Jak se má proměnit péče o schizofreniky?

Petr Salamon

Systémová řešení v péči o schizofreniky jsou možná, chybí ale odvaha vydat se novou cestou. Různé návrhy, co dělat, přitom existují, zatím však k jejich aplikaci nebyla dostatečná vůle.

S lítostí nad zmařeným životem vnímám aktuální zprávu o oběti agresivní schizofreničky. Zároveň mne ale znepokojují nenávistné komentáře na adresu duševně nemocných. Duševní nemoc si člověk nevybírá a velká část schizofreniků žije běžným životem a mnozí i normálně pracují, a do svého šíleného stavu se propadnou jen občas na pár týdnů.

Téma nebezpečných schizofreniků je mediálně lákavé, proto například některé bulvární noviny používají dnes již neexistující medicínský termín psychopati, ale zdravotní stav jiných zločinců je jim lhostejný. Také je vhodné zmínit, že mnohem častěji se stává to, že duševně nemocný obrátí agresi proti sobě.

Na rozdíl od střízlivého a rozumného postoje prezidenta Miloše Zemana se v tomto případě ČSSD svezla na poněkud populistické vlně. Požaduje systémová řešení. Ta jsou sice možná, ale volání některých po větším dohledu nad schizofreniky se dá přirovnat k tomu, jako kdybychom chtěli zjišťovat genetické předpoklady všech lidí ke spáchání zločinu, a potom je podle toho preventivně zavírali.

V České republice podstatně chybí systém návazné péče o pacienty, kteří jsou propuštěni z psychiatrické léčebny. Foto Wikimedia Commons

Ve skutečnosti je nebezpečných jen okolo pěti procent schizofreniků. Navíc stav, do kterého se nemocní propadají, se v průběhu času příliš nemění — zkušený psychiatr proto podle celkového klinického obrazu dobře pozná, který pacient obecně nebezpečný je, a který nebezpečný není.

Podle toho by potom mělo být s nemocným nakládáno. Těm, kteří mohou být nebezpeční sobě nebo okolí, by měla být věnována zvláštní péče. Podstatně tady chybí systém návazné péče o pacienty, kteří jsou propuštěni z psychiatrické léčebny. Slibovaná reforma psychiatrické péče by měla být po řadě let konečně provedena, její součástí by měli být zdravotní sestry a sociální pracovníci, kteří budou v pravidelném kontaktu s nemocnými v ambulantní péči.

U potenciálně nebezpečných schizofreniků je velkým rizikem alkohol a jiné drogy, i s tímto problémem by mohli sociální pracovníci pomoci. Transformace péče zároveň zlepší kvalitu života těm duševně nemocným pacientům, jejichž onemocnění je pouze mírné povahy a mohou tak být vyléčeni doma bez nutnosti pobytu na uzavřeném oddělení. Zároveň je třeba se vyhnout chybě západních zemí, které úplně uzavřely všechny léčebny. Někteří nemocní tato zařízení skutečně potřebují a bez jejich existence se mohou ocitnout na ulici.

Zároveň čeští psychiatři vyvinuli metodu, která okouzlila západní svět i Japonsko, ale která se kvůli nedůvěře zdravotních institucí (zejména pojišťoven) nemohla u nás plně rozvinout. Jedná se o systém ITAREPS, který pomocí elektronického systému s využitím mobilního telefonu dokáže odhadovat riziko blížícího se návratu onemocnění a adekvátně včas zareagovat, aniž by se pacient propadnul úplně do své nemoci.

Díky tomuto systému se ušetří, neboť nebudou potřebné některé hospitalizace (podle japonského výzkumu má tento systém účinnost až devadesát procent), a provozovatelé systému budou mít přehled o aktuálním stavu rizikových pacientů. Bude tak možné dohlédnout nad těmi, kteří by mohli být nebezpeční. Součástí propuštění ze soudem nařízené ochranné léčby bude nutnost pravidelně spolupracovat s tímto systémem.

Také se trochu odkláním od názoru některých organizací spolupracujících s nemocnými. Odpovědnost není možné z nemocných odebrat. Lze připustit nepříčetnost, není možné omluvit nespolupráci s lékařem. Zákony by se měly upravit tak, aby lidé, kteří nespolupracují se svým lékařem, nebyli úplně zbaveni trestné odpovědnosti jen na základě nepříčetnosti.

Lidé si stěžují, že psychiatři věnují svým pacientům jen deset minut. Je třeba říci, že mezi psychiatry existují velké rozdíly. Některým stačí pět minut, jiní se věnují pacientům půl hodiny, a sami pacienti by si měli proto vybírat, jakým doktorům se svěří do péče. Doktory nikdo centrálně nepřiděluje, a v této oblasti proto můžeme uplatnit tržní princip.

    Diskuse
    October 20, 2014 v 22.09
    Poněkud naivní pohled
    Psychiatři nevěnují svým pacientům deset minut, jak se říká, proto, že by byli špatní. Ale protože dostanou zaplaceno od pojišťovny na jednoho pacienta třeba jen 2,5 hodiny za rok. Druhým důvodem je také to, že často v regionech je na malé okresní město třeba jen jeden nebo dva psychiatři. Nové smlouvy pojišťovny neuzavírají. Ne každý pacient třeba trpící schizofrenií má možnost jet do Brna nebo do Prahy vybrat si psychiatra a zaplatit ho cash... Tržní princip v domácí ambulantní psychiatrii zkrátka nefunguje.

    Nesmíme zapomenout, že psychiatrické nemocnice (dříve léčebny) v systému jsou původně právě proto, aby zajišťovali následnou péči. Místo toho dělají obojí, suplují akutní péči, na kterou jsou lépe vybaveny a na rozdíl od klinik dostávají méně peněz, i péči následnou, které by v dnešní době slušela také větší transformace do ambulantních forem. Samotné přetížené ambulance toto v dnešních podmínkách plně nezvládnou.

    Postoj Miloše Zemana ("Kdyby mi někdo zabil Katku, zaškrtil bych ho vlastníma rukama...") příliš nevypovídá o státnické střízlivosti. Naopak se některými (spíše jinými) svými výroky podobá klackovitosti pacientů s hebefrenní schizofrenií, ti za to ovšem nemohou.

    Autor používá často pojem "schizofrenik", který je často kritizován jako příliš nálepkující. To i já, konzervativní nealternativec - zdravotník používám zásadně "člověk (nebo pacient) trpící schizofrenií (jednou z forem schizofrenie)".