 31.Října 2014, 18:12:27

Obávám se, že motivace vyrovnávání se s minulým byla v případě poraženého nacizmu poněkud silnější a jednoznačnější než v případě překročeného minulého režimu. Z mého subjektivního a pouze zprostředkovaného pohledu byla do minulosti vtažena především sama režisérka Libuše Rudinská, a to spíše náhodně než z všeobecné dřímající potřeby reflektovat míru spolupráce s režimem normalizační minulosti. Asi to není úplně dobře (pokud předpokládáme, že vyrovnání se u generace mých rodičů neproběhlo a/nebo že je potřeba u mé - hraniční generace) s ohledme i na budoucí možná rizika. Např.

"Zpravodajské služby vycházejí z teorie, že lidská povaha má čtyři slabosti: slávu, zisk, sexuální chtíč a zlobu. Agenti Čínské komunistické strany (ČKS) se snaží tyto slabosti identifikovat a podle nich určují další postup. Ti, kteří usilují o slávu, jsou navštíveni čínskými činiteli nebo akademiky s pokornou prosbou o konzultaci v podobě pozvání přednášet na čínských univerzitách a ve státním tisku se o jejich úspěších objeví lichotivé články. Pro chamtivé jedince připraví čínský režim podnikatelské příležitosti, možnosti investic nebo přednostní vstup na trh. Těm, kdo podléhají chtíči, jsou poslány krásné ženy.

Utajený zdroj časopisu New Epoch Magazine sdělil, že každý z těchto orgánů: oddělení sjednocené fronty ČKS, Mezinárodní oddělení ústředního výboru, Úřad pro záležitosti Číňanů žijících v zahraničí, ministerstvo zahraničních věcí a generální vojenské oddělení lidově-osvobozenecké armády, zaměstnává velký počet tajných agentů, kteří vyhledávají a shromažďují informace o potencionálně užitečných osobách z řad vládních úředníků, podnikatelů, známých vědců a vůdců zámořských čínských komunit a jejich příbuzných." http://www.velkaepocha.sk/2012082619969/Lakavy-rudy-koberec-Jak-Cina-ziskava-vliv-nad-zapadnimi-osobnostmi.html
(a jak dodává čerstvější zpráva BIS: i z řad médií)

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Pátek, 31.Října 2014, 19:16:51

Má i nemá pravdu Milena Bartlová ve svém sloupku při hodnocení dokumentárního filmu Libuše Rudinské o Pavlu Wonkovi a při pohledu na diskusi kolem jeho osudu.

Její kritika mi nejvíce vyhovuje tam, kde Milena Bartlová odporuje názoru, že čs. společnost byla před rokem 1989 „rozdělena na nemorální přisluhovače zlého importovaného režimu na jedné straně, a na druhé straně na masy, které režim nenáviděly, a ten je terorem držel v područí“. A ještě více se mi líbí, že Bartlová píše, že „tento názor je sice podpořen zákonem, ale jen málokoho bolí“. Dodal bych jen, že to není jeden zákon, nýbrž přinejmenším pětice zákonů: 1/ v roce 1991 přijatý federální zákon o době nesvobody (oné od února 1948 do prosince 1989), 2/ federální lustrační z téhož roku, 3/ zákon České národní rady o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu z roku 1993, 4/ zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů z let 2006 až 2007 a 5/ zákon o účastnících třetího odboje z roku 2011. Není ale pravda, že by tyto zákony pouze podporovaly protikladnost, ba nesmiřitelnost pohledu na léta 1948 – 1989, jak o tom píše Milena Bartlová. Přímo je nařizují a od občanů a státních orgánů tyto ideologické postoje vyžadují, ovšem mírnějšími metodami než kdysi. Zatím. Ale je to prostě stejný „třídní“ pohled jako v únoru 1948, jen s opačným znaménkem.

Režisérka filmu Libuše Rudinská z toho vyšla dobře, viděno lidsky i historicky. Kvality a chyby jejího dokumentárního filmu do podrobností rozebírat nechci. Podstatné je, že nevyšla z nového „třídního“ vidění Daniely Drtinové, která, jak připomíná Bartlová, začíná televizní rozhovor s Rudinskou otázkou, zda byl Wonka hrdina, nebo zrádce. Ani ne padouch, nýbrž rovnou zrádce. Podle Bartlové to je ve zkratce „mylné východisko, které nás vede jen k dalšímu zamotávání do zavádějících úvah a chybných odpovědí“.

Za největší nedostatek dokumentárního filmu Rudinské považuju příliš velký prostor pro dodatečná, tedy dnešní vysvětlení bývalých pracovníků StB. Už písemné záznamy StB jsou často nedůvěryhodné, hlavně hodnocení, zprávy a hlášení. Svou váhu mají ovšem evidenční záznamy, například v registru svazků, pokud se dochovaly. I české soudy posuzují v posledních dvaceti letech oprávněnost evidenčního záznamu StB podle toho, zda se v soudním řízení prokáže, vyvrátí, či zpochybní soulad postupu se směrnicemi StB, mimochodem i podle tehdejšího práva nezákonnými. Soudy nyní nikdy nezkoumají, zda údajný tajný spolupracovník někomu škodil a jak plnil úkoly, jež mu StB ukládala.
Posuzují jen to, zda se postupovalo podle směrnic. Drobné podvody příslušníků StB byly na denním pořádku, hlavně tehdy, sledoval-li tím pracovník StB nějaký osobní prospěch.
Vlastnoručně psaný závazek Pavla Wonky je ale pravý, tvrzení, že se tajné spolupráce přímo domáhal, je pravděpodobné a nijak výjimečné. O jeho kontaktech s StB, které ho kompromitovaly, i když část listin StB byla koncem roku 1989 neoprávněně zničena, se přece začátkem 90. let už vědělo, já jsem měl tyto informace od lidí, kteří působili v komisi České národní rady, která se objasněním jeho smrti zabývala. Bylo to i v tisku.

Libuše Rudinská se i přes velkou snahu zcela nezbavila černobílého pohledu na čs. společnost před rokem 1990. Asi měla více pátrat, komu vlastně Pavel Wonka prospěl, komu dobře poradil jako „advokát chudých“. Značnou část svého filmu věnovala naštěstí Haně Jüptnerové (kterou znám od roku 1988, a v dobrém) a dalším dvěma Wonkovým přátelům z Vrchlabí, kteří se snaží být vůči Pavlu Wonkovi spravedliví. Jedna dobrá známá a jeho sympatizantka, která ale Pavla Wonku i kritizovala, odmítá ve filmu loni v létě, než se prezident republiky Miloš Zeman rozhodl udělit státní vyznamenání Pavlu Wonkovi za zásluhy o stát, připojit se k dopisu Hany Jüptnerové proti této poctě. Její argument byl prostý – Pavel Wonka přece zemřel v „komunistickém“ kriminále. I tato žena setrvávala na obnoveném černobílém vidění života a společnosti.

Pavel Wonka ovšem do žádného „disentu“ nepatřil, ba ani k „disidentům“, ať už se tyto termíny dnes chápou jakkoliv. Obě tato slova použila ve svém sloupku i Milena Bartlová. Slovo „disent“ jsem slyšel či četl až po roce 1989, termín „disident“ používala někdy a spíše posměšně občas jen státní moc v propagandě proti nezávislým aktivistům.

Dokumentární film Libuše Rudinské je ovšem prospěšný v současných diskusích o pravomoci prezidenta republiky vybírat osoby ke státnímu vyznamenání a ještě více v nastávající rozpravě o návrhu změn české ústavy tak, aby vymezila a omezila různá nedemokratická oprávnění prezidenta republiky.

Petr Litschmann - M.Žižkov

metody práce a meze spolupráce (na filmu) Sobota, 1.Listopadu 2014, 02:11:20

Historik Petr Blažek dokumentaristce, která s ním chtěla spolupracovat než na to neměla čas, vytýká řadu chyb a míchání termínu. http://video.aktualne.cz/dvtv/historik-o-vedome-spolupraci-wonky-s-stb-nemuze-byt-rec/r~66a86acc5b9111e49bec0025900fea04/
Mohla se jim přitom snadno vyhnout.

Tomáš Tožička - Praha

Ublížený Blažek Sobota, 1.Listopadu 2014, 10:38:43

Blažek si udělal na kariéru na Wonkovi kariéru, přitom zkoumal hlavně propagandistické využití jeho smrti /říká to mu ohlasy :-) Blažek je propagandista a s historií nemá nic společného.
A navíc je Blažek hrozně ublížený - těšil se na dokument a místo toho teď celý jeho ústav vypadá, jako partička falšovatelů historie, ten rozhovor s hodně napomáhající Drtinovou (srovnejte jak byla drsná na Rudínskou) to ještě potvrzuje.

Několikrát tam ublíženě zazní, že Rudínská nedala na něj a nenechala se od něj cenzorovat. Terminologicky udělala Rudínská jednu, max dvě chyby, což je na český dokument ještě dost dobrý.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Lustrovat či neo-lustrovat, to je oč tu běží. Sobota, 1.Listopadu 2014, 11:42:18

.. nebo šokovaný historik (zvyklý ve své práci nestavět na málo věrohodných dohadech)? Kdo to posoudí?
http://www.ceskatelevize.cz/lide/libuse-rudinska/
http://www.academia.cz/autori/petr-blazek.html
Rád bych viděl nějaký důkaz tvrzení, že se Blažek Wonkovi věnoval natolik, aby si na té práci vybudoval kariéru. /Ta potřeba si všechny prolustrovat či zaškatulkovat./

Na tabuli leží i jiné otázky, například:

"Má snad být jeho postava potichu vytěsněna z dějin, jako se to stalo komunistickým odbojářům z druhé světové války po roce 1989?" http://a2larm.cz/2014/10/estebacky-konfident-pavel-wonka/
&
Kdy už se obejdeme bez lustrací i bez laických revizí lustrací a co do té doby dělat? Jestliže tamten "režim jsme byli my všichni", kteří všichni jsme režim dnes?

Tomáš Tožička - Praha

Šokovaný? Určitě! Sobota, 1.Listopadu 2014, 20:15:22

Zatím to byl totiž Blažek a manipulátoři z ÚSTRu, kteří měli právo zkreslovat dějiny. Teď je šokovaný, když si to dělá i Rudinská.

Nakolik se věnoval Wonkovi si můžete přečíst v jeho životopise a bibliografii. Sám o tom mluví v rozhovoru s Drtinovou.

A Lustrace, milý pane Litschmanne, jsou produktem lidí jako je Blažek a jeho kolegové v ÚSTRu. Teď se jim to vrací jako bumerang. Ale na to byli upozorňováni od začátku. Lhát se totiž nedá pořád. Důsledky jsou pak nepříjemné a bohužel postihují i ty, kteří se lhaním a propagandou neměli nic společného...

O laicitě bych doporučoval mluvit velmi opatrně. Technokracie tzv. expertů nás dovedla tam, kde jsme. Právě ona chybějící veřejná diskuse a reflexe je příčinou toho, že si kdejaký hochštapler s politickým krytím a nehorázným zajištěním z veřejných zdrojů může publikovat nesmysly, zatímco skutečný výzkum je ostrakizován a vysmíván.

Zkrátka a dobře, mezi padělateli dějin za nacismu, reálsocialismu a kapitalismu není rozdíl. Jde jen o to, kdo je platí! A výsledkem je, že společnost ztrácí sebereflexi a schopnost bránit se manipulacím.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Obávám se, že už ani neztrácí.. Sobota, 1.Listopadu 2014, 21:40:8

Ale tu jednu práci přímo o Wonkovi jsem přeci jen našel, doufám, že myslíme tu z Securitas Imperii, č. 17 (2/2010), s. 124–183. http://www.ustrcr.cz/cs/petr-blazek

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Litschmannovi Neděle, 2.Listopadu 2014, 13:21:18

Kariéra Petra Blažka asi opravdu není založena jen na psaní o Wonkovi, ale v tom rozhovoru se dle mého soudu dotčeně a zaujatě projevuje. Vystupuje jako obhájce Pavla Wonky, ne jako historik, který je zvědavý na to, jak to s Wonkou vlastně bylo.

Kdyby mu šlo o jen o věrohodnost důkazů, těžko by mohl na jedné straně smést ze stolu jako důkaz spolupráce vlastnoručně psaný závazek a na druhé straně za nezpochybnitelný důkaz považovat záznam v registru svazků (to dělá nejen v tomto rozhovoru, ale i jako obhájce lustračního zákona).

Jak to s Pavlem Wonkou opravdu bylo, nevíme, ale otázka je, zda to vědět chceme.

Nesouhlasím s tézí autorky, že o složitý osud Pavla Wonky nejde. Někomu jde, někomu nejde. Petr Blažek tam tu "komlikovanost" Pavla Wonky bagatelizuje s tím, že všichni opůrci režimu byli komplikovaní. Komliokovaní jsou přece všichni lidé. Ale Wonka byl komplikovaný svým jedinečným způsobem, který mu umožňoval slučovat to, co v standardních hrdinských či padoušských příbězích slučitelné není.


Petr Litschmann - M.Žižkov

panu Kubičkovi Neděle, 2.Listopadu 2014, 15:21:33

Bez ohledu na to, co si myslí Petr Blažek o Pavlu Wonkovi (třebas i na základě té práce pro režisérku), těžko může být extra "zvědavý" na "výsledky", ke kterým někdo dospěl metodicky (po)chybnými postupy. Přesto ten film viděl a převážně věcně se k němu vyjádřil, když si ho pozvali.

Zajímalo by mě, čemu se z psychologického hlediska říká "komplikovanost", z toho rozhovoru s režisérkou to na mě působí, že má na mysli jiné příhodnější slovo, ale tak dlouho za něj hledala náhražku, až našla "komplikovanost" kterou zastírá to, co tím myslí.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Neděle, 2.Listopadu 2014, 20:16:30

K polemice mezi Petrem Litchmannem a Tomášem Tožičkou dodávám, že Tomáš Tožička má pravdu. Petr Blažek patří do početně malé skupiny historiků, kteří pracují v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Působí tam od roku 2008 jako ředitel odboru zkoumání totalitních režimů, v poslední době i jako představitel jedné odborové organizace, a to vědeckých pracovníků. Těch odborových organizací je tam pět na 250 pracovníků ÚSTR (s archivem) a mnohé jsou v konfliktu s vedením ústavu a archivu. Kritičtí k činnosti ÚSTRu v době jeho zakládání i později byli historici z Ústavu soudobých dějin České akademie věd i z dalších vědeckých pracovišť, mnohem početnější než někteří historici z ÚSTR.

Petr Blažek je ale aspoň historik, tedy vystudovaný a s publikacemi za sebou, a to na rozdíl od Pavla Žáčka, který byl v ÚSTR prvním ředitelem a jemuž je zákon o ÚSTR napsán na míru. Zákon je jedním z pěti, o nichž jsem psal ve své minulé reakci pod článkem Mileny Bartlové.
Pavel Žáček se často nechává představovat jako historik, ale historii nedostudoval, na rozdíl od žurnalistiky. Žáčka, který byl funkcionářem SSM, řadím do skupiny badatelů Františka “Čuňase” Stárka a Radka Schovánka (oba ÚSTR) nebo aktivistů jako jsou Miroslav Vodrážka nebo Jan Šinágl. Všichni pěstují boj, ne historii. Zdá se, že dokumentárním filmem Libuše Rudinské se jim zhroutil svět, který na troskách třídního boje léta budovali.

Ve znění, které parlament schválil, vypracoval návrh zákona o ÚSTR právě Petr Blažek spolu s tehdejší poslankyní za stranu zelených Kateřinou Jacques. Přepracovali ho z původního textu návrhu zákona z roku 2005, změnili přitom i název ústavu, původně se měl jmenovat tak jako v Polsku a na Slovensku ústavem paměti národa. Podstata je ale stále stejná – kontrolovat a určovat, co si lidé mají myslet o soudobých dějinách a přesvědčovat je o novém antagonistickém boji antikomunistů proti “komunismu” a všemu levicovému.

Pavlu Wonkovi se v ÚSTR Petr Blažek věnoval. Spolu s Jamesem V. Jakoubkem zveřejnili studii Edice dokumentů o smrti Pavla Wonky z archivu Ministerstva zahraničí USA – „Vysoce znepokojující záležitost“- viz http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no17/124-183.pdf.

Petr Blažek se také zabýval pohřbem Pavla Wonky v roce 1988. Ale i samizdatové Informace o Chartě 77, které jsem v 70. a 80. letech vydával nezávisle na mluvčích Charty 77, se osudu Pavla Wonky věnovaly ve více než 60 textech, hlavně publikováním sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dokumentů Charty77, rozhovorů, zpráv z jeho pohřbu atd. Wonkovu smrt považuju stále za nedostatečně vysvětlenou, není normální zemře-li 35letý muž v kriminále na plicní embolii. Viz např. http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_10_1988.pdf z doby pohřbu Pavla Wonky a návštěvy dvou amerických lékařů, kde je 13 textů k Pavlu Wonkovi.

Petr Blažek se zato naopak nezabýval podezřeními, že Pavel Wonka tajně spolupracoval s StB. O tom vyšel článek v Lidových novinách z 28. března 1992 „Pokus o alternativní portrét“ od Lenky Procházkové a Milana Vybulky. Petr Blažek ho na stránkách ÚSTR odmítl s tím, že to jsou pomluvy, založené podle něj na „takřka výhradně“ anonymních svědectvích příslušníků StB, označených jen iniciálami.

Okolnosti jsou ale alarmující. Jako člen branného a bezpečnostního výboru Federálního shromáždění a pozdější odpůrce oněch pěti zákonů jsem se seznámil s desítkami případů evidence nějaké osoby jako tajného spolupracovníka StB (což neříká vůbec nic o povaze a rozsahu její spolupráce s StB). Podepsané závazky nebyly – zvláště na první, rozvědné správě – pravidlem, vlastnoručně psaný text závazku, tedy nejen podpis, jako v případě Pavla Wonky, byly vzácné, ale neznám jediný případ, kdy osoba, která závazek učinila (podepsala) za situace, kdy byla vedena v protokole registrace svazků (to byly tlusté knihy formátu A4, do nichž příslušník STB činil zápisy a jejich změny výhradně rukou) jako kandidát tajné spolupráce a pak se bez záznamu o změně „ztratila“. V této kategorii ho StB, tedy SEO KS SNB Hradec Králové, vedla pod číslem 15489 pod krycím jménem „Novák“ od 2. března 1983 do 16. října 1984. A protože dnes už nejde (skoro vůbec nejde) o to, zda Pavel Wonka byl evidován jako tajný spolupracovník StB v kategorii agent, nýbrž o to, jak se po listopadu 1989 a pak v 90. letech zacházelo s listinami StB a jak s nimi a s minulostí, kdy se s nimi mohlo manipulovat, zachází dnešní ÚSTR, měla by Poslanecká sněmovna ustavit vyšetřovací komisi, která by měla navázat na komisi České národní rady ze začátku 90. let a pokus se „ztrátu“ záznamu v registru svazků vysvětlit.

Mně zatím nezbývá nic jiného než připojit se k opakovanému výroku mého kamaráda z Hnutí revoluční mládeže a za podvracení republiky i spoluodsouzeného Jana Frolíka. Ten opakovaně parafrázuje slavnou větu římského senátora Catona staršího do podoby „ceterum autem censeo, ÚSTRem abolendum esse“, tedy„ostatně však soudím, že ÚSTR musí být zrušen“.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Velmi krátce o vylévání vaniček Neděle, 2.Listopadu 2014, 21:59:29

Platí-li stále, že "PhDr. Petr Blažek, Ph.D. (1973) – historik. Zabývá se dějinami komunistických režimů v Československu a Polsku. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.", snad by bylo lze krátce soudit, že i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR by měl být zrušen (když už jsme -skoro- v tom) ...

---
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no17/124-183.pdf :
"D 16
1988, 6. květen, Praha – Telegram velvyslance USA v Praze Juliana Niemzczyka o výsledcích návštěvy zástupců organizace Lékaři za lidská práva v Československu,
...
4. (C) Zbývají dvě nevyřešené otázky. Především se jedná o to, zda Wonkovo věznění bylo vůbec právoplatné a zda přispělo k jeho smrti. Dalším bodem je, zda jednání českoslo-venských zástupců při přípravě další pitvy americkými lékaři bylo adekvátní a otevřené a zda tím kladně přispěli k dialogu o lidských právech (a to jak bilaterálnímu, tak i s ne-vládními organizacemi). Oba lékaři, a my s nimi souhlasíme, jsou přesvědčeni o tom, že zde Čechoslováci odvedli solidní práci, co se druhé otázky týče, hlavně ovšem proto, že z hlediska veřejného mezinárodního zájmu jim hrozila dokonalá pohroma (jak se oba lékaři domnívají), ze které právě díky jim vyšli prozatím s čistou tváří.
5. Vzhledem k tomu, že je zde potřeba učinit veřejné prohlášení, ať padne, komu padne, navrhujeme následující – my jsme toho přesvědčení, že především Pavel Wonka neměl být vůbec za svoji činnost uvězněn, a taktéž, že naprosto nemůžeme vyloučit, zda zhoršení jeho zdravotního stavu nezpůsobilo toto věznění. Československá vláda ale tím, že povolila nestranným lékařům prohlédnout si původní záznamy a provést druhou pitvu, přispěla velice kladně k dialogu o lidských právech. Doporučujeme, aby ministerstvo zahraničí [USA] přistoupilo k této věci z tohoto hlediska, a dále také, aby se zmínilo o povolení návštěvy a rozhovoru obou lékařů s chartistou Jiřím Wolfem. (Pro informaci: podáme další detaily o jeho stavu). Konec hlášení.
6. (U) Brát ohled na Moskvu. "

---

Svými dvěmi otázkami z 1.Listopadu 2014, 11:42:18 jsem se chtěl dobrat k tomu, je-li společnost schopna již dnes přijmout přímý pohled na pravdu (jakoby něco takového někdy vůbec existovalo) a nebo spíš ve společnosti aktuálně spíše převažuje poptávka po dehonestaci všech tzv. disidentů (či chcete-li aktivistů, jak by se řeklo dnes) bez výjimky?

S pravdoláskařským pozdravem,
moje obě ruce ✌+CTRL+✌

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ty alternativy pana Litschmana Pondělí, 3.Listopadu 2014, 19:22:29

mi nejsou moc jasné. Opravdu vyčerpávají celé pole možností? Na nějaké přímé zírání pravdy nevěřím, ale přece jen je možné být zvědav, jak to bylo.

Poptávka po dehonestaci disidentů existuje od devadesátých let, tehdy byla dokonce myslím silnější než dnes, ale jak do toho zapadá Wonka? Ta poptávka po dehonestaci byla nejsilnější u Havla, ale ten o Wonkovi po listopadu spíše decentně mlčel, žádnou medaili mu nedal a vzpomínky na výročí jeho úmrtí se nezúčastnil. Není s ním nijak výrazně spojen.

Vidím spíše snahu o dehonestaci Rudinské, která někdy sahá do blízkosti žumpy či absurdity. Například Šinágl publikoval její naštvané smsky Blažkovi (převzaté z jeho facebooku). Rudinská tomu nemůže rozumět, protože se narodila až v roce 1974 kdežto Blažek narozený o rok dřívě zřejmě ano.

V dnešním Respektu je článek (redakční), ve kterém se mimo jiné píše, že ten Wonkův závazek může být pozůstatkem žertu. To není sice žumpa, ale příznak zoufalé snahy nepřipustit argument ano.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.