Můj dobrý známý z generace mých rodičů, Vídeňák Richard Schattenberger, mi vyprávěl snad všechny historky svého života. Protože byl ročník 1928, musel jako všichni šestnáctiletí chlapci narukovat na konci války do německé armády. Absolvoval krátký, asi měsíční výcvik v Jindřichově Hradci a pak šup s ním na západní frontu, kamsi do Holandska. Do konce války zbývaly pouhé měsíce a bojové nasazení roty, do níž Richard patřil, už nedávalo žádný smysl. Bylo to jasné i Richardovým velitelům.

Richard zasáhl do bojů pouze jednou. To když jeho jednotku poslali, aby co nejdéle hájila jakousi pozici. Na cestě na zmíněný post překvapily vystrašené šestnáctileté vojáky kanadské bombardéry. Nic tak obrovského do té doby Richard a ostatní chlapci neviděli. Na volné pláni byli pro Kanaďany jak terče na střelnici. Richard a jeho kamarádi odhodili, co mohli, a utíkali, kam se dalo. Oblast už mezitím obklíčily americké pozemní síly, a tak po několika hodinách chůze za děsivého strachu z těch strašných strojů upadl Richard s kamarády konečně do amerického zajetí. To byla úleva.

Brzy nato válka skončila. Richard trávil čas v zajetí prací ve statku pár kilometrů od tábora. Žádným hladem ani žízní netrpěl. Selka, které se muž nevrátil, byla šťastná, že mladý hoch zastane chlapskou práci. Večer se Richard vracel do zajateckého tábora. Žádný strážný s ním nechodil, a když Richard uvážil, že zůstane přes noc na statku, stačilo to nahlásit příslušnému důstojníkovi. Richard se vrátil domů do Vídně o prázdninách 1945.

To s Richardovým tatínkem to bylo docela jinak. Narukoval na ruskou frontu. Tam padl do zajetí a válku naštěstí přežil. Také on musel v Sovětském svazu pracovat v zemědělství, avšak hladu a drsných podmínek si užil až až. Korespondence od něj žádná nepřicházela i přes četné dotazy na Červený kříž. Nakonec vše dobře dopadlo a vrátil se i on. Doma už jej málem pohřbili. Na domovní dveře zaklepal na jaře 1946. Jak znalci poměrů v sovětských zajateckých táborech dosvědčí, Richardův tatínek měl pořádný kus štěstí.

První neuskutečněný ráj

Srpen roku 1968 znamenal pro nás, obyvatele Československa — kromě jiného — velké a zásadní vystřízlivění. To, o čem se do srpna 1968 nechalo pochybovat, bylo po srpnu jasné jak slunce na obloze: o nás se nerozhodovalo u nás, ale v Moskvě!

Ne že by zárukou dobrého rozhodování byla příslušnost mocných k domácímu lidu. Rozhoduje-li se však zvenčí, musel by být ve hře velmi vysoký mravní princip, aby se tak dělo pro dobro domácích. To přirozeně případ vztahu Sovětského svazu k jeho satelitům nebyl.

Ruská moc uplatňovaná nad polovinou Evropy to dobře věděla, a tak domácí raději nedráždila. Vojáci zůstávali ukryti za zdmi kasáren a jejich nevzhledné náklaďáky připomínající kryté vozy z dob osídlování Ameriky jsme na silnicích téměř nepotkávali.

Nápis v azbuce byl k vidění snad jedině na výrobním štítku vozu metra a ruská jména v telefonních seznamech, včetně těch vnitropodnikových, se nevyskytovala vůbec. Rusky mluvícího poradce běžný smrtelník nepotkal za celou normalizaci.

↗

Zastrašující účinek války s léty pominul. Protože však lidé a jejich politické reprezentace nenašli jiný důvod, proč nežít jeden na úkor druhého, staré přízraky se vrátily. Foto flickr.com

Moc vnější se nad námi tehdy uplatňovala jinak. Prostřednictvím ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, jehož příkazy se automaticky stávaly programem pro československé komunisty. Když se v RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), prodloužené to ruce sovětského stranického aparátu, rozhodlo, že se u nás zruší dávno dobře fungující výroba šicích strojů a šicí stroje se budou pro sovětské impérium vyrábět v Polsku, záhy se tak stalo.

A když soudruzi v ÚV KSSS (Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu) potřebovali strojní zařízení pro industrializaci jakési oblasti na Dálném východě, rázem šlapaly všechny československé strojírny na plné obrátky. A že těch strojíren tenkrát u nás bylo…

To jsme nadávali! Všecko se prý cpe „rusákům“ a na toaleťák aby jeden stál frontu od Bohemky do Nuslí. (Ostatně, já si na ty opakované a tolik tradované krize s nedostatkem toaletního papíru ani nepamatuji.) Pravdou samozřejmě je, že spotřebního zboží byl nedostatek. Podloudně se všelicos shánělo, což sice nechtěně, leč přesto mělo i své pozitivní stránky. Neplýtvalo se, opravovalo se, mnohé si lidé dokázali vyrobit sami. Postavit si bytelný barák na pořádném pozemku za pomocí příbuzných nebyl nepřekonatelný problém. Bída byl u nás neznámý pojem, stejně jako bohatství.

Nebyl to blahobyt ze stránek Neckermannových módních katalogů, ale nebyly to ani časy nouze. Bylo to však vězení. Takové to ruské, sovětské, kde se moc neuklízí a na údržbu se kašle, kde se všechno shání a stále se něco nesmí a kde víte, že na vás mají pro každý případ nachystány pendreky.

Přesně takové vězení, do jakého se Richardovi, jeho druhům a vlastně všem německým vojákům prchajícím z prohrané války za žádnou cenu nechtělo. Když už zajetí, tak jedině to americké. Bylo to vězení, o němž jsme až po roce 1968 bezpečně věděli, že to vězení je.

Druhý neuskutečněný ráj

Po listopadu 1989 se brány vězení otevřely. Nic podobného se už nikdy opakovat nemělo. Všem už mělo být od té chvíle jenom dobře. Vždyť co také jiného, když zlo, které nám bylo zvnějšku vnuceno, ztratilo nadobro svou moc.

Po nějaké chvíli se však ukázalo, že na místo vnuceného a nyní již mrtvého souboru idejí nastoupil jiný ideový řád. Bláhově jsme si představovali, že povede k ideálnímu stavu společnosti, o němž jsme se domnívali, že panuje na západ od nás. Netrvalo dlouho a poznali jsme, že věci se mají jinak.

Jako nezvaný host mezi nás vstoupilo rozdělení. Tzv. úspěšní - ti, kteří za nejkratší čas nahromadili v nových podmínkách nejvíce majetku, zaujali místo vzorů. Morálka byla vytěsněna na okraj škály ctností, přičemž podnikání bylo postaveno mimo jakoukoliv kritiku. Neřesti a nečestná jednání, za něž se lidé do té doby styděli, sebevědomě vyšly na světlo světa jako vítaný produkt svobody a vynalézavosti.

Trhem, o němž jsme dosud spřádali představy na úrovni stánku se zeleninou, se kvapem stávalo bezmála všechno. Nakonec na volném trhu skončila i hospodářská aktiva, jež naši přes noc vyrostlí kapitalisté stejně rychle rozkradli a znehodnotili. Na scénu vstoupil nadnárodní kapitál.

Těžko ovšem vlastnictví domácího ekonomického potenciálu západním firmám zazlívat, když jsme se u nás nezmohli na více, než státní majetek vložit do rukou podvodníků. Nevypadalo by to u nás ještě hůře, třeba jako na Ukrajině, kdyby privatizační úlovky českých podnikatelů neskončily jako filiálky zahraničního kapitálu? Kdo ví, i to je možné.

A tak zisky nadnárodních firem plynou do míst, kde sídlí majitelé kapitálu, a daně z výnosů zhusta končí v daňových rájích. Vadilo-li nám, že za nadvlády Moskvy se vše „cpe do Ruska“, neměly by nám vadit praktiky nadnárodních firem? Vadil-li nám onehdy sovětský dirigismus, proč nám dnes nevadí diktát nadnárodního kapitálu, který skrze tržní síly určuje společenské poměry?

Jak to, že při svobodě slova, již tak rádi nadužíváme k šíření stupidností, nekypíme hněvem nad ratingovými agenturami? Nemají snad ony přinejmenším stejný vliv na kvalitu života u nás, jako jej měli Brežněvovi kremelští soudruzi blahé paměti? Možná nám to vše vadí, ale establishmentu zřejmě nikoliv, jako mu totéž nevadilo před rokem 1989.

Jelikož se veškerá dnešní politická moc na Západě odvíjí od moci ekonomické a téměř všechny státy Západu včetně České republiky jsou beznadějně zadluženy, ocitáme se v situaci, kdy se o nás rozhoduje mimo nás. V Řecku už to dobře vědí. Proč nám to nevadí, jako nám to vadilo kdysi?

Jako by se minulost, i když poněkud jinak, opakovala. Stejně jako tehdy se za něco jiného vydáváme, než jsme, stejně jako tehdy proklamujeme něco, co nežijeme. Máme kolem sebe přehršel spotřebního zboží, ale u popelnic a supermarketů potkáváme bídu. Honosíme se naleštěnými auty západních značek, ale máme je na leasing a půjčky. Jedni vydělávají statisíce měsíčně díky spekulantství a druzí z výplaty za dřinu na stavbách sotva dají dohromady na školní obědy pro děti. Onehdy jsme za všechny společenské problémy vinili Rusko a komunisty, koho dnes?

Znovu jsme se ocitli v zajetí. V takovém luxusnějším, do něhož — když už to nemohlo jít jinak — se Richard a němečtí vojáci toužili za každou cenu dostat. Je v něm lépe — mnohým, ne všem — lze v něm i cestovat, ale pořád je to jen zajetí. Bude z něj někdy cesty ven?

Konec Richardova příběhu

Když se Richard v létě 1945 vrátil z amerického zajetí domů k mamince, bylo to šťastné shledání. O několik dní později zastavil před jejich domem ve vídeňském dvacátém okrese džíp s americkou vlajkou. Vystoupila z něj mladá krasavice v uniformě, která po Richardovi v zajateckém táboře pokukovala. Zazvonila u vchodových dveří a do okna na něj zavolala: „Ritchie, pojeď se mnou do Ameriky.“ Richardova maminka koukala, co se děje, holka v uniformě a jak se k synovi má.

Richard seběhl dolů a jal se vysvětlovat, že to ne, že je to daleko, že tady je doma a je tu maminka, že on je tady alespoň malé něco a za mořem by byl velké nic. „Ritchie,“ pokračovala americká seržantka, „ale vždyť u nás budeš mít, na co si vzpomeneš, máme obrovskou farmu, a k tomu ještě to a ještě tamto…“ Richard se přemluvit nedal. Zůstal doma, u maminky, v malém Rakousku s velkými horami. Zklamaná dívka nakonec usedla do džípu a se slzami v očích odjela.

Richard se poohlížel ještě po jedné dívce, která bydlela v jejich činžáku. Byla to dcera domovníka a Richard ji říkal Muschi. Její křestní jméno včetně příjmení, Milusche Provaz, bylo pro něj poněkud kostrbaté. Byla to taková obnovená dětská láska, která i pár let po válce chtěla pokračovat. Jenže Provazovi se po československém komunistickém puči 1948 rozhodli, že nadešla pravá chvíle pro návrat domů na Moravu. Za lepším přišli kdysi do Vídně snad jejich rodiče, to už nevím. Tak skončila i Richardova láska k Muschi. Více o ní a její rodině neslyšel...

Richard pak prožil šťastný život, kdy se nejlepší léta jeho života kryla s velkorysou výstavbou rakouského sociálního státu. Do důchodu šel pár roků před začátkem globalizace. Říkával: „Měl jsem velké štěstí, že jsem celý svůj život prožil v poválečném rozvoji Rakouska, kdy se obyčejným lidem dařilo rok od roku lépe. Teď, když se všechny ty výdobytky lidí práce zpochybňují, odkrajují jedna po druhé a sociální smír je na vážkách, se už nemusím nikde probíjet. S naší slušnou penzí to s Erikou dotáhneme do důstojného konce.“ Richard zemřel na jaře 2010.

Jak se vyhnout válce?

Evropský sociální stát byl pokusem o vymanění se ze zajetí moci zeměpanské a moci kapitálu, jež byly hlavními příčinami rozpoutání války. S odstupem času je třeba uznat, že po válce se sociální stát intenzivně budoval nejen na Západě, ale také u nás, ve východní části Evropy. Zastrašující účinek války s léty pominul. Protože však lidé a jejich politické reprezentace nenašli jiný důvod, proč nežít jeden na úkor druhého, staré přízraky se vrátily.

Nezbývá, chceme-li se vyhnout válce či jinému utrpení celospolečenských rozměrů, než začít měnit sami sebe. Nevidět už ve druhém konkurenta, nad nímž musím zvítězit, ale bratra, jemuž chci pomáhat a za jehož blaho cítím odpovědnost. Nebrat si pro sebe více, než může mít každý. Být ve službě prvním a při odměnách posledním. Že je to nemístný idealismus? Ale ano, je. Jenže pragmatismus hlásající, že každý se má zařídil podle svého, nás ze zajetí, v němž se nám jednou vede hůře a jednou lépe, nikdy nevyvede.